23 C 64/2024

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Adriany Hasmanové a přísedících Bc. Mileny Tesařové a Ivany Gromanové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta zaplacení odstupného ve výši 283 800 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 283 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 30. 4. 2024 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku ve výši 48 334 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaného.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky z titulu rozdílu odstupného ve výši 12násobku pravděpodobného výdělku (661 872 Kč), když jí již byla vyplacena částka ve výši 378 072 Kč po vydání rozsudku Okresního soudu v Kladně čj. 23 C 52/2022-152 ze dne 15. 6. 2023 ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze čj. 23 Co 233/2023-194 ze dne 16. 1. 2024 ve znění opravných usnesení Krajského soudu v Praze čj. 23 Co 233/2023-204 ze dne 4. 4. 2024, čj. 23 Co 233/2023-220 ze dne 21. 5. 2024 a čj. 23 Co 233/2023-236 ze dne 19. 6. 2024, kterou požadovala po výpočtu odstupného vypočítaného z násobků průměrného výdělku. Žalobu odůvodnila tím, že s ohledem na závěr prvoinstančního soudu, kdy je nutné vycházet z výpočtu pravděpodobného výdělku (kdy poté odstupné ve výši 12násobku pravděpodobného výdělku činí 661 872 Kč), má po vyplacení původně požadované částky 378 072 Kč nárok na doplatek ve výši 283 800 Kč. Žalobkyně rovněž uvedla, že před podáním žaloby vyzvala žalovaného svým podáním ze dne 19. 4. 2024 k zaplacení požadované částky s tím, že žalovaný s nárokem nesouhlasil, proto přistoupila k podání žaloby.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že nárok neuznává v plném rozsahu, protože v této věci existuje překážka věci již rozhodnuté, neboť žalobkyně se žalobou ze dne 19. 9. 2022 u zdejšího soudu již domáhala zaplacení odstupného ve výši 378 072 Kč, které jí soud přiznal s tím, že vycházel při výpočtu odstupného z pravděpodobného výdělku dle § 355 zákoníku práce, nikoli výdělku průměrného dle § 356 zákoníku práce, jak vymezila žalobkyně v žalobním petitu. Protože žalobkyně v původním řízení vedeném zdejším soudem pod sp. zn. 23 C 52/2022 nenavrhla změnu či rozšíření žalobního petitu ve smyslu § 95 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), když toto neučinila ani v rámci odvolacího řízení, kdy si musela být plně vědoma toho, že pro výpočet odstupného soud použil výdělek pravděpodobný, vznikla překážka věci již pravomocně rozhodnuté. Dle názoru žalovaného není možné následně žalobkyni rozdíl mezi částkou vypočítanou dle pravděpodobného výdělku (661 872 Kč) a částkou přiznanou ve výši 378 072 Kč žalobkyni přiznat. Protože žalovaná požadovanou částku ve výši 378 072 Kč v původním řízení žalobkyni již uhradila, považovala by případné obnovení sporu za intenzivní zásah do její právní jistoty. Proto považuje následně vznesený nárok po nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze za neoprávněný a věc ohledně úhrady odstupného dle § 67 zákoníku práce považuje již za ukončenou.

