10 C 22/2025

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl soudcem Janem Chudobou ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , narozený Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B , narozená Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce A proti žalovaným:

1. Jméno žalované A , narozený Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B , narozená Datum narození žalované B bytem Adresa žalované A oba státní příslušníci Anonymizováno Anonymizováno oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o nápravu protiprávního jednání a zaplacení 2 000 Kč I. Žaloba, aby žalovaní odstranili ze svého stavení na adrese , adresa, kameru orientovanou směrem k nemovitostem žalobců na adrese , adresa, , popřípadě aby tuto kameru nasměrovali tak, aby nezasahovala na nemovitosti žalobců na adrese , adresa, , se zamítá.II. Žaloba, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobcům částku ve výši 2 000 Kč, se zamítá.III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 39 481,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných , Jméno advokáta, .

1. Žalobci se žalobou došlou soudu dne , datum, domáhali po žalovaných jednak odstranění kamery umístěné na stavení žalovaných na adrese , adresa, , popřípadě jejího přesměrování (přemontování) tak, aby nezasahovala na pozemek žalobců, jednak zaplacení částky , částka, . K uplatněným nárokům žalobci uvedli, že předmětná kamera snímá z velké části jejich dům se zahradou, zejména její spodní i horní část s bazénem, okna ložnice a okno kuchyně. Tato skutečnost je přinejmenším nepříjemná s tím, že se jedná o stalking. Po dobu více jak 4 měsíců se žalobci dle svých slov nemohou pohybovat po pozemku bez pocitu, že je někdo sleduje. Pokud jde o nárok na zaplacení částky , částka, , ten žalobci odvozují od svých výdajů, které vynaložili ve spojitosti s řešením závadné kamery, konkrétně jde o cestu k , právnická osoba, , adresa, (přestupkové komisi), o konzultaci na městské policii, o cestu k Okresnímu soudu v , Anonymizováno, (podání stížnosti), o vyhotovení fotodokumentace a zaslání doporučeného dopisu žalovaným.

2. Žalovaní nároky uplatněné žalobou neuznali. Připustili, že na svém pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, v k. ú. a obci , adresa, , na němž se nachází stavba rodinného domu č. p. , Anonymizováno, , umístili celkem dvě kamery. K umístění těchto kamer je vedla především prevence před dalším poškozováním a znečišťováním jejich majetku, jelikož žalobci v minulosti poškodili stromy vzrostlé na pozemku žalovaných, dále poškodili plot ve vlastnictví žalovaných, oddělující pozemek žalobců a žalovaných, jakož i opakovaně vhazují na pozemek žalovaných výkaly. Proto se žalovaní rozhodli umístit na svůj pozemek dvě kamery, aby odradili žalobce (ale i jiné osoby) od dalších protiprávních jednání. První z těchto kamer je však záměrně uzpůsobena tak, že nepořizuje záznam, pouze sama vykonává pohyb (tzv. se točí). Druhá kamera je sice uzpůsobena k pořizování záznamu, nicméně tato kamera je umístěna a natočena tak, že snímá výhradně pozemek žalovaných. I přesto, že ani jedna ze dvou kamer nepořizuje záznam o dění na pozemku ve vlastnictví žalobců, umístili žalobci na plot oddělující pozemek žalobců a žalovaných neprůhlednou látku, která zcela brání možnosti jakkoliv sledovat sousední pozemek. Tuto látku však žalobci umístili na plot žalovaných, aniž by si předtím byli vyžádali jejich souhlas. Podle názoru žalovaných tak nedochází k nepřípustnému zásahu do vlastnického práva žalobců, ani k zásahu do jejich soukromí, a proto odmítají požadavek žalobců na odstranění či přemontování kamery, resp. zaplacení jakékoliv peněžité částky, když ta není co do výše řádně odůvodněna. Závěrem žalovaní navrhli, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

3. Soud provedl dokazování, na jehož základě dospěl k následujícím poznatkům o skutkovém stavu.

4. Z vyrozumění , právnická osoba, , adresa, ze dne , datum, o odložení věci soud zjistil, že se jedná o vyrozumění podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky, kterým bylo odloženo oznámení žalobců, dle něhož koncem měsíce listopadu 2024 si měli žalovaní umístit na svůj dům v obci , adresa, kameru, která má rovněž směřovat na dům žalobců a ten snímat, přičemž na uvedené straně domu je umístěna kuchyně a ložnice. Správní orgán věc odložil, jelikož došlé oznámení neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku nebo o předání věci.

