229 C 161/2023

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Halbrštátovou Zachovou, LL.M., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 14 260 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 14 260 Kč od 5. 8. 2015 do 31. 12. 2017, s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 14 260 Kč od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 14 260 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 14 260 Kč od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 14 260 Kč od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 14 260 Kč od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 14 260 Kč od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 14 260 Kč od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021 s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 14 260 Kč od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021 s úrokem z prodlení ve výši 10,75 % ročně z částky 14 260 Kč od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022 s úrokem z prodlení ve výši 14 % ročně z částky 14 260 Kč od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022 s úrokem z prodlení ve výši 14 % ročně z částky 14 260 Kč od 1. 1. 2023 do 30. 6. 2023 a s úrokem z prodlení v roční výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení v procentech součtu čísla 7 a repo sazby stanovené Českou národní bankou platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního pololetí, a nepřevyšuje 15 % ročně z částky 14 260 Kč jdoucím od 1. 7. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 5 740 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7, 05 % ročně z částky 20 000 Kč od 2. 7. 2015 do 4. 8. 2015 s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 5 740 Kč od 5. 8. 2015 do 31. 12. 2017, s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 5 740 Kč od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 5 740 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 5 740 Kč od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5 740 Kč od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5 740 Kč od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 5 740 Kč od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 5 740 Kč od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021 s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 5 740 Kč od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021 s úrokem z prodlení ve výši 10,75 % ročně z částky 5 740 Kč od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022 s úrokem z prodlení ve výši 14 % ročně z částky 5 740 Kč od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022 s úrokem z prodlení ve výši 14 % ročně z částky 5 740 Kč od 1. 1. 2023 do 30. 6. 2023 úroku z prodlení v roční výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení v procentech součtu čísla 7 a repo sazby stanovené Českou národní bankou platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního pololetí, z částky 14 260 Kč jdoucím od 1. 7. 2023 do zaplacení, v rozsahu, v němž výsledná sazba úroku převyšuje 15 % ročně; a úroku z prodlení v roční výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení v procentech součtu čísla 7 a repo sazby stanovené Českou národní bankou platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního pololetí, z částky 5 740 Kč jdoucím od 1. 7. 2023 do zaplacení, a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 8 180 od 28. 3. 2008 do 3. 4. 2009, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 20 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z této částky od 2. 7. 2015 do zaplacení s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] [anonymizováno] uzavřela s žalovanou dne 28. 3. 2008 smlouvu o půjčce [číslo] na základě které tato společnost žalované poskytla 20 000 Kč v hotovosti při jejím podpisu. Žalovaná se tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 13 920 Kč, celkem 33 920 Kč zavázala vrátit v 53 pravidelných týdenních splátkách po 640 Kč. Žalovaná však nesplácela řádně a včas a zaplatil dohromady jen částku 5 740 Kč, která byla započtena na souhrnný poplatek. Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tj. po 53 týdnech dne 3. 4. 2009. Pohledávka z této smlouvy byla s účinností ke dni 1. 7. 2015 postoupena na [právnická osoba] [anonymizováno], a poté dne 24. 8. 2018 na žalobkyni. Žalovaná byla vyzvána k uhrazení dlužné částky před podáním žaloby.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Soud zjistil následující skutečnosti.

4. Žalovaná a společnost [právnická osoba] podepsaly dne 28.3.2008 smlouvu o půjčce [číslo] kterou se tato společnost zavázala poskytnout žalované půjčku 20 00 Kč a žalovaná se zavázala ji vrátit a zaplatit souhrnný poplatek v souvislosti s touto půjčkou ve výši 13 920 Kč, vše v 53 týdenních splátkách po 640 Kč s tím, že první splátka je splatná 7. den od uzavření smlouvy. Částku žalovaná přijala v hotovosti při podpisu smlouvy. Ze smlouvy též plyne, že byla sjednána podle zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (smlouva o půjčce, smluvní podmínky). 5. [právnická osoba] následně dne 21. 7. 2015 zaslala (poštovní podací arch) žalované oznámení ze dne 25. 6. 2015 o postoupení pohledávky z této smlouvy na [právnická osoba] [anonymizováno], jímž ji současně vyzvala k zaplacení dluhu ze smlouvy ve výši 29 746 Kč do 10 dnů od obdržení tohoto dopisu (smlouva o postoupené pohledávek, podací arch, potvrzení o úhradě, seznam postoupených pohledávek- příloha, oznámení o postoupení pohledávky). Společnost [anonymizována dvě slova] dne 19. 9. 2018 žalované zaslala oznámení ze dne 14. 9. 2018 o postoupení pohledávky na stávající žalobkyni (viz poštovní podací arch, oznámení).

