5 C 144/2019

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudkyní JUDr. Bohumírou Netrvalovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně k doručení na adrese adresa žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovaný: celé jméno žalovaného , narozeného datum bytem adresa žalobkyně a žalovaného zastoupeného advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o vypořádání zaniklého SJM

I. Z majetku, který měli účastníci ve společném jmění manželů, se do výlučného vlastnictví žalovaného přikazuje: 1. stavba [adresa] – rodinný dům, stojící na pozemku p. č. st. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec], vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy v ceně [částka], 2. rodinná hrobka, jež je součástí hrobového místa [číslo] na hřbitově [anonymizována dvě slova]. [jméno] v [obec] v ceně [částka], 3. osobní automobil zn. Volkswagen Golf [anonymizováno], [registrační značka] v ceně [částka], 4. osobní automobil zn. Nissan Primera, [registrační značka] v ceně [částka], 5. kožená sedací souprava vínové barvy v ceně [částka] 6. obraz Poslední večeře [anonymizováno] v ceně [částka].

II. Žalovaný je povinen vyplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku [částka] do 1 měsíce od právní moci rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice, na účet Okresního soudu v Klatovech, náklady řízení ve výši [částka] do 1 měsíce od právní moci rozsudku.

V. Česká republika, Okresní soud v Klatovech, nemá vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení ve výši [částka].

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne [datum], se domáhala žalobkyně vypořádání společného jmění účastníků tak, aby do výlučného vlastnictví žalovaného byly přikázány: stavba [adresa] – rodinný dům, stojící na pozemku p. č. st. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaná na [list vlastnictví], vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy pro k. ú. a obec Klatovy (dále jen rodinný dům), rodinná hrobka – hrobové zařízení, jež je součástí hrobového místa [číslo] na hřbitově [anonymizována dvě slova]. [jméno] v [obec] (dále jen hrobka), osobní automobil zn. Volkswagen Golf [anonymizováno], [registrační značka], osobní automobil zn. Nissan Primera, [registrační značka], kožená sedací souprava vínové barvy, obraz Poslední večeře [anonymizováno], pohledávka na bankovním účtu č. [bankovní účet] vedeném u [právnická osoba] další pohledávky na bankovních účtech vedených na jméno žalovaného. Konstatovala, že manželství účastníků bylo uzavřeno [datum] a rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací], jež nabyl právní moci [datum]. Manželství bylo bezdětné. Skutková tvrzení žalobkyně budou popsána níže společně s obranou žalovaného u jednotlivých součástí společného jmění.

2. Žalovaný tvrdil, že rodinný dům, rodinná hrobka, osobní automobil Volkswagen Golf combi, kožená sedací souprava, obraz Poslední večeře [anonymizováno] nejsou součástí SJM, ve vyjádření ze dne [datum] (č. l. 49 spisu) navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že je ochoten vyplatit žalobkyni poměrnou část hodnoty osobního automobilu Nissan Primera, kožené sedací soupravy i uvedeného obrazu. V závěrečném návrhu uvedl, aby mu byla uložena povinnost vyplatit žalobkyni vypořádací podíl za movité věci, když rodinný dům do SJM nepatří.

3. Soud provedl důkazní řízení, veden návrhy účastníků, důkazy hodnotil v intencích § 132 o. s. ř. a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům.

4. Ze spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. [spisová značka] bylo zjištěno, že žalovaný podal dne [datum] návrh na rozvod manželství. Soud manželství účastníků uzavřené dne [datum rozhodnutí] rozvedl rozsudkem č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], který nabyl právní moci [datum]. Tehdy soud dospěl k závěru, že příčinou rozvratu manželství byla vzájemná neochota manželů řešit spory cestou smírnou, manželé si vzájemně nedůvěřovali, nebyli schopni spolu žít (viz obsah odůvodnění uvedeného rozsudku). Účastníci po rozvodu manželství vedli obsáhlou korespondenci o vypořádání společného jmění prostřednictvím svých právních zástupců, jak doloženo dopisy ze dne [datum], [datum], [datum] a [datum], konsenzu nedosáhli. Žalobkyně proto podala návrh soudu, aby ten rozhodl tak, jak umožňuje ustanovení § 740 o. z. Soud o vypořádání zaniklého společného jmění účastníků rozhodoval podle stavu, kdy nastaly účinky zániku společného jmění, tj. ke dni [datum] podle § 740 druhá věta o. z.

5. Žalobkyně jako součást společného jmění označila rodinný dům s tím, že jeho výstavba byla zahájena, realizována a následně zkolaudována za trvání manželství. Žalovaný brojil tím, že rodinný dům je v jeho výlučném vlastnictví, neboť on byl výlučným stavebníkem, rodinný dům byl postaven na pozemku v jeho výlučném vlastnictví a za jeho výlučné finanční prostředky získané prodejem pozemků, které měl ve výlučném vlastnictví. Žalobkyně do výstavby nevložila ani jednu korunu.

