10 C 136/2026

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl soudcem Janem Chudobou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 19 592 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 6 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 6 000 Kč od datum do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalované zaplacení 19 592 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. K uplatněnému právu uvedla, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum uzavřené mezí ní a obchodní společností právnická osoba. (původní věřitel) nabyla pohledávku za žalovanou. Žalobkyně přiblížila, že původní věřitel uzavřel s žalovanou dne datum smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Úvěr ze smlouvy měl být splacen nejpozději dne datum. Žalovaná nedodržela svůj závazek splatit poskytnutý úvěr řádně a včas, když se dostala do prodlení s úhradami splátek. Na dlužnou částku naposledy uhradila 1 300 Kč dne datum, avšak celková dlužná částka ani poté nebyla zcela uhrazena. Výzva k zaplacení zbývajícího dluhu z úvěru zůstala ze strany žalované bez odezvy.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby má soud za osvědčenou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum (včetně její přílohy v podobě seznamu postupovaných pohledávek), na jejímž základě byla na žalobkyni postoupena shora popsaná pohledávka za žalovanou. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno, jak soud zjistil z dopisu původního věřitele ze dne datum.

4. Ze smlouvy o úvěru č. hodnota, uzavřené mezi původním věřitelem a žalovanou dne datum, soud zjistil, že původní věřitel poskytl žalované úvěrové prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit úvěr formou 14 pravidelných měsíčních anuitních splátek ve výši 1 328 Kč. Žalovaná se tedy zavázala za poskytnutí úvěru zaplatit věřiteli celkem 18 592 Kč. Úvěr měl být dle smlouvy zcela splacen nejpozději k datum.

5. Z transakční historie k uvedené úvěrové smlouvě soud zjistil, že žalovaná ve prospěch tohoto úvěru uhradila v souhrnu 4 000 Kč.

6. Žalobkyně upomínala a vyzývala žalovanou k úhradě dluhu do datum, jak bylo prokázáno předžalobní výzvou ze dne datum (doloženou podacím lístkem).

7. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

8. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě obsahem samotné úvěrové smlouvy, přičemž dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a sice pro její rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., podle něhož je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tj. z úřední povinnosti. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání).

9. V souzené věci je z obsahu dané smlouvy patrné, že žalovaná v závazkovém vztahu vystupovala v pozici spotřebitele podle ustanovení § 419 o. z. Smlouva samotná byla koncipována nevyváženě, v neprospěch spotřebitele, neboť ten se zavázal vrátit úvěrujícímu částku představující zhruba 186 % samotného úvěru. Takovýmto ujednáním nepochybně dochází k neúměrnému navyšování dlužných částek, kdy původní věřitel zřejmě kalkuloval i s tím, že zapůjčená částka nebude dlužníkem uhrazena včas. Soud je toho názoru, že při zohlednění celkové koncepce smlouvy nemohou taková právní jednání věřitele požívat právní ochrany s odkazem na autonomii vůle účastníků (subjektů) závazkového vztahu. Ani autonomie vůle totiž nemůže být bezbřehá, usměrňují ji korektivy předvídané právním řádem.

10. Ve světle řečeného tedy soud dospěl k závěru o neplatnosti předmětné úvěrové smlouvě pro její rozpor s dobrými mravy, neboť tím dochází k celkovému neúměrnému navyšování prostředků, které je úvěrovaný povinen úvěrujícímu v souvislosti s poskytnutím úvěru vrátit. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná přijala od původního věřitele peněžité plnění ve výši 10 000 Kč, aniž tu však byl platný závazek, a proto má žalobkyně, na niž byla pohledávka postoupena, vůči žalované nárok na vrácení toho, oč se žalovaná případně obohatila (§ 2991 odst. 1 o. z.). V řízení bylo výpisem z transakční historie prokázáno, že žalovaná ve prospěch úvěru uhradila v souhrnu 4 000 Kč, tedy vrátila část plnění, a proto má žalobkyně toliko nárok na zaplacení nevrácených 6 000 Kč. Potud soud žalobě vyhověl a ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl.

11. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky je založen na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. na převážném procesním úspěchu žalované. Poněvadž ale žalované v řízení žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

12. Jelikož soud v nynější věci nevydal k návrhu žalobkyně elektronický platební rozkaz, nýbrž v řízení pokračoval, je povinností soudu doměřit navrhovateli soudní poplatek do výše, v níž by byl vybrán za standardní návrh na zahájení řízení (položka 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 Sazebníku poplatků tvořícího přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Soudní poplatek v daném případě činí 1 000 Kč. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 800 Kč. Žalobkyni tak stíhá povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku z návrhu ve výši 200 Kč. Soud zde při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích, dle něhož splatnost poplatku nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé.

13. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách. Proti tomuto rozsudku lze do 15 dnů od jeho doručení podat odvolání ke Krajskému soudu v Plzni prostřednictvím Okresního soudu v Klatovech. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem ve stanovené lhůtě splněna, může se oprávněný domáhat po právní moci rozsudku jeho výkonu nebo exekuce.