228 C 73/2022

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudcem Richardem Galisem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 393 999,05 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení 393 999,05 Kč s úrokem ve výši 34 615,67 Kč, úrokem z prodlení ve výši 5 937,01 Kč, úrokem ve výši 8,9 % ročně z částky 393 999,05 Kč od 12. 7. 2018 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 393 999,05 Kč od 12. 7. 2018 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 28. 8. 2013 uzavřela [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně“) s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo], na základě které žalovanému poskytla úvěr ve výši 670 410 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v měsíčních splátkách spolu s úrokem v sazbě 8,9 % ročně a platit poplatky podle sazebníku. Úvěr žalovaný čerpal dne 28. 8. 2013 tak, že zčásti 572 978 Kč byl poskytnut na splacení různých dalších úvěrů žalovaného, zčásti 1 000 Kč započten na poplatek za poskytnutí úvěru a zčásti 96 432 Kč započten na úhradu pojištění schopnosti splácet sjednané ve smlouvě o úvěru. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím informací uvedených žalovaným v žádosti o úvěr a prověřením žalovaného v registrech dlužníků CCB (tj. bankovní a nebankovní registr klientských informací) a SOLUS a insolvenčním rejstříku. Poskytnutím úvěru právní předchůdkyně výrazně snížila splátkové zatížení žalovaného, které již bylo nad jeho možnosti. Poskytnutý úvěr žalovaný včas a řádně nesplácel, a proto jej právní předchůdkyně v souladu se smlouvou ke dni 11. 7. 2018 zesplatnila. Dosud žalovaný na úvěr zaplatil ve splátkách celkem 458 784,14 Kč. Nyní se žalobkyně domáhá jistiny úvěru ve výši 393 999,05 Kč, úroku ve výši 34 615,67 Kč za období do zesplatnění, úroku z prodlení ve výši 5 937,01 Kč, úroku ve výši 8,9 % ročně z jistiny od 12. 7. 2018 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z jistiny od 12. 7. 2018 do zaplacení. Žalobkyně má za to, že její pohledávka není promlčená, neboť smlouva o úvěru se řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ obchodní zákoník“), podle jehož § 397 je promlčecí doba čtyřletá a běží ode dne, kdy měl závazek být splněn, tj. dne zesplatnění (11. 7. 2018). I kdyby nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného, měla by být žalobkyni přiznána částka odpovídající bezdůvodnému obohacení žalovaného.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že dne 10. 7. 2021 uplynula tříletá promlčecí lhůta podle § 629 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), neboť k zesplatnění úvěru došlo dne 11. 7. 2018. Pohledávka žalobkyně je tedy promlčena. I pokud by se úvěr řídil obchodním zákoníkem, soud by měl poskytnout ochranu slabší straně.

3. Soud zjistil následující skutečnosti.

4. Dne 28. 8. 2013 podepsal žalovaný návrh [číslo] na uzavření smlouvy o [anonymizováno] půjčce mezi žalovaným a [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] V návrhu se právní předchůdkyně zavazovala žalovanému poskytnout spotřebitelský úvěr v celkové výši 670 410 Kč, a to ve třech částech: 572 978 Kč na úhradu stávajících dluhů žalovaného, 1 000 Kč na úhradu poplatku za poskytnutí úvěru a 96 432 Kč na úhradu pojištění schopnosti žalovaného splácet úvěr. Poplatek a pojištění budou podle čl. V odst. 2 uhrazeny v den čerpání z částky úvěru. Úroková sazba byla sjednána na 8,9 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr včetně příslušenství splatit v měsíčních splátkách po 10 753 Kč.

5. V příloze ke smlouvě o [anonymizováno] půjčce se právní předchůdkyně zavázala do 7 dnů od uzavření smlouvy zaplatit částku 572 978 Kč na konkrétní tam uvedené účty (45 000 Kč na účet žalovaného u právní předchůdkyně a zbytek částky v osmi částech na úhradu osmi jiných úvěrů žalovaného u různých společností na různých konkrétních účtech s různými variabilními symboly).