6. Z informace o pozemku bylo prokázáno, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku st. [číslo], jehož součástí je stavba [adresa], rodinný dům. Z dílčích, pravomocných kolaudačních rozhodnutí Městského úřadu Klatovy ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] a ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] bylo prokázáno, že Městský úřad v Klatovech dne [datum] vydal stavební povolení na výstavbu rodinného domu, když dílčím kolaudačním rozhodnutím ze dne [datum] bylo povoleno užívání kovářské dílny pro podnikání u rozestavěného domu v [část obce] a druhým kolaudačním rozhodnutím z [datum] bylo povoleno užívání stavby rodinného domu o jedné bytové jednotce v [obec] – [část obce] na pozemku [číslo] v k. ú. [adresa] [část obce]. Pozemek [číslo] v k. ú. [obec] byl a je ve výlučném vlastnictví žalovaného, jak bylo prokázáno výpisem z katastru nemovitostí (č. l. 94 spisu). Lze tedy uzavřít, že rodinný dům byl vystavěn na pozemku ve výlučném vlastnictví žalovaného (což žalobkyně ani nerozporovala). V obou výše uvedených rozhodnutí byl uveden pouze žalovaný. Lze uzavřít, že 7 měsíců po uzavření manželství žalovaný požádal o stavební povolení, stavba kovářské dílny byla zkolaudována [datum] a stavba rodinného domu [datum] (právní moc rozhodnutí [datum]). V této souvislosti je třeba uvést, že stavba rodinného domu [adresa] je stavbou pro bydlení, která svým stavebním uspořádáním odpovídá požadavkům na rodinné bydlení, v níž je více než polovina podlahové plochy místností a prostorů určena k bydlení. Součástí domu jsou prostory kovářské dílny, jak zřejmé ze znaleckého posudku [anonymizováno] [celé jméno znalce] a provázanost prostor obytných s prostory dílny byla zřejmá z již obou kolaudačních rozhodnutí, kdy mezi prostory byly třeba osadit požární dveře. Celá stavba byla zkolaudována a bylo jí přiděleno jedno číslo popisné, tedy jde o jednu nemovitou věc. Soud uzavřel, že stavba rodinného domu byla vybudována (od stavebního povolení po kolaudaci) za trvání manželství, tedy vznikla jako věc v právním slova smyslu za trvání manželství, a to na pozemku ve výlučném vlastnictví žalovaného. Žalovaný sice při výstavbě rodinného domu jednal se stavebním úřadem, je jako výlučný vlastník rodinného domu zapsán do katastru nemovitostí, avšak zápis do katastru nemovitostí má toliko evidenční charakter. Tyto skutečnosti bez dalšího nevedou k závěru, že je výlučným vlastníkem rodinného domu a tedy, že rodinný dům není součástí společného jmění. Žádný z účastníků ani netvrdil, že by mezi nimi byla dohoda o tom, že rodinný dům je ve výlučném vlastnictví žalovaného. Žalobkyně sama v účastnické výpovědi uvedla, že po uzavření manželství bydleli účastníci v bytě v [obec], poté jí žalovaný řekl, že zbudují rodinný dům, v němž po jeho výstavbě společně žili, žalobkyně se starala o chod společné domácnosti, pomáhala žalovanému v jeho podnikání v kovářské dílně, což potvrdil i svědek [příjmení] [příjmení] (bývalý zaměstnanec žalovaného). Jestliže tedy za trvání manželství vznikla stavba rodinného domu, což byl daný případ, tak rodinný dům tvoří součást společného jmění v intencích § 709 odst. 1 o. z.