6. Žalobkyně vyzvala žalovanou k uhrazení dlužné částky před podáním žaloby (předžalobní výzva, podací arch).

7. Právní subjektivita žalobkyně byla ověřena výpisem z obchodního rejstříku.

8. Podle výpisu z databáze časových řad ARAD činily úrokové sazby korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem na spotřebu v době poskytnutí úvěru v průměru 13,42 % ročně.

9. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

10. Podle § 658 odst. 1 občanského zákoníku při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

11. Podle § 39 občanského zákoníku neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

12. Podle § 41 občanského zákoníku vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

13. Podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

14. Podle § 457 občanského zákoníku je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

15. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli smlouvu o půjčce podle § 657 a násl. občanského zákoníku (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Závazek vznikl tím, že na jejím základě bylo žalované předáno 20 000 Kč v hotovosti, jež byla žalovaná dle smlouvy povinna vrátit postupně v 53 týdenních splátkách. Ve smlouvě byl současně sjednán poplatek ve výši 13 920 Kč, který je třeba z právního hlediska považovat za úrok ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku (byť tak není nazván), neboť jde o úplatu za poskytnutí půjčky žalované, jak ostatně uvádí i sama žalobkyně.

16. Soud se dále zabýval platností smlouvy o půjčce, konkrétně ujednání o úroku. Z § 39 občanského zákoníku plyne, že neplatný je mj. právní úkon, který se příčí dobrým mravům. Jedná se o neplatnost tzv. absolutní, k níž soud musí přihlédnout i bez námitky účastníka (viz a contrario § 40a občanského zákoníku). Ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Hranicí přiměřenosti úroků je přibližně dvojnásobek či trojnásobek úrokové míry peněžních ústavů, byť u půjčky na základě smlouvy uzavřené mezi fyzickými osobami (zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci) by bylo možné i takovou míru akceptovat s ohledem na vyšší míru rizikovosti oproti půjčkám či úvěrům poskytovaným peněžními ústavy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014). Za nemravné tak Nejvyšší soud shledal např. úroky v sazbě 60 % ročně (viz prvně cit. rozsudek) či 36 % ročně (viz usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015).

17. V projednávané věci byla smlouva sjednána mezi podnikatelkou – obchodní společností ([právnická osoba]) poskytující půjčky v rámci svého podnikání a spotřebitelkou, což je zjevné i z toho, že se v ní výslovně odkazuje na tehdejší zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (jenž se vztahoval právě na půjčky poskytované věřitelem v rámci jeho podnikatelské činnosti fyzickým osobám, které v rámci své podnikatelské činnosti nejednají, viz § 1 odst. 1, § 2 písm. a), b) a c) tohoto zákona). Nejde tedy o případ půjčky mezi fyzickými osobami (ve smyslu výše citované judikatury).

18. Sjednaný úrok přitom činil při přepočtu na roční sazbu asi 69,6 % ročně z jistiny. Jedná se o výši, která je již na první pohled zcela nepřiměřená (srov. s nepřiměřenými úroky v judikatuře výše), zvláště ve spotřebitelských vztazích. Soud připomíná, že ochrana spotřebitele je jedním z projevů zásady ochrany slabší strany, která je součástí ústavního principu rovnosti v materiálním pojetí. (viz např. bod 10 nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 78/19). Nelze připustit, aby podnikatelé zneužívali svého silnějšího postavení (plynoucího z odborného zázemí, hospodářské síly, profesionální zkušenosti, lepší znalosti práva či dostupnosti právních služeb) k vynucení v podstatě lichevních úroků – a to ani s odkazem na údajnou vyšší rizikovost úvěru (žalobkyně navíc ani netvrdí žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by plynula rizikovost poskytnutí úvěru žalované). Rovněž při porovnání s úrokovými sazbami, které v době uzavření smlouvy požadovaly banky u úvěrů s podobnými parametry, je zjevná nemravnost sjednaných úroků. Průměrná sazba úroků u úvěrů domácností na spotřebu činila 13,42 %. Sjednaná výše je tak více než pěti násobná, což je dle výše citované judikatury (která připouští maximálně dvojnásobnou až trojnásobnou výši) hrubě nemravné. Z těchto důvodů soud ujednání o úrocích podle § 39 občanského zákoníku posoudil jako neplatné, neboť se příčí dobrým mravům.