6. Dopisem ze dne 28. 8. 2013 právní předchůdkyně přijala návrh žalovaného na uzavření smlouvy o [anonymizováno] půjčce.

7. Před podpisem návrhu na uzavření smlouvy o [anonymizováno] půjčce žalovaný dne 27. 8. 2013 podepsal doplnění žádosti o poskytnutí [anonymizováno] půjčky, kde mj. uvedl, že bydlí v nájmu, má středoškolské vzdělání a je zaměstnán na dobu neurčitou s měsíčním čistým příjmem 34 215 Kč.

8. Z výpisu z registru CCB, který si právní předchůdkyně vyžádala, plyne, že žalovaný měl celkem 12 existujících úvěrových kontraktů, z toho 5 splátkových, 2 nesplátkové a 5 karet. V registru SOLUS neměl žalovaný žádný záznam.

9. Tvrzení, že právní předchůdkyně před poskytnutím úvěru žalovaného prověřila v insolvenčním rejstříku, žalobkyně neprokázala. Předložený výpis je totiž ze dne 22. 6. 2022 a žalobkyně jej tedy zjevně pořídila až dodatečně v průběhu soudního řízení. Soud žalobkyni na jednání poučil ve smyslu § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), o tom, že toto tvrzení nemá za prokázané, žalobkyně však žádné další důkazy neoznačila a neunesla tedy své břemeno důkazní (§ 120 odst. 1 věta první a odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Žádost žalobkyně o poskytnutí lhůty k označení důkazů soud na jednání zamítl, neboť žalobkyně byla již v předstihu před jednáním písemně vyzvána, aby důkazy k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného označila. Na jednání tedy měla být připravena a nebyl důvod jí poskytovat dodatečnou lhůtu.

10. Podle souhrnného výpisu k úvěru byl žalovaným úvěr čerpán dne 28. 8. 2013. Stav pohledávky ke dni 11. 7. 2018 byl takový, že jistina po splatnosti činila 393 999,05 Kč, běžný úrok 34 615,67 Kč a úrok z prodlení 5 397,01 Kč.

11. Ze zpráv a výpisů jednotlivých bank, na jejichž účty měly být právní předchůdkyní poskytnuty úhrady na základě smlouvy o [anonymizováno] půjčky (a její přílohy), soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti. S ohledem na to, že žalovaný úspěšně uplatnil námitku promlčení, totiž již nebylo rozhodující, zda k platbám skutečně došlo, ale pouze kdy se tak mělo stát (k posouzení toho, zda je právo žalobkyně promlčeno – viz níže). V tomto směru vyšel toliko z tvrzení žalobkyně, že žalovaný čerpal úvěr dne 28. 8. 2013 (což ostatně dokládá i souhrnný výpis k úvěru, viz výše), neboť již z tohoto tvrzení plyne, že její nárok není důvodný. Jinými slovy k otázce, zda byl úvěr opravdu poskytnut (došlo ze strany právní předchůdkyně k platbám na účty uvedené v příloze ke smlouvě o [anonymizováno] půjčce), nebylo nutné provádět dokazování (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 16 Co 95/98, 16 Co 96/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 62/2000). Z toho důvodu soud rovněž zamítl žádost žalobkyně o poskytnutí lhůty k označení důkazů k prokázání čerpání úvěru.

12. Dne 12. 7. 2018 právní předchůdkyně odeslala (viz poštovní podací archy) žalovanému na dvě adresy oznámení o okamžité splatnosti úvěru ze dne 11. 7. 2018, v němž úvěr prohlásila za splatný ke dni 11. 7. 2018 a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky 434 551,73 Kč do 25. 7. 2018.

13. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 17. 12. 2021, která téhož dne nabyla platnosti a účinnosti (viz prohlášení o okamžiku postoupení), právní předchůdkyně postoupila pohledávku za žalovaným ze shora uvedené smlouvy o půjčce na žalobkyni (viz příloha ke smlouvě o postoupení pohledávek).

