230 C 41/2022

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudkyní Mgr. Marií Ťoupalíkovou Bredovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24 200 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 50 000 Kč od 2. 7. 2015 do 31. 12. 2015 ve výši 7,05% ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2016 ve výši 7,05% ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016 ve výši 7,05% ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017 ve výši 7,05% ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017 ve výši 7,05% ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 ve výši 7,50% ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018 ve výši 8 % ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019 ve výši 8,75% ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019 ve výši 9 % ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020 ve výši 9 % ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020 ve výši 7,25 % ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021 ve výši 7,25% ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021 ve výši 7,50% ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022 ve výši 10,75% ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 7. 2022 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do kapitalizovaného úroku ve výši 9 000 Kč za období od 1. 2. 2007 do 7. 2. 2008 a co do částky 25 800 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 50 000 Kč od 2. 7. 2015 do 31. 12. 2015 ve výši 7,05% ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2016 ve výši 7,05% ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016 ve výši 7,05% ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017 ve výši 7,05% ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017 ve výši 7,05% ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 ve výši 7,50% ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018 ve výši 8 % ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019 ve výši 8,75% ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2019 ve výši 9 % ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020 ve výši 9 % ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020 ve výši 7,25 % ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021 ve výši 7,25% ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021 ve výši 7,50% ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022 ve výši 10,75% ročně, z částky 50 000 Kč od 1. 7. 2022 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení jistiny 50 000 Kč, úroku (souhrnného poplatku) ve výši 9 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z této částky od 2. 7. 2015 do zaplacení s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] Financial uzavřela s žalovaným dne 1.2.2007 smlouvu o půjčce [číslo] na základě které tato společnost žalovanému poskytla 50 000 Kč v hotovosti při jejím podpisu. Žalovaný se tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 34 800 Kč zavázal vrátit v 53 pravidelných týdenních splátkách po 1 600 Kč. Žalovaný však sjednané splátky nesplácel řádně a včas a uhradil celkem pouze 25 800 Kč, což bylo započteno na souhrnný poplatek. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 uzavřené mezi společností [právnická osoba] a [anonymizována dvě slova] a následně mezi [právnická osoba] [anonymizováno] a žalobkyní došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni, a to s účinností od 1. 7. 2015. Žalobkyně tvrdila, že požadovaný souhrnný poplatek představuje úrok za poskytnutou půjčku.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k jednání konanému dne 10.2.2023 se bez omluvy nedostavil. Žalobkyně se svou neúčast na jednání omluvila.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti a má za prokázaný následující skutkový stav.

4. Žalovaný a společnost [právnická osoba] uzavřeli dne 1.2.2007 smlouvu o půjčce [číslo] kterou se tato společnost zavázala poskytnout žalovanému půjčku 50 000 Kč a kterou se žalovaný zavázal vrátit včetně sjednaného souhrnného poplatku ve výši 34 800 Kč, a to po 53 týdenních splátkách po 1 600 Kč s tím, že první splátka je splatná 7. den od uzavření smlouvy. Zapůjčenou částku žalovaný přijal v hotovosti při podpisu smlouvy. Ze smlouvy též plyne, že byla sjednána podle zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru.

5. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20.6.2015 (včetně podacího archu ze dne 20.6.2015) bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně, [právnická osoba], zaslala žalovanému oznámení ze dne 20.6.2015 o postoupení pohledávky z této smlouvy na [právnická osoba] [anonymizováno], jímž ho současně vyzvala k zaplacení dluhu ze smlouvy ve výši 59 000 Kč do 10 dnů od doručení oznámení. Smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou mezi [právnická osoba] a [anonymizována dvě slova] včetně seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno postoupení pohledávky za žalovaným na nového věřitele. Společnost [anonymizována dvě slova] dne 1.10.2018 žalovanému zaslala (poštovní podací arch datovaný 4.10.2018) oznámení ze dne 1.10. 2018 o postoupení stejné pohledávky na žalobkyni.

6. Z předžalobní výzvy ze dne 18.11.2022 včetně podacího archu z 23.11.2022 zaslané žalovanému na adresu jím uvedenou ve smlouvě o půjčce bylo zjištěno, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k zaplacení žalované částky do 29.11.2022 s upozorněním na soudní vymáhání pohledávky v případě nezaplacení.

7. Podle výpisu z databáze časových řad ARAD činily úrokové sazby korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem na spotřebu v období uzavření předmětné smlouvy o půjčce v průměru 13,71 % ročně.

8. Podle § 3028 odst. 1- 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1.1.2014, platí, že tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.

9. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného v době uzavření výše uvedené smlouvy o půjčce ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

10. Podle § 658 odst. 1 občanského zákoníku při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

11. Podle § 39 občanského zákoníku neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

12. Podle § 41 občanského zákoníku vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

13. Podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

14. Podle § 457 občanského zákoníku platí, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

15. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli smlouvu o půjčce podle § 657 a násl. občanského zákoníku (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Na základě této smlouvy bylo žalovanému předáno 50 000 Kč v hotovosti, které byl žalovaný dle smlouvy povinen vrátit postupně v 53 týdenních splátkách. Ve smlouvě byl současně sjednán v souvislosti s půjčkou souhrnný poplatek ve výši 34 800 Kč, který je třeba z právního hlediska považovat za úrok ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku (byť tak není nazván), neboť jde o úplatu za poskytnutí půjčky žalovanému, jak ostatně uvádí i sama žalobkyně.