5. Z předložené fotografické dokumentace (č. l. 4) soud zjistil, že se jedná o sadu fotografií zachycujících jednak oplocení a dílem vzrostlou vegetaci, jednak kameru zavěšenou na podbití stavby rodinného domu z různých úhlů pohledu. Z připojených účtenek , právnická osoba, bylo zjištěno, že za pořízení fotografií (fotopřístroj CEWE přímý tisk) bylo dne , datum, účtováno 89 Kč a dne , datum, účtováno 36 Kč. Z doloženého podacího lístku vzal soud za prokázané, že žalobce adresoval žalovaným doporučené psaní s datem podání , datum, .

6. Z fotografie připojené žalovanými k jejich vyjádření k žalobě (č. l. 22) bylo pouze zjištěno, že zachycuje výkaly bez bližší vazby.

7. Při jednání konaném dne , datum, byl žalovanou demonstrován živý přenos druhé z kamer umístěné za oknem v přízemí.

8. Soud dále ve věci konal ohledání na místě samém podle § 130 odst. 2 o. s. ř. Při něm bylo zjištěno, že jedna z kamer, která se podle dosavadní fotodokumentace založené v soudním spise nacházela přibližně na úrovni podbití střechy stavení žalovaných, je již svěšená, resp. se nachází volně zavěšená zhruba v poloviční výšce mezi zemí a zmíněným podbitím. V té spojitosti bylo žalovanými sděleno, že tato kamera skutečně byla odinstalována ze své původní pozice. Žalobci poukázali na to, že právě tato kamera byla zdrojem jejich neklidu a obav ze zásahu do soukromí, neboť směřovala přímo do okna jejich ložnice a do kuchyně. V místě své původní instalace byla připojena černým kabelem a reagovala na pohyb natáčením. Žalovanými bylo znovu zdůrazněno, že tato kamera vždy představovala atrapu, která nepořizovala žádný záznam a jejím cílem bylo pouze odrazení případných narušitelů pozemku. Z průběhu ohledání na místě byla soudem pořízena fotodokumentace stavu na místě (č. l. 32 soudního spisu).

9. Soud zvážil argumentaci účastníků a výsledky provedeného dokazování a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

10. V prvé řadě pokládá soud za potřebné zdůraznit, že z jeho strany došlo v tomto sporu k obsáhlému pokusu o smírné urovnání pře mezi účastníky. Již z průběhu prvého jednání ve věci a vylíčení postojů účastníků bylo zřejmé, že původem sváru mezi nimi není až instalace samotné (sporované) kamery, ale ve skutečnosti zásadní neshody týkající se zejména hospodaření žalovaných na pozemku sousedícím s pozemkem žalobců, resp. výskytu flory a fauny v bezprostřední blízkosti společné hranice těchto pozemků. Žalovaní dle žalobců měli nechat tuto část pozemku zarůstat plevelnými rostlinami (mj. tzv. husí packou), měli sázet a nechat růst velké stromy v blízkosti plotu, skrz plot pak měly pronikat drůbež na pozemek žalobců. Naopak dle žalovaných měli žalobci poškodit stromy vzrostlé na pozemku žalovaných, plot ve vlastnictví žalovaných oddělující pozemek žalobců a žalovaných, přičemž opakovaně měli vhazovat na pozemek žalovaných výkaly. Z barvité výměny názorů účastníků na jejich soužití v této oblasti již tehdy nabyl soud přesvědčení, že jejich nynější střet má ve skutečnosti původ právě v rozdílném pohledu na to, jak by měl či neměl vypadat prostor pozemku žalovaných v blízkosti hranice s pozemkem žalobců, a nikoli v instalaci kamer, které představují teprve druhotný problém mezi nimi. O svém přesvědčení se soud sám utvrdil při ohledání na místě samém, v jehož průběhu si účastníci opět vyměnili, byť už ne tak emočně, názory na udržování či neudržování dotčeného pozemku s ohledem na porosty a chov hospodářských zvířat, zvláště hus a slepic.

