6 C 235/2022

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl soudcem Janem Chudobou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o výživné zletilého dítěte

I. Žaloba, aby soud uložil žalovanému přispívat žalobci na výživu měsíčně částkou ve výši 4 000 Kč počínaje dnem [datum], se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou, podanou zdejšímu soudu dne [datum], domáhal, aby mu žalovaný jako jeho otec přispíval na výživu částkou, jejíž výši nejprve ponechal na úvaze soudu. Po upozornění, že výši výživného nelze ponechat na úvaze soudu, žalobce doplnil svůj návrh tak, že po žalovaném požaduje placení výživného ve výši 4 000 Kč měsíčně ode dne podání návrhu.

2. V odůvodnění návrhu žalobce uvedl, že žije se svou matkou, která hradí veškeré náklady spojené s chodem domácnosti, zajištěním jeho potřeb a studiem. Otec dle něj pracuje jako dělník, resp. řidič v Technických službách [územní celek] a má příjem kolem [částka] měsíčně. Matka se dosud podílí na vyživovací povinnosti částkou ve výši 6 200 Kč. Žalobce dále prohlásil, že nemá žádné příjmy z brigád.

3. Žalovaný vyjádřil s žalobou při prvním jednání nesouhlas. Poukázal na to, že žalobci přispívá měsíčně částkou ve výši 1 800 Kč, což je částka výživného původně stanovená matce, s tím, že ji v tuto chvíli považuje za adekvátní chování žalobce, který dle jeho informací nechodí do školy a má velmi špatný prospěch. Uváděl-li žalobce, že ve škole chyběl z důvodu nemoci, pak má informace, že ho viděl pohybovat se ve městě, takže si nemyslí, že by byl skutečně nemocný.

4. Při druhém jednání žalovaný uvedl, že syn ve skutečnosti příjmy má, chodí na brigády, současně ho třídní učitel zpravil o tom, že v rámci praxe mají studenti drobné zakázky, syn tedy dle jeho názoru chodí na brigády. Co se týče výdajů, platí za syna nájem s tím, že to, co žalobce udává z hlediska výdajů, je nesmysl. Informoval se ve škole, syn neplatí 5 000 Kč na ubytování. Žalovaný dle svých slov nevidí důvod, aby mu dále přispíval, matka za období studia nepřispívala ani korunu. Žalobce od něj dostal k osmnáctým narozeninám vkladní knížku ve výši 40 000 Kč, kterou si vzal, neví však, jak s ní syn dále naložil. Žalovaný zdůraznil, že má-li syn na to, aby jezdil po diskotékách a taxíkem a měl na další obdobné výdaje, nevidí důvod k tomu, aby mu přispíval ještě více. Žalovaný ve svém vystoupení rovněž zmínil, že chodí pravidelně na třídní schůzky, kde je informován o tom, že ve škole je to velice špatné. Syn je dle něj bez zájmu o konkrétní studium. V té souvislosti má povědomost o tom, že neudělal ani zkoušky na řidičský průkaz. Navrhl proto, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

5. Žalobce při druhém jednání k dotazu soudu uvedl, že od školy má potvrzení, že z praxe nemá žádné peníze. Pokud jde o kartu na jízdné, již ji nemá, měl ji pouze na rok, na brigády dle svých slov nechodí, je doma, což může potvrdit jeho matka i její přítel. Co se týče vkladní knížky, dával si na ni i své vlastní peníze z brigády. Pracoval spolu s otcem v Technických službách [územní celek] a tyto prostředky si tam uložil.

6. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

7. Z rozsudku zdejšího soudu č. j. 11 P 3/2008-353 ze dne 21. 1. 2016 se podává, že jím byla matce žalobce, tehdy ještě nezletilého, uložena povinnost přispívat na jeho výživu částkou 1 800 Kč měsíčně od [datum]. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vzniklém dluhu matky na zvýšeném výživném.

8. Z vyžádaného vyjádření Střední odborné školy a Středního odborného učiliště [obec] ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce je od [datum] studentem daného školského zařízení. Žalobce čtvrtým rokem studuje tříletý učební obor„ Opravář zemědělských strojů“. První dva ročníky ukončil s celkovým hodnocením„ prospěl“, z toho v prvním ročníku s průměrem 3,6 za první a s průměrem 3,27 za druhé pololetí a ve druhém ročníku s průměrem 3,21 za první a s průměrem 3,29 za druhé pololetí. Třetí ročník studia žalobce ukončil s celkovým hodnocením„ neprospěl“. V nynějším školním roce třetí ročník opakuje, avšak v prvním pololetí opět neprospěl. K práci žalobce škola uvedla, že ve většině obecných předmětů pracuje špatně. V hodinách nepracuje, nenosí pomůcky a nevypracovává si poznámky. V odborných předmětech je práce zvláštně špatná. Aktivita v hodině je nulová a znalosti žalobce minimální. Pouze v rámci odborného výcviku pracuje student dobře, zadanou práci udělá. Jednodušší úkoly zvládá samostatně. Škola dále poukázala na vysokou absenci žalobce. Jen za první pololetí školního roku 2022 [číslo] zameškal 279 hodin, v předešlém roce to bylo za obě pololetí 395 hodin. V porovnání s předchozími roky se docházka postupně zhoršuje, přičemž dochází k růstu neomluvené absence. Ubytování na internátu hodnotí škola jako bezproblémové, stejně tak i hrazení závazků, resp. platební morálku. Ohledně chování škola sdělila, že žák vystupuje povětšinou slušně, nevyrušuje, řídí se pokyny vyučujících, nevyvolává konflikty. V prvním čtvrtletí školního roku 2022 [číslo] však byl žalobci udělen třetí stupeň z chování, a sice za velký počet neomluvených hodin.

