230 C 146/2025

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudkyní Mgr. Marií Ťoupalíkovou Bredovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 29 469,93 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 870,61 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 870,61 Kč za období od 9. 7. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 25 515 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 25 515 Kč za období od 9. 7. 2025 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 52 771,22 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 26 385,61 Kč za období od 22. 7. 2024 do 31. 12. 2024, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11 % ročně z částky 26 385,61 Kč za období od 1. 1. 2025 do 30. 6. 2025, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 26 385,61 Kč za období od 1. 7. 2025 do 8. 7. 2025, se žaloba zamítá.

III. Co do částky 3 084,32 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 168,64 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 084,32 Kč za období od 22. 7. 2024 do 31. 12. 2024, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11 % ročně z částky 3 084,32 Kč za období od 1. 1. 2025 do 30. 6. 2025, co do zákonného úroku z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí z částky 3 084,32 Kč za období od 1. 7. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 26 385,61 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 52 771,22 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 26 385,61 Kč od 22. 7. 2024 do 31. 12. 2024 ve výši 11,75 % a zákonného úroku z prodlení z částky 26 385,61 Kč od 1. 1. 2025 do 30. 6. 2025 ve výši 11 % a zákonného úroku z prodlení z částky 26 385,61 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení s ročním úrokem ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí a dále se domáhala zaplacení částky 3 084,32 Kč kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 6 168,64 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 3 084,32 Kč od 22. 7. 2024 do 31. 12. 2024 ve výši 11,75 % a zákonného úroku z prodlení z částky 3 084,32 Kč od 1. 1. 2025 do 30. 6. 2025 ve výši 11 % a zákonného úroku z prodlení z částky 3 084, 32 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení s ročním úrokem ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, uzavřela s žalovanou dvě smlouvy. Dne 29. 8. 2007 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, s žalovanou první smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které tato společnost poskytla žalované částku ve výši 11 000 Kč v hotovosti při jejím podpisu. Žalovaná se zavázala tuto částku vrátit nejpozději dne 3. 9. 2008. Žalovaná však splátky nehradila řádně a včas, a ode dne 4. 9. 2008 tak byla v prodlení. Druhou smlouvu o půjčce č. , hodnota, uzavřely strany dne 17. 12. 2007, kdy na základě této smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 40 000 Kč v hotovosti při jejím podpisu. Žalovaná se zavázala tuto částku vrátit nejpozději dne 22. 12. 2008. Žalovaná však splátky nehradila řádně a včas, a ode dne 23. 12. 2008 tak byla v prodlení. Tyto pohledávky byly dne 4. 10. 2024 postoupeny na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována.

2. Žalovaná se k věci nevyjádřila, k jednání nařízeného u zdejšího soudu na den 30. 9. 2025 se nedostavila a ani se neomluvila, ač byla řádně a včas předvolána. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

3. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

4. Ze smlouvy o půjčce ze dne 29. 8. 2007 a ze dne 17. 12. 2007 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvy, na jejímž základě měla žalobkyně poskytnout žalované částku ve výši 11 000 Kč a ve výši 40 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto částky spolu se souhrnným poplatkem v prvém případě ve výši 7 656 Kč a ve druhém případě 27 840 Kč splatit v 53 týdenních splátkách, a to v prvém případě po 352 Kč a ve druhém případě po 1 280 Kč. Celková částka, kterou měla žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit, činila na základě první smlouvy 18 656 Kč a na základě druhé smlouvy 67 840 Kč, RPSN v obou případech činila 206,8 % při splácení 53 týdnů. Ze smluv též plyne, že byly sjednány podle zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru.

5. Z předžalobní výzvy a podacího lístku bylo zjištěno, že žalobkyně pod hrozbou podání žaloby dne 24. 6. 2025 vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky do 8. 7. 2025.

6. Provedeny byly všechny nezbytné důkazy, které mohly přispět k objasnění skutkového stavu věci, další dokazování bylo nadbytečné a soud proto návrhy na provedení důkazu smlouvou o postoupení pohledávek včetně její přílohy a potvrzením o úhradě kupní ceny zamítl. Na základě provedeného dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci.

7. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou dvě smlouvy o půjčce, a to dne 29. 8. 2007 a dne 17. 12. 2007. Na základě smlouvy o půjčce č. , hodnota, se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované v hotovosti finanční prostředky ve výši 11 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit částku v 53 týdenních splátkách po 352 Kč včetně souhrnného poplatku ve výši 7 656 Kč. Na základě smlouvy o půjčce č. , hodnota, se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované v hotovosti finanční prostředky ve výši 40 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit částku v 53 týdenních splátkách po 1 280 Kč včetně souhrnného poplatku ve výši 27 840 Kč. Žalobkyně dne 24. 6. 2025 žalované zaslala oznámení o postoupení pohledávek.