11. Soud tedy již na prvním jednání nabádal účastníky k urovnání těchto neshod. Poukázal na to, že účastníci vedle sebe sdílí svůj životní prostor, a proto by bylo moudré jimi artikulované problémy vyřešit, neboť v opačném případě se mohou každou chvíli ocitnout s nějakou věcí u soudu, kdy soudní řízení nemusí být žádnou lacinou záležitostí, obzvlášť dojde-li k právnímu zastoupení, anebo je-li třeba provést důkaz znaleckým posudkem apod. Při ohledání na místě soud navrhl určité kompromisní řešení ohledně kamer. V té spojitosti poukázal na to, že žalovaní mohou nechat střežit svůj majetek, tedy přilehlý pozemek, který sousedí s pozemkem žalobců, i jiným způsobem, než instalací kamery v jejím původním místě (tj. na úrovni podbití střechy rodinného domu žalovaných). Účastníkům byl tedy dán ke zvážení koncept smírného urovnání sporu spočívající v tom, že žalovaní by se zavázali odstranit, resp. přemístit kameru tak, aby nesnímala, respektive nemohla zabírat pozemek a jiné nemovitosti ve vlastnictví žalobců, přičemž druhá kamera, která se nachází za oknem stavby žalovaných, směřující rovněž na stranu pozemku žalobců, by mohla být ponechána na místě, neboť ta již nezasahuje takovým způsobem do sousedního pozemku ve vlastnictví žalobců (a ani nebyla zdrojem rozepří, resp. důvodem pro podání nynější žaloby). Dále soud nadnesl řešení otázky dosavadních nákladů řízení, na nichž ovšem po krátké výměně názorů a stanovisek účastníků samotných nepanovala shoda. Účastníky zde soud upozornil na to, že další pokračování sporu by si vyžádalo nemalé náklady. Závěr byl dohodnut takový, že právní zástupce žalovaných připraví možné verze smírného řešení do 30 dnů, které budou předloženy soudu. Soud pak s těmito návrhy seznámí žalobce a zjistí jejich stanovisko.

12. Žalovaní prostřednictvím svého právního zástupce předložili návrh na uzavření smíru podáním ze dne , datum, , v jehož rámci by byli ochotni zavázat se sporovanou kameru odstranit za podmínky, že se žalobci zaváží uhradit jim polovinu nákladů řízení, konkrétně částku 12 163 Kč. Na tuto nabídku reagovali žalobci dopisem ze dne , datum, tak, že ji odmítli. Poděkovali soudu „za kladné vyřešení problému se stalkingem“, neboť dle nich soudce nechal při ohledání na místě odstranit kameru, čímž se problém vyřešil. Vzhledem k tomu, že se žádného protiprávního jednání ani jiného omezení či ohrožení nedopustili, nevidí důvod pro to, aby hradili náklady právního zastoupení protistrany. Dle svých slov již dříve na závažnost věci upozorňovali žalované dopisem, přičemž z jejich strany nebyla žádná reakce, takže spor podle nich nemusel zajít tak daleko.

13. Za výše popsané procesní situace tedy soudu nezbývalo nežli v řízení pokračovat nařízením jednání, které se uskutečnilo , datum, . Při tomto jednání se soud ještě jednou pokusil urovnat při smírně, ale bezvýsledně. Žalobci setrvali na podané žalobě. Jelikož výsledky dosud provedeného dokazování, resp. žalobci předložené důkazy neprokazovaly žalobní tvrzení o sledování žalobců ze strany žalovaných prostřednictvím kamerového systému, byli žalobci na daném jednání poučeni podle § 118a o. s. ř., aby k těmto svým tvrzením označili důkazy s tím, že neučiní-li tak, vystavují se riziku neúspěchu ve sporu. Žalobci uvedli, že poučení porozuměli, avšak bezprostředně žádný důkazní návrh nevznesli. Soud žalobcům poskytl lhůtu v délce 30 dnů od tohoto jednání.

