10 C 92/2026

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl soudcem Janem Chudobou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 130 427 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 9 400 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 9 400 Kč od , datum, do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní rozsudku.

II. Co do částky 121 027 Kč spolu s úrokem ve výši 87,51 % ročně z částky 95 315,57 Kč od , datum, do , datum, ve výši 5 299,92 Kč, úrokem ve výši 11,5 % ročně z částky 95 315,97 Kč od , datum, do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od , datum, dosáhne částky 434 880 Kč, jakož i spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 117 432 Kč od , datum, do , datum, , a z částky 108 032 Kč od , datum, do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne , datum, se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení celkem 130 427 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. K uplatněnému nároku žalobkyně uvedla, že se žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč. K jeho vyplacení došlo ještě téhož dne. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 87,51 % ročně splácet v 48 měsíčních splátkách ve výši 7 550 Kč, splatných vždy k 11. dni každého kalendářního měsíce, a to počínaje měsícem říjen 2024.

2. Žalovaný podmínky smlouvy řádně neplnil a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru žalovaný žalobkyni uhradil pouze 90 600 Kč. V důsledku tohoto prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni před zesplatněním celého úvěru právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 998 Kč (2 × 499 Kč), jakož i právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 400 Kč (2 × 200 Kč). Z důvodu prodlení žalovaného následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru v souladu s bodem 6.3 smlouvy. K zesplatnění úvěru pro prodlení žalovaného došlo k datu , datum, . Dle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, přičemž tuto novou jistinu v celkové výši 116 034,31 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat v případě prodlení žalovaného s hrazením nové jistiny úvěru i zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. V bodě 6.5 smlouvy bylo sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, tzn. v daném případě ode dne , datum, až do jejího úplného zaplacení. V bodě 2.2 smlouvy pak bylo ujednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru, zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Žalovaný dluh ze smlouvy žalobkyni neuhradil ani na základě zaslané předžalobní výzvy.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

4. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

6. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

7. Podle § 13 o. z. může každý, kdo se domáhá právní ochrany, důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích.

8. Z předloženého návrhu na uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, vzal soud za prokázané, že žalovaný dne , datum, požádal žalobkyni o poskytnutí bezúčelového spotřebitelského úvěru ve výši 100 000 Kč a žalobkyně téhož dne tento návrh žalovaného, učiněný prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, akceptovala. Žalovaný se uzavřenou smlouvou zavázal tento úvěr uhradit formou 48 pravidelných měsíčních splátek po 7 550 Kč, splatných vždy nejpozději do 11. dne každého kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž byl úvěr vyplacen, tj. říjnem 2024. Úroková sazba činila 87,51 % ročně a byla dohodnuta jako pevná sazba na celou dobu splácení úvěru. Žalovaný se tedy zavázal z titulu uzavřené úvěrové smlouvy zaplatit žalobkyni celkovou částku ve výši 362 400 Kč (48 × 7 550 Kč). Konkrétní parametry úvěru a bližší informace související s jeho poskytnutím vyplývají i z dalších žalobkyní předložených listin, s nimiž se měl žalovaný možnost před uzavřením úvěrové smlouvy seznámit, a to konkrétně z předsmluvního formuláře a z informací pro klienta poskytovaných zprostředkovatelem úvěru.

9. Dne , datum, byl žalobkyní vyhotoven písemný splátkový kalendář k předmětné úvěrové smlouvě, z jehož obsahu bylo zjištěno, že 1. splátka v celkové výši 7 550 Kč měla být žalovaným zaplacena nejpozději , datum, , poslední splátka v případě řádného splácení pak dne , datum, .

10. Z dokladu o vyplacení úvěru vzal soud za prokázané, že sjednaná částka úvěru ve výši 100 000 Kč byla žalovanému poukázána na bankovní účet sjednaný ve smlouvě dne , datum, . Předloženou kartou klienta bylo dále prokázáno, že žalovaný z titulu uzavřené úvěrové smlouvy uhradil žalobkyni v souhrnu 90 600 Kč.

11. Z předložených výzev k zaplacení (upomínek) vzal soud za prokázané, že žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k úhradě dlužných splátek úvěru. S ohledem na skutečnost, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splátky úvěru v trvání 65 dnů, došlo následně k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících z předmětné úvěrové smlouvy, což bylo žalovanému oznámeno dopisem žalobkyně ze dne , datum, , jak soud zjistil z jeho obsahu. Jím byl žalovaný současně vyzván k okamžité úhradě dluhu ve výši 117 432 Kč, a to nejpozději do 10 dnů od odeslání daného oznámení.

12. Před uzavřením smlouvy žalobkyně splnila svoji zákonnou povinnost prověrky úvěruschopnosti žalovaného dle ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, což vzal soud za prokázané zejména postupy žalobkyně pro účely ověření bonity žalovaného jako zájemce o úvěr. V jeho rámci žalobkyně vycházela z údajů sdělených žalovaným, z nichž si mohla učinit obraz o jeho hospodaření, o jeho příjmech i výdajích, přičemž na bonitu žalovaného usuzovala i na podkladě lustrace v řadě databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (kupř. registru , Anonymizováno, , , Anonymizováno, ). Smlouva tedy netrpí vadou (absolutní) neplatnosti pro porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti ve smyslu § 87 odst. 1 naposledy citovaného zákona.

13. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu se shora citovaným ustanovením § 580 odst. 1 o. z. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.

