28 C 39/2022

Plný text

Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudcem Richardem Galisem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 20 928,53‬ Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 928,53 Kč, úroku ve výši 10 697,77 Kč, úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 20 928,53 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 928,53 Kč od [datum] do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že dne [datum] uzavřela prostřednictvím internetového bankovnictví s žalovanou smlouvu o úvěru nazvanou jako smlouva o povoleném přečerpání č. GNN052061357, v níž se zavázala žalované poskytnout úvěr až do limitu 5 000 Kč, který mohla žalovaná čerpat platbami a výběry ze svého osobního účtu u žalobkyně. Úvěrový limit byl poté navýšen na 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala nepřekročit sjednanou výši limitu a včas a řádně uhradit dlužnou jistinu a úroky ve výši 18,9 % ročně. Žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením obou smluv o povoleném přečerpání tak, že vyšla z žádostí žalované, v nichž uvedený příjem 10 000 Kč, resp. 13 000 Kč (v druhé žádosti) odpovídal průměrnému příjmu v předcházejících měsících podle výpisu z účtu žalované. Výdaje žalované (v žádostech uvedené ve výši 0 Kč) žalobkyně stanovila na základě svého interního ekonomického modelu podle statistických dat. Dále učinila dotaz na CCB/CBCB (registry dlužníků) a vlastní systémy ke zjištění splátkového zatížení žalované. Žalovaná dne [datum] překročila úvěrový limit, nezajistila dostatek prostředků k pokrytí transakce a dostala se do nepovoleného debetního zůstatku. Žalobkyně proto od smlouvy odstoupila, čímž se stal dluh vůči žalované splatným ke dni [datum]. Nyní se domáhá nesplacené jistiny úvěru (záporného zůstatku na účtu, tj. rozdílu vkladů a čerpaných prostředků) ve výši 20 000 Kč, poplatků 928,53 Kč, úroku do [datum] v kapitalizované výši 10 697,77 Kč, úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 20 928,53 Kč od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 20 928,53 Kč od [datum] do zaplacení.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Soud zjistil následující skutečnosti.

4. Dne [datum] požádala žalovaná prostřednictvím internetového bankovnictví (viz žádost o poskytnutí povoleného přečerpání a SMS potvrzení smlouvy) žalobkyni o poskytnutí povoleného přečerpání ve výši 5 000 Kč. Uvedla, že bydlí v pronajatém bytě, má jednu vyživovací povinnost (z toho 0 dětí) a má čistý příjem ve výši 10 000 Kč měsíčně z mateřské/rodičovské. Podle zprávy CBCB ze dne [datum] neměla žalovaná v té době žádné splátkové úvěry. Ve smlouvě o povoleném přečerpání č. GNN052061357 se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky až do výše limitu 5 000 Kč jako spotřebitelský úvěr přečerpáním disponibilního zůstatku na účtu žalované u žalobkyně. Žalovaná se zavázala limit nepřekročit, splatit přečerpání a zaplatit úroky. Úvěr byl úročen sazbou 18,9 % ročně.

5. Dne [datum] požádala žalovaná prostřednictvím internetového bankovnictví (viz žádost o navýšení limitu a SMS potvrzení smlouvy) o navýšení limitu povoleného přečerpání na částku 20 000 Kč. Uvedla, že má jednu vyživovací povinnost (dítě do 6 let) a čistý příjem ve výši 13 000 Kč měsíčně z mateřské/rodičovské. Podle zprávy CBCB ze dne [datum] neměla žalobkyně v té době žádné splátkové úvěry. V dodatku ke smlouvě o povoleném přečerpání č. GNN052061357 se žalobkyně a žalovaná dohodly na změně úvěrového limitu na 20 000 Kč.

6. Podle transakční historie na účtu žalované u žalobkyně za období od [datum] do [datum] přišla žalované v prosinci 2014 platba 10 000 Kč od Úřadu práce ČR. Dne [datum] jí přišla půjčka 2 500 Kč od Zaplo.

7. Podle transakční historie na účtu žalované u žalobkyně za období od [datum] do [datum] přišly žalované od Úřadu práce ČR v lednu a únoru 2015 dvě platby po 10 000 Kč a dne [datum] dvě platby 2 716 Kč a 4 000 Kč. V měsících leden až březen 2015 je ve výpisu zaznamenáno několik přijatých plateb z různých úvěrů: dne 8. 1. dodatečná půjčka od Zaplo finance 500 Kč, dne 20. 1. půjčka 4 000 Kč od Zaplo, dne 23.

1. částka 2 000 Kč od Kreditech, dne 26. 1. dodatečná půjčka 2 000 Kč od Zaplo, dne 6.

2. částka 500 Kč od CreditPortal, dne 23. 2. půjčka 8 000 Kč od Zaplo a dne 2.

3. částka 800 Kč od CreditPortal; a podobně je ve výpisech uvedena řada odchozích plateb na úvěry: 13.

1. částka 3 000 Kč pro Zaplo a 300 Kč na prodloužení úvěru„ KY32GG“, dne 20.