9. Z přehledu docházky žalobce za první pololetí školního roku 2022 [číslo], konkrétně za období od 1. 9. do [datum], soud zjistil, že žalobce zameškal celkem 179 hodin, z toho 28 hodin bylo neomluvených.

10. Z průběžného hodnocení za první pololetí školního roku 2022 [číslo] vyplývá, že žalobce neprospívá celkem ve čtyřech předmětech, z toho ve třech případech činil průměr hodnocení 5,0, v jednom případě 4,5.

11. Z výpisu vysvědčení ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce, studuje třetí ročník, v prvním pololetí školního roku 2022 [číslo] neprospěl.

12. Soud dále provedl důkaz prohlášeními obou účastníků o jejich osobních, majetkových a výdělkových poměrech, jakož i důkaz dokladem o výši příjmu žalovaného, vystaveným jeho zaměstnavatelem, příspěvkovou organizací Technické služby [územní celek]. Z důvodů níže vyložených však z těchto důkazů nezjistil žádné pro věc významné skutečnosti.

13. Soud zvážil argumentaci žalobce i žalovaného, provedené důkazy a z nich plynoucí skutková zjištění a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

14. Podle § 910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“) mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost. Vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti předchází vyživovací povinnosti prarodičů a dalších předků vůči dítěti. Vzdálenější příbuzní mají vyživovací povinnost, jen nemohou-li ji plnit bližší příbuzní. Nejedná-li se o poměr rodičů a dítěte, předchází vyživovací povinnost potomků vyživovací povinnosti předků.

15. Podle § 911 o. z. lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

16. Dle ustálené soudní judikatury platí, že alimentace a vyživovací vztahy jsou projevem rodinné solidarity a zajišťují funkčnost rodiny samotné. Jde o zákonem uloženou povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze a aby životní úroveň dítěte odpovídala jeho odůvodněným potřebám. Vyživovací povinnost rodičů k dětem je dána přímo ze zákona a trvá do té doby, dokud děti nejsou schopny se samy živit. Základním hmotněprávním kritériem pro vznik práva na výživné oprávněného je jeho potřebnost (tzv. stav odkázanosti na výživu).

17. Samotné dosažení zletilosti dítěte nemá sice pro trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní význam, současně je však z logiky věci zřejmé, že odlišná je situace u nezletilého dítěte (zejména mladšího 15 let), které je s ohledem na stupeň svého fyzického a psychického vývoje a koneckonců i podle stávající právní úpravy zcela či převážně odkázáno na svoje rodiče (zpravidla ani nemůže legálně získávat vlastní aktivní pracovní činností finanční prostředky), a osoby zletilé, u níž by mělo obecně platit, že bude vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživila sama, nevyskytnou-li se okolnosti, které tomu zcela nebo částečně brání. Jinak řečeno, je třeba odlišit případy rozhodování o výživném, kdy se jedná o nezletilé dítě, resp. dokonce o dítě vykonávající povinnou školní docházku. V těchto případech musí být přiznávání výživného odpovídajícího odůvodněným potřebám dítěte samozřejmě pravidlem. U dětí již zletilých je však třeba na vyživovací povinnost nahlížet optikou výrazně odlišnou. Zletilý jedinec by měl být zásadně schopen se postarat sám o sebe, a důvod pro stanovení vyživovací povinnosti by proto měl být odůvodněn konkrétními okolnostmi daného případu.

18. Studium zletilého dítěte na střední, případně vysoké škole, představuje okolnost, od níž se může a zpravidla i bude odvíjet vyživovací povinnost rodičů. Rodiče jsou totiž odpovědni za všestranný rozvoj svých dětí, z čehož také plyne, že jsou povinni dbát o to, aby dítě našlo zdroj své obživy právě, resp. pokud možno v takovém oboru, pro který má schopnosti a nadání a v němž se může náležitě uplatnit. Je však vždy důležité, aby se obecné soudy pečlivě zabývaly konkrétními okolnostmi každého případu a zejména účelností tohoto studia. Toto studium by totiž mělo sloužit k prohlubování předchozího vzdělání, na které zpravidla navazuje, resp. mělo by vést k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro své životní potřeby prací (srov. čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Může samozřejmě nastat i případ, kdy toto další studium na studium předchozí přímo navazovat nebude, nicméně z konkrétních okolností bude zřejmé, že i tak je třeba preferovat zájem na zvýšení kvalifikace dítěte (viz např. studium na konzervatoři, na kterou se student nepřipravuje v klasickém systému vzdělávání – blíže k tomu viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2623/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 73/57 SbNU 9)). Nemělo by však určitě jít o studium samoúčelné, kterým by si vyživovaná osoba pouze takzvaně„ prodlužovala mládí“. Jak Ústavní soud uvedl v jiném svém rozhodnutí,„ za situace, kdy studium nezletilého nenese znaky soustavnosti a cílevědomosti, nelze na rodiči spravedlivě požadovat, aby vynakládal peněžní prostředky, které by ve svém výsledku nepřispívaly k osobnímu rozvoji dítěte“ (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1247/13 ze dne [datum]).