14. Dále se sluší podotknout, že v posuzované věci byla mezi smluvními stranami smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská podle § 1810 a násl. o. z. Ustanovení § 1813 o. z. přitom výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry zakládají značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne , datum, a judikatury Soudního dvora Evropské unie považována za absolutně neplatná, a spotřebitelé se tedy nemusejí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Tato ochrana vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, a to jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 cit. směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. Smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je tak korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností v neprospěch spotřebitele.

15. V nynějším případě, jak je bez dalšího patrné již z formální úpravy dokumentu, byla úvěrová smlouva vyhotovena předem, a žalovaný tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohl nijak ovlivnit. Od profesionálního nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru lze přitom důvodně očekávat jeho poctivé jednání vůči druhé smluvní straně, která je slabší stranou v uzavíraném kontraktu. Ze shora provedených důkazů je nepochybné, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč při deklarované roční úrokové sazbě ve výši 87,51 %. Žalovaný tak měl během 48 měsíců žalobkyni vrátit celkem 362 400 Kč, což představuje přibližně 362 % neboli více jak trojnásobek samotné výše poskytnuté úvěrové částky, což nelze pokládat za souladné s dobrými mravy ani zásadami, na nichž spočívá ochrana spotřebitele. Úrok ve výši 87,51 % ročně několikanásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy, jak vyplývá z veřejně dostupné statistiky České národní banky pro spotřebitelské úvěry se stejnými parametry, když úroky úvěrů poskytovaných bankami v době poskytnutí úvěru (září 2024) nedosahovaly ani 10 % ročně (viz databáze ČNB ARAD). Žalobkyně si smlouvou o úvěru nechala od žalovaného slíbit plnění (362 400 Kč), jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění (100 000 Kč) ve významném nepoměru. Smlouva s takto sjednaným úrokem je proto dle názoru soudu smlouvou absolutně neplatnou. Nejde zde ale přitom jen o dílčí ujednání o úroku.

16. Krajský soud v Plzni dal ve svých rozhodnutích, týkajících se obdobných věcí o nárocích žalobkyně ze spotřebitelských úvěrových smluv, opakovaně najevo, že i při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele (srov. kupř. rozsudky ve věcech sp. zn. 25 Co 112/2018, 25 Co 127/2018, 25 Co 292/2018 nebo sp. zn. 25 Co 293/2018). Ke shodnému závěru lze dospět i při respektování závěrů vyslovených jiným odvolacím senátem Krajského soudu v Plzni v rozsudku č. j. 64 Co 265/2020-88 ze dne , datum, . V tomto rozhodnutí odvolací soud, a to znovu v typově shodné věci žalobkyně, sice nedospěl k výše nastíněnému závěru o tom, že nepřiměřeně vysoký (nemravný) úrok sám o sobě vede k neplatnosti celé úvěrové smlouvy, avšak i tak dovodil neplatnost smlouvy o úvěru jako celku s poukazem na to, že ujednání o výši úroku je třeba zkoumat v souvislostech s dalším obsahem smlouvy, zejména s ohledem na adhezní způsob uzavření smlouvy, faktickou nutnost akceptace formulářové dokumentace vypracované žalobkyní ze strany spotřebitele, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit, na přirůstání úroku běžícího do zaplacení, konstrukci „nové jistiny“, která však žádnou jistinou úvěru není, neadekvátní anatocismus (tj. sjednání úroku z úroků) ve spojení se smluvními pokutami a ve vazbě na ujednání o právu žalobkyně požadovat předčasné splacení celého úvěru v důsledku kvalifikovaného prodlení úvěrovaného aj. (v podrobnostech lze na citovaný judikát zcela odkázat). Přítomnost těchto „škodlivin“ v závazkovém vztahu, jako je tomu i v nyní rozhodnuté věci, ve svém posledku vytváří významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Tato ujednání také nesplňují požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 1811 o. z., neboť stěží lze předpokládat, že uvedené formulace budou srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že on bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsah jeho povinností.

17. Ve světle řečeného tudíž bylo třeba nárok žalobkyně po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Žalovaný prokazatelně přijal od žalobkyně částku 100 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalovanému nárok na vrácení toho, oč se žalovaný obohatil. Ze žalobních tvrzení a z listinných důkazů vyplynulo, že žalovaný uhradil z titulu (resp. ve prospěch) úvěrové smlouvy částku v celkové výši 90 600 Kč. Žalobkyně tak má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nárok na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi částkou žalovanému poskytnutou (100 000 Kč) a částkou žalovaným zaplacenou (90 600 Kč), tzn. nárok na zaplacení částky ve výši 9 400‬ Kč. Pokud jde o požadovaný zákonný úrok z prodlení, lze jej přiznat až ode dne vzniku prodlení s úhradou bezdůvodného obohacení, jelikož v případě bezdůvodného obohacení nastává splatnost dluhu na základě výzvy věřitele. V posuzované věci soud za výzvu k plnění dluhu považuje dopis žalobkyně ze dne , datum, (oznámení o zesplatnění úvěru), jímž byl žalovaný vyzván k úhradě svého dluhu nejpozději do 10 dnů od odeslání oznámení. Při předpokladu, že tato výzva byla prostřednictvím pošty odeslána tentýž den, pak dnem , datum, se žalovaný mohl nejdříve dostat do prodlení. Podané žalobě tedy soud vyhověl v rozsahu částky 9 400 Kč s 11,5% zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od , datum, do zaplacení a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl. Zbývá doplnit, že zákonný úrok z prodlení vychází z ustanovení § 1970 občanského zákoníku a jeho výše se podává z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

18. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky je založen na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. na převážném procesním úspěchu žalovaného, jemuž však v řízení žádné náklady nevznikly, pročež soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.

19. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.