8 C 100/2022

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl předsedou senátu Mgr. Martinem Matějíčkem, jako samosoudcem, ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částka s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Ohledně částky [částka] se zbývající částí žalobou uplatněného zákonného úroku z prodlení se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> <b>IV. Žalobkyně je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se stala věřitelem pohledávky za žalovanou, která vznikla společnosti [právnická osoba], a to na základě Smlouvy o půjčce [číslo] kterou tato obchodní společnost uzavřela se žalovanou dne [datum]. Na základě uzavřené smlouvy poskytla uvedená právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši [částka], a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, a žalovaná se zavázala právní předchůdkyni žalobkyně tuto částku vrátit a zaplatit jí dále souhrnný poplatek ve výši [částka], tzn. že se žalovaná zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně celkovou částku ve výši [částka], a to v hotovosti v [anonymizováno] pravidelných týdenních splátkách po 320 Kč. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas. Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tedy po uplynutí 53 týdnů od data podpisu, tj. [datum]. Žalovaná z titulu uzavřené smlouvy uhradila pouze částku v celkové výši [částka]. Pohledávka vyplývající z uvedené smlouvy byla postoupena přechodnému věřiteli na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to s účinností ke dni [datum]. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem ze dne [datum]. Hodnota pohledávky, představovaná dlužnou jistinou, činila ke dni postoupení 7 870 Kč. K postoupení pohledávky na stávající žalobkyni pak došlo na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], s účinností k témuž dni. O změně věřitele byla žalovaná informována přípisem ze dne [datum]. Za období ode dne postoupení pohledávky nebylo žalovanou na její dluh ničeho uhrazeno.

2. Při jednání ve věci samé žalovaná k návrhu na zahájení řízení uvedla, že ponechává rozhodnutí o něm na úvaze soudu.

3. Podle § 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen o. z.), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.

4. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

5. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

6. Z předložené Smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba] na straně jedné a žalovanou na straně druhé, vzal soud za prokázané, že se uvedená právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované půjčku v částce [částka], kterou se žalovaná zavázala vrátit uvedené společnosti a zaplatit jí dále souhrnný poplatek ve výši [částka]. Žalovaná se tak uvedenou smlouvou zavázala právní předchůdkyni žalobkyně k zaplacení celkové částky ve výši [částka], a to formou 53 týdenních splátek po 320 Kč. První splátka přitom byla splatnou 7. dne od data uzavření smlouvy. Podpisem uvedené smlouvy žalovaná potvrdila, že převzala v hotovosti celou výše uvedenou částku půjčky. Nedílnou součástí smlouvy o půjčce pak byly Smluvní podmínky Smlouvy o půjčce. Ze žalobních tvrzení přitom vyplývá, že žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně z titulu uzavřené smlouvy o půjčce zaplatila pouze částku v celkové výši [částka], když v řízení v tomto ohledu nebyl relevantním způsobem tvrzen a prokázán případný opak. Aktivní legitimace stávající žalobkyně v řízení o nárocích vyplývajících z uzavřené smlouvy je dána Smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou dne [datum] mezi přechodným věřitelem, na něhož byla předtím pohledávka postoupena společností [právnická osoba] Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], jako postupitelem na straně jedné a žalobkyní jako postupníkem na straně druhé. Postoupení pohledávky bylo žalované oznamováno předloženými dopisy postupitelů ze dne [datum] a ze dne [datum].

7. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o půjčce, když již jen s ohledem na výši sjednaného„ souhrnného poplatku“ dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s ustanovením § 39 obč. zák., podle něhož neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty smlouva o půjčce uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 52 a násl. obč. zák., když ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., které nyní koresponduje s ustanovením § 1813 o. z., přímo výslovně zakazovalo ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního úkonu (jednání), které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu, tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne [datum] a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak je zřejmé z textace předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovaly konkrétní částky a údaje související s osobou žalované. Žalovaná tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohla nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou„ dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv„ dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 39 obč. zák. (nyní § 580 odst. 1 o. z.). Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěru jiného soudního rozhodnutí v obdobné věci.