19. V té spojitosti dlužno podotknout, že Ústavní soud již v minulosti nabádal obecné soudy, aby se ve spojitosti s posuzováním studia zabývaly zejména tím, zda ze strany (potenciálně oprávněného) zletilého dítěte skutečně jde o racionální přípravu na budoucí povolání (např. zda na trhu práce je v daném regionu větší šance uplatnění pro absolventy obchodní akademie oproti vyučeným nástrojařům), jaké byly důvody studia soukromé (a tedy školným zatížené) střední školy, a nikoliv podobně zaměřené střední školy veřejné (bezplatné), zda aktuálně studovaná škola má odpovídající kvalitu (např. z hlediska uplatnění absolventů) a v neposlední řadě i tím, zda se tomuto studiu věnuje s dostatečnou péčí, tedy zda nedosahuje nepřiměřeného množství absencí (rozumně vysvětlitelných a doložených) a zda dosažené studijní výsledky potvrzují jeho skutečný zájem o zvolený obor. Z hlediska úvah o výši výživného je pak namístě pečlivě posoudit rovněž to, jak velké časové nároky klade předmětné studium na zletilého potomka, tedy zda např. (ne) vylučuje, aby vedle tohoto studia pracoval alespoň příležitostně formou třeba brigád (srov. body 30 a 31 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014 (N 182/74 SbNU 591)).

20. V nyní souzené věci bylo provedeným dokazováním bez pochybností zjištěno, že žalobce o shora uvedené studium na střední škole neprojevuje opravdový zájem. Jeho studium se nápadně vyznačuje velkým množstvím absencí s postupně narůstajícím podílem zameškaných neomluvených hodin. Z hodnocení školy, jež nebylo jinými důkazy (ani vyjádřeními žalobce) zpochybněno, natož vyvráceno, vyplynulo, že žalobce jako žák ve většině obecných předmětů pracuje špatně. V hodinách nepracuje, nenosí pomůcky a nevypracovává si poznámky. V odborných předmětech je práce zvláštně špatná. Aktivita v hodině je nulová a znalosti žalobce minimální. V té spojitosti nebylo lze přehlédnout, že žalobce opětovně neprospěl ve třetím ročníku studia, přičemž jeho prospěch v předmětech, v nichž celkově prospěl (tj. byl hodnocen přinejmenším jako dostatečný), je třeba považovat za tristní. Všechny tyto zmíněné poznatky ve svém souhrnu nutně vedou soud k závěru, že žalobcem deklarované studium vskutku nenese znaky soustavnosti a cílevědomosti, a proto nelze na žalovaném jako rodiči spravedlivě požadovat, aby vynakládal peněžní prostředky, které ve svém výsledku nepřispívají k osobnímu, resp. profesnímu rozvoji žalobce, jak má na mysli shora nastíněná rozhodovací praxe Ústavního soudu. V případě žalobce tak studium na střední škole nepředstavuje soustavnou a účelnou přípravu na budoucí povolání, jehož časové nároky vyžadují jistou kompenzaci ze strany výživou povinného předka (rodiče), tj. žalovaného.

21. Poněvadž v řízení nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by se žalobce jinak (např. ze závažných zdravotních důvodů jako tělesné či duševní postižení apod.) nebyl schopen sám (u) živit, nemohl mu soud výživné na základě dikce ustanovení § 911 o. z. a dotčené soudní judikatury přiznat. Za těchto okolností již bylo nadbytečné zaobírat se blíže majetkovými poměry každého z účastníků, jelikož pro nepřiznání výživného postačuje zjištění, že žalobce je schopen se (nebýt studia) sám živit, když jeho přístup ke studiu nesplňuje požadavky pro to, aby naň bylo pohlíženo jako na odpovídající přípravu na budoucí povolání. Nic tedy žalobci nebrání v tom, aby se v životě sám bral o své vlastní štěstí, kupříkladu tím, že nastoupí do zaměstnání či si prostředky k obživě obstará jinou, dlužno poznamenat zákonem nezapovězenou, cestou. Ve světle řečeného tudíž soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

22. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky je založen na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., tj. na procesním úspěchu žalovaného v soudní při. Žalobce jako neúspěšná strana sporu proto nemá na náhradu nákladů řízení právo, úspěšný žalovaný úhradu svých nákladů nepožadoval, pročež soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.