229 C 91/2023

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl soudkyní Mgr. Veronikou Halbrštátovou Zachovou, LL.M., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 17 000 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 748 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 10 748 Kč od 5. 8. 2015 do zaplacení, to vše v měsíčních splátkách po 200 Kč vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem říjnem 2023 pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se co do částky 6 252 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 17 000 Kč ve výši 7,75 % ročně od 2. 7. 2015 do 4. 8. 2015, spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 6 252 Kč od 5. 8. 2015 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši 7 960 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 638 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 17 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z této částky od 2.7.2015 do zaplacení s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] [anonymizováno] uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na základě které tato společnost žalovanému poskytla 17 000 Kč v hotovosti při jejím podpisu. Žalovaný se tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 14 212 Kč zavázal vrátit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 527 Kč a poslední splátkou ve výši 119 Kč. Žalovaný však nesplácel řádně a včas a zaplatil dohromady jen 6 252 Kč, což bylo započteno na poplatek a poté na jistinu. Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tj. po 60 týdnech dne 24. 10. 2010. Pohledávka z této smlouvy byla dne 1. 7. 2015 postoupena na [právnická osoba] [anonymizováno], a poté dne 24. 8. 2018 na žalobkyni.

2. Žalovaný se ve věci vyjádřil při jednání, které se konalo dne [datum] a následně dne [datum]. Žalovaný nejprve ve věci uváděl, že má za to, že dlužná částka byla řádně splacena, neboť jednotlivé splátky měly být zasílány prostřednictvím původního zaměstnavatele žalovaného. Při jednání [datum] ovšem uvedl, že jednotlivé splátky nebyly placeny a samotný nárok žalobkyně nijak nepopírá, avšak vzhledem ke svým majetkovým poměrům uvedl, že žádá o možnost splácení ve splátkách. Žalovaný je dlouhodobě nemocen, pobírá pouze důchod, ze kterého jsou mu dále strhávány exekuční splátky, a proto je schopen hradit dlužnou částku v maximální splátce ve výši 200 Kč.

3. Žalobkyně ve vyjádření ze dne 19. 6. 2023 uvedla, že souhrnný poplatek, který byl smlouvou o půjčce sjednán, byl jediným poplatkem účtovaným v souvislosti s realizací smlouvy, tj. mimo jiné představuje náklady na vyřízení žádosti, návštěvy obchodních zástupců, upomínání a další náklady. Navíc je nepochybné, že žalobkyni náleží odměna za poskytnutí finančních prostředky do dispozice žalovaného. Pokud se jedná o obvyklost sjednaného smluvního úroku (poplatků), tak žalobkyně dále uvedla, že účelem poskytnutí půjčky bylo právě její poskytnutí za jiných podmínek, nežli je běžně poskytují bankovní instituce, a to mnohdy osobám, které by na běžnou půjčku od banky nedosáhly, a to především pro vysoké riziko spojené s osobou dlužníka. S ohledem na vysoké podnikatelské riziko jsou proto úroky požadované nebankovními věřiteli vyšší nežli obvyklé bankovní úroky.

4. V dané věci se konalo dne [datum] a [datum] jednání, ke kterému se dostavil žalovaný osobně a žalobkyně se z obou nařízených jednání řádně a včas omluvila. Soud proto jednal v nepřítomnosti žalobkyně v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř.

5. Soud po provedeném zjistil následující skutečnosti.

6. Žalovaný a společnost [právnická osoba] uzavřeli dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] kterou se tato společnost zavázala poskytnout žalovanému půjčku 17 000 Kč a žalovaný se zavázal ji vrátit a zaplatit souhrnný poplatek v souvislosti s touto půjčkou ve výši 14 212 Kč, to vše v 59 týdenních splátkách po 527 Kč s tím a poslední splátku ve výši 119 Kč, přičemž první splátka je splatná 7. den od uzavření smlouvy. Částku žalovaný přijal v hotovosti při podpisu smlouvy, RPSN pro půjčku na 60 týdnů bylo sjednáno ve výši 224,28 %. Ze smlouvy též plyne, že byla sjednána podle zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (smlouva o půjčce [číslo] smluvní podmínky).

7. Pohledávka za žalovaným byla ze společnosti [právnická osoba] nejprve postoupena na [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o úhradě). [právnická osoba] následně dne 21. 7. 2015 zaslala (poštovní podací arch, oznámení) žalovanému oznámení ze dne 25. 6. 2015 o postoupení pohledávky z této smlouvy na [právnická osoba] [anonymizováno], kterým ho současně vyzvala k zaplacení dluhu ze smlouvy ve výši 24 960 Kč do 10 dnů od obdržení tohoto dopisu. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na stávající žalobkyni, přičemž Společnost [anonymizována dvě slova] dne 19. 9. 2018 žalovanému zaslala oznámení ze dne 14. 9. 2018 o postoupení stejné pohledávky na žalobkyni (oznámení o postoupení pohledávky, podací arch).

8. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky před podáním žaloby (předžalobní výzva, podací arch).

9. Podle výpisu z databáze časových řad ARAD činily úrokové sazby korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem na spotřebu v průměru 14,42 % ročně.

10. Právní subjektivita žalobkyně byla ověřena z obchodního rejstříku (výpis z obchodního rejstříku žalobkyně).

11. Z dalších důkazů soud neučinil žádná relevantní skutková zjištění pro věc.

12. Pro úplnost soud uvádí, že k listinným důkazům doloženým žalovaným po koncentraci řízení nepřihlédl.

13. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

14. Podle § 658 odst. 1 občanského zákoníku při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

15. Podle § 39 občanského zákoníku neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

16. Podle § 41 občanského zákoníku vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

17. Podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

18. Podle § 457 občanského zákoníku je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

19. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřely smlouvu o půjčce podle § 657 a násl. občanského zákoníku (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Závazek vznikl tím, že na jejím základě bylo žalovanému předáno 17 000 Kč v hotovosti, které byl žalovaný dle smlouvy povinen vrátit postupně v 59 týdenních splátkách. Ve smlouvě byl současně sjednán poplatek ve výši 14 212 Kč, který je třeba z právního hlediska považovat za úrok ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku (byť tak není nazván), neboť jde o úplatu za poskytnutí půjčky žalované, jak ostatně uvádí i sama žalobkyně.

20. Soud se dále zabýval platností smlouvy o půjčce, konkrétně ujednání o úroku. Z § 39 občanského zákoníku plyne, že neplatný je mj. právní úkon, který se příčí dobrým mravům. Jedná se o neplatnost tzv. absolutní, k níž soud musí přihlédnout i bez námitky účastníka (viz a contrario § 40a občanského zákoníku). Ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Hranicí přiměřenosti úroků je přibližně dvojnásobek či trojnásobek úrokové míry peněžních ústavů, byť u půjčky na základě smlouvy uzavřené mezi fyzickými osobami (zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci) by bylo možné i takovou míru akceptovat s ohledem na vyšší míru rizikovosti oproti půjčkám či úvěrům poskytovaným peněžními ústavy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014). Za nemravné tak Nejvyšší soud shledal např. úroky v sazbě 60 % ročně (viz prvně cit. rozsudek) či 36 % ročně (viz usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015).

21. V projednávané věci byla smlouva sjednána mezi podnikatelkou – obchodní společností ([právnická osoba]) poskytující půjčky v rámci svého podnikání a spotřebitelem, což je zjevné i z toho, že se v ní výslovně odkazuje na tehdejší zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (jenž se vztahoval právě na půjčky poskytované věřitelem v rámci jeho podnikatelské činnosti fyzickým osobám, které v rámci své podnikatelské činnosti nejednají, viz § 1 odst. 1, § 2 písm. a), b) a c) tohoto zákona). Nejde tedy o případ půjčky mezi fyzickými osobami (ve smyslu výše citované judikatury).

22. Sjednaný úrok přitom činil při přepočtu na roční sazbu asi 83,6 % ročně z jistiny. Jedná se o výši, která je již na první pohled zcela nepřiměřená (srov. s nepřiměřenými úroky v judikatuře výše), zvláště ve spotřebitelských vztazích. Soud připomíná, že ochrana spotřebitele je jedním z projevů zásady ochrany slabší strany, která je součástí ústavního principu rovnosti v materiálním pojetí. (viz např. bod 10 nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 78/19). Nelze připustit, aby podnikatelé zneužívali svého silnějšího postavení (plynoucího z odborného zázemí, hospodářské síly, profesionální zkušenosti, lepší znalosti práva či dostupnosti právních služeb) k vynucení v podstatě lichevních úroků – a to ani s odkazem na údajnou vyšší rizikovost úvěru (žalobkyně navíc ani netvrdí žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by plynula rizikovost poskytnutí úvěru žalovanému). Rovněž při porovnání s úrokovými sazbami, které v době uzavření smlouvy požadovaly banky u úvěrů s podobnými parametry, je zjevná nemravnost sjednaných úroků. Průměrná sazba úroků u úvěrů domácností na spotřebu činila 14,42 %. Sjednaná výše je tak více než čtyř a půl násobná, což je dle výše citované judikatury (která připouští maximálně dvojnásobnou až trojnásobnou výši) hrubě nemravné. Z těchto důvodů soud ujednání o úrocích podle § 39 občanského zákoníku posoudil jako neplatné, neboť se příčí dobrým mravům.

23. Soud poznamenává, že názor zastávaný Vrchním soudem v usnesení ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 12 Cmo 95/2005, o možnosti snížení úrokové sazby na výši, která je v souladu s dobrými mravy, se v pozdější judikatuře Nejvyššího soudu neprosadil (viz např. již citovaná usnesení sp. zn. 33 Cdo 212/2014 či sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, která následují rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 dovozující absolutní neplatnost takového ujednání) a toto oprávnění soudu ani nemá žádnou oporu v zákoně (tj. dřívějším občanském zákoníku).