3. Z připojeného spisu zdejšího soudu vedeného pod sp. zn. 23 C 52/2022 soud zjistil, že žalobkyně podala k soudu žalobu na zaplacení částky 378 072 Kč s příslušenstvím z titulu zaplacení odstupného ve výši 12násobku průměrného výdělku, a žalobu odůvodnila tím, že jí vznikl u žalovaného pracovní poměr na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 3. 2008, kdy od 1. 4. 2008 pracovala na pozici „pracovník v sociálních službách – obsluha“. Od 12. 10. 2020 do 5. 11. 2021 byla žalobkyně v pracovní neschopnosti pro onemocnění COVID 19 v důsledku kontaktu se zdrojem tohoto onemocnění na pracovišti. Toto onemocnění dne 28. 7. 2021 uznala Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, Klinika pracovního lékařství jako nemoc z povolání s datem jejího zjištění 10. 10. 2020. V důsledku tohoto onemocněná bylo žalobkyni mj. diagnostikováno postižení chronickou plicní obstrukční nemocí a postcovidový syndrom spočívající zejména ve zvýšené únavě, jež ji silně limitovala v běžných denních činnostech. Z tohoto důvodu byla od 29. 9. 2021 uznána OSSZ , adresa, invalidní v rozsahu prvního stupně. Žalobkyně dále uvedla, že po ukončení pracovní neschopnosti absolvovala po výzvě žalovaného mimořádnou pracovně lékařskou prohlídku a na základě prohlídky jí lékař vystavil posudek ze dne 8. 11. 2021 se závěrem, že dlouhodobě pozbyla zdravotní způsobilost. Následující den 9. 11. 2021 se žalobkyně opět na výzvu žalovaného dostavila na mimořádnou pracovně lékařskou prohlídku s tím, že lékař vystavil posudek na novou pracovní pozici „uklízečka“ se závěrem, že je zdravotně způsobilá s podmínkou „manipulace s břemeny do 5 kg a zkrácený pracovní úvazek a lokální svalová zátěž – nadměrná“. Žalobkyně dále uvedla, že jí žalovaný svým podáním ze dne 8. 11. 2021 oznámil, že od uvedeného dne ji dle § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce převádí na jinou práci – na pracovní pozici uklízečka s datem nástupu 8. 11. 2021 (tudíž ještě předtím, než dne 9. 11. 2021 absolvovala na zmíněnou pozici pracovně lékařskou prohlídku). Poté žalovaný předložil žalobkyni k podpisu dohodu o změně pracovní smlouvy spočívající ve změně funkce na „uklízečka v sociálním zařízení s úvazkem 25 hodin týdně“, a to na dobu neurčitou. I přes snahu žalovaného předkládanou dohodu k podpisu však žalobkyně opakovaně nepodepsala, neboť o trvalé převedení na tuto pracovní pozici zájem neměla, protože dlouhodobý výkon této práce neodpovídal jejímu zdravotnímu stavu. Žalobkyně požádala žalovaného, aby změnu její pracovní pozice časově omezil (a to na dobu do rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele výpovědí z důvodů uvedených v § 52 písm. d) zákoníku práce, nebo dohodou z týchž důvodů). Žalovaný však reagoval sdělením, že takovou povinnost nemá, proto se na něho s písemným podáním ze dne 24. 11. 2021 obrátila i právní zástupkyně žalobkyně, a to s výzvou, aby postupoval ve smyslu § 52 písm. d) zákoníku práce a navrhla rozvázat pracovní poměr z týchž důvodů dohodou, a to s odkazem na konstantní judikaturu, zejména pak na rozsudek NS ČR sp. zn. 21 Cdo 5825/2016. Protože žalovaný svým podáním ze dne 22. 12. 2021 reagoval tím způsobem, že uvedený judikát je v dané věci nepoužitelný a sám odkázal na judikát NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1786/2018, rozhodla se žalobkyně sama rozvázat pracovní poměr výpovědí podle § 50 odst. 3 zákoníku práce. Tuto výpověď se snažila dne 24. 1. 2022 předat řediteli žalovaného na pracovišti a poté, co toto odmítl potvrdit, zaslala výpověď doporučeně s tím, že žalovaný takto doručovanou výpověď převzal 26. 1. 2022. Žalobkyně dále uvedla, že s ohledem na to, že lékař pracovně lékařských služeb MUDr. , jméno FO, v lékařském posudku ze dne 8. 11. 2021 neuvedl jednoznačně, že žalobkyně ztratila dlouhodobě způsobilost k práci z důvodu nemoci z povolání, a s přihlédnutím k ustálené judikatuře je posudek vystavený tímto lékařem pouhým dobrozdáním, zadala žalobkyně zpracování znaleckého posudku soudnímu znalci , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , který ve svém posudku ze dne 18. 8. 2022 dospěl ke zcela odlišným závěrům než , tituly před jménem, , jméno FO, , která dne 23. 5. 2022 posuzovala likviditu nároku žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti k žádosti pojišťovny. Žalobkyně na základě závěru soudního znalce proto zaslala dne 18. 8. 2022 předžalobní výzvu žalovanému s požadavkem zaplatit odstupné, neboť žalobkyni skončil pracovní poměr 31. 3. 2022. Žalobkyně žádala o výplatu odstupného ve výši 12násobku pravděpodobného výdělku, když při výpočtu vyšla z průměrného měsíčního výdělku 31 506 Kč za kalendářní čtvrtletí červenec až září 2020, kdy průměrný hodinový výdělek činil 193,23 Kč. Předešlé kalendářní čtvrtletí říjen až prosinec 2021 nebylo možno pro výpočet průměrného výdělku využít, neboť žalobkyně byla celý říjen 2021 až do 5. 