228 C 81/2022

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudcem Richardem Galisem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 9 904,99 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 7 708,86 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 246,99 Kč od 28. 1. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 2 036,13 Kč, úroku 317,53 Kč, úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 7 246,99 Kč od 18. 1. 2022 do 16. 2. 2022 a úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 7 246,99 Kč od 17. 2. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 776,64 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně doměřený soudní poplatek za žalobu ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 9. 2. 2018 uzavřeli rámcovou smlouvou [číslo] na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet. Dne 16. 3. 2020 uzavřeli účastníci dodatek [číslo] k rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o poskytnutí kontokorentu ve výši 10 000 Kč, který čerpal prostřednictvím běžného účtu. Úvěruschopnost žalovaného zkoumala žalobkyně tak, že žalovaného prověřila v bankovním a nebankovním registru klientských informací (BRKI a NRKI), vyžádala si informace od některých společností patřících do skupiny PPF, a na základě informací poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr. Žalovaný podmínky kontokorentu porušil, proto jej žalobkyně ke dni 18. 1. 2022 zesplatnila. Žalobkyně žádá jistinu kontokorentu 7 246,99 Kč, úrok ve výši 317,53 Kč (za období do zesplatnění, tj. od 1. 11. 2021 do 17. 1. 2022), úrok ve výši 18,9 % ročně z jistiny od 18. 1. 2022 do 16. 2. 2022, úrok ve výši 8,5 % ročně z jistiny od 17. 2. 2022 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z jistiny od 28. 1. 2022 do zaplacení. Žalobkyně se též domáhala zaplacení částky 3 258 Kč tvořené částkou 2 588 Kč odpovídající zápornému zůstatku na běžném účtu žalovaného, který vznikl pozdějším zaúčtováním offline transakcí provedených debetní kartou žalovaného (tj. po zablokování čerpání kontokorentu). Dále ji tvoří částka 70 Kč odpovídající poplatkům za výběry z bankomatu (dva po 35 Kč) a částka 600 Kč odpovídající účelně vynaloženým nákladů na vymáhání dluhu po žalovaném v paušální výši dvakrát po 300 Kč, což si účastníci sjednali v podmínkách pro používání úvěru.

2. Podáním ze dne 11. 7. 2022 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 760 Kč, kterou žalovaný uhradil dne 8. 6. 2022 (200 Kč) a dne 7. 7. 2022 (560 Kč) a žalobkyně ji započetla na záporný zůstatek na běžném účtu. V návaznosti na zpětvzetí soud usnesením ze dne 18. 7. 2022, které nabylo právní moci dne 9. 8. 2022, řízení částečně zastavil co do částky 760 Kč.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

4. Soud zjistil následující skutečnosti.

5. Dne 9. 2. 2018 podepsali žalobkyně a žalovaný rámcovou smlouvu o platebních službách [číslo] na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout službu běžného účtu (včetně platební karty). Dodatkem čl. 11 k této smlouvě se žalobkyně dále zavázala žalovanému poskytnout kontokorent, tj. možnost přečerpat běžný účet až do částky 10 000 Kč. Žalovaný se jej spolu s úrokem ve výši 18,9 % ročně (účtovaným denně z aktuálně vyčerpané části kontokorentu) zavázal splácet průběžně připisováním peněz na běžný účet. Žalovaný byl povinen kontokorent splatit nejpozději do 1 roku od posledního přečerpání.

6. Podle ceníku žalobkyně účinného od 3. 11. 2020 činil poplatek za výběr z bankomatu cizí banky 35 Kč. Podle podmínek pro používání kontokorentu má žalobkyně mj. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů na vymáhání dluhu proti žalovanému.