8. Podle výpisu z databáze časových řad ARAD činily úrokové sazby korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem na spotřebu v průměru 12,53 % v období srpna 2007 a 12,94 % ročně v období prosince 2007.

9. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

10. Podle § 658 odst. 1 občanského zákoníku při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

11. Podle § 39 občanského zákoníku neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

12. Podle § 41 občanského zákoníku vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

13. Podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

14. Podle § 457 občanského zákoníku je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

15. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, a žalovaná uzavřely dvě smlouvy o půjčce podle § 657 a násl. občanského zákoníku (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Závazky vznikly tím, že na jejím základě bylo žalované předáno 11 000 Kč a 40 000 Kč v hotovosti, jež byla žalovaná dle smluv povinna vrátit postupně v 53 týdenních splátkách. V první smlouvě byl současně sjednán poplatek ve výši 7 656 Kč, ve druhé pak ve výši 27 840 Kč, které je třeba z právního hlediska považovat za úroky ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku (byť tak není nazván), neboť jde o úplatu za poskytnutí půjček žalované.

16. Soud se dále zabýval platností smluv o půjčce, konkrétně ujednání o úroku. Z § 39 občanského zákoníku plyne, že neplatný je mj. právní úkon, který se příčí dobrým mravům. Jedná se o neplatnost tzv. absolutní, k níž soud musí přihlédnout i bez námitky účastníka (viz a contrario § 40a občanského zákoníku). Ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Hranicí přiměřenosti úroků je přibližně dvojnásobek či trojnásobek úrokové míry peněžních ústavů, byť u půjčky na základě smlouvy uzavřené mezi fyzickými osobami (zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci) by bylo možné i takovou míru akceptovat s ohledem na vyšší míru rizikovosti oproti půjčkám či úvěrům poskytovaným peněžními ústavy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014). Za nemravné tak Nejvyšší soud shledal např. úroky v sazbě 60 % ročně (viz prvně cit. rozsudek) či 36 % ročně (viz usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015).

17. V projednávané věci byly smlouvy sjednány mezi podnikatelkou – obchodní společností (, právnická osoba, ) poskytující půjčky v rámci svého podnikání a spotřebitelkou, což je zjevné i z toho, že se v nich výslovně odkazuje na tehdejší zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru [jenž se vztahoval právě na půjčky poskytované věřitelem v rámci jeho podnikatelské činnosti fyzickým osobám, které v rámci své podnikatelské činnosti nejednají, viz § 1 odst. 1, § 2 písm. a), b) a c) tohoto zákona]. Nejde tedy o případ půjčky mezi fyzickými osobami (ve smyslu výše citované judikatury).

18. Sjednaný úrok přitom činil při přepočtu na roční sazbu asi 69,60 % ročně z jistiny. Jedná se o výši, která je již na první pohled zcela nepřiměřená (srov. s nepřiměřenými úroky v judikatuře výše), zvláště ve spotřebitelských vztazích. Soud připomíná, že ochrana spotřebitele je jedním z projevů zásady ochrany slabší strany, která je součástí ústavního principu rovnosti v materiálním pojetí. (viz např. bod 10 nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 78/19). Nelze připustit, aby podnikatelé zneužívali svého silnějšího postavení (plynoucího z odborného zázemí, hospodářské síly, profesionální zkušenosti, lepší znalosti práva či dostupnosti právních služeb) k vynucení v podstatě lichevních úroků – a to ani s odkazem na údajnou vyšší rizikovost úvěru (žalobkyně navíc ani netvrdí žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by plynula rizikovost poskytnutí úvěru žalované). Rovněž při porovnání s úrokovými sazbami, které v době uzavření smlouvy požadovaly banky u úvěrů s podobnými parametry, je zjevná nemravnost sjednaných úroků. Průměrná sazba úroků u úvěrů domácností na spotřebu činila 12,53 % v období srpna 2007 a 12,94 % ročně v období prosince 2007. Sjednaná výše je tak více než pětinásobná, což je dle výše citované judikatury (která připouští maximálně dvojnásobnou až trojnásobnou výši) hrubě nemravné. Z těchto důvodů soud ujednání o úrocích podle § 39 občanského zákoníku posoudil jako neplatné, neboť se příčí dobrým mravům.

19. Soud poznamenává, že názor zastávaný Vrchním soudem v usnesení ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 12 Cmo 95/2005, o možnosti snížení úrokové sazby na výši, která je v souladu s dobrými mravy, se v pozdější judikatuře Nejvyššího soudu neprosadil (viz např. již citovaná usnesení sp. zn. 33 Cdo 212/2014 či sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, která následují rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 dovozující absolutní neplatnost takového ujednání) a toto oprávnění soudu ani nemá žádnou oporu v zákoně (tj. dřívějším občanském zákoníku).