7. Pokud žalovaný tvrdil, že na zaplacení výstavby rodinného domu byly použity výhradně jeho prostředky, pak bylo na něm, aby to prokázal. Důkazní břemeno v tomto směru tížilo jeho, proto byl soudem poučen v intencích § 118a odst. 3 o. s. ř. na jednání. Nebylo na žalobkyni, aby prokazovala, že na výstavbu rodinného domu byly užity prostředky ze SJM, neboť dle § 709 odst. 1 o. z. součástí společného jmění je to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství. Žalovaný byl ten, kdo tvrdil, že rodinný dům nepatří do společného jmění manželů, tedy je výjimkou ze společného jmění ve smyslu § 709 odst. 1 písm. d) o. z. Zde bylo rozhodující, zda žalovaný prokáže nejen, že disponoval (tedy měl ve výlučném vlastnictví) dostatečnými finančními prostředky na výstavbu rodinného domu, ale i že tyto jeho výlučné prostředky do výstavby rodinného domu investoval (k tomu lze zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]). Žalovaný tvrdil, že stavbu rodinného domu pořídil výlučně ze svých prostředků, které měl před uzavřením manželství z majetkového vyrovnání z jeho první manželkou a z prodeje jeho výlučných pozemků, kdy takto měl k dispozici [částka], které hodlal použít k výstavbě. Jeho tvrzení, že disponoval výlučnými finančními prostředky před uzavření manželství ve výši [částka], bylo dostatečně prokázáno kupními smlouvami ze dne [datum], [datum], [datum] a ze dne [datum] (viz listinné důkazy na č. l. 82, 84, 126, 128 spisu), kdy žalovaný nabyl před uzavřením manželství vlastnické právo k pozemkům p. [číslo] v [obec], které následně prodal za kupní cenu [částka] a [částka]. Rovněž tvrdil, že z předchozího manželství mu bylo vyplaceno v rámci vypořádání SJM [částka], což bylo prokázáno v rozsahu částky [částka] rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] (právní moc [datum rozhodnutí]), podle něhož mu [jméno] [příjmení] byla povinna zaplatit na úplné vypořádání částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku. V této souvislosti bylo nadbytečné provádět důkaz spisem Okresního soudu v Klatovech sp. zn. [spisová značka] v řízení o rozvod prvního manželství žalovaného, proto byl tento důkazní prostředek zamítnut. Tedy žalovaný prokázal, že disponoval, a to před uzavřením manželství, částkou [částka]. Bylo dále na něm, aby prokázal, že tuto částku skutečně investoval do výstavby rodinného domu a že tato částka plně postačovala, tedy kryla veškeré náklady s výstavbou rodinného domu spojené. Žalovaný v tomto směru předložil k důkazu smlouvu o dílo, z níž vzal soud za zjištěné, že tuto uzavřel žalovaný jako objednatel se [anonymizováno] – [anonymizováno] práce [jméno] [příjmení] jako zhotovitelem dne [datum], předmětem byl závazek zhotovitele uvést kovárnu a garáž do provozu do [datum], když fasáda bude provedena dle dohody a cena díla bude doplněna ve druhém čtvrtletí roku 1993. Objednatel – žalovaný dne [datum] dle uvedené smlouvy zhotoviteli složil zálohu ve výši [částka], jak potvrzeno na samotné smlouvě a podpořeno i účetním příjmovým dokladem z [datum] (viz listinný důkaz na č. l. 95 spisu). Dne [datum] složil žalovaný ve prospěch zhotovitele dalších [částka] jako zálohu na dílo, jak se zavázal ve smlouvě (viz článek V. smlouvy o dílo), a jak doloženo stvrzenkou [obec] spořitelny a fakturou zhotovitele. Zhotovitel dne [datum] potvrdil převzetí částky [částka] jako zálohy na dílo od žalovaného, stejně tak částky [částka] dne [datum] a částky [částka] dne [datum], jak doloženo účetními příjmovými doklady (č. l. 97, 98 spisu). Z daňového dokladu vystaveného [datum] se splatností [datum] (viz č. l. 99 spisu) bylo prokázáno, že žalovaný zaplatil [jméno] [příjmení] za provedené stavební práce a dodávky na objektu kovárny v [část obce] částku [částka]. Z faktury [číslo] bylo zjištěno, že žalovaný zaplatil dodavateli – [právnická osoba] [obec] [částka] s datem splatnosti [datum] a [jméno] [jméno] za montáž elektroinstalace [částka] se splatností [datum] a částku [částka] se splatností [datum] (viz daňové doklady č. l. 101 – 102 spisu). Lze uzavřít, že žalovaný v období [datum] do [datum], tj. již za trvání manželství, vynaložil [částka] na výstavbu rodinného domu, z níž částku [částka] vynaložil prokazatelně na výstavbu toliko kovářské dílny, která také mohla být dle dílčího kolaudačního rozhodnutí z [datum] následně užívána. Zkolaudovaná stavba tehdy obsahovala kanceláře, 2x chodbu, šatnu, WC, umývárnu, dílnu, sklad (atd.) a dům v [část obce] byl tehdy rozestavěný (viz dílčí kolaudační rozhodnutí – č. l. 11 spisu). Soud má za to, že žalovaný jím prokázanou částku v souhrnné výši [částka] skutečně vložil do výstavby rodinného domu, neboť jednotlivými shora specifikovanými doklady prokázal skutečný jeho vnos do výstavby rodinného domu. Další náklady např. na zakoupení stavebního materiálu jako cihel, tašek, omítek, nátěrů, svodů, okapů, podlah, stropů apod., které bezpochyby musely být vynaloženy, však žalovaný nedoložil. Soud proto vycházel z prokázaného vnosu žalovaného do rodinného domu právě ve výši [částka] a uzavřel, že tato částka byla ta, kterou žalovaný skutečně vynaložil do výstavby rodinného domu ze svých výlučných prostředků. K tomuto závěru soud vedlo jednak to, že žalovaný v době, kdy požádal o stavební povolení, tj. [datum], již disponoval svými výlučnými prostředky ve výši [částka] a [částka], k nimž v únoru 1994 přibylo dalších [částka], tedy souhrnnou částkou [částka] (jak prokázáno shora) a za situace, kdy žalobkyně ve své účastnické výpovědi uvedla, že žalovaný při záměru zbudovat společný dům měl peníze a ona nikoli, připustila, že žalovaný do výstavby rodinného domu vložil své výlučné prostředky (částku [částka] však nepotvrdila), lze uzavřít, že žalovaný jím prokázané úhrady faktur stavebním firmám v souhrnné výši [částka] skutečně zaplatil ze svých výlučných prostředků, kterými v té době disponoval. Co do rozdílu mezi žalovaným tvrzených [částka] a prokázaných [částka], užitých do výstavby rodinného domu, tedy co do částky [částka] žalovaný neprokázal, že by tuto částku do rodinného domu skutečně vložil, tedy jaké konkrétní materiály, práce z této částky byly saturovány. Nebyly předloženy žádné faktury, žádné smlouvy o dílo a tak podobně, které by v tomto směru jeho tvrzení podpořily. Žalovaný proto neunesl břemeno důkazní a to i přesto, že byl soudem v tomto směru poučen na jednání v intencích § 118a odst. 3 o. s. ř. Také proto nebylo možné uzavřít, že žalovaný ze svých výlučných prostředků vystavěl celý rodinný dům. Z obsahu smlouvy o dílo a předložených faktur je zřejmé, že smlouva o dílo byla uzavřena na zhotovení kovářské dílny, nikoli k ní přilehlé obytné části, byly provedeny elektroinstalace a byla dodána a namontována okna. Je však obecně známo, že toto k výstavbě rodinného domu nestačí, když chybí zcela dodávka a montáž dalšího stavebního materiálu, jak rozebráno shora. Sám znalec [příjmení] [jméno] [příjmení] ve svém posudku se zmínil o tom, že podle stavu ke dni [datum] na rodinném domku chybí fasáda, schodiště do podkroví a stropy nad kuchyní. To, že i zbývající nutné materiály a případné práce byly provedeny na výstavbě rodinného domu je nepochybné, když stavba byla následně zkolaudována a tedy způsobilá užívání. Nebylo však prokázáno za jakou cenu dostavba byla zrealizována a že tato cena byla plně uhrazena z výlučných prostředků žalovaného. Navíc sám žalovaný ve své výpovědi uvedl, že stavba byla zčásti zrealizována z prodeje jeho pozemků, zčásti z peněz z podnikání a zčásti z důchodu. Pokud žalovaný z podnikání za trvání manželství měl příjem, pobíral důchod, a tyto prostředky vložil do výstavby domu, pak se jednalo o společné prostředky manželů – účastníků. Vzhledem k uvedenému závěru bylo nadbytečné hodnotit k důkazu provedenou dohodu o zápůjčce ze dne [datum], kterou žalobkyně prokazovala, že na výstavbu domu byly použity i prostředky z půjčky od manželů [příjmení] a provádět jejich svědecké výpovědi k pravosti půjčky, která nebyla navíc zpochybňována, proto soud svědecké výpovědi pro nadbytečnost zamítnul.