7. V žádosti o úvěr (viz aplikační data) žalovaný uvedl, že je zaměstnanec a má čistý příjem 21 000 Kč. Z aplikačních dat dále plyne, že předtím, než žalovaný dne 16. 3. 2020 požádal o kontokorent, podal od prosince 2019 dalších 7 žádostí o úvěr, z nichž pouze první byla schválena a ostatní zamítnuty (5 z nich bylo s polovičním úvěrovým rámcem 5 000 Kč). U všech zamítnutých žádostí uváděl i typ bydlení (nájem, resp. družstevní byt) a od kdy je zaměstnán (šlo o různá data). U posledních tří žádostí uvedl i zaměstnavatele (dva různé) a dobu zaměstnání (opět různě dobu neurčitou či určitou). Např. dne 26. 1. 2020 podal žalovaný v průběhu patnácti minut celkem tři žádosti o úvěr, které byly zamítnuty – ve dvou neuvedl žádného zaměstnavatele a datum zaměstnání od 1. 6. 2019 a potřetí [příjmení] železárny od 1. 12. 2017.

8. Podle úvěrové zprávy bylo žalovanému odmítnuto celkem 7 žádostí o splátkové kontrakty a měl jeden existující nesplátkový kontrakt.

9. Z přehledu čerpání a splácení kontokorentu plyne, že žalovaný vyčerpal na jistině kontokorentu ke dni 12. 4. 2022 celkem 7 246,99 Kč a byly mu předepsány úroky 317,53 Kč. Dne 18. 1. 2022 žalobkyně úvěr zesplatnila. Ke dni 18. 1. 2022 měl žalovaný na běžném účtu záporný zůstatek - 3 458 Kč a ke dni 12. 4. 2022 záporný zůstatek - 3 258 Kč. Na úroky žalovaný po dobu čerpání kontokorentu uhradil celkem 1 436,13 Kč.

10. Podle výpisu z běžného účtu ke dni 12. 4. 2022 žalovaný dne 22. 11. 2022 provedl dva výběry z bankomatu České spořitelny, za což mu žalobkyně naúčtovala pokaždé poplatek 35 Kč.

11. Podle výpisu z běžného účtu ke dni 20. 4. 2022 měl žalovaný na běžném účtu záporný zůstatek - 3 258 Kč a dne 27. 12. 2021 a 17. 1. 2022 mu žalobkyně naúčtovala účelně vynaložené náklady na vymáhání dvakrát po 300 Kč. Podle výpisu z běžného účtu ke dni 8. 6. 2022 na něj přišla platba 200 Kč a dne 7. 7. 2022 platba 560 Kč.

12. Výzvou k zaplacení dluhu odeslanou dne 20. 1. 2022 (viz podací lístek) žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu z kontokorentu 7 564,52 Kč a na běžném účtu 3 458 Kč do 27. 1. 2022.

13. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

17. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

18. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

19. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je odborná péče úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

20. Po právní stránce soud věc hodnotil tak, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvou o účtu podle § 2662 a násl. občanského zákoníku, a posléze smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku. Úvěr byl sjednán jako spotřebitelský ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný vystupoval jako spotřebitel (§ 419 občanského zákoníku). Žalobkyně pak byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 občanského zákoníku) poskytla spotřebitelský úvěr. Soud proto vedle občanského zákoníku aplikoval i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

21. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele s odbornou péčí (§ 75 tohoto zákona) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C -679/18, a dále např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020 – 103, s jejichž závěry se soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně).

22. Soud má za to, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Jak plyne z § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při hodnocení úvěruschopnosti je třeba mj. porovnávat příjmy a výdaje spotřebitele. Posouzení se pak podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sice zakládá především na informacích poskytnutých spotřebitelem, ty však musí být mj. spolehlivé a dostatečné. Z judikatury k předchozí právní úpravě spotřebitelského úvěru (která je použitelná i nyní s ohledem na prakticky shodný obsah dotčených ustanovení) v této souvislosti plyne, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Naopak nepostačuje, pokud poskytovatel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

