8 C 1/2021

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl předsedou senátu titul Martinem Matějíčkem, jako samosoudcem, ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částka s příslušenstvím <b>I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná zaplatila žalobkyni [částka] s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet [titul]. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem ve [obec], [ulice a číslo].</b> 1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se na základě smlouvy o postoupení pohledávek stala věřitelem žalované pohledávky, která vůči žalované původně vznikla společnosti [právnická osoba], jež se žalovanou za pomoci prostředků komunikace na dálku prostřednictvím jejích webových stránek uzavřela dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr v konečné výši [částka], který měl být splacen nejpozději dne [datum], když žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátila. Původní věřitelka ověřovala úvěruschopnost žalované výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji a dále žalovanou lustrovala z veřejně dostupných databází, na základě čehož nevznikly důvodné pochyby ohledně její platební schopnosti a žádosti o úvěr tak bylo vyhověno. Celková výše nároku žalobkyně po zohlednění případných dílčích plateb ze strany žalované činí [částka], se splatností nejpozději dne [datum]. Žalovaná byla opakovaně o úhradu dlužné částky upomínána, a to naposledy formou předžalobní upomínky.

2. Ve věci byl zdejším soudem dne 16. 12. 2020 vydán pod č. j. EPR 287058/2020-7 elektronický platební rozkaz, proti němuž podala žalovaná včasný odpor. Ve svém následném písemném vyjádření k žalobě žalovaná poukázala na skutečnost, že uvedená smlouva o úvěru byla uzavřena v intencích zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a jedná se tak o spotřebitelský úvěr, když z důvodu porušení povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované jako spotřebitele a z důvodu zjevné nepřiměřenosti stanovené odměny je předmětná smlouva neplatnou. Právní předchůdkyně žalobkyně si v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 uvedeného zákona řádně nezjistila dostatečné informace o příjmech a výdajích žalované, které by byly podloženy relevantními doklady, přičemž nemohly dostačovat pouze informace sdělené žalovanou, obzvlášť pokud se jednalo o informace o jejích příjmech a výdajích, neboť z pohledu stávající judikatury věřitel má povinnost v souladu s ustanovením § 9 uvedeného zákona aktivně zjišťovat a prověřovat úvěruschopnost spotřebitele a nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními, která nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná. Pokud pak jde o námitku zjevné nepřiměřenosti stanovené odměny za poskytnutí úvěru ve formě úroků a poplatků za čerpání úvěru, výše úroku byla ve smlouvě vyjádřena úrokovou sazbou ve výši 8,5 % měsíčně, výše poplatků za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z částky každého čerpání jednotlivého úvěru a roční procentní sazba nákladů (RPSN) byla ve smlouvě stanovena ve výši 262,91 %, když výše těchto odměn za poskytnutí úvěru je zcela zjevně nepřiměřenou. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR lze za nepřiměřenou výši úroků považovat takovou výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Podstatným přesahem obvyklé úrokové míry se přitom rozumí přesah ve čtyřnásobné výši. Obvyklá úroková míra při poskytování úvěru se u bank pohybovala ve výši od 10 % do 20 % ročně, tzn. že odměny dle předmětné smlouvy v daném případě mnohonásobně přesahují obvyklou úrokovou sazbu poskytovanou bankami. V posuzované věci se tedy jedná o zjevně nepřiměřené odměny za poskytnutí úvěru, což má za následek jejich neplatnost. Avšak absolutně neplatnou je smlouva jako celek, jelikož na ni lze plně vztáhnout závěry Ústavního soudu ČR ohledně zjevné nespravedlnosti, publikované v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne [datum], v němž tento soud dovodil, že nelze poskytnout právní ochranu věřitelům, kteří poškozují zájmy svých klientů, a to při posuzování situace, kdy smlouvou o úvěru byl stanoven úrok ve výši 85 % ročně a RPSN ve výši 127,59 %. Žalovaná pak dále ve svém vyjádření k žalobě nesouhlasila s žalobním tvrzením o tom, že čerpala na základě smlouvy finanční prostředky ve výši [částka], jelikož čerpala pouze částku ve výši [částka], a to postupně v období od [datum] do [datum], přičemž z titulu uzavřené smlouvy žalovaná uhradila celkovou částku ve výši [částka], a to v období od [datum] do [datum]. Žalovaná tak zaplatila na základě neplatné smlouvy celkem [částka], ačkoliv s ohledem na výše uvedené měla uhradit pouze částku bezdůvodného obohacení ve výši [částka], a to s ohledem na neplatnost smlouvy. Žalobkyně tak nemá vůči žalované nárok na zaplacení žádné částky.