19. Soud poznamenává, že názor zastávaný Vrchním soudem v usnesení ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 12 Cmo 95/2005, o možnosti snížení úrokové sazby na výši, která je v souladu s dobrými mravy, se v pozdější judikatuře Nejvyššího soudu neprosadil (viz např. již citovaná usnesení sp. zn. 33 Cdo 212/2014 či sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, která následují rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 dovozující absolutní neplatnost takového ujednání) a toto oprávnění soudu ani nemá žádnou oporu v zákoně (tj. dřívějším občanském zákoníku).

20. Soud se dále zabýval oddělitelností ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy, tedy otázkou, zda je neplatná jen tato část právního úkonu, anebo smlouva jako celek (§ 41 občanského zákoníku, tzv. salvátorská klauzule). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu při posuzování otázky, zda lze část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu, je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci dvou (více) stranného právního úkonu, sledovali (viz např. usnesení ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1752/2011). V případě smlouvy o půjčce lze ujednání o úrocích (obecně vzato) oddělit od ostatního obsahu smlouvy o půjčce, avšak nesmí tomu bránit okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo (viz již citovaný rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Soud dále podotýká, že podstatnou náležitostí smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 občanského zákoníku není ujednání o úrocích, což znamená, že je-li shledána neplatnost ujednání o úroku ve smlouvě o půjčce, byla by při oddělení tohoto ujednání půjčka bezúročná. Na rozdíl od smlouvy o úvěru podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, se ani neuplatní § 502 odst. 1 tohoto zákona stanovící podpůrně výši úroků, nejsou-li sjednány (a tedy ani závěry judikatury k tomuto smluvnímu typu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007).

21. V daném případě má soud za to, že poskytnutí bezúročné půjčky neodpovídá vůli účastníků. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdkyně žalobkyně byla obchodní společností, která půjčky poskytovala v rámci své podnikatelské činnosti. Úrok (nazvaný jako„ souhrnný poplatek“) jakožto úplata za poskytnutí půjčky byl tedy zdrojem jejího zisku. Jestliže by ve smlouvě nebyl sjednán, nikdy by k jejímu uzavření nepřistoupila. Tato okolnost proto brání oddělitelnosti ujednání o úroku od zbytku obsahu smlouvy o půjčce. Z toho důvodu soud neaplikoval § 41 občanského zákoníku a smlouvu shledal neplatnou jako celek, včetně ujednání o poplatku a splatnosti.

22. Soud následně zkoumal, zda lze věc posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl. občanského zákoníku). Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč v hotovosti na základě neplatné smlouvy o půjčce. Podle § 457 občanského zákoníku byla tedy žalovaná povinna uvedenou částku právní předchůdkyni žalobkyně vrátit. Dosud žalovaný zaplatila toliko 5 740 Kč, nadále je tedy povinen vrátit 14 206 Kč. Pohledávka na zaplacení této částky za žalovaným byla poté v souladu s § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postoupena na [právnická osoba] [anonymizováno], a poté na žalobkyni (k závěru o aktivní legitimaci žalobkyně postačuje řádné oznámení postoupení žalované, viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007).

23. Splatnost pohledávky se v případech bezdůvodného obohacení obecně řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Žalovaný byl vyzván k uhrazení dlužné částky výzvou odeslanou dne 21. 7. 2015 do deseti dnů od doručení (za nějž lze mít třetí pracovní den od odeslání, § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který se v této době již aplikoval), počínaje dnem 5. 8. 2015 je tak žalovaná v prodlení. Od tohoto dne žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 517 odst. 2 občanského zákoníku (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – jde o povinnost vzniklou z právního poměru vzniklého před účinností tohoto zákona) ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (neboť k prodlení došlo až za jeho účinnosti), tj. 8,05 % ročně.

24. Ze shora uvedených důvodů soud prvním výrokem uložil žalované zaplatit žalobkyni 14 260 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 5. 8. 2015 do zaplacení. Druhým výrokem žalobu zamítl v části, kterou žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení za období, v němž žalovaná v prodlení nebyla, a poté v rozdílu převyšujícím přiznaný zákonný úrok z prodlení (co do základu i výše úrokové sazby).

25. Třetím výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Při posouzení procesního úspěchu stran soud musel přihlédnout i k příslušenství (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Z tohoto pohledu byl úspěch stran takřka rovnocenný, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.