23. Žalobkyně v rozporu s výše uvedeným při posuzování vycházela výlučně z údajů, které jí sdělil žalovaný, ačkoliv byly na první pohled nevěrohodné a aniž by je měla jakkoliv objektivně podloženy (nebyly tedy spolehlivé), a které navíc nebyly ani dostatečné. Žalovaný v žádosti v podstatě uvedl pouze výši svého příjmu, kterou ani nedoložil. Nesdělil, kdo je jeho zaměstnavatel a ani na jak dlouho (doba určitá či neurčitá – tedy zda má po celou dobu splácení zajištěn příjem) a o svých výdajích dokonce neuvedl vůbec žádné informace. Takové údaje jsou zcela nedostatečné, neboť vůbec neumožňují porovnání příjmů a výdajů žalovaného. Jejich nevěrohodnost přitom neplyne jen z nedostatku jejich doložení, ale musela být žalobkyni zjevná i z aplikačních dat, pokud by přihlédla k tomu, že žalovaný v předchozích šesti žádostech, které podal těsně předtím a byly mu zamítnuty, uváděl téměř pokaždé něco jiného. Evidentně tedy několikrát„ zkoušel“, jaké údaje musí žalobkyni sdělit, aby mu úvěr poskytla. Předmětné žádosti, která obsahovala nejméně údajů o příjmech žalovaného a žalovaný jí žádal o dvojnásobnou částku úvěru (rámec 10 000 Kč, zatímco předtím jen o 5 000 Kč), pak paradoxně žalobkyně vyhověla. Soud pro úplnost podotýká, že pouhé vyhledání žalovaného v registrech a databázích nepostačuje (viz výše cit. rozsudek Nejvyššího soudu). Tvrzení, že žalovaného prověřila v NRKI, BRKI a insolvenčním rejstříku navíc žalobkyně ani neprokázala. Z úvěrové zprávy to výslovně neplyne (není zřejmé, odkud údaje pochází) a jiné důkazy žalobkyně neoznačila.

24. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), aby doplnila svá tvrzení a označila důkazy k tomu, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr a označila důkazy k výše uvedeným neprokázaným tvrzením. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle § 118a o. s. ř. je zásadně poskytováno při jednání. Po účastníkovi lze spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil, nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud ani není povinen uvedené poučení sdělovat účastníkovi jinak, či odročovat kvůli tomu jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).

25. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a důkazní stran toho, že dostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě takového nedostatečného posouzení nemohla mít bez důvodných pochybností za to, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jak vyžaduje § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož spotřebitelský úvěr žalovanému v rozporu s tímto ustanovením i přesto poskytla, je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to včetně ujednání o úroku, náhradě nákladů spojených s vymáháním, přirůstání těchto a dalších nároků k jistině a splatnosti.

26. Žalobkyně nicméně žalovanému bez platného závazku poskytla peněžní prostředky ve výši celkem 7 246,99 Kč na jistině kontokorentu, ze kterých jí žalovaný vrátil 1 436,13 Kč (částku kterou zaplatil na úroky, které byly neplatně sjednány). Rozdíl ve výši 5 810,86 Kč představuje bezdůvodné obohacení (§ 2991 a § 2993 občanského zákoníku) na straně žalovaného, které byl povinen žalovaný podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni. Kromě toho žalobkyně žalovanému bez právního důvodu poskytla částku 2 588 Kč (záporný zůstatek na účtu), které rovněž představují bezdůvodné obohacení na straně žalovaného (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku), z čehož žalovaný doplatil po podání žaloby 760 Kč. Zbývajících 1 828 Kč je tedy žalovaný podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku povinen žalobkyni vydat. Žalobkyni rovněž náleží poplatky za výběry z cizího bankomatu, které se zakládají na platné smlouvě o účtu ve výši celkem 70 Kč (dvakrát 35 Kč).