1. částka 2 400 Kč pro úvěr„ KY32GG“, dne 11.

2. částka 600 Kč pro CreditPortal a 6 989 Kč pro Zaplo, dne 12.

2. částka 2 500 Kč pro úvěr„ C8O1XT“ a dne 12.

3. částka 9 104 Kč pro Zaplo, 2 800 Kč pro úvěr„ LWE1KD“ a 1 000 Kč pro Kreditportal. Zůstatek na účtu se do dne [datum] pohyboval povětšinou v řádech několika tisíc či i jen sta korun a celkem čtyřikrát klesl až na nulu.

8. Podle transakční historie na účtu žalované u žalobkyně za období od [datum] do [datum] činil konečný zůstatek na účtu - 20 000 Kč.

9. Dopisem ze dne [datum] (který si žalovaná nevyzvedla a byl dne [datum] odeslán zpět žalobkyni, viz dodejka) žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení částky 25 154,78 Kč jako dluhu ze smlouvy o povoleném přečerpání do 7 dnů od doručení s tím, že jinak je tato výzva současně odstoupením žalobkyně od smlouvy.

10. Předžalobní výzvou odeslanou dne [datum] (viz poštovní podací arch) žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu z výše uvedené smlouvy o úvěru.

11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 2 písm. e) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru z roku 2010“), tento zákon se nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu s celkovou výší nižší než 5 000 Kč nebo vyšší než 1 880 000 Kč; částka 5 000 Kč se považuje za dosaženou též tehdy, je-li mezi týmž věřitelem a spotřebitelem uzavřeno v období 12 měsíců více smluv se stejným nebo obdobným účelem, přičemž se tento zákon vztahuje na smlouvu, kterou se dosáhne nebo přesáhne celková výše úvěru 5 000 Kč, a všechny následující smlouvy uzavřené v uvedeném období, 15. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2010 věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

16. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je odborná péče úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

17. Po právní stránce soud věc hodnotil tak, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku. Úvěr byl sjednán jako spotřebitelský ve smyslu § 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2010, neboť žalovaná byla spotřebitelka (byla fyzickou osobou, která jednala mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu svého povolání, § 3 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2010). Žalobkyně pak byla věřitelkou podle § 3 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2010, neboť poskytla spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti. Žalobkyně s žalovanou posléze uzavřely dodatek, jímž smlouvu o úvěru změnily (§ 1902 občanského zákoníku) tak, že úvěr byl navýšen na 20 000 Kč, v důsledku čehož se od tohoto okamžiku na smlouvu o úvěru aplikuje zákon o spotřebitelském úvěru z roku 2010 (viz § 2 písm. e) tohoto zákona).

18. Z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2010 plyne povinnost věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti citované ustanovení sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz z poslední doby např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, který absolutní neplatnost smlouvy dovozuje i pro úpravu účinnou předtím, než byl tento následek výslovně zakotven v § 9 odst. 1 větě poslední zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2010).

19. Judikatura Nejvyššího soudu k obsahu povinnosti věřitele posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je ustálená a dospěla k závěru, že„ věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (zvýraznění doplněno soudem).

20. Soud má za to, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované. Jak bylo výše uvedeno, zákon o spotřebitelském úvěru z roku 2010 se v souladu s § 2 písm. e) tohoto zákona vztahuje teprve na smlouvu ze dne [datum], kterou byl úvěrový limit navýšen na 20 000 Kč. Před uzavřením první smlouvy tak žalobkyně nebyla povinna zkoumat úvěruschopnost žalované. Pokud to však (byť dílčím způsobem) učinila, bylo na ní, aby se vyrovnala se všemi informacemi, jež o žalované získala. V tomto ohledu je nutno poznamenat, že již samotná tvrzení žalobkyně jsou vnitřně rozporná. Žalobkyně nejprve tvrdí, že výše příjmů, které žalovaná deklarovala v první žádosti (10 000 Kč měsíčně), odpovídá průměrné výši příjmů na jejím účtu za několik posledních měsíců, aby následně uvedla, že odlišná výše uvedená žalovanou ve druhé žádosti (13 000 Kč měsíčně), jim taktéž odpovídá. S ohledem na to, že podání obou žádostí od sebe dělilo několik dnů (a průměrná měsíční výše příjmů žalované se tak nemohla změnit), se tato tvrzení navzájem vylučují. Obsahové rozpory obou žádostí, které se projevují nejen ve výši příjmů, ale i např. v počtu dětí, měly navíc žalobkyni vést k vyšší obezřetnosti při poskytování úvěru žalované a podrobnějšímu prověření pravdivosti jejích tvrzení.