16. Soud se dále zabýval platností smlouvy o půjčce, konkrétně ujednání o výši úroku. Z § 39 občanského zákoníku plyne, že neplatný je mj. právní úkon, který se příčí dobrým mravům. Jedná se o neplatnost tzv. absolutní, k níž soud musí přihlédnout i bez námitky účastníka. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Hranicí přiměřenosti úroků je přibližně dvojnásobek či trojnásobek úrokové míry peněžních ústavů, byť u půjčky na základě smlouvy uzavřené mezi fyzickými osobami (zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci) by bylo možné i takovou míru akceptovat s ohledem na vyšší míru rizikovosti oproti půjčkám či úvěrům poskytovaným peněžními ústavy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014). Za nemravné tak Nejvyšší soud shledal např. úroky v sazbě 60 % ročně (viz prvně cit. rozsudek) či 36 % ročně (viz usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015).

17. V projednávané věci byla smlouva sjednána mezi podnikatelkou – obchodní společností ([právnická osoba]) poskytující půjčky v rámci svého podnikání a spotřebitelem, což je zjevné i z toho, že se v ní výslovně odkazuje na tehdejší zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (jenž se vztahoval právě na půjčky poskytované věřitelem v rámci jeho podnikatelské činnosti fyzickým osobám, které v rámci své podnikatelské činnosti nejednají, viz § 1 odst. 1, § 2 písm. a), b) a c) tohoto zákona). Nejde tedy o případ půjčky mezi fyzickými osobami (ve smyslu výše citované judikatury).

18. Sjednaný úrok přitom činil při přepočtu na roční sazbu cca 69,6 % ročně. Jedná se o výši, která je již na první pohled zcela nepřiměřená (srov. s nepřiměřenými úroky v judikatuře výše), zvláště ve spotřebitelských vztazích. Již při porovnání s úrokovými sazbami, které v době uzavření smlouvy požadovaly banky u úvěrů s podobnými parametry, je zjevná nemravnost sjednaných úroků. Průměrná sazba úroků u úvěrů domácností na spotřebu činila 13,71 %. Sjednaná výše je tak více než pětinásobná, což je dle výše citované judikatury (která připouští maximálně dvojnásobnou až trojnásobnou výši) hrubě nemravné. Z těchto důvodů soud ujednání o úrocích podle § 39 občanského zákoníku posoudil jako neplatné, neboť se příčí dobrým mravům.

19. Soud poznamenává, že názor zastávaný Vrchním soudem v usnesení ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 12 Cmo 95/2005, o možnosti snížení úrokové sazby na výši, která je v souladu s dobrými mravy, se v pozdější judikatuře Nejvyššího soudu neprosadil (viz např. již citovaná usnesení sp. zn. 33 Cdo 212/2014 či sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, která následují rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 dovozující absolutní neplatnost takového ujednání) a toto oprávnění soudu ani nemá žádnou oporu v zákoně (tj. dřívějším občanském zákoníku).

20. Soud se dále zabýval oddělitelností ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy, tedy otázkou, zda je neplatná jen tato část právního úkonu, anebo smlouva jako celek (§ 41občanského zákoníku). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu při posuzování otázky, zda lze část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu, je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci dvou (více) stranného právního úkonu, sledovali (viz např. usnesení ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1752/2011). V případě smlouvy o půjčce lze ujednání o úrocích (obecně vzato) oddělit od ostatního obsahu smlouvy o půjčce, avšak nesmí tomu bránit okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo (viz již citovaný rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Soud dále podotýká, že podstatnou náležitostí smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 občanského zákoníku není ujednání o úrocích, což znamená, že je-li shledána neplatnost ujednání o úroku ve smlouvě o půjčce, byla by při oddělení tohoto ujednání půjčka bezúročná. V daném případě má soud za to, že poskytnutí bezúročné půjčky neodpovídá vůli účastníků. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdkyně žalobkyně byla obchodní společností, která půjčky poskytovala v rámci své podnikatelské činnosti. Úrok (nazvaný jako„ souhrnný poplatek“) jakožto úplata za poskytnutí půjčky byl tedy zdrojem jejího zisku. Jestliže by ve smlouvě nebyl sjednán, nikdy by k jejímu uzavření nepřistoupila. Tato okolnost proto brání oddělitelnosti ujednání o úroku od zbytku obsahu smlouvy o půjčce. Z toho důvodu soud neaplikoval § 41 občanského zákoníku a smlouvu shledal neplatnou jako celek, včetně ujednání o poplatku a splatnosti.

21. Soud následně zkoumal, zda lze věc posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl. občanského zákoníku). Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 50 000 Kč v hotovosti na základě neplatné smlouvy o půjčce. Podle § 457 občanského zákoníku byl tedy žalovaný povinen uvedenou částku právní předchůdkyni žalobkyně vrátit. Dosud žalovaný zaplatil toliko 25 800 Kč, nadále je tedy povinen vrátit 24 200 Kč. Pohledávka na zaplacení této částky za žalovaným byla poté v souladu s § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postoupena na [právnická osoba] S.á.r.L., a poté na žalobkyni 22. Splatnost pohledávky se v případech bezdůvodného obohacení obecně řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky výzvou odeslanou dne 20. 6. 2015 do deseti dnů od doručení, počínaje dnem 2.7. 2015 je tak žalovaný v prodlení. Od tohoto dne žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 517 odst. 2 občanského zákoníku (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – jde o povinnost vzniklou z právního poměru vzniklého před účinností tohoto zákona) ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (neboť k prodlení došlo až za jeho účinnosti), tj. 7,05 % ročně.

23. Ze shora uvedených důvodů soud prvním výrokem uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 24 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 2.7. 2015 do zaplacení. Druhým výrokem žalobu zamítl v části, kterou žalobkyně požadovala úrok (souhrnný poplatek) a zákonný úrok z prodlení.

24. Třetím výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl ve věci z procesního hlediska nepatrně úspěšnější, měl by proto právo na poměrnou část náhrady účelně vynaložených nákladů proti méně úspěšné žalobkyni. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.