24. Soud se dále zabýval oddělitelností ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy, tedy otázkou, zda je neplatná jen tato část právního úkonu, anebo smlouva jako celek (§ 41 občanského zákoníku, tzv. salvátorská klauzule). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu při posuzování otázky, zda lze část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu, je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci dvou (více) stranného právního úkonu, sledovali (viz např. usnesení ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1752/2011). V případě smlouvy o půjčce lze ujednání o úrocích (obecně vzato) oddělit od ostatního obsahu smlouvy o půjčce, avšak nesmí tomu bránit okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo (viz již citovaný rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Soud dále podotýká, že podstatnou náležitostí smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 občanského zákoníku není ujednání o úrocích, což znamená, že je-li shledána neplatnost ujednání o úroku ve smlouvě o půjčce, byla by při oddělení tohoto ujednání půjčka bezúročná. Na rozdíl od smlouvy o úvěru podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, se ani neuplatní § 502 odst. 1 tohoto zákona stanovící podpůrně výši úroků, nejsou-li sjednány (a tedy ani závěry judikatury k tomuto smluvnímu typu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007).

25. V daném případě má soud za to, že poskytnutí bezúročné půjčky neodpovídá vůli účastníků. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdkyně žalobkyně byla obchodní společností, která půjčky poskytovala v rámci své podnikatelské činnosti. Úrok (nazvaný jako„ souhrnný poplatek“) jakožto úplata za poskytnutí půjčky byl tedy zdrojem jejího zisku. Jestliže by ve smlouvě nebyl sjednán, nikdy by k jejímu uzavření nepřistoupila. Tato okolnost proto brání oddělitelnosti ujednání o úroku od zbytku obsahu smlouvy o půjčce. Z toho důvodu soud neaplikoval § 41 občanského zákoníku a smlouvu shledal neplatnou jako celek, včetně ujednání o poplatku a splatnosti.

26. Soud následně zkoumal, zda lze věc posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl. občanského zákoníku). Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 17 000 Kč v hotovosti na základě neplatné smlouvy o půjčce. Podle § 457 občanského zákoníku byl tedy žalovaný povinen uvedenou částku právní předchůdkyni žalobkyně vrátit. Dosud žalovaný zaplatil toliko 6 252 Kč, nadále je tedy povinen vrátit 10 748 Kč. Pohledávka na zaplacení této částky za žalovaným byla poté v souladu s § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postoupena na [právnická osoba] [anonymizováno], a poté na žalobkyni (k závěru o aktivní legitimaci žalobkyně postačuje řádné oznámení postoupení žalované, viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007).

27. Soud v dané věci rovněž vyhověl žalovanému o možnosti splácet daný dluh ve splátkách, a to s ohledem na jeho majetkové poměry. Soud vědom si skutečnosti, že se jedná o velmi nízké splátky, žádosti žalovaného přesto vyhověl, neboť vyšší splátky by zcela nepochybně v případě žalovaného vedly k exekučnímu řízení, stejně tak soud přihlédl i ke skutečnosti žalobkyně jako věřitelka je společností skupující pohledávky a ekonomický dopad nesplněného závazku v zákonné třídenní lhůtě se nijak zásadně a neodrazí v jejím rozpočtu.

28. Splatnost pohledávky se v případech bezdůvodného obohacení obecně řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky výzvou odeslanou dne 21. 7. 2015 do deseti dnů od doručení (za nějž lze mít třetí pracovní den od odeslání, § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který se v této době již aplikoval), počínaje dnem 5. 8. 2015 je tak žalovaný v prodlení. Od tohoto dne žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 517 odst. 2 občanského zákoníku (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – jde o povinnost vzniklou z právního poměru vzniklého před účinností tohoto zákona) ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

29. Ze shora uvedených důvodů soud prvním výrokem uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 10 748 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 5. 8. 2015 do zaplacení. Druhým výrokem žalobu zamítl v části, kterou žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení za období, v němž žalovaný v prodlení nebyl, a poté v rozdílu převyšujícím přiznaný zákonný úrok z prodlení (co do základu i výše úrokové sazby).

30. Třetím výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 638 Kč, přičemž tato částka představuje 26 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 63 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 27 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 17 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši 252 Kč. Postup podle § 14b a.t. je odůvodněn tím, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní ve skutkově a právně obdobných věcech vedených u zdejšího soudu, jedná se o peněžité plnění, tarifní hodnota předmětu řízení nepřesahuje 50 000 Kč a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. Pro úplnost soud uvádí, že vyjádření žalované ze dne 19.6.2023 soud nepovažuje za účelně vynaložený úkon, neboť tvrzení obsažená v tomto vyjádření měla být obsažena již v samotné žalobě. Zaplacení nákladů řízení soud žalované uložil ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř., a to s ohledem na celkovou výši náhrady nákladů řízení, k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř.