229 C 94/2023

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl soudkyní Mgr. Veronikou Halbrštátovou Zachovou, LL.M., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 28 260 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 900 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 900 Kč od 27. 12. 2022 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 16 360 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28 260 Kč od 12. 10. 2022 do 26. 12. 2022, spolu s úrokem z prodlení z částky 16 360 Kč ve výši 15 % od 27. 12. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 28 260 Kč z titulu uzavřené smlouvy o úvěru. Svůj nárok žalobkyně odůvodnila tak, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 606 Kč včetně sjednaných poplatků za navazující služby. Žalovaný se dostal se svým závazkem do prodlení, přičemž ani po učiněných výzvách žalovaný závazek neuhradil. Celková uhrazená částka, kterou žalovaný plnil do podání žaloby činila 8 100 Kč, tuto částku žalobkyně započetla na úhradu nákladů soudního či mimosoudního vymáhání dluhu, úhradu sjednaných a vyměřených pokut, úhradu poplatků za prodlení se splacením úvěru, úhradu poplatku za zpracování a doručení úvěru, úhradu poplatku za hotovostní inkaso splátek a dále na jistinu a na úrok za poskytnutí úvěru. Pokud se jedná o schopnost žalovaného předmětný úvěr splácet, pak žalobkyně zkoumala databázi neplatných dokumentů Ministerstva vnitra, dále prováděla kontrolu rodného čísla prostřednictvím společnosti [právnická osoba], náhledem do insolvenčního rejstříku, telefonickou kontrolou zaměstnání, kontrolou platební historie žalovaného žalobkyně a vyhodnocením aktuální finanční situace dle vyplněných podkladů žalovaného. Žalobkyně se tedy žalobou domáhá částky ve výši 28 260 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 28 260 Kč od 12. 10. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Ve věci se konalo dne 23. 8. 2023 jednání, žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila, žalovaný se bez omluvy nedostavil, soud proto jednal v nepřítomnosti účastníků v souladu s ust. 101 odst. 3 o.s.ř.

4. Soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] včetně formuláře pro standartní informace o úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dohodu, podle níž se zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 20 000 Kč, a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v 60 týdenních splátkách po 606 Kč počínaje od sedmého dne od uzavření smlouvy. Žalovaný se rovněž zavázal uhradit úrok ve výši 3 960 Kč, poplatek za zpracování úvěru 6 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso ve výši 6 400 Kč, celková částka, kterou se žalovaný zavázal uhradit tak činila 36 360 Kč. Žalovaný peníze čerpal v hotovosti při podpisu smlouvy.

5. Z evidenční karty klienta bylo zjištěno, že žalobkyně při ověření schopnosti žalovaného splácet úvěr vycházela z tvrzení žalovaného, který uvedl, že je zaměstnán s čistým příjmem 35 201 Kč, žije sám, životní výdaje na bydlení činí 4 872 Kč a nebankovní závazky činí 4 360 Kč. Žalovaný ve formuláři dále označil, že má uzavřenou pracovní smlouvu na dobu neurčitou. Z fotokopie výplatních pásek žalovaného bylo dále zjištěno, že žalovaný je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] s čistým příjmem v měsíci červnu 2021 ve výši 32 122 a v měsíci červenci 2021 ve výši 30 171 Kč.

6. Z předpisu splátek bylo zjištěno, že žalovaný uhradil celkem částku 8 100 Kč.

7. Z předžalobní výzvy ze dne 13. 12. 2022 včetně seznamu odeslaných pohledávek bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dluhu, a to do 7 dnů od doručení shora uvedené upomínky.

8. Z centrální evidence obyvatel bylo zjištěno, že žalovaný má adresu trvalého pobytu uvedenou na adrese [adresa], že nejsou evidovány žádné insolvenční řízení vedená s žalovaným.

9. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru. Žalobkyně dne 17. 8. 2021 uzavřela s žalovaným dohodu, podle níž se zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 20 000 Kč, a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v 60 týdenních splátkách po 606 Kč včetně dalších smluvených poplatků. Žalovaný zápůjčku čerpal, přičemž následně se dostal do prodlení s úhradou splátek. Žalovaný uhradil celkem částku 8 100 Kč. Přípisem ze dne 13. 12. 2022 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu. Žalobkyně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr tak, že vycházela z čestného prohlášení žalovaného, kontrolou insolvenčního rejstříku, kontrolou výplatních pásek žalovaného, kontrolou žalovaného u žalobkyně, kontrolou rodného čísla a kontrolou v databázi dokladů.

10. Žalobkyně se na jednání ve věci nedostavila a připravila se tak o možnost poučení o povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení, zejména ve vztahu k řádnému posouzení schopnosti žalovaného splácet zápůjčku. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle ust. § 118a o. s. ř. je poskytováno zásadně při jednání, přičemž lze po účastníkovi spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud není povinen poučení podle ust. § 118a o. s. ř. sdělovat účastníkovi jinak či odročovat kvůli tomuto jednání (viz rozsudek NS ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).

11. Soud posoudil věc po právní stránce následujícím způsobem. Na danou věc aplikoval zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ SpÚ“), ve znění k datu právního jednání.

12. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 SpÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle ust. § 87 odst. 1 SpÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle ust. § 2991 odst. 1,2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením (č. 351/2013 Sb.); neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Z hlediska právního hodnocení má soud za to, že dohoda žalobkyně a žalovaného je smlouvou o úvěru podle ust. § 2395 a násl. o. z., přičemž s ohledem na skutečnost, že žalovaný v daném právním jednání vystupoval jako spotřebitel (§419 o. z.) a žalobkyně jako podnikatel, tedy osoba vykonávající samostatnou výdělečnou činnost spočívající v poskytování půjček (§ 420 o. z.), na věc aplikoval také příslušná ustanovení o spotřebitelském úvěru. Z ust. §87 SpÚ, plyne, že věřitel je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a pokud tak neučiní, je následkem neplatnost uzavřené smlouvy. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. V dané věci přitom z listinných důkazů neplyne skutečnost, že žalobkyně ověřovala osobní prohlášení žalovaného, neboť k žádosti nejsou přiloženy další listiny či záznamy, kterými by si žalobkyně ověřila příjem žalovaného. Z hlediska platnosti smlouvy o zápůjčce dané znamená, že smlouva je neplatná.

18. Zákonodárce normoval v ust. § 87 SpÚ podmínku uplatnění námitky neplatnosti ve lhůtě tří let od uzavření úvěru, přičemž soud má za to, že koncepci námitky neplatnosti je třeba neaplikovat s ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudního dvora. Ustanovení je výsledkem transpozice směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, cílem této směrnice bylo zajištění ochrany spotřebitele, zajištění rovné hospodářské soutěže mezi věřiteli a harmonizace vnitřního evropského trhu. Žádoucí výsledek směrnice vyslovil Soudní dvůr EU ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, kde soudní dvůr uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku (…) musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Výše uvedená úprava českého zákonodárce tedy jde přímo proti účelu rovné hospodářské soutěže na vnitřním trhu EU, pokud ve vnitrostátním právu procesně váže přezkum dostatečného posouzení úvěryschopnosti na úkon spotřebitele, nadto z praxe plyne, že tato úprava by znamenala v drtivé většině soudních sporů neaplikaci příslušných ustanovení s ohledem na převažující pasivitu u většiny spotřebitelů. Výklad relativní a absolutní neplatnosti v relaci na výslovné odlišné jazykové znění normy aproboval v dané věci rovněž Ústavní soud. V usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, uvedl, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle. Na základě výše uvedeného zdejší soud podle čl. 95 odst. 1 Ústavy neaplikoval část ustanovení §87 SpÚ, na základě které se musí spotřebitel neplatnosti dovolat, neboť tato část je v rozporu s právem Evropských společenství (viz výše). Soud tedy ex offo posuzoval splnění povinnosti žalobkyně dle ust. § 86 SpÚ, přičemž dospěl k závěru, že úvěryschopnost byla posouzena nedostatečně.