21. Žádosti působí značně nevěrohodně i z dalších důvodů: žalovaná v nich neuvedla žádné výdaje, přestože současně sdělila, že bydlí v nájmu a má vyživovací povinnost (nutně tedy musí platit minimálně nájemné a vynakládat prostředky na výživu další osoby kromě toho, že jistě musí mít další„ standardní“ výdaje spojené např. s bydlením na energie, vodné, stočné, atp. či spojené s cestováním do práce apod.); nebo prohlásila, že má příjem z„ mateřské/rodičovské“, ale v první žádosti současně uvedla jako počet dětí„ 0“. Údaje sdělené žalovanou v žádostech (i kdyby byly pravdivé) jsou vedle toho zcela nedostatečné pro posouzení její úvěruschopnosti, neboť bez jakékoliv znalosti výdajů žalované nelze říci, zda jí její příjmy umožňují poskytnutý úvěr splácet. U výdajů se přitom nelze spokojit jen se statistickými údaji a na nich založených modelech (viz cit. judikatura výše). Žalovaná také neuvedla, na jakou dobu má příjmy zajištěny a zda tedy bude po celou dobu schopna úvěr splácet.

22. Kromě výše uvedeného pak žalobkyně především neměla údaje v žádostech téměř žádným způsobem objektivně doloženy a v rozporu s výše citovanou judikaturou se spokojila víceméně pouze s nimi. K příjmům žalované si sice žalobkyně opatřila výpisy z účtu žalované – ty však nejsou v souladu s žalovanou tvrzenou částkou v druhé žádosti (která je pro posouzení úvěruschopnosti podstatná): ve skutečnosti činil její příjem od Úřadu práce ČR (jenž vyplácí rodičovský příspěvek) jen 10 000 Kč a březnu 2015 dokonce ještě méně. To opět mělo vést žalobkyni k podrobnějšímu prověřování úvěruschopnosti žalované, což však neučinila. Informace o délce trvání příspěvku žalobkyně vůbec nezjišťovala (viz výše), natož aby je měla podloženy např. oznámením Úřadu práce ČR o jeho přiznání (z výpisů z účtu se navíc jeví, že poslední příspěvek byl žalované vyplacen právě těsně před poskytnutím úvěru v březnu 2015, neboť jde evidentně o nejnižší„ zbytkovou“ částku příspěvku). Totéž platí pro výdaje žalované. Žalobkyně pouze vyhledala žalovanou v registrech dlužníků, což je ovšem podle výše citované judikatury nedostatečné.

23. Žalobkyně konečně nijak nereflektovala„ varovné“ indicie o potenciálně neblahých majetkových, příjmových a výdajových poměrech žalované plynoucí z výpisů z jejího účtu, přestože byly plně v její dispozici. Z těch je jasné, že žalovaná si v měsících před poskytnutím úvěru vzala celou řadu úvěrů v různých výších, a stejně tak jich celou řadu splácela. Informace, které žalobkyně zjistila z registrů dlužníků, tak zjevně nebyly pravdivé, popř. byly neúplné a žalobkyně si měla u žalované blíže ověřit, jaké je její celkové úvěrové zatížení (a v případě, že by jí ho žalovaná nesdělila či nedoložila, jí úvěr neposkytnout). I přes tyto úvěry byl nadto zůstatek na účtu žalované častokrát nulový, či velmi nízký, což také svědčí o její nedobré finanční situaci.

24. Soud na jednání žalobkyni poučil ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že nemá ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalované její tvrzení za dostatečná a prokázaná, avšak žalobkyně žádná další tvrzení neuvedla a důkazy neoznačila. Své břemeno tvrzení a důkazní stran této skutečnosti tedy neunesla. Nelze proto než uzavřít, že nedostála povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované v rozporu s § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2010.

25. Na základě takového nedostatečného posouzení nemohlo být zřejmé, že žalovaná bude schopna spotřebitelský úvěr splácet, jak vyžaduje § 9 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2010. Jelikož žalobkyně spotřebitelský úvěr žalované i přesto poskytla, je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 9 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2010, včetně dílčích ujednání o úroku, poplatcích a splatnosti.

26. Soud dále zkoumal, zda lze věc posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku). Žalobkyně žalované na základě neplatného závazku poskytla peněžní prostředky ve výši celkem 20 000 Kč, které představují bezdůvodné obohacení (§ 2991 občanského zákoníku) na straně žalované, jež je žalovaná povinna žalobkyni vydat (§ 2993 občanského zákoníku).

27. Splatnost se v případech bezdůvodného obohacení obecně řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Žalobkyně dopisem ze dne [datum], který byl žalobkyni odeslán zpět dne [datum] (předtím tedy již musel být v dispoziční sféře žalované) vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky do 7 dnů od doručení. Dnem následujícím po uplynutí této lhůty se tak žalovaná dostala do prodlení a žalobkyni též náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

28. Ze shora uvedených důvodů soud žalobě prvním výrokem vyhověl v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení. Lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř.

29. Ve zbývající části, tj. co do poplatků a úroků (včetně kapitalizovaných) a úroků z prodlení (v části ze základu, který převyšuje přiznanou dlužnou částku) soud žalobu druhým výrokem jako nedůvodnou zamítl.

30. Třetím výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Při posouzení procesního úspěchu stran soud musel přihlédnout i k příslušenství vypočtenému ke dni rozhodnutí soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Procesní úspěch obou účastníků je v podstatě shodný, žádný z nich tak nemá právo na náhradu nákladů řízení.