14. Na poučení soudu zareagovali žalobci písemným podáním ze dne , datum, , v němž označili za účelová a neprokazatelná tvrzení žalovaných, že kamera byla od prosince 2024 odpojena od zdroje napájení, stejně jako jejich sdělení soudu, že kameru rozkousal pes, což znemožnilo její technické ohledání a čímž žalovaní měli vědomě zlikvidovat jediný přímý důkaz. Ani nefunkčnost kamery by však podle názoru žalobců neměla vliv na důvodnost podané žaloby. Podle (blíže neuvedené) judikatury Nejvyššího soudu a zejména Ústavního soudu není dle mínění žalobců pro konstatování zásahu do soukromí rozhodující technická funkčnost zařízení, nýbrž jeho vnější vzhled a nasměrování. Podle žalobců je tak lhostejné, zda byla kamera funkční, anebo šlo o pouhou maketu. Podstatné je, zda vyvolávala důvodný pocit, že žalobci jsou sledováni a že je to nutí měnit jejich soukromé návyky. Žádné konkrétní důkazní návrhy ovšem žalobci neoznačili.

15. Poněvadž žalobci k výzvě soudu neoznačili žádné důkazy, resp. nevznesli žádné důkazní návrhy, soud věc posoudil v kontextu provedeného dokazování, které, jak bylo vzpomenuto shora, není dostatečné pro vyhovění žalobě. Zde je třeba zdůraznit, že samotná existence kamerového systému, tj. pouhý fakt instalace kamer(y), ještě sama o sobě (nevyhnutelně, resp. bez dalšího) nepředstavuje zásah do soukromí cizích osob, které se potenciálně mohou ocitnout v jejich záběru. Ústavní soud již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2022/11 ze dne , datum, dal najevo, že v případě instalace kamerového systému dochází v zásadě ke střetu práva na ochranu soukromí a práva na ochranu vlastnictví. Ústavní soud sice skutečně připustil, jak žalobci nadnesli ve své reakci soudu, že otázka funkčnosti kamer není rozhodující, už jen z toho důvodu, že není v reálných možnostech snímaných osob (zde žalobců) funkčnost kamer prokázat, na druhou stranu ovšem odmítl přístup, podle kterého instalace kamer, ať už fungujících, či ne, je nepřiměřenou jen proto, že existují i jiné cesty jak posílit ochranu majetku. Je naopak nutné na věc nahlížet šířeji a vzít v potaz i další okolnosti případu. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 738/20 ze dne , datum, pak Ústavní soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (NS 22 Cdo 583/2011, NS 22 Cdo 5264/2014) vyložil, že soustavné a závažné narušování soukromí vlastníka nebo uživatele nemovité věci pořizováním obrazového nebo jiného záznamu může představovat tzv. imateriální imisi pohledem, proti které se lze bránit žalobou na ochranu vlastnického práva (§ 1013 odst. 1 občanského zákoníku). Předmět žaloby na ochranu osobnosti se proto částečně překrývá s předmětem žaloby na ochranu vlastnického práva proti imisím. Ústavní soud připomněl, že i zde má žalobce (jako osoba dotčená tímto druhem imise) povinnost tvrdit a prokazovat skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci. Ve věci řešené naposledy citovaným usnesením Ústavního soudu soudy zamítly obdobnou žalobu mj. s odůvodněním, že tamní žalobci měli v minulosti opakovaně ničit majetek žalované, kamera snímala jen nevýznamnou část domu tamních žalobců, a proto při zohlednění všech těchto skutečností byla instalována na základě legitimního důvodu. Ačkoli tyto závěry nejsou zcela přenositelné na nyní posuzovaný případ, jistá paralela se tu přece jen nabízí. Je jí zjištění, že i v nynějším případě má instalace kamery původ v chování (jednání) žalobců, kteří sami předložením vlastní fotografické dokumentace přiznali, že měli zásadní problémy s výskytem flory i fauny na společné hranici pozemků a že došlo k ořezání stromů žalovaných, což fakticky žalobce stvrdil u prvního jednání, byť se odvolával na občanský zákoník ohledně přesahů (převisů) apod. Tato skutečnost, jakkoli si je soud samozřejmě vědom důvodů uváděných žalobci ohledně problémů s prorůstáním vegetace a pronikáním drůbeže na pozemek žalobců, je nicméně podstatná pro posouzení, zda instalace kamer žalovanými měla (nejen z jejich pohledu) racionální důvod, a nebyla bohulibým nástrojem „špehování“ žalobců. To také odpovídá prvotnímu vyjádření žalovaných k žalobě, kteří uvedli, že k umístění kamer je vedla především prevence před dalším poškozováním a znečišťováním jejich majetku.