19. Při úvaze o absolutní neplatnosti smlouvy pro případ nedostatečného zkoumání schopnosti spotřebitele splácet úvěr, soud vychází z toho, že zákon o spotřebitelském úvěru je svou povahou kogentní předpis, jehož účelem je ochrana slabší strany a zajištění socioekonomické rovnováhy ve společnosti, neboť v mnoha případech je spotřebitelský úvěr uzavírán při jednostranně určených podmínkách a v situaci, kdy potřeba peněžních prostředků je pro spotřebitele zpravidla aktuálně tíživá a jednorázově mu tak úvěr pomůže, avšak v dlouhodobém horizontu další zadlužení situaci tohoto spotřebitele naopak dále ztěžuje a v konečném důsledku toto zatěžuje i celou společnost (sociální a ekonomické vyloučení jedince ze společnosti a navazující správní, nalézací, vykonávací a insolvenční řízení). Pasivita věřitele v tomto směru je tak nejen v rozporu s kogentním ustanovením zákona, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek a podrývá účelnost a efektivitu této právní regulace.

20. Neplatnost právního jednání, ke které soud přihlédl z úřední povinnosti, pak postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, tedy postihuje také ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích a dalších plněních.

21. Danou věc lze posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, neboť žalobkyně předala žalovanému částku 20 000 Kč, žalovaný uhradil částku 8 100 Kč, přičemž za stavu, kdy odpadl právní důvod této transakce a žalovaný v řízení neuplatnil ani žádnou obranu, má žalobkyně podle ust. § 2991 o. z. právo na vrácení prostředků. Platby soud zohlednil při výši bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný takto plnil ze stejného právního titulu a vůle účastníků smluvního vztahu směřovala k umoření dluhu vzniklého ze stejné kauzy, přičemž ve spotřebitelských vztazích je třeba postupovat vždy ve prospěch slabší strany, navíc ani žalobkyně by neměla těžit z protiprávního stavu, který svou činnosti (nebo spíše nečinností) vyvolala spoléhajíc na to, že druhá strana nebude hájit svá práva (§6 o. z.). V řízení bylo prokázáno obohacení na straně žalovaného, úbytek majetku na straně žalobkyně a kauzální nexus. Soud proto rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 900 Kč. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.

22. Nárok žalobkyně na přiznání úroku z prodlení soud posoudil jako částečně důvodný. Zákonný úrok z prodlení je důvodný od 27. 12. 2022 a to pouze v rozsahu přiznané částky. Splatnost pohledávky žalobkyně nicméně soud posoudil odlišně. Nelze ji odvíjet od smlouvy o úvěru, neboť je neplatná jako celek, včetně ujednání o splatnosti a nárok žalobkyně se opírá o ustanovení o bezdůvodném obohacení. V takových případech se splatnost řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Tento názor potvrdil v typově shodné věci žalobkyně i Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 20. 9. 2022, č. j. 22 Co 131/2022 – 75 (viz body 20 až 24 tohoto rozsudku). Žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky výzvou odeslanou dne 13. 12. 2022 do sedmi dnů od doručení (za nějž lze mít třetí pracovní den od odeslání, § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který se v této době již aplikoval, viz též bod 22 shora cit. rozsudku Krajského soudu v Praze), počínaje dnem 27. 12. 2022 je tak žalovaný v prodlení. Teprve od 27. 12. 2022 žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 517 odst. 2 občanského zákoníku (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – jde o povinnost vzniklou z právního poměru vzniklého před účinností tohoto zákona) ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. S ohledem na takto vyjádřený petit (tedy že předmětem jsou úroky z prodlení v zákonné výši) soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení v plné výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť převážný úspěch v řízení je na straně žalovaného, kterému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, přičemž při hodnocení úspěchu ve věci soud zohlednil i příslušenství sporu, tedy kapitalizoval výši požadovaného a přiznaného úroku do data podání žaloby (viz např. usnesení NS ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015).