27. Splatnost se v případech bezdůvodného obohacení obecně řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Žalobkyně vyzvala žalovaného dopisem k úhradě dlužné částky do 27. 1. 2022. Žalovaný se proti této lhůtě nijak nebránil (nevznikl tedy„ spor“ ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru) a v řízení ani nevyšlo najevo, že by byla nepřiměřená jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Počínaje dnem 28. 1. 2022 je tak žalovaná v prodlení. Od tohoto dne též žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to z celé částky bezdůvodného obohacení tj. 7 638,86 Kč s tím, že žalobkyně jej žádala pouze z částky 7 246,99 Kč.

28. Ze shora uvedených důvodů soud žalobě prvním výrokem vyhověl v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 7 708,86 Kč (poplatky ve výši 70 Kč a bezdůvodné obohacení ve výši 5 810,86 Kč a 1 828 Kč) a úroku z prodlení z částky ve výši 8,5 % ročně z částky 7 246,99 Kč od 28. 1. 2022 do zaplacení. Lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř.

29. Ve zbývající části, tj. co do účelně vynaložených nákladů na vymáhání (sjednány v podmínkách pro čerpání úvěru, které jsou jako celá úvěrová smlouva neplatné) a kapitalizovaných i nekapitalizovaných úroků a části bezdůvodného obohacení, kterou žalovaný zaplatil platbami na neplatně sjednané úroky, soud žalobu druhým výrokem jako nedůvodnou zamítl.

30. Třetím výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 146 odst. 2 větou druhou a § 142 odst. 2 o. s. ř. Při posouzení procesního úspěchu stran soud musel přihlédnout i k příslušenství vypočtenému ke dni rozhodnutí soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Žalobkyně částečně vzala zpět důvodně podanou žalobu pro chování žalovaného (pozdější platby na bezdůvodné obohacení), má tedy v této části právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti žalovanému (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Žalobkyně dále ve věci z procesního hlediska z větší části uspěla (žalobkyně uspěla a vzala zpět důvodně podanou žalobu co do 8 073,39 Kč, žalovaný uspěl co do 2 797,01 Kč a celkový předmět řízení činil 10 870,40 Kč), má proto právo na poměrnou část náhrady účelně vynaložených nákladů proti méně úspěšnému žalovanému, tj. na 48,54 % (zahrnuje i poměrnou část připadající na zastavení řízení pro chování žalovaného). Vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyla v řízení zastoupena zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. ani nedoložila výši hotových výdajů, přiznal jí soud podle § 151 odst. 3 o. s. ř. náhradu v paušální výši podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen„ vyhláška o výši paušální náhrady“). Náhradu nákladů řízení tvoří: paušální náhrada hotových výdajů za dva úkony (sepis žaloby a výzva k plnění) podle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky o výši paušální náhrady po 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky o výši paušální náhrady). K náhradě nákladů řízení náleží i soudní poplatek ve výši 1 000 Kč Celkem tak náhrada nákladů řízení žalobkyně činí 1 600 Kč, z čehož žalobkyni náleží poměrná část v rozsahu 48,54 %, tj. 776,64 Kč. Náhrada je splatná do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

31. Soud žalobkyni nepřiznal paušální náhradu nákladů řízení za vyjádření žalobkyně, neboť tam uvedená tvrzení měla být již součástí žaloby, která neobsahovala řádné vylíčení všech rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Jde tedy o náklad neúčelný.

32. Čtvrtým výrokem soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu ve výši 600 Kč, který byl doměřen poté, co nedošlo k vydání platebního rozkazu podle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (celkový soudní poplatek za žalobu tak činí 1 000 Kč). O uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek soud rozhodl v rozhodnutí, jímž se řízení končí v souladu s § 9 odst. 4 písm. a) a odst. 6 větou první tohoto zákona (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013, publ. pod č. 48/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS). Lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř. <b>33. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla poprvé vyzvána k zaplacení soudního poplatku v nesprávné výši 800 Kč (při výpočtu bylo do základu zahrnuto i příslušenství v podobě účelně vynaložených nákladů na vymáhání), který následně i zaplatila, zbývá jí na soudní poplatek nyní doplatit pouze 200 Kč.</b>