228 C 67/2025

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Pokornou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 51 923,65 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 43 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 43 000 Kč od 16. 4. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit 8 923,65, úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 923,65 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 43 000 Kč od 22. 10. 2024 do 15. 4. 2025, úrok z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 43 000 Kč od 16. 4. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 11 970,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 51 923,65 Kč z titulu uzavřené smlouvy o úvěru. Svůj nárok žalobkyně odůvodnila tak, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 43 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázal tuto částku vrátit ve 48 pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná se dostala se svým závazkem do prodlení, proto došlo k 21. 10. 2024 k zesplatnění celého úvěru, přičemž ani poté žalovaná závazek neuhradila. Úvěr byl úročen smluvním úrokem ve výši 78,09 % ročně. Žalobkyně požaduje i úhradu smluvního úroku od data poskytnutí úvěru do zesplatnění, celkem pak 8 923,65 Kč. Dluh byl následně postoupen na žalobkyni smlouvou ze dne 12. 2. 2025. Žalobkyně se tedy žalobou domáhá jistiny ve výši 43 000 Kč Kč a smluvního úroku ve výši 8 923,65 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 22. 10. 2024 do zaplacení. Smlouva byla uzavřena elektronicky, k podpisu došlo dle dodatku za použití kódu zaslaného na telefon SMS zprávou, byly zaslána verifikační platba. Dle tvrzení žalobkyně došlo k posouzení úvěruschopnosti žalované, a to poskytnutím osobního dokladu, dokladu o příjmu, dalších dokladů potřebných k posouzení, lustrací v registrech SOLUS a NRKI, v souhrnném hodnocení žalované mají být vedle jejích příjmů a výdajů uvedeny rovněž informace o zaměstnání žalované.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Soud ve věci nařídil k jednání. Z účasti na tomto jednání se omluvila žalobkyně. Žalovaná, ačkoliv byla řádně a včas předvolána, se k nařízenému jednání nedostavila. Soud proto postupem podle § 101 odst. 3 občanského soudního řádu jednal a rozhodoval v nepřítomnosti žalobkyně a žalované.

4. Z provedených listinných důkazů byly zjištěny následující skutečnosti.

5. Z listiny označené jako předsmluvní formulář č. , hodnota, , ve znění dodatku č. 1 a rovněž pak z návrhu na uzavření smlouvy č. , hodnota, bylo zjištěno, že obsahem této smlouvy mělo být poskytnutí úvěru společností , právnická osoba, . žalované, celková výše úvěru měla činit 43 000 Kč, celková částka, kterou měla žalovaná uhradit 141 168 Kč, celková výše splátky 2 941 Kč, splátek 48, splatnost 17. den v měsíci, zápůjční úroková sazba měla činit 78,09 % ročně, výše RPSN 113,09 %. Smlouva je datována dnem 18. 7. 2024, není podepsána žalovanou, místo podpisu je připojen číselný kód. Dodatkem č. 1 k návrhu smlouvy o úvěru je žádost o uzavření smlouvy na dálku, v dodatku je popsán proces uzavírání smlouvy prostřednictvím kódu, který poskytoval úvěru zašle prostřednictvím SMS a který má současně sloužit jako variabilní symbol při zaslání verifikační platby ve výši 1 Kč. Dne 19. 7. 2024 mělo dojít ke schválení úvěru. Ze splátkového kalendáře byly zjištěno, že splatnost první splátky byla stanovena na 17. 8. 2024, další vždy každého 17. dne v měsíci, v kalendáři bylo rozepsáno, jak část uhrazených prostředků bude započtena na jistinu a jaká na úrok. Smlouva i dodatek jsou podepsány stejným číselným kódem.

6. Oznámení z 21. 10. 2024 obsahuje sdělení právní předchůdkyně žalobkyně vůči žalované o zesplatnění úvěru (odeslání není doloženo).

7. Z listiny nadepsané jako Hodnocení klienta bylo zjištěno, že k osobě žalované mělo být zjištěno, že její čistý měsíční příjem činí 20 986 Kč (není specifikován zdroj příjmů), příjem manžela či partnera není uveden, výdaje – životní minimum 4 860 Kč, druhá osoba v domácnosti 0, jedno dítě (výdaje 3 490 Kč), bydlení 7 473 Kč, ostatní 300 Kč. Zaměstnavatel není žádný vyplněn. Výpisy z registru NRKI a SOLUS jsou negativní. Předložena byla i kopie občanského průkazu žalované.

8. Z dokladu o vyplacení úvěru bylo zjištěno, že dne 18. 7. 2024 mělo být poskytovatelem úvěru na účet 05535468083/0800 vyplaceno celkem 43 000 Kč. Dle rámcové smlouvy o finančních službách z 15. 7. 2024 je tento účet veden na žalovanou. Že uvedené finanční prostředky byly na účet připsány a že jde o účet, jehož majitelem je žalovaná, bylo potvrzeno i dotazem na banku.

9. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek z 12. 2. 2025 ve spojení se společným prohlášením z 14. 3. 2025, mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní došlo k postoupení pohledávek specifikovaných v příloze č. 1., kdy mezi postoupené pohledávky dle příslušné přílohy patří i pohledávka za žalovanou.

10. Oznámení o postoupení pohledávky bylo žalované odesláno společně s jednoduchou výzvou k úhradě před podáním žaloby dne 5. 4. 2025, odesláno bylo dle podacího lístku téhož dne.

11. Do spisu byly založeny dvě potvrzení o příchozí platbě od úřadu práce, na jméno , jméno FO, , číslo účtu odlišné od účtu žalované, příchozí platba je 27 446 Kč.

12. Pokud žalobkyně v řízení tvrdila, že účastníci uzavřeli distančním způsobem smlouvu o úvěru, pak toto tvrzení nebylo v řízení prokázáno, neboť ani z listiny označené jako návrh na uzavření smlouvy o úvěru, předsmluvní informace či dodatek č. 1 k návrhu smlouvy o úvěru, ani z jiných listinných důkazů neplyne skutečnost, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k dohodě, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky a žalovaná se zavázal tyto prostředky vrátit spolu se smluvním úrokem. Nebyl prokázán ani obsah tvrzené dohody, neboť pro případ písemného právního jednání zcela absentuje podpis žalované na předložených listinách, v případě jiné formy dohody není zřejmé, zda strany právně jednaly právě způsobem a v rozsahu zachyceným na předložených listinách. Skutečnost, že tyto listiny obsahují osobní údaje žalované či provedení verifikační platby, není dostatečnou evidencí jejího projevu vůle.

13. Soud posoudil věc po právní stránce následujícím způsobem. Na danou věc aplikoval zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“) ve znění k datu právního jednání.

14. Podle ust. § 2991 odst. 1,2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením (č. 351/2013 Sb.); neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Podle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

17. Podle § 86 odst. 1. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zsu“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zsu poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Podle § 75 zsu poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, odbornou péčí se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecním zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

18. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

19. Z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ( dáel jen také „z.s.u.“) je zřejmé, že zákon je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Z důvodové zprávy k § 86 zsu se podává, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Při získání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem…20. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Dle Nejvyššího soudu již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1. zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dle Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí dovodil také Nejvyšší Správní soud v rozhodnutí sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1.4.2015. V nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. US 4129/18 ze dne 26.2.2019 se Ústavní soud taktéž zabýval splněním povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele dané ustanovením § 9 odst. 1. zákona č. 145/2010 a obiter dictum mimo jiné uvedl, že stávající účinná právní úprava zakotvená v § 86 zákona č. 257/2006 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, je obsahově obdobná předchozí právní úpravě, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila. I v tomto nálezu Ústavní soud vyšel z prejudikatury Soudního dvora EU, a to jmenovitě rozsudku ze dne 18.12.2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další v němž vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice Rady 87/102/EHS a její bod 26 preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací („na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)“, tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Ústavní soud tak uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

21. Z rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) Consumer Finance, CE-449/13.se podává, že důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že úvěruschopnost byla řádně podnikatelem posuzována, přitom spočívá na poskytovateli.