3. Jednání u zdejšího soudu se dne [datum] uskutečnilo v nepřítomnosti účastníků a jejich zástupců, kteří tuto nepřítomnost včas svými písemnými podáními omluvili s tím, že odročení jednání nežádali.

4. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

6. Z předložené Smlouvy o revolvingovém úvěru, datované [datum], vzal soud za prokázané, že mezi společností [právnická osoba] jako úvěrujícím a věřitelem na straně jedné a žalovanou jako úvěrovaným a dlužníkem (klientem) na straně druhé, mělo dojít distančním způsobem, tj. za pomoci prostředků komunikace na dálku (bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran) ke vzniku závazkového právního vztahu, v jehož rámci se uvedená právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované výše specifikovaný neúčelový bezhotovostní nezajištěný spotřebitelský revolvingový úvěr (s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru), a to až do výše úvěrového limitu [částka], přičemž úvěr měl být úročen pevnou úrokovou sazbou podle Sazebníku, který byl společně s předloženými Obchodními podmínkami ke spotřebitelským úvěrům poskytovaným spotřebitelům nedílnou součástí uzavřené smlouvy, když ke dni uzavření smlouvy tento úrok činil 8,5 % měsíčně. RPSN byla smlouvou stanovena ve výši 262,91 %, sjednána pak byla dále i povinnost žalované zaplatit poplatek za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z částky každého čerpání úvěru. V řízení nebylo příslušnými listinami (např. potvrzeními o provedených platbách) prokázáno, jakou konkrétní celkovou částku právní předchůdkyně žalobkyně z titulu předmětné smlouvy na účet žalované poukázala, když dle žalobního tvrzení měla žalovaná čerpat úvěr v celkové výši [částka] (ze žalobkyní předložené poslední faktury vystavené žalované vyplývá, že tato částka má představovat celkovou dlužnou částku k datu splatnosti, nikoliv částku samotného poskytnutého úvěru), zatímco dle tvrzení žalované měla čerpat úvěr pouze ve výši [částka], což však ale není pro posouzení merita věci stěžejní. Naopak žalovanou předloženými listinnými důkazy (kopie souhrnného výpisu plateb z jejího bankovního účtu, vedeného [právnická osoba], za celkové období od [datum] do [datum] a kopie dokladu o provedení domácí platby prostřednictvím internetového bankovnictví ze dne [datum]) bylo v řízení prokázáno, že žalovaná z titulu uzavřené úvěrové smlouvy zaplatila celkovou částku ve výši [částka]. V řízení pak byla předloženými listinami prokázána aktivní legitimace stávající žalobkyně, na niž byla předmětná pohledávka za žalovanou postoupena předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, ve spojení se seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávky pak bylo žalované oznámeno předloženým podáním právní předchůdkyně žalobkyně ze dne [datum].

7. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši sjednaných měsíčních úroků z úvěru dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady [číslo] ze dne [datum] a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak je zřejmé z textace předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovaly konkrétní částky a údaje související s osobou žalované. Žalovaná tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohla nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou„ dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv„ dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z.