8. Soud s ohledem na shora uvedené uzavřel, že žalovaný dostatečně neprokázal, i přes poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř., že výstavba celého rodinného domu byla pořízena z jeho výlučných prostředků, aby stavba nebyla součástí společného jmění, jak se dožadoval. Nebylo na žalobkyni, jak bylo již shora zkonstatováno, aby prokazovala, že účastníci měli dostatek společných prostředků na výstavbu rodinného domu, když rodinný dům byl prokazatelně za trvání manželství vybudován (stavba zahájena a dokončena za trvání manželství). Soud proto také nevyzval žalobkyni k předložení dokladů o svých příjmech za trvání manželství, jimiž žalovaný chtěl prokazovat, že příjem žalobkyně byl tak nízký, že z něj na výstavbu rodinného domu sotva mohlo být cokoli užito. Navíc tento důkazní prostředek byl navržen žalovaným v podání ze dne [datum] a opakovaně v podáních ze dne [datum] a [datum], a to až po koncentraci řízení. Soud proto uvedený důkazní návrh zamítl, stejně tak i doplňující účastnickou výpověď žalobkyně pro nadbytečnost. Žalobkyně navíc již byla dne [datum] soudem vyslechnuta (návrh na doplňující účastnickou výpověď žalobkyně ze dne [datum]), kdy žalovaný měl možnost jí klást dotazy. Soud s ohledem na shora uvedené proto stavbu rodinného domu vystavěnou prokazatelně za trvání manželství zahrnul do společného jmění ve smyslu § 709 odst. 1 o. z. O tomto právním názoru byli účastníci spraveni na jednání konaném [datum], aby rozhodnutí soudu bylo předvídatelné. Rovněž byli vyrozuměni o tom, že částky žalovaným prokazatelně vynaložené do výstavby rodinného domu budou posuzovány v intencích § 742 odst. 1 písm. c), odst. 2 o. z.

9. Vzhledem k výše uvedenému soud částku [částka] zhodnotil jako vnos žalovaného do výstavby rodinného domu jako součásti společného jmění, který představuje transformaci výlučného majetku žalovaného (§ 709 odst. 1 písm. d) o. z.) do společné majetkové podstaty účastníků. Ze znaleckého posudku [anonymizováno] [příjmení] vzal soud za zjištěnou cenu tehdy rozestavěného rodinného domu s dílnou a skladem ve stavu k datu [datum], tj. cenu ve výši [částka]. K datu [datum] již byly použity do výstavby rodinného domu výlučné prostředky žalovaného v prokázané výši [částka] Cena rodinného domu k datu zániku manželství účastníků byla určena znaleckým posudkem Ing. [celé jméno znalce] na [částka]. Tedy v daném případě byl použit výlučný majetek žalovaného na součást SJM a k okamžiku zániku, tj. k datu [datum], došlo ke zvýšení hodnoty této součásti, tedy rodinného domu, což se pro účely vypořádání musí promítnout i do zvýšené hodnoty vnosu. Žalovanému, který tento náklad poskytl, má být při vypořádání započtena vyšší hodnota, než kterou reálně vložil dle § 742 odst. 2 o. z., což v daném případě činí [částka]. K této částce soud dospěl matematickým postupem, přímou úměrou, kdy cena rodinného domu stoupla o 27 %, a proto o 27 % byl navýšen vnos žalovaného, a tedy s částkou [částka] bylo kalkulováno při určení výše vypořádacího podílu, o čemž bude pojednáno níže.

10. Při úvaze o tom, komu z účastníků má být rodinný dům přikázán do výlučného vlastnictví, soud vycházel z jejich stanovisek, kdy žalobkyně tento způsob vypořádání navrhla a žalovaný prakticky od počátku řízení argumentoval tím, že je výlučným vlastníkem rodinného domu, jakož i ze skutečnosti, že stavební parcela, jejíž součástí je rodinný dům, je ve výlučném vlastnictví žalovaného. Tyto okolnosti vedly soud k přikázání rodinného domu do výlučného vlastnictví žalovaného. Při určení ceny rodinného domu bylo vycházeno ze závěru znaleckého posudku Ing. [celé jméno znalce], který určil cenu rodinného domu částkou [částka], když při jejím určení vzal zřetel na to, že rodinný dům je součástí stavební parcely ve výlučném vlastnictví žalovaného (tak ostatně znělo zadání znaleckého posudku), kdy obecná cena stavby byla dotčena skutečností, že se nachází na pozemku, jenž nesdílí vlastnický režim stavby (v této souvislosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]). Cena rodinného domu byla určena znalcem ustanoveným soudem, který vypracoval znalecký posudek dle zadání soudu, závěry svého znaleckého posudku přesvědčivě obhájil na soudním jednání. Bylo proto nadbytečné provádět za účelem zjištění ceny rodinného domu k důkazu odborné posouzení (č. l. 14 spisu), které navíc má nižší důkazní sílu než znalecký posudek, proto byl tento důkazní návrh zamítnut pro nadbytečnost.

11. K závěru soudu o tom, že rodinný dům bude přikázán do výlučného vlastnictví žalovaného vedly též doklady o dani k nemovitosti, vyúčtování pojistného plnění, jakož i faktury za elektrickou energii, vodné a stočné (listinné důkazy na č. l. 54 p.v. – 56 p.v. spisu), z nichž bylo zjištěno, že žalovaný je ten, kdo jednotlivé náklady spojené s užíváním a chodem rodinného domu hradí.