11. 2021 v pracovní neschopnosti. Žalobkyně v žalobě rovněž zmínila, že požadovaný výpočet odpovídá údajům samotného žalovaného na tiskopise „náhrada ztráty na výdělku po dobu PN“, jež zaslal Kooperativě pojišťovně, a. s. Protože žalovaný po obdržení předžalobní výzvy svým písemným sdělením ze dne 29. 8. 2022 v celém rozsahu nárok žalobkyně odmítl, nezbylo žalobkyni než obrátit se se svým požadavkem k soudu. Poté, co žalobkyně doložila, že výpověď podala za situace, kdy opakovaně odmítla podepsat převedení na pozici uklízečky na dobu neurčitou, měl soud při posouzení daného nároku za to, že závěry shora citovaného judikátu lze pro tento případ použít. Protože v tomto případě s uvedenou výpovědí z pracovního poměru ze strany žalobkyně žalovaný nevyslovil svůj nesouhlas, tak to, že neuznává uplatněný výpovědní důvod, nebylo v tomto řízení případným, protože pracovní poměr byl za daného stavu platně ukončen, když se žalovaný nebránil v zákonné lhůtě podáním žaloby na určení její neplatnosti. Soud vycházel z této právní úpravy: Podle § 67 odst. 2 zákoníku práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. d) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku. Byl-li se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, protože nesmí podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovně lékařských služeb nebo rozhodnutím příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz nebo pro onemocnění nemocí z povolání, a zaměstnavatel se zcela zprostí své povinnosti podle § 270 odst. 1, odstupné podle věty druhé zaměstnanci nepřísluší. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení se pro účely průměrným výdělkem rozumí průměrný měsíční výdělek. Podle § 353 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat. Dojde-li k zúčtování mzdy nebo platu za práci přesčas (§ 114 odst. 2 a § 127 odst. 2) v jiném rozhodném období než v tom, ve kterém byla tato práce vykonána, zahrnou se do odpracované doby podle odstavce 2 také hodiny práce přesčas, za kterou je mzda nebo plat poskytnuta. Podle § 354 odst. 1 a 2 zákoníku práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí. Průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období. Podle § 356 odst. 1 a 2 zákoníku práce průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek. Má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce. O odvolání do citovaného rozsudku Okresního soudu v Kladně rozhodoval Krajský soud v Praze, který svým rozsudkem ve znění opravných usnesení uvedl, že soud prvního stupně při posouzení nároku žalobkyně dospěl ke správnému závěru, když vycházel z pravděpodobného výdělku. Současně odvolací soud uvedl, že i přesto, že po zjištění, že pravděpodobný výdělek, z něhož by bylo možné vycházet, je vyšší než měsíční výdělek, z něhož je vypočítán žalobou požadovaný nárok, soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobě v rozsahu, v jakém byl tento nárok uplatněn, vyhověl.

4. S ohledem na shora uvedené má soud za to, že poté, co v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 23 C 52/2022 žalobkyně nárok nezměnila, není možné se další žalobou domáhat zaplacení rozdílu při výpočtu odstupného, když žalobkyně odstupné požadovala pouze v nižší výši, než na který by měla nárok. Je tomu tak přesto, že žalovaná i nadále považuje výpočet průměrného výdělku ve výši 31 506 Kč za správný, neboť rozhodující je, jak výpočet odstupného vymezil po použití právní úpravy soud, navíc i po vydání rozsudku soudem odvolacím. Soud se shoduje s tvrzením v obraně žalovaného, že daná věc již byla pravomocně rozhodnuta a podání další žaloby stran totožného nároku by vneslo pocit nejistoty na straně žalované.

5. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 48 334 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 283 800 Kč sestávající z částky 9 460 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne 8. 12. 2021, z částky 9 460 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 30. 4. 2024, z částky 9 460 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 30. 1. 2025 a z částky 9 460 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 24. 4. 2025 včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 24. 4. 2025 náhrada 605,23 Kč za 69 ujetých km (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 8,3 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 39 945,23 Kč ve výši 8 388,50 Kč. Pokud žalovaný nárokoval odměnu za porady s klientem, tak tyto ničím nedoložil a jejich uskutečnění neprokázal.