20. Soud se dále zabýval oddělitelností ujednání o úrocích od ostatního obsahu smluv, tedy otázkou, zda jsou neplatné jen tyto části právního úkonu, anebo smlouvy jako celek (§ 41 občanského zákoníku, tzv. salvátorská klauzule). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu při posuzování otázky, zda lze část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu, je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci dvou(více)stranného právního úkonu, sledovali (viz např. usnesení ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1752/2011). V případě smluv o půjčce lze ujednání o úrocích (obecně vzato) oddělit od ostatního obsahu smluv o půjčce, avšak nesmí tomu bránit okolnosti, za nichž ke smlouvám došlo (viz již citovaný rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Soud dále podotýká, že podstatnou náležitostí smluv o půjčce ve smyslu § 657 občanského zákoníku není ujednání o úrocích, což znamená, že je-li shledána neplatnost ujednání o úroku ve smlouvě o půjčce, byly by při oddělení tohoto ujednání půjčky bezúročné. Na rozdíl od smluv o úvěru podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, se ani neuplatní § 502 odst. 1 tohoto zákona stanovící podpůrně výši úroků, nejsou-li sjednány (a tedy ani závěry judikatury k tomuto smluvnímu typu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007).

21. V daném případě má soud za to, že poskytnutí bezúročných půjček neodpovídá vůli účastníků. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdkyně žalobkyně byla obchodní společností, která půjčky poskytovala v rámci své podnikatelské činnosti. Úrok (nazvaný jako „souhrnný poplatek“) jakožto úplata za poskytnutí půjček byl tedy zdrojem jejího zisku. Jestliže by ve smlouvách nebyl sjednán, nikdy by k jejich uzavření nepřistoupila. Tato okolnost proto brání oddělitelnosti ujednání o úroku od zbytku obsahu smluv o půjčce. Z toho důvodu soud neaplikoval § 41 občanského zákoníku a smlouvy shledal neplatné jako celek, včetně ujednání o poplatku a splatnosti.

22. Soud následně zkoumal, zda lze věc posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl. občanského zákoníku). Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částky 11 000 Kč a 40 000 Kč v hotovosti na základě neplatných smluv o půjčkách. Podle § 457 občanského zákoníku byla tedy žalovaná povinna uvedené částky právní předchůdkyni žalobkyně vrátit. Dosud žalovaná na smlouvu č. , hodnota, zaplatila částku 23 090 Kč a na smlouvu č. , hodnota, zaplatila částku 13 425 Kč. Žalobkyně po žalované požadovala ze smlouvy č. , hodnota, toliko částku ve výši 26 385,61 Kč, přičemž žalovaná na bezdůvodném obohacení z částky 11 000 Kč vrátila více, vznikl ji tedy „přeplatek“ ve výši 2 425 Kč. Žalovaná je tak povinna vrátit částku ve výši 870,61 Kč (26 385,61 Kč - 23 090 Kč - 2 425 Kč). Pohledávka na zaplacení této částky za žalovanou byla poté v souladu s § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postoupena na žalobkyni (k závěru o aktivní legitimaci žalobkyně postačuje řádné oznámení postoupení žalované, viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007).

23. Splatnost pohledávky se v případech bezdůvodného obohacení obecně řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Žalobkyně vyzvala žalovanou k uhrazení dlužné částky výzvou odeslanou dne 24. 6. 2025 do 8. 7. 2025, počínaje dnem 9. 7. 2025 je tak žalovaná v prodlení. Od tohoto dne žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 517 odst. 2 občanského zákoníku (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – jde o povinnost vzniklou z právního poměru vzniklého před účinností tohoto zákona) ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (neboť k prodlení došlo až za jeho účinnosti), tj. 11,50 % ročně.

24. Ze shora uvedených důvodů soud prvním výrokem uložil žalované zaplatit žalobkyni 870,61 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 9. 7. 2025 do zaplacení. Druhým výrokem žalobu zamítl v části, kterou žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení z částky 26 385,61 Kč za období, v němž žalovaná v prodlení nebyla, a poté v rozdílu převyšujícím přiznaný zákonný úrok z prodlení (co do základu i výše úrokové sazby). Třetím výrokem žalobu zamítl v části, kterou žalobkyně požadovala částku 3 084,32 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 3 084,32 Kč za období, v němž žalovaná v prodlení nebyla.

25. Čtvrtým výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Při posouzení procesního úspěchu stran soud musel přihlédnout i k příslušenství (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Z tohoto pohledu byla žalovaná ve věci z procesního hlediska úspěšnější, měla by proto právo na poměrnou část náhrady účelně vynaložených nákladů proti méně úspěšné žalobkyni. Žalované však žádné náklady řízení nevznikly, žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.