16. Za shora popsaných okolností tak soud rozumně nemohl dospět k závěru, že pouhá instalace kamer (z nichž ještě pouze jedna venkovní byla předmětem sváru), která byla v řízení zdokumentována jak fotograficky, tak i v rámci ohledání na místě samém, se bez dalšího zakládala na nelegitimním důvodu, a sama o sobě, bez přihlédnutí k čemukoli dalšímu, zasahovala do soukromí žalobců, potažmo do výkonu jejich vlastnického práva k majetku, který mohl být v záběru sporované kamery. Bylo proto na žalobcích, kteří se, nutno říci navzdory snaze soudu spor urovnat a navzdory jeho upozornění, že v prvé řadě je tíží důkazní břemeno stran prokázání rozhodných skutečností ohledně zásahu do jejich soukromí, rozhodli ve sporu pokračovat, aby označili důkazy, které by o nepřiměřenosti zásahu kamerou do jejich soukromí (resp. do výkonu jejich vlastnického práva) vypovídaly. Tak se ale nestalo, takže ve výsledku soudu nezbylo než žalobu zamítnout (výrok I), když provedené důkazy zachycují pouze instalaci kamer, ale na (ne)přiměřenost zásahu do práv žalobců z nich usuzovat ještě nelze. Z týchž důvodů pak soud zamítl akcesorický nárok žalobců na zaplacení nákladů, které měli vynaložit v souvislosti s řešením problematiky, jež je předmětem žaloby, jelikož nebylo-li vlastní negatorní (zápůrčí) žalobě vyhověno, nemohou být opodstatněnými ani tyto náklady. Krom toho v převážné části se jedná o náklady, které by nebyly důvodně uplatněny ani tehdy, kdyby samotné negatorní žalobě vyhověno bylo. Bylo totiž pouze na rozhodnutí žalobců, že se jali věc konzultovat s městskou policií a městským úřadem. Tento postup lze sice z pohledu situace žalobců (po subjektivní stránce) pochopit, nicméně stěží lze uvažovat o proplacení cestovného, když žalobci (po objektivní stránce) mohli bez dalšího uplatnit své právo u soudu. Dílem pak jde o náklady, které by byly žalobcům přiznány tehdy, kdyby byli se svým nárokem úspěšní, tj. v rámci náhrady nákladů řízení podle § 137 a násl. o. s. ř.

17. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky je založen na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., tj. na procesním úspěchu žalovaných ve sporu. Žalobci jsou tedy povinni nahradit žalovaným jejich soudní výlohy v plném rozsahu. Na tomto místě je třeba zmínit, že žalobci podáním ze dne , datum, zdejšímu soudu navrhli, aby postupoval podle § 150 o. s. ř. a neukládal jim povinnost k úhradě nákladů řízení, a to pro blíže popsané důvody spočívající v nepříznivém , podezřelý výraz, a sociálním stavu, jakož i v okolnostech případu. Zde ovšem soud pokládá zapotřebí podotknout, že tento návrh nemohl být podkladem pro rozhodnutí soudu, poněvadž byl učiněn až po vyhlášení rozsudku, k němuž došlo při jednání konaném dne , datum, , přičemž podle § 156 odst. 3 o. s. ř. platí, že jakmile soud vyhlásí rozsudek, je jím vázán. Je tedy vyloučena jeho dodatečná změna, a to i ve výroku o nákladech řízení, který je jeho integrální součástí. Soud při vyhlášení rozsudku pouze neuvedl výši nákladů řízení, které jsou žalobci žalovaným povinni zaplatit, neboť neměl k dispozici všechny podklady pro určení jejich výše (zejména pokud jde o cestovné právního zástupce žalovaných), takže využil ustanovení § 151 odst. 5 o. s. ř., dle něhož může předseda senátu určit výši nákladů až v písemném vyhotovení rozhodnutí. Jinak ale musí soud ostatní parametry výroku o nákladech řízení dodržet, včetně třídenní pariční lhůty. Žalobci přesto mohou oslovit žalované, resp. jejich právního zástupce, a domluvit se na odchylném režimu splácení.