14. Podle § 497 obchodního zákoníku smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

16. Podle § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

17. Podle § 457 občanského zákoníku je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

18. Podle § 387 odst. 1 obchodního zákoníku právo se promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem.

19. Podle § 388 odst. 1 obchodního zákoníku promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby.

20. Podle § 394 odst. 2 obchodního zákoníku u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo.

21. Podle § 397 obchodního zákoníku nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

22. Po právní stránce soud věc hodnotil tak, že právní předchůdkyně a žalovaný uzavřeli smlouvou o úvěru podle § 497 obchodního zákoníku (která se jím nadále řídila i po 1. 1. 2014, viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Úvěr byl sjednán jako spotřebitelský ve smyslu § 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný byl spotřebitel (byl fyzickou osobou, která jednala mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu svého povolání, § 3 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru). Právní předchůdkyně pak byla věřitelkou podle § 3 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť poskytla spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti. Soud proto vedle obchodního zákoníku aplikoval i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

23. Z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti citované ustanovení sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 39 občanského zákoníku), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz z poslední doby např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, který absolutní neplatnost smlouvy dovozuje i pro úpravu účinnou předtím, než byl tento následek výslovně zakotven v § 9 odst. 1 větě poslední zákona o spotřebitelském úvěru).

24. Judikatura Nejvyššího soudu (viz výše cit. rozsudek) k obsahu povinnosti věřitele posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je ustálená a dospěla k závěru, že„ věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (zvýraznění doplněno soudem).

25. Soud má za to, že právní předchůdkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Právní předchůdkyně vyšla výhradně z nijak nepodloženého prohlášení žalovaného o jeho příjmech a nad jeho rámec žalovaného pouze prověřila v databázích dlužníků, což je z pohledu výše citované judikatury nedostatečné. Právní předchůdkyně nejen, že neměla žádným objektivním způsobem podložená tvrzení žalovaného o jeho příjmech, ale dokonce si žádným způsobem nezjistila výdaje žalovaného – a to ani v rovině tvrzení žalovaného (natož aby případná tvrzení ověřila). Jak plyne z výše citované judikatury, žalobkyně byla povinna zkoumat nejen příjmy, ale i výdaje žalovaného (což je logické, neboť sebevyšší příjmy mohou být„ dorovnány“ vysokými výdaji). Jinými slovy, i kdyby bylo s jistotou doloženo, že žalovaný má vysoké příjmy, bez spolehlivých znalostí výdajů z toho nelze – s odbornou péčí – mít za zřejmé, že žalovaný bude schopen úvěr splácet (§ 9 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru). Právní předchůdkyni přitom z žádosti o půjčku bylo známo, že žalovaný bydlí v nájmu a musí tedy mít minimálně výdaje spojené s nájemným, vedle dalších běžných výdajů, které má (v různé výši) téměř každý člověk (např. další výdaje spojené s bydlením jako na energie, vodu, odpad a jiné poplatky, výdaje na vlastní výživu, dojíždění do práce, apod.).

26. Nedůslednost právní předchůdkyně při posouzení úvěruschopnosti je zvláště neakceptovatelná a v rozporu s požadavkem odborné péče s ohledem na výši poskytnutého úvěru, která činila přes 600 000 Kč a skutečnost, že žalovaný byl již předtím silně zadlužen. Za těchto okolností měla s o to větší obezřetností zkoumat, zda je žalovaný nově„ zkonsolidovaný“ úvěr schopen splácet. Argumentace nižším splátkovým zatížením žalovaného a částkou 11 439 Kč, která měla žalovanému dostačovat k zajištění jeho životních potřeb, je zcela nepřípadná v situaci, kdy právní předchůdkyni nebyly skutečné příjmy a výdaje (k nimž neměla ani žádná tvrzení žalovaného) žalovaného vůbec známy. Jinak řečeno, těžko mohla na základě takových neúplných zjištění dospět k závěru, že předchozí splátkové zatížení bylo pro žalovaného„ příliš“, zatímco to nové již zvládne.