22. Z rozsudku SDEU ze dne 5.3.2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance s.r.o. proti GK se podává, že Soudní dvůr přihlásil k aplikovatelnosti svého rozhodnutí ze dne 18.12.2014 CA Consumer Finance, C-449/13 a mimo jiné také zopakoval, že z článku 8 odst. 1 směrnice 208/48 ve spojení s bodem 28 jejího odůvodnění vyplývá, že před uzavřením úvěrové smlouvy je věřitel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele, přičemž tato povinnost může případně zahrnovat i vyhledávání v příslušných databázích. V tomto ohledu je nutno připomenout, že v souladu s bodem 26 z odůvodnění této směrnice má tato povinnost za cíl, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Tato povinnost navíc tím, že směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti přispívá k uskutečnění cíle směrnice 2008/48, kterým je provést v úpravě spotřebitelských úvěrů úplnou a kogentní harmonizaci. V tomto rozhodnutí z března tohoto roku SDEU opět zdůraznil princip efektivity při interpretaci právní úpravy, která je přímou transpozicí směrnic unijního práva, tj. i směrnice 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby byl naplněn cíl právní regulace EU. S ohledem na uvedený princip efektivity transpozice směrnice se má soud přidržet při nedostatečné transpozici do vnitrostátního práva znění Směrnice a jejího cíle.

23. Z hlediska právního hodnocení má soud za to, že zjištěný skutkový stav nelze právně zhodnotit ve smyslu uzavření jakékoli dohody mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou, ať už v písemné, ústní či konkludentní podobě. Ve vztahu k písemně uzavřené smlouvě je zřejmé, že takovou smlouvu lze písemně uzavřít také prostřednictvím elektronických prostředků. I v případě elektronického uzavření smlouvy je ovšem podstatnou náležitostí právního jednání elektronický podpis jednající osoby. Elektronický podpis může být i tzv. prostý, ovšem z hlediska důkazní síly je tento podpis velmi slabý, neboť nezaručuje ani obsah podepsané listiny, ani identitu podepisující osoby. Tedy neprokazuje tvrzený obsah smlouvy, na kterém se strany údajně měli dohodnout, ani osobu jednajícího. Z pohledu praxe je zřejmé, že tímto způsobem může za žalovanou uzavřít smlouvu kdokoli, neboť stačí mít pouze přístup k bankovnímu účtu žalované. Nadto nebylo v řízeno prokázáno, že soudu předložená smlouva byla uzavřena a podepsána právě v daném znění, když z elektronického dokumentu neplyne žádné zabezpečení proti pozdějším změnám. Dostatečnou míru věrohodnosti těchto vlastností poskytuje pouze kvalifikovaný el. podpis, všechny ostatní el. podpisy (včetně tzv. „prostého“) tyto záruky neposkytují a je třeba v řízení výše uvedené skutečnosti prokázat dalšími věrohodnými důkazy, které žalobkyně neoznačila ani soudu nepředložila. Písemná forma v řízení tak prokázána nebyla. Ve vztahu k jiné formě dohody dle soudu žalobkyně taktéž neunesla břemeno důkazní, neboť případná ústní či konkludentní dohoda mezi stranami je opřena o shodné důkazy, které dle soudu daná tvrzení neprokazují (hodnocení těchto důkazů viz výše).

24. Osobní podpis jednající osoby je historicky i právně etablovaný prostředek právního jednání, který je do určité míry originální a lze jej porovnávat či zkoumat, zatímco elektronická komunikace se naopak vyznačuje neosobní datovou stopou, u které je třeba o to více dbát na důvěryhodnost a průkaznost.