18. Náklady řízení právně zastoupených žalovaných podle § 137 o. s. ř. tvoří odměna advokáta za zastupování žalovaných v soudním řízení ve výši 23 380 Kč sestávající z 7 úkonů právní služby (převzetí zastoupení, písemné vyjádření k žalobě, účast na ohledání na místě a na třech jednáních před soudem a písemné vyjádření ze dne , datum, ) při sazbě mimosmluvní odměny 3 340 Kč za 1 úkon právní služby dle § 6 odst. 1 ve spojení s § 7, § 8 odst. 1, § 9 odst. 1 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu (vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.), tj. soud v základu vycházel z tarifní hodnoty 30 000 Kč, jde-li o žalobní nárok na odstranění, resp. přesměrování kamery, a z tarifní hodnoty 1 000 Kč, jde-li o žalobní nárok na zaplacení 2 000 Kč. Právní zástupce zastupoval dva žalované, přičemž ve všech případech šlo o společné úkony při zastupování dvou osob podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu, takže advokátovi náleží za druhou zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %, což představuje 24 000 Kč a 800 Kč. Výsledná tarifní hodnota je tak dána součtem částek 31 000 Kč (oba nároky za první zastupovanou osobu) a 24 800 Kč (oba nároky za druhou zastupovanou osobu), a činí tedy 55 800 Kč. Pokládá-li právní zástupce žalovaných za tarifní hodnotu v základu částku 65 000 Kč ohledně žalobního nároku na odstranění, resp. přesměrování kamery s odkazem na § 9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu, soud k tomu uvádí, že podanou žalobu nepokládá za žalobu na projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku právního jednání. Z této tarifní hodnoty tak soud nevyšel.

19. Náklady řízení procesně úspěšných žalovaných dále tvoří náhrada hotových výdajů advokáta v podobě 7 režijních paušálů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v celkové výši 3 150 Kč. Náklady žalovaných tvoří také cestovní výdaje jejich advokáta vynaložené v souvislosti s cestami z místa svého sídla (, adresa, ) ke třem soudním jednáním v budově Okresního soudu v Klatovech a k ohledání na místě a zpět. Právní zástupce žalobkyně k cestě použil osobní motorové vozidlo, jehož charakteristiky se podávají z doložené kopie technického průkazu (č. l. 58 soudního spisu). Při celkové délce tras 84 km (, adresa, , tam i zpět, celkem , hodnota, cesty), resp. 126 km (, adresa, , tam a zpět, 1 cesta), spotřebě paliva 7,9 l na 100 km, vyhláškové ceně pohonných hmot ve výši 40,50 Kč (rok 2025), resp. 39 Kč (rok 2026) za 1 litr benzinu automobilového 98 oktanů a sazbě základní náhrady za použití silničního motorového vozidla ve výši 5,80 Kč (rok 2025), resp. 5,90 Kč (rok 2026) za 1 km jízdy [§ 157 odst. 4, § 158 odst. 3 zákoníku práce ve spojení s § 1 písm. b) a § 4 písm. b) vyhlášek Ministerstva práce a sociálních věcí č. 475/2024 Sb. a 573/2025 Sb.] dosahují cestovní výdaje souhrnné výše 3 398,70 Kč. Advokátovi dále náleží náhrada za čas strávený cestou ze svého sídla do sídla Okresního soudu v Klatovech k ohledání na místě a zpět v rozsahu 18 půlhodin ve výši 2 700 Kč podle § 14 advokátního tarifu (tj. při sazbě 150 Kč za jednu, byť i jen započatou půlhodinu). Konečně žalovaným přísluší i náhrada advokáta za daň z přidané hodnoty o sazbě 21 % z odměny advokáta za zastupování, přiznané náhrady hotových výdajů, cestovních výdajů i náhrady za promeškaný čas v celkové výši 6 853 Kč (s přihlédnutím k zákonnému zaokrouhlení daně na celé koruny nahoru dle § 146 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád). Celkem tedy náklady řízení žalovaných dosahují částky 39 481,70 Kč.

20. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když zavčas nezjistil okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.