27. Soud na jednání žalobkyni poučil ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že nemá ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného její tvrzení za dostatečná a prokázaná, avšak žalobkyně žádná další tvrzení neuvedla a důkazy neoznačila. Žádost žalobkyně o poskytnutí dodatečné lhůty soud zamítl z důvodů, která již byly uvedeny shora v bodě 9 rozsudku. Své břemeno tvrzení a důkazní stran této skutečnosti tedy žalobkyně neunesla (§ 101 odst. 1 písm. a) a b) a 120 odst. 1 věta první a odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Nelze tedy než uzavřít, že právní předchůdkyně nedostála povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného v rozporu s § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

28. Na základě nedostatečného posouzení, které právní předchůdkyně provedla, nemohlo být zřejmé, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jelikož právní předchůdkyně spotřebitelský úvěr žalovanému i přesto poskytla, je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 9 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, včetně všech dílčích ujednání o úroku, poplatcích, splatnosti apod.

29. Soud následně zkoumal, zda lze věc posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 451 a § 457 občanského zákoníku). Žalobkyně tvrdila, že peněžní prostředky odpovídající úvěru žalovaný čerpal dne 28. 8. 2013. Proti tomu žalovaný vznesl námitku promlčení práva žalobkyně (není přitom rozhodné, zda byla míněna proti právu ze smlouvy o úvěru nebo bezdůvodného obohacení, neboť právní posouzení věci je na soudu). Soud dospěl k závěru, že námitka promlčení je důvodná.

30. Žalobkyni lze přisvědčit, že v tomto případě je nutno aplikovat úpravu promlčení obsaženou v obchodním zákoníku (tj. § 387 a násl. obchodního zákoníku), neboť smlouva o úvěru se řídila obchodním zákoníkem (jedná se o tzv. absolutní obchod, § 261 odst. 3 obchodního zákoníku). To platí i v případě práva na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo přijetím plnění z neplatného právního úkonu (včetně neplatné smlouvy o úvěru), jak plyne z ustálené judikatury (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001). Promlčecí doba je tedy skutečně čtyřletá podle § 397 obchodního zákoníku.

31. Žalobkyně ovšem nesprávně určila její počátek. Podle § 394 odst. 2 obchodního zákoníku, který je speciální vůči žalobkyní citovanému § 391 obchodního zákoníku, totiž platí, že u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo (viz opět výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 813/2001). Jestliže tak žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně čerpal úvěr (tzn., přijal plnění od právní předchůdkyně) dne 28. 8. 2013, došlo k promlčení práva žalobkyně již uplynutím dne 28. 8. 2017. Lze dodat, že k podání žaloby, které by jinak běh promlčecí doby stavělo (§ 402 obchodního zákoníku), došlo až dne 24. 4. 2022, tj. po uplynutí promlčecí doby. Na běhu promlčecí doby nic nezměnil ani zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť podle přechodného ustanovení § 3036 tohoto zákona se lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, posuzují podle dosavadních právních předpisů.

32. Lze tedy uzavřít, že právo žalobkyně se promlčelo a soud v důsledku žalovaným vznesené námitky promlčení nemohl žalobkyni právo na vrácení plnění z neplatné smlouvy o úvěru přiznat (§ 388 odst. 1 obchodního zákoníku). Proto soud žalobu v plném rozsahu prvním výrokem jako nedůvodnou zamítl.

33. Druhým výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl ve věci plně úspěšný, má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšné žalobkyni. Vzhledem k tomu, že žalovaný nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. ani nedoložil výši hotových výdajů, přiznal mu soud podle § 151 odst. 3 o. s. ř. náhradu v paušální výši podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen„ vyhláška o výši paušální náhrady“). Náhradu nákladů řízení tvoří: paušální náhrada hotových výdajů za dva úkony (sepis vyjádření ve věci a účast na jednání) podle § 1 odst. 3 písm. a) a c) vyhlášky o výši paušální náhrady po 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky o výši paušální náhrady). Celkem tak náhrada nákladů řízení žalovaného činí 600 Kč. Náhrada je splatná do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).