12. Žalobkyně se domáhala vypořádání zůstatku na bankovním účtu č. [bankovní účet], k němuž neměla přístup, jakož i zůstatku na všech bankovních účtech vedených na jméno žalovaného. Žalovaný uvedl, že neměl a nemá jiných účtů, než specifikovaného, na kterém je složena kupní cena z prodeje pozemku [parcelní číslo] v k. ú. a obci [obec], jež byl v jeho výlučném vlastnictví. Po poučení soudu na jednání konaném [datum] v intencích § 118a odst. 3 o. s. ř. žalovaný prokázal, a to výpisem z tohoto účtu, kupní smlouvou ze dne [datum], že prodal za [částka] uvedený pozemek, kupní cena byla složena [datum] na uvedený účet. To, že pozemek byl ve výlučném vlastnictví žalovaného, žalobkyně sama tvrdila, následně na jednání soudu [datum] souhlasila s tvrzeními žalovaného, nepožadovala zůstatek na uvedeném účtu vypořádat, neboť finanční prostředky jsou výlučnými prostředky žalovaného. Soud proto do masy tvořící SJM zůstatek na účtu nezahrnul, tedy nevypořádal jej.

13. Žalobkyně dále do společného jmění zahrnula rodinnou hrobku, jako součást hrobového místa [číslo] na hřbitově [anonymizována dvě slova]. [jméno] v [obec], jejíž stav byl zachycen ve fotodokumentaci (č. l. 20 spisu). Žalovaný tvrdil, že ji zakoupil v roce 2014 ze svých výlučných prostředků za [částka], které získal z prodeje pozemků v jeho výlučném vlastnictví (viz vyjádření č. l. 49 spisu). K důkazu předložil fakturu, z níž vzal soud za prokázané, že žalovaný jako odběratel měl zaplatit dodavateli – [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] [obec] za hrobové zařízení [částka] s datem splatnosti [datum]. Soud uzavřel, že hrobové zařízení bylo pořízeno v roce 2014, tedy za trvání manželství žalovaným je proto dle § 709 odst. 1 o. z. součástí společného jmění. Pokud žalovaný tvrdil, že bylo pořízeno z jeho výlučných prostředků a tedy by mělo představovat výjimku dle § 709 odst. 1 písm. d) o. z., pak důkazní břemeno tížilo opět jeho, o čemž byl soudem poučen v intencích § 118a odst. 3 o. s. ř. na jednání konaném [datum]. Zde bylo podstatné (stejně tak u rodinného domu – shora), aby žalovaný prokázal nejen to, že disponoval výlučnými prostředky ve výši [částka] získanými z prodeje jeho pozemků, jak tvrdil, ale že tyto konkrétní výlučné prostředky užil ke koupi hrobového zařízení. Žalovaný po poučení soudu dle § 118a odst. 3 o. s. ř. navrhl nejen zmíněnou fakturu, ale i výslechy obou účastníků. Z faktury soud dovodil shora uvedené, z účastnické výpovědi žalobkyně to, že o koupi hrobky se dověděla až následně (údajně od svědka [příjmení], který v tomto směru účastnickou výpověď žalobkyně nepotvrdil, avšak v dané věci je toto tvrzení právně irelevantní), až poté jí žalovaný hrobku ukázal, měla za to, že ji žalovaný pořídil pro oba. Žalovaný ve své účastnické výpovědi uvedl, že hrobku koupil z prostředků z jeho podnikání, pokud by se o koupi žalobkyni nezmínil, nevěděla by o ni. Žalovaný tedy nejprve tvrdil, že hrobové zařízení pořídil z prostředků z prodeje svých pozemků, v účastnické výpovědi uvedl, že z prostředků z podnikání, v účastnické výpovědi tedy vyslovil jinou variantu financování hrobového zařízení. Z těchto důkazů nebylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že kupní cena hrobového zařízení [částka] byla uhrazena z výlučných prostředků žalovaného. Žalovaný neprokázal, jakým způsobem získal [částka], jež měly tvořit jeho výlučné prostředky, navíc jeho verze ve vyjádření se rozcházela s obsahem jeho účastnické výpovědi. Žalovaný proto neunesl břemeno důkazní k tomu, že kupní cena [částka] byla uhrazena z jeho výlučných prostředků, aby hrobové zařízení nebylo ve smyslu § 709 odst. 1 písm. d) o. z. součástí společného jmění. Soud proto uzavřel, že hrobové zařízení neboli rodinná hrobka, bylo pořízeno za trvání manželství žalovaným, je proto součástí společného jmění dle § 709 odst. 1 o. z. Při úvaze o tom, komu má být přikázáno do výlučného vlastnictví soud vycházel z návrhu žalobkyně, která požadovala, aby bylo přikázáno do výlučného vlastnictví žalovaného, navíc žalovaný sám tvrdil, že je v jeho výlučném vlastnictví. Soud proto rodinnou hrobku přikázal žalovanému, účastníci se shodli na ceně [částka] na jednání konaném [datum].