25. Nelze také přehlížet, že právní předchůdkyně žalobkyně zjevně nedostála svému závazku řádně posoudit úvěruschopnost žalované. V údajích, které za tímto účelem právní předchůdkyně shromáždila, jsou zjevné nesrovnalosti. Zdroj příjmu žalované nebyl nijak identifikován, potvrzení o výplatě z Úřadu práce ČR je na jinou částku, než jakou uvedla žalovaná, ve prospěch jiné osoby a jiného účtu (přitom dle údajů žalobkyně s nikým kromě jednoho dítěte nežije, partnera či manžela nemá), nájemné 7 473 Kč rovněž neodpovídá realitě a jeho výše by měla být při poskytování úvěru dokládána. Právní předchůdkyně se ale omezila na nekritické převzetí těchto údajů, bez zkoumání jejich reálnosti.

26. V souzeném případě žalobkyně ani řádně netvrdila, že její právní předchůdce před poskytnutím úvěru řádně posoudil schopnost žalované poskytnutý úvěr za sjednaných podmínek splatit bez ohrožení uspokojení jejích běžných potřeb. V žalobě se omezila pouze na obecná konstatování, která jsou spíše popisem obecného postupu zkoumání, než jeho konkrétních závěrů, v žalobě dokonce uvádí, že v souhrnném hodnocení jsou uvedeny i informace o zaměstnání žalované, což je tvrzení rozporné s obsahem listin. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. v tom směru, aby uvedla tvrzení a označila důkazy, které by byly schopné prokázat, že její právní předchůdce s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele (tj. žalované) splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, jakož i k tomu, že došlo k řádnému uzavření smlouvy. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila a své břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu ke zjišťování schopností žalované splácet spotřebitelský úvěr neunesla.

27. Na druhou stranu bylo v řízení zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně odeslala žalované na účet v jejím vlastnictví celkem částku 43 000 Kč, přičemž za stavu, kdy nebyl zjištěn žádný právní důvod této transakce a žalovaná v řízení neuplatnila ani žádnou obranu, má právní předchůdce žalobkyně podle ust. § 2991 o. z. právo na vrácení těchto prostředků. V řízení tak bylo prokázáno obohacení na straně žalované, úbytek majetku na straně právního předchůdce žalobkyně a kauzální nexus. Postoupení pohledávky na žalobkyni bylo taktéž prokázáno. Soud proto rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 43 000 Kč.

28. Nárok žalobkyně na přiznání úroku z prodlení soud posoudil jako částečně důvodný. Zákonný úrok z prodlení je důvodný od 16. 4. 2025 a to pouze v rozsahu přiznané částky. V případech bezdůvodného obohacení je pro určení splatnosti vydat bezdůvodné obohacení rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Takovou výzvu žalobkyně prokazatelně učinila dne 5. 4. 2025 (doručení viz ust. § 573 o. z.) s určením data splatnosti do tří dnů. Žalobkyni tak vzniklo vedle práva na zaplacení bezdůvodného obohacení také právo na úrok z prodlení dle ust. § 1968 o. z. ve spojení s § 1970 o. z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb. od 16. 4. 2025. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta (smluvní úrok z prodlení a část zákonného úroku z prodlení).

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 151 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., a to pouze částečně, dle míry úspěchu žalobkyně. V dané věci měla z větší části úspěch žalobkyně, úspěch žalobkyně činí 82,81 %, neúspěch pak 17,19 %. Náhrada nákladů proto byla přiznána ve výši 65,62 % jejich celkové výše. Tyto náklady řízení se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 597 Kč, z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 51 923,65 Kč sestávající z částky 3 180 Kč za tři a půl úkonu právní služby dle §11 a.t. (převzetí a příprava věci, jednoduchá výzva k plnění, dvakrát podání ve věci samé) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 a. t. (1 800 Kč), celkem tedy 12 930 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad ve výši 2 715,30 Kč, neboť advokát v době provedení úkonů byl plátcem této daně. Celková výše nákladů tedy činí 18 242,30 Kč, z toho přiznáno 65,62 %, tedy 11 970,60 Kč. Jejich zaplacení žalované uložil ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř.