230 C 147/2025

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudkyní Mgr. Marií Ťoupalíkovou Bredovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 36 502,24 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 102,24 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 19 102,24 Kč za období od 9. 7. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 17 400 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 17 400 Kč za období od 9. 7. 2025 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 36 502,24 Kč za období od 22. 7. 2024 do 31. 12. 2024, co do úroku z prodlení ve výši 31 422,29 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11 % ročně z částky 36 502,24 Kč za období od 1. 1. 2025 do 30. 6. 2025, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 36 502,24 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 31 422,29 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 36 502,24 Kč od 22. 7. 2024 do 31. 12. 2024 ve výši 11,75 % a zákonného úroku z prodlení z částky 36 502,24 Kč od 1. 1. 2025 do 30. 6. 2025 ve výši 11 % a zákonného úroku z prodlení z částky 36 502,24 Kč od 1. 7. 2025 do zaplacení s ročním úrokem ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, uzavřela s žalovaným dne 7. 12. 2007 smlouvu o půjčce č. , hodnota, , na základě které tato společnost poskytla žalovanému částku ve výši 25 000 Kč v hotovosti při jejím podpisu. Žalovaný se zavázal tuto částku spolu s poplatkem ve výši 13 860,73 Kč vrátit nejpozději dne 12. 12. 2008. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, a ode dne 13. 12. 2008 tak byl v prodlení. Tato pohledávka byla dne 4. 10. 2024 postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, k jednání nařízeného u zdejšího soudu na den 30. 9. 2025 se nedostavil a ani se neomluvil, ač byl řádně a včas předvolán. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

3. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

4. Ze smlouvy o půjčce ze dne 7. 12. 2007 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, na jejímž základě měla právní předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalovanému částku ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 17 400 Kč splatit v 53 týdenních splátkách po 800 Kč. Celková částka, kterou měl žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit, činila 42 400 Kč, RPSN činila 206,8 % při splácení 53 týdnů. Ze smlouvy též plyne, že byla sjednána podle zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru.

5. Z předžalobní výzvy a podacího lístku bylo zjištěno, že žalobkyně pod hrozbou podání žaloby dne 23. 6. 2025 vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do 8. 7. 2025.

6. Provedeny byly všechny nezbytné důkazy, které mohly přispět k objasnění skutkového stavu věci, další dokazování bylo nadbytečné a soud proto návrhy na provedení důkazu smlouvou o postoupení pohledávek včetně její přílohy a potvrzením o úhradě kupní ceny zamítl. Na základě provedeného dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci.

7. Právní předchůdkyně žalobkyně dne 7. 12. 2007 uzavřela s žalovaným smlouvu o půjčce č. , hodnota, , na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti finanční prostředky ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit částku v 53 týdenních splátkách po 800 Kč včetně souhrnného poplatku ve výši 17 400 Kč. Žalobkyně dne 23. 6. 2025 žalovanému zaslala oznámení o postoupení pohledávky.

8. Podle výpisu z databáze časových řad ARAD činily úrokové sazby korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem na spotřebu v průměru 12,94 % ročně.

9. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

10. Podle § 658 odst. 1 občanského zákoníku při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

11. Podle § 39 občanského zákoníku neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

12. Podle § 41 občanského zákoníku vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

13. Podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

14. Podle § 457 občanského zákoníku je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

15. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, a žalovaný uzavřeli smlouvu o půjčce podle § 657 a násl. občanského zákoníku (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Závazek vznikl tím, že na jejím základě bylo žalovanému předáno 25 000 Kč v hotovosti, jež byl žalovaný dle smlouvy povinen vrátit postupně v 53 týdenních splátkách. Ve smlouvě byl současně sjednán poplatek ve výši 17 400 Kč, který je třeba z právního hlediska považovat za úrok ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku (byť tak není nazván), neboť jde o úplatu za poskytnutí půjčky žalované.

16. Soud se dále zabýval platností smlouvy o půjčce, konkrétně ujednání o úroku. Z § 39 občanského zákoníku plyne, že neplatný je mj. právní úkon, který se příčí dobrým mravům. Jedná se o neplatnost tzv. absolutní, k níž soud musí přihlédnout i bez námitky účastníka (viz a contrario § 40a občanského zákoníku). Ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Hranicí přiměřenosti úroků je přibližně dvojnásobek či trojnásobek úrokové míry peněžních ústavů, byť u půjčky na základě smlouvy uzavřené mezi fyzickými osobami (zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci) by bylo možné i takovou míru akceptovat s ohledem na vyšší míru rizikovosti oproti půjčkám či úvěrům poskytovaným peněžními ústavy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014). Za nemravné tak Nejvyšší soud shledal např. úroky v sazbě 60 % ročně (viz prvně cit. rozsudek) či 36 % ročně (viz usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015).

17. V projednávané věci byla smlouva sjednána mezi podnikatelkou – obchodní společností (, právnická osoba, ) poskytující půjčky v rámci svého podnikání a spotřebitelem, což je zjevné i z toho, že se v ní výslovně odkazuje na tehdejší zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru [jenž se vztahoval právě na půjčky poskytované věřitelem v rámci jeho podnikatelské činnosti fyzickým osobám, které v rámci své podnikatelské činnosti nejednají, viz § 1 odst. 1, § 2 písm. a), b) a c) tohoto zákona]. Nejde tedy o případ půjčky mezi fyzickými osobami (ve smyslu výše citované judikatury).

18. Sjednaný úrok přitom činil při přepočtu na roční sazbu asi 69,60 % ročně z jistiny. Jedná se o výši, která je již na první pohled zcela nepřiměřená (srov. s nepřiměřenými úroky v judikatuře výše), zvláště ve spotřebitelských vztazích. Soud připomíná, že ochrana spotřebitele je jedním z projevů zásady ochrany slabší strany, která je součástí ústavního principu rovnosti v materiálním pojetí. (viz např. bod 10 nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 78/19). Nelze připustit, aby podnikatelé zneužívali svého silnějšího postavení (plynoucího z odborného zázemí, hospodářské síly, profesionální zkušenosti, lepší znalosti práva či dostupnosti právních služeb) k vynucení v podstatě lichevních úroků – a to ani s odkazem na údajnou vyšší rizikovost úvěru (žalobkyně navíc ani netvrdí žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by plynula rizikovost poskytnutí úvěru žalované). Rovněž při porovnání s úrokovými sazbami, které v době uzavření smlouvy požadovaly banky u úvěrů s podobnými parametry, je zjevná nemravnost sjednaných úroků. Průměrná sazba úroků u úvěrů domácností na spotřebu činila 12,94 %. Sjednaná výše je tak více než pětinásobná, což je dle výše citované judikatury (která připouští maximálně dvojnásobnou až trojnásobnou výši) hrubě nemravné. Z těchto důvodů soud ujednání o úrocích podle § 39 občanského zákoníku posoudil jako neplatné, neboť se příčí dobrým mravům.

19. Soud se dále zabýval oddělitelností ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy, tedy otázkou, zda je neplatná jen tato část právního úkonu, anebo smlouva jako celek (§ 41 občanského zákoníku). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu při posuzování otázky, zda lze část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu, je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci dvou(více)stranného právního úkonu, sledovali (viz např. usnesení ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1752/2011). V případě smlouvy o půjčce lze ujednání o úrocích (obecně vzato) oddělit od ostatního obsahu smlouvy o půjčce, avšak nesmí tomu bránit okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo (viz již citovaný rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Soud dále podotýká, že podstatnou náležitostí smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 občanského zákoníku není ujednání o úrocích, což znamená, že je-li shledána neplatnost ujednání o úroku ve smlouvě o půjčce, byla by při oddělení tohoto ujednání půjčka bezúročná. Na rozdíl od smlouvy o úvěru podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, se ani neuplatní § 502 odst. 1 tohoto zákona stanovící podpůrně výši úroků, nejsou-li sjednány (a tedy ani závěry judikatury k tomuto smluvnímu typu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007).

20. V daném případě má soud za to, že poskytnutí bezúročné půjčky neodpovídá vůli účastníků. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdkyně žalobkyně byla obchodní společností, která půjčky poskytovala v rámci své podnikatelské činnosti. Úrok (nazvaný jako „souhrnný poplatek“) jakožto úplata za poskytnutí půjčky byl tedy zdrojem jejího zisku. Jestliže by ve smlouvě nebyl sjednán, nikdy by k jejímu uzavření nepřistoupila. Tato okolnost proto brání oddělitelnosti ujednání o úroku od zbytku obsahu smlouvy o půjčce. Z toho důvodu soud neaplikoval § 41 občanského zákoníku a smlouvu shledal neplatnou jako celek, včetně ujednání o poplatku a splatnosti.

21. Soud následně zkoumal, zda lze věc posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl. občanského zákoníku). Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 25 000 Kč v hotovosti na základě neplatné smlouvy o půjčce. Podle § 457 občanského zákoníku byl tedy žalovaný povinen uvedenou částku právní předchůdkyni žalobkyně vrátit. Dosud žalovaný zaplatil toliko částku ve výši 5 897,76 Kč (vypočtenou jako součet rozdílu mezi poskytnutými finančními prostředky a žalovanou jistinou, tj. 2 358,49 Kč a rozdílu mezi souhrnným poplatkem za poskytnutí půjčky a žalobkyní požadovanou výší poplatku, tj. 3 539,27 Kč), je tak povinen vrátit částku 19 102,24 Kč. Pohledávka na zaplacení této částky za žalovaným byla poté v souladu s § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postoupena na žalobkyni (k závěru o aktivní legitimaci žalobkyně postačuje řádné oznámení postoupení žalovanému, viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007).

22. Splatnost pohledávky se v případech bezdůvodného obohacení obecně řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky výzvou odeslanou dne 24. 6. 2025 do 8. 7. 2025, počínaje dnem 9. 7. 2025 je tak žalovaný v prodlení. Od tohoto dne žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 517 odst. 2 občanského zákoníku (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – jde o povinnost vzniklou z právního poměru vzniklého před účinností tohoto zákona) ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (neboť k prodlení došlo až za jeho účinnosti), tj. 11,50 % ročně.

23. Ze shora uvedených důvodů soud prvním výrokem uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 19 102,24 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 9. 7. 2025 do zaplacení. Druhým výrokem žalobu zamítl v části, kterou žalobkyně požadovala úrok (souhrnný poplatek) a zákonný úrok z prodlení za období, v němž žalovaný v prodlení nebyl, a poté v rozdílu převyšujícím přiznaný zákonný úrok z prodlení (co do základu i výše úrokové sazby).

24. Třetím výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Při posouzení procesního úspěchu stran soud musel přihlédnout i k příslušenství (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Z tohoto pohledu byl žalovaný ve věci z procesního hlediska úspěšnější, měl by proto právo na poměrnou část náhrady účelně vynaložených nákladů proti méně úspěšné žalobkyni. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.