14. Žalobkyně do společného jmění zahrnula osobní automobil Volkswagen Golf [registrační značka] s tím, že tento byl pořízen pro dopravu žalovaného do podnikání, jak uvedla ve své účastnické výpovědi, když ona sama s ním nejezdila, neboť řidičské oprávnění neměla. Žalovaný nesouhlasil se zařazením do společného jmění, neboť si ho pořídil v roce 2016 či 2017 za [částka] pro potřeby podnikání, k dovážení materiálu a výrobků, což potvrdil i svojí účastnickou výpovědí. Uvedl, že osobní automobil je v jeho držení. Na jednání soudu [datum] uvedl, že automobil nebyl zahrnut v jeho účetnictví, v jeho podnikání. Soud uzavřel, že osobní automobil byl pořízen za trvání manželství, tvoří proto dle § 709 odst. 1 o. z. součást společného jmění, když má za to, že nebyla naplněna výjimka pro jeho vyloučení ze společného jmění dle § 709 odst. 1 písm. a) o. z., podle něhož součást společného jmění netvoří to, co slouží osobní potřebě jednoho z manželů. Podle zákona č. 89/2012 Sb. je obecně součástí společného jmění i to, co slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů, což byl daný případ. Pokud by však takováto věc sloužila navíc i výhradně osobní potřebě žalovaného, tak by byla ze společného jmění vyňata. Soud uzavřel, že vožení materiálu a výrobků v osobním automobilu neznamená, že osobní automobil slouží výlučně osobní potřebě žalovaného a nemůže sloužit též osobním potřebám žalobkyně. Navíc bylo v možnostech a schopnostech žalovaného jako podnikajícího, aby zvláštní postavení této věci (jak tvrdil) – majetku řešil smlouvou o jejím vynětí ze společného jmění. Takováto smlouva uzavřena nebyla, v podnikání žalovaného osobní automobil zahrnut rovněž nebyl. Soud proto i tento osobní automobil zařadil do společného jmění účastníků, kdy účastníci se shodli na jeho ceně [částka]. Soud jej přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného proto, že žalobkyně se tohoto domáhala, žalovaný tvrdil, že jde o jeho výlučný majetek, má jej ve svém držení, navíc hradil pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem, jak doložil přehledem pojištění.

15. U osobního automobilu Nissan Primera [registrační značka] se účastníci shodli, že tvoří součást společného jmění, na ceně [částka], i na způsobu jeho vypořádání. Soud proto jejich dohodu promítl do svého rozhodnutí, přikázal osobní automobil do výlučného vlastnictví žalovaného, cenu věci zohlednil při stanovení výše vypořádacího podílu žalobkyně (o tomto pojednáno níže). Soud k důkazu sice provedl odhad ceny vozidla, nedovodil z něj žádných zjištění vzhledem k následné dohodě účastníků o jeho ceně.

16. Žalobkyně do SJM zahrnula koženou sedací soupravu vínové barvy, žalovaný tvrdil, že tato není v SJM, protože ji měl v pracovně v patře rodinného domu k jednání se zákazníky a obchodními partnery. Oba se shodli na tom, že byla pořízena v roce 2004, žalobkyně toto uvedla v žalobě a žalovaný ve svém vyjádření ze dne [datum]. V účastnické výpovědi sice uvedl, že byla pořízena v letech 2009 či 2010, což na závěru o tom, že byla pořízena za trvání manželství, a tedy tvoří součást společného jmění dle § 709 odst. 1 o. z., nic nemění. Přesný rok pořízení sedací soupravy také není právně relevantní za situace, že účastníci se shodli na její ceně [částka]. Samotná skutečnost, že sedací souprava byla umístěna v patře rodinného domu účastníků v části, kde žalovaný se stýkal se zákazníky a obchodními partnery, není důvodem k jejímu vyloučení ze společného jmění, toto tvrzení nenaplňuje žádnou z výjimek obsažených v § 709 odst. 1 písm. a) až e) o. z. Vymezení předmětů, které nespadají do aktiv společného jmění manželů je v § 709 odst. 1 o. z. podáno taxativním výčtem. Žalobkyně požadovala, aby sedací souprava byla přikázána žalovanému, který tvrdil, že je v jeho výlučném vlastnictví, aktuálně je v jeho držení, soud ji proto přikázal žalovanému a s cenou [částka] kalkuloval při stanovení výše vypořádacího podílu (o tomto pojednáno níže).

17. Žalobkyně jako součást společného jmění označila obraz Poslední večeře [anonymizováno]. Žalovaný ve vyjádření ze dne [datum] uvedl, že ho koupil na dovolené v Turecku za [anonymizována dvě slova], žalobkyně o tom nevěděla, neplatila ho, doklad o zakoupení nikdy neměl. V rámci své účastnické výpovědi uvedl, že ho koupil v roce 2016 nebo 2017 na dovolené v Turecku asi za [anonymizována dvě slova], a to z peněz z podnikání. Při doplňujícím výslechu dne [datum] uvedl, že kupní cenu zaplatil z peněz z podnikání, ale nelze to tak přesně říci, protože bral tehdy ještě i důchod. Soud uzavřel, že pokud by i žalovaný pořídil obraz zčásti z prostředků z podnikání a zčásti ze svého důchodu, pak nelze uzavřít, že obraz byl pořízen z výlučných prostředků žalovaného a je výjimkou z masy tvořící společné jmění dle § 709 odst. 1 písm. d) o. z. Bylo prokázáno, že obraz byl pořízen za trvání manželství (v roce 2016 či 2017), tvoří proto společné jmění dle § 709 odst. 1 o. z. Za situace, kdy žalovaný za trvání manželství podnikal, tedy měl příjmy z podnikatelské činnosti a ještě byl poživatelem důchodu, pak tyto prostředky byly prostředky společnými, a pokud z nich byl obraz pořízen, pak náleží do společného jmění. Za situace, kdy účastníci se shodli na jeho ceně [částka], bylo právně bezvýznamné přesně určit stáří obrazu, resp. rok jeho pořízení, i cenu, za kterou byl pořízen. Žalobkyně požadovala, aby obraz byl přikázán do výlučného vlastnictví žalovaného, žalovaný má tento obraz v držení, má za to, že je jeho výlučným vlastnictvím, což bylo soudem vyvráceno (viz shora), proto byl obraz přikázán do výlučného vlastnictví žalovaného, a s jeho cenou [částka] bylo kalkulováno v rámci určení výše vypořádacího podílu (o tomto bude pojednáno níže).

18. Žalobkyně se domáhala vypořádání zisku z prodeje pozemku [parcelní číslo] v k. ú. a obci [obec], jež byl ve výlučném vlastnictví žalovaného, kdy kupní cena, kterou žalovaný obdržel při prodeji převyšuje náklady žalovaného na koupi pozemku. Na výzvu soudu jednoznačně vymezila svůj požadavek, domáhala se vypořádání částky, která byla ze SJM vynaložena na výstavbu oplocení pozemku [parcelní číslo] ve výlučném vlastnictví žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalobní tvrzení byla upřesněna, nebyl požadován zisk (§ 709 odst. 2 o. z.), bylo bezpředmětné k výši zisku ustanovit znalce, proto soud tento důkazní návrh zamítl. K výzvě soudu učiněné v intencích § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. žalobkyně uvedla, že za trvání manželství, na přelomu roku 2006 [číslo] ze SJM bylo vynaloženo do výstavby oplocení [částka], na podporu tohoto tvrzení navrhla fotodokumentaci oplocení, výslech žalovaného, stavební rozhodnutí příslušného stavebního úřadu, daňové doklady, výslech svědka [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], znalecký posudek. Následně výši vynaložené částky žalobkyně ponížila na [částka]. Svědci se nevyjádřili ke konkrétní částce, jež by měla být vynaložena na výstavbu, soud vyslechl svědka [jméno] [příjmení] i svědka [jméno] [příjmení], kteří se vyjádřili k realizaci výstavby oplocení, stejně tak i oba účastníci řízení. Po provedení těchto důkazů se účastníci shodli na částce [částka], jež byla za trvání manželství vynaložena na vybudování oplocení. O tom, že oplocení bylo vybudováno za trvání manželství na pozemku ve výlučném vlastnictví žalovaného, nebylo mezi účastníky sporu. Z výpisu z katastru nemovitostí bylo zjištěno, že současní vlastníci pozemku [parcelní číslo] jsou [anonymizováno] [příjmení] a [anonymizováno] [příjmení] (každý jednou polovinou). Vzhledem k tomu, že žalovaný tvrdil, že prostředky byly vynaloženy nikoli ze společného jmění, neboť účastníci neměli za trvání manželství společných prostředků, ale z jeho výlučných prostředků, bylo na něm, aby v tomto směru unesl důkazní břemeno. Byl proto soudem poučen v intencích § 118a odst. 3 o. s. ř. na jednání konaném [datum], aby prokázal, že ze svých výlučných prostředků financoval výstavbu oplocení. Na poučení reagoval předložením kupní smlouvy ze dne [datum] a [datum], dohody o postoupení podílu ze dne [datum]. Těmito listinnými důkazy žalovaný prokázal, že z prodeje pozemků v jeho výlučném vlastnictví, což žalobkyně nerozporovala, sama v účastnické výpovědi uvedla, že neměla při vstupu do manželství ničeho, získal finanční prostředky ve výši [částka], [částka] a [částka] v období roku 1993 – 2000. Prokázal, že finančními prostředky ve výši [částka] disponoval. Bylo však na něm, aby prokázal i to, že právě tyto výlučné prostředky užil na výstavbu oplocení. V tomto ohledu však žádný důkazní prostředek předložen nebyl. Žalovaný sice opakovaně navrhoval, aby žalobkyně předložila doklady o svých příjmech za trvání manželství, resp. od roku 1993 do doby odchodu do důchodu, čímž chtěl prokázat, že její příjem byl nízký a tedy z jejího nízkého příjmu nemohly být hrazeny náklady na oplocení, ale i na výstavbu rodinného domu. V této souvislosti je třeba uvést, že po celou dobu trvání manželství tvoří příjmy obou manželů, ať z pracovního poměru či z podnikání či z důchodu, společné jmění a je lhostejné, zda některý z nich se podílí větší či menší měrou na tvoření společného jmění. Žalovaný od počátku řízení byl toho názoru, že pokud on byl ten, kdo přinášel ze své výdělečné činnosti více peněz do rodinného rozpočtu, a žalobkyně s ohledem na nízký příjem, který jí sloužil výhradně k uspokojení jejích potřeb, se na tvorbě společných prostředků nepodílela, účastníci nemohli mít ani společných prostředků. Tento názor žalovaného soud však nesdílí. Okamžikem uzavření manželství vzniká oběma manželům povinnost přispívat na potřeby rodiny v takovém rozsahu, aby životní úroveň obou manželů (manželství bylo bezdětné, nelze hovořit o rodině) byla zásadně srovnatelná (§ 690 o. z.). Pokud by i žalobkyně dosahovala žalovaným skutečně tvrzeného nižšího příjmu, než kterého dosahoval žalovaný, pak se na uspokojování společných potřeb podílela též svojí osobní péčí, jak uvedla ve své účastnické výpovědi, která v tomto směru byla podpořena i svědkem [příjmení]. Ten uvedl, že působil u žalovaného jako pomocník v kovářské dílně v letech 2000 – 2017, žalobkyně pomáhala v dílně, podílela se na různých zakázkách a zároveň dělala kolem domu, poklízela. Sám žalovaný v účastnické výpovědi uvedl, že žalobkyně vařila a dělala práce na zahradě. Tedy pokud by i z nízkých příjmů žalobkyně nic nezbylo, neznamená to, že vysoké příjmy žalovaného, kterých by i dosahoval za trvání manželství, jsou jeho výlučnými prostředky a tato skutečnost nemůže jít k tíži žalobkyni při úvaze, z jakého zdroje společných prostředků za trvání manželství byla ta která věc pořízena. Jde o prostředky společné. Žalovaný pokud tvrdil, že výstavbu oplocení financoval ze svých výlučných prostředků získaných z prodeje pozemků z výlučného vlastnictví, pak v daném směru prokázal jen to, že jistými finančními prostředky disponoval, nikoli i to, že jimi zafinancoval výstavbu oplocení, neboť manželé v době výstavby oplocení byli oba výdělečně činní, oba se podíleli na uspokojování svých vzájemných potřeb, na tvorbě společných finančních rezerv. V této souvislosti je třeba zmínit i neméně důležitý aspekt a to délku trvání manželství – 25 let. Žalovaný proto neprokázal, i přes poučení soudu dle § 118a odst. 3 o. s. ř., že ze svých výlučných prostředků, kterými sice prokazatelně disponoval, zaplatil výstavbu oplocení. V této souvislosti je třeba zmínit závěr Nejvyššího soudu vyslovený v jeho rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], podle kterého obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, což byl v daném ohledu právě žalovaný. Proto jej soud opakovaně vyzýval, aby tvrzení, jež byla v jeho prospěch, prokázal, s čímž vyslovil žalovaný nevoli s poukazem na to, že soud žalobkyni k prokázání tvrzení nevyzval. Pokud svědek [jméno] [příjmení], podílející se na výstavbě oplocení uvedl, že od žalovaného bral [anonymizováno] – [částka] na hodinu, nejde o důkaz, jež by podpořil, že výplata oplocení byla zrealizována právě z prostředků žalovaného získaných z prodeje nemovitostí. Soud proto částku [částka] zhodnotil v intencích § 742 odst. 1 písm. b) o. z. jako tzv. zápočet a uznal žalovaného povinným uhradit to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní, kdy cílem tohoto ustanovení je náhrada ušlého majetku. Soud kalkuloval s částkou [částka], jež byla vynaložena ze SJM na výhradní majetek žalovaného, nezvyšoval ji, ani nesnižoval, jak umožňuje ustanovení § 742 odst. 2 o. z., a to s ohledem na stanovisko [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] a realitní kanceláře, v němž bylo uvedeno, že oplocení nezvyšuje kupní cenu pozemku, a cena by byla stejná, ať by na pozemku bylo či nebylo oplocení. Oplocení vliv na cenu pozemku nemělo. Hodnota pozemku se proto oplocením ani nezvýšila, ani nesnížila. Vzhledem k tomu, že účastníci se shodli na výši prostředků vynaložených na výstavbu oplocení, soud z provedených důkazů – fotodokumentace oplocení, výkaz rozměrů plotu, odborné vyjádření [právnická osoba] nedovodil pro věc žádných zjištění. Účastníci byli rovněž ve shodě, že oplocení bylo vystaveno za trvání manželství, bylo proto nadbytečné provádět v tomto směru důkaz stavebním rozhodnutím, projektovou dokumentací, plány k oplocení, proto tyto důkazní návrhy byly zamítnuty. Rovněž soud zamítl důkazní návrh svědeckou výpovědí [jméno] [příjmení], syna žalobkyně, který se měl vyjádřit k vybudování oplocení, a to pro nadbytečnost. Navíc uvedený svědek s účastníky řízení v době trvání manželství nebydlel, na výstavbě oplocení se nepodílel.

