4 C 159/2026

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Štětinovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 18 057 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 18 057 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek v částce 200 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Návrhem ze dne datum se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 18 057 Kč s příslušenstvím. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba dne datum smlouvu o úvěru č. hodnota, na podkladě které poskytl žalované částku v celkové výši 14 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit nejpozději do datum. Žalovaná úvěr načerpala, avšak řádně nesplácela. Pohledávka byla na základě smlouvy ze dne datum postoupena na žalobkyni. Žalobkyně požadovala jistinu 14 000 Kč a úrok ve výši 4 057 Kč. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. K ústnímu jednání dne datum se žalobkyně omluvila, žalovaná se rovněž nedostavila, předvolání se žalobou měla doručeny dne datum. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 o.s.ř.. Aktivní legitimaci žalobkyně má soud za prokázanou ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne datum. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne datum. Z listiny označené jako „Smlouva o úvěru č. hodnota“ ze dne datum a z jejich tří dodatků z téhož data bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se zavázala poskytnout žalované úvěr v celkové výši 14 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit ve lhůtě 1 roku od prvního čerpání společně s úrokovým navýšením 279,83 % ročně. Žalovaná byla k úhradě dluhu vyzývána dopisem ze dne datum. Soud se zabýval posouzením listiny označené jako „Smlouva o úvěru č. hodnota“ včetně dodatků a dospěl k závěru, že smlouva je absolutně neplatným právním jednáním pro rozpor sjednaného příslušenství s dobrými mravy podle § 580 o.z.. Je skutečností obecně známou a rovněž soudu známou z jeho činnosti, že běžné úrokové sazby bank z obdobných úvěrů se v daném období pohybovaly na úrovni cca desetinásobně nižší. Smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a podle ust. § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran ve prospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady č. 93/13/EHS a judikatury Evropského soudního dvora považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Od poskytovatele se očekává splnění požadavku přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti úvěru odpovídá jeho ekonomickému riziku. Úroky, které věřitel požadoval, nemohou proto obstát ani případným poukazem na rizikovost transakce ve vztahu k nebankovnímu subjektu. Takové jednání jednoznačně odporuje dobrým mravům a nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, kdy autonomie vůle subjektů nemůže být bezbřehá. Vzhledem k tomu, že podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru dle § 2395 o.z. je ujednání o úrocích a zároveň je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně by za situace, kdy by žalovaná na jeho podmínky nepřistoupila, smlouvu s ní neuzavřela (smlouva byla uzavřena distančním způsobem, stěží lze tedy předpokládat, že by byla uzavřena bez ujednání o takto vysokých úrocích, přičemž žalovaná jakožto spotřebitel je slabší stranou v uzavíraném kontraktu), pak nelze uvažovat o oddělitelnosti ujednání o úrocích, nýbrž je nutno smlouvu hodnotit absolutně neplatnou jako celek (§ 580 o.z.). S ohledem na závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru soud posuzoval, zda se v daném případě nejedná o nárok z bezdůvodného obohacení žalované ve smyslu § 2993 o.z.. Žalobkyně ostatně v závěru žaloby o případném bezdůvodném obohacení sama hovoří a navrhuje k důkazu zjistit, zda žalované byly finanční prostředky v celkové částce 14 000 Kč zaslány. Soud konstatuje, že z listin na čl. 20-22 (výpisy z účtu) má za prokázané, že žalovaná obdržela od právního předchůdce žalobkyně společnosti právnická osoba ve dnech datum a datum částky 3 400 Kč, 2 000 Kč, 5 200 Kč a 3 400 Kč, celkem tedy 14 000 Kč. Co však již tvrzeno ani prokázáno není, je skutečnost, zda a do jaké míry žalovaná na tuto pohledávku právnímu předchůdci žalobkyně či samotné žalobkyni plnila, aby soud mohl učinit objektivní závěr o výši bezdůvodného obohacení žalované. Soud proto žalobkyni přípisem ze dne datum, doručeným žalobkyni společně s předvoláním k jednání do datové schránky její zástupkyně dne datum, vyzval, aby soudu sdělila, jaké platby žalovaná doposud na úvěrový závazek učinila. Výzva soudu zůstala bez reakce ze strany žalobkyně. Vzhledem ke skutečnosti, že se žalobkyně následně nedostavila k ústnímu jednání dne datum, znemožnila soudu poskytnout jí poučení o jiném právním názoru na uplatněný nárok dle § 118a odst. 2 o.s.ř. (bezdůvodné obohacení) a návazné poučení dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. ve vztahu k tomuto bezdůvodnému obohacení, když tato poučovací povinnost je realizována zásadně u jednání. V daném případě tak není řádně tvrzena konkrétní výše bezdůvodného obohacení žalované ve vztahu ke skutečnosti, jaké platby žalovaná na pohledávku učinila, případně jak a na co byly započítány (smlouva počítá kromě úroků i se smluvní pokutou a dalšími poplatky), popř. že žalovaná neplnila ničeho. Tato skutková tvrzení má činit žalobkyně, soud nemůže absentující tvrzení za žalobkyni jakkoli dovozovat. Žalobkyně však na úplná tvrzení rezignovala a nedostatky nenapravila ani po výzvě soudu, jímž se soud snažil odvrátit nepředvídatelnost svého rozhodnutí. Za této situace ze shora uvedených důvodů soudu nezbylo, než žalobu zamítnout, neboť není řádně tvrzena (a prokazována) výše skutečného bezdůvodného obohacení žalované. Na náklady řízení se vztahuje ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., plný procesní úspěch měla v daném sporu žalovaná, které však žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení nárok. Výrokem III. soud uložil žalobkyni zaplatit na účet Okresního soudu v Klatovech nedoplatek soudního poplatku v částce 200 Kč dle položky č. 2 bod 2 ve spojení s položkou č. 1 bod 1a) Sazebníku poplatků, jež je přílohou zákona č. 549/1991 Sb.. V dané věci žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu v částce 800 Kč, soudní poplatek za „klasický“ nikoli formulářový návrh měl činit 1 000 Kč, rozdíl představuje částku 200 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Klatovech.