8. V tomto ohledu soud úrok ve výši 8,5 % měsíčně (102 % ročně) hodnotí jako úrok zjevně odporující dobrým mravům, neboť jeho výše mnohonásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy. Je skutečností obecně známou a rovněž soudu známou z jeho činnosti, že běžné úrokové sazby bank z revolvingových úvěrů se pohybují ve výši okolo 2 % měsíčně (tj. 24 % ročně), což však úroková sazba v předmětné věci více než čtyřikrát převyšuje. Již samotný obsah ujednání o úrocích tedy v posuzovaném případě zakládá významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je natolik extrémní, že způsobuje poškozování práv slabší smluvní strany, tzn. spotřebitele. Ujednání je zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, sjednaný úrok vykazuje znaky lichvy dle § 1796 o. z. Vzhledem k tomu, že podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru dle výše citovaného ustanovení § 2395 o. z. je ujednání o úrocích (zároveň je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně by za situace, kdy by druhá smluvní strana na její podmínky nepřistoupila, smlouvu s ní neuzavřela), nelze uvažovat ani o případné oddělitelnosti ujednání o úrocích, nýbrž naopak je nutno smlouvu hodnotit v jejím celku jako absolutně neplatnou (§ 580 odst. 1 o. z.). V podrobnostech lze v této souvislosti odkázat např. na závěry Krajského soudu v Plzni, prezentované v rozhodnutích č. j. 25 Co 127/2018-76 ze dne 13. 6. 2018, č. j. 25 Co 292/2018-68 ze dne 28. 11. 2018, č. j. 25 Co 293/2018-58 ze dne 28. 11. 2018 apod. Uvedená právní předchůdkyně žalobkyně poskytla úvěr žalované jako nebankovní instituce, když je obvyklé, že osoby, které o úvěr u těchto poskytovatelů žádají, by na bankovní produkty nedosáhly. Poskytovány jsou relativně nízké částky a je zřejmé, že žadatelé o úvěry jsou zpravidla v poměrně tíživé situaci. Dle názoru soudu je třeba hodnotit obchod uvedené právní předchůdkyně žalobkyně – poskytování úvěrů za výše uvedených podmínek – jako celek. Tato společnost je profesionálem na trhu v poskytování úvěrů a její konání, pokud požaduje zaplacení zcela nepřiměřených úroků z úvěru, potažmo navíc i dalších poplatků za čerpání úvěru z částky každého čerpání úvěru, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné, neboť v konečném důsledku jde v podstatě o obchod s chudobou. Požadováním placení neúměrně vysokých částek po dlužnících se věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což obecně vzato zatěžuje celou společnost. [příjmení] tak šedá ekonomická sféra, zvyšuje se počet osob padajících do insolvence a kráceni jsou případně i další věřitelé, a to i ti, kteří úvěr poskytli za daleko přiměřenějších podmínek. Věřitel tak zcela cíleně kalkuluje s tím, že je ve společnosti nikoliv nepatrná vrstva osob, která není (ani přes příp. vyhovění požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru) schopna smysl ujednání ve smlouvě pochopit a vyhodnotit. Takové jednání věřitele nemůže požívat právní ochrany.

9. Zdejší soud tak s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru pro její rozpor s dobrými mravy. K takovému závěru by přitom byl nucen dospět i v případě, že by žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně řádně v souladu se zákonnou úpravou a stávající judikaturou posoudila úvěruschopnost žalované jakožto spotřebitele (k čemuž ovšem nedošlo). Nárok žalobkyně směřující vůči žalované tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. (to ostatně připustila i sama žalobkyně v žalobním návrhu), když v řízení bylo nesporným, že poskytnuté úvěrové prostředky byly poukázány ve prospěch žalované. Žalovaná přijala od právní předchůdkyně žalobkyně částku [částka] (dle patrně nesprávného tvrzení žalobkyně částku [částka]), aniž tu byl platný závazek, a proto by mohla mít žalobkyně vůči žalované nárok na vrácení toho, co bylo plněno. Z tvrzení žalované a z jí předložených listinných důkazů však vyplývá, že žalovaná uhradila z titulu předmětné smlouvy o revolvingovém úvěru celkovou částku výši [částka]. Žalobkyni tudíž žádný nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované nevznikl, jelikož tato zaplatila částku výrazně vyšší (a to i v případě, pokud by částka poskytnutého úvěru skutečně činila [částka]), než kolik činila částka poskytnutého revolvingového úvěru.

10. Zdejší soud proto z výše uvedených důvodů podanou žalobu jako zcela nedůvodnou v plném rozsahu zamítl, přičemž pokud se žalobkyně podanou žalobou domáhala i přiznání příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení, je nutné konstatovat, že v případě bezdůvodného obohacení nastává splatnost dluhu až na základě výzvy věřitele. V posuzované věci mohla být tedy žalovaná prokazatelně poprvé vyzvána k úhradě dluhu oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] a předžalobní výzvou z téhož dne, kdy již byla žalovanou prokazatelně zaplacena částka ve výši [částka], tzn. že k žalovanému prodlení ani dojít nemohlo.

11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném případě měla ve věci plný úspěch žalovaná, soud jí proto přiznal náhradu nákladů řízení v celkové částce [částka], sestávajících ze 3 úkonů právní služby dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. v celkové výši [částka] (3 x [částka]), ze 3 režijních paušálů po [částka] dle § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky a z 21 % DPH z částky nákladů právního zastoupení v celkové výši [částka], tj. [částka], neboť právní zástupce žalované je registrovaným plátcem uvedené daně. Pro úhradu celkové částky nákladů řízení, kterou je žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř. povinna zaplatit advokátu žalované, pak byla stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.