19. Při určení výše podílu každého z účastníků soud vycházel z celkové hodnoty SJM, která činí [částka], od níž odečetl vnos žalovaného [částka] a dospěl k základu pro výpočet výše podílu, tj. k částce [částka]. Při rovnosti podílu každého z účastníků činí výše podílu každého z nich na čistém majetku [částka]. Žalovaný při vypořádání získal majetek v hodnotě [částka], tedy o [částka] vyšší, než činí podíl žalobkyně na společném jmění, proto by měl žalobkyni tuto částku vyplatit na vyrovnání jejího podílu. K ní je třeba připočítat polovinu částky [částka] představující to, co ze společných prostředků bylo vynaloženo na výhradní majetek žalovaného (na výstavbu oplocení), čímž soud dospěl k částce [částka], kterou uložil žalovanému vyplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu. Při výpočtu soud vycházel z pravidel pro vypořádání SJM vymezených např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Při úvaze o lhůtě splatnosti částky [částka] užil § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. a umožnil žalovanému s ohledem na výši vypořádacího podílu přiměřeně prodlouženou lhůtu splatnosti. V ní bude mít žalovaný dostatek času na realizaci bankovní transakce, když uvedenou částkou disponuje, jak bylo prokázáno výpisem z jeho účtu vedeného u [anonymizováno] banky, kam bylo složeno kupujícími [částka]. Zároveň měl soud na zřeteli, aby pohledávka žalobkyně byla uspokojena v přiměřené lhůtě, což lhůtou 1 měsíc bylo zajištěno.

20. Jde-li výrok III. daného rozsudku, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, tento je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Každý z účastníků při vypořádání společného jmění manželů obdržel polovinu jeho hodnoty a žádný z nich tedy neměl výrazný úspěch či neúspěch ve věci. Každý z účastníků by si proto měl nést náklady řízení ze svého.

21. Výroky pod bodem IV. a V. daného rozsudku jsou odůvodněny ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř. V průběhu řízení Okresní soud v Klatovech ze svého účtu vyplatil znalečné ve výši [částka], když soudem ustanovenému znalci bylo přiznáno znalečné usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] a ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací]. Z rozpočtu soudu tak bylo znalci uhrazeno [částka], proto každý z účastníků by se na této částce měl podílet jednou polovinou. Žalobkyni však bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků zcela usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací], proto stát nemá vůči žalobkyni právo na náhradu těchto nákladů řízení, proto bylo rozhodnuto tak, jak z výroku rozsudku pod bodem V. je patrno, když polovina nákladů, které byly hrazeny z rozpočtu zdejšího soudu, byla uložena k úhradě žalovanému – viz výrok IV. daného rozsudku. Při úvaze o lhůtě splatnosti této částky soud vycházel z ustanovení § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. a umožnil žalovanému přiměřeně prodlouženou lhůtu splatnosti, aby tak obě bankovní transakce (viz výrok II. rozsudku a výrok IV. rozsudku) proběhly souběžně, ve stejné lhůtě.