8. V daném případě se žalovaná jako spotřebitel smlouvou o půjčce ze dne [datum] zavázala právní předchůdkyni žalobkyně k zaplacení jakéhosi, blíže ve smlouvě samotné nespecifikovaného, souhrnného poplatku v celkové výši [částka], tzn. že tento poplatek u poskytnuté půjčky v částce [částka] činí 69,6 % výše půjčené částky. Takto sjednanou výši odměny za poskytnutí půjčky či spíše spotřebitelského úvěru je nutné dle názoru zdejšího soudu shledat jako odporující dobrým mravům. V tomto ohledu si zdejší soud rovněž dovolí odkázat na přiléhavé právní závěry, k nimž ve svém rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne 30. 1. 2019 v obdobné věci (žalobkyní byla společnost [právnická osoba], na niž byla rovněž postoupena pohledávka vzniklá původně společnosti [právnická osoba]) dospěl Krajský soud v Plzni, který konstatoval, že pokládá za zcela nepřípustné, aby věřitel, byť se jedná o odměnu za poskytnutí peněžních prostředků ve formě úroku víceméně přiměřenou (samotný úrok měl činit cca 20 % p. a.), navyšoval svoji odměnu za poskytnutí peněžních prostředků prostřednictvím dalších poplatků v takové formě, jak bylo zahrnuto do uvedené smlouvy, kdy celková částka placená dlužníkem měla fakticky přesahovat částku zapůjčenou (pozn: v nyní posuzované věci dosahuje výše souhrnného poplatku bezmála 70 % půjčené částky). Odvolací soud k tomuto dále poznamenal, že případné poplatky sjednávané v souvislosti s poskytováním finančních prostředků mohou mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou věřitele za půjčení peněžních prostředků má být úrok, s tím, že v bankovní praxi je obvyklé, že případné poplatky, pokud vůbec jsou požadovány, tvoří zcela zanedbatelný podíl z půjčené částky. Sjednáním takto vysokého nepřiměřeného poplatku věřitel zcela nepochybně obchází zákon. Navíc je nutné zdůraznit, že ze smluvních ujednání vůbec není patrné, z čeho se takový poplatek, má-li být poplatkem souhrnným, skládá a jakým způsobem vůbec právní předchůdkyně žalobkyně dospěla právě k takové výši poplatku, který tak představuje naprosto netransparentní platbu, k jejíž úhradě byla žalovaná nucena se za poskytnutí půjčky zavázat.

9. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že nastalá nerovnováha vzájemných práv a povinností v případě, kdy za poskytnutí půjčky ve výši [částka] se spotřebitel zaváže k zaplacení celkové částky ve výši [částka], je tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit vcelku jako obecně nespravedlivé. Lze přitom důvodně dovozovat, že právní předchůdkyně žalobkyně by požadovanou částku půjčky žalované neposkytla a smlouvu by s ní neuzavřela, pokud by žalovaná na její podmínky nepřistoupila.

10. Zdejší soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o půjčce pro její rozpor s dobrými mravy. Žalobou uplatněný nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 451 obč. zák., které nyní koresponduje s ustanovením § 2993 o. z. Žalovaná přijala od právní předchůdkyně žalobkyně částku [částka], aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalované nárok na vrácení toho, co bylo plněno. Ze žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaná uhradila splátky v celkové výši [částka]. Žalobkyně tak má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované nárok na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi částkou žalované poskytnutou ([částka]) a částkou žalovanou zaplacenou ([částka]), tj. nárok na zaplacení částky ve výši 910 Kč. Pokud se žalobkyně dále podanou žalobou domáhala přiznání zákonného úroku z prodlení z jistiny [částka] od [datum] do zaplacení, lze žalobkyni přiznat tento úrok z prodlení v odpovídající výši 8,05 % ročně pouze z přiznané částky [částka], a to až ode dne vzniku prodlení s úhradou bezdůvodného obohacení. V případě bezdůvodného obohacení nastává splatnost dluhu na základě výzvy věřitele. V posuzované věci byla žalovaná prokazatelně poprvé vyzvána k úhradě dluhu oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum], jímž byla žalované poskytnuta k úhradě dlužné částky lhůta 10 dnů od jeho doručení. Toto oznámení bylo žalované prostřednictvím pošty odesláno dne [datum] (středa), doručeno tak bylo žalované v souladu s ustanovením § 573 o. z. třetí pracovní den po odeslání, tzn. dne [datum] (pondělí). Poskytnutá lhůta 10 dnů pak uplynula dnem [datum] a dnem následujícím, tj. dnem [datum], se žalovaná mohla nejdříve dostat do prodlení. Podané žalobě tedy soud vyhověl v rozsahu částky [částka] s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.). Nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení vyplývá v daném případě z ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. Samotná výše úroku z prodlení je pak dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., účinným od 1. 1. 2014. Pro zaplacení byla žalované dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.

11. Ohledně zbývajících žalovaných částek, požadovaných žalobkyní na podkladě absolutně neplatné smlouvy o půjčce, pak byla žaloba zamítnuta, protože závazek k jejich úhradě nebyl platně sjednán. Žalobkyni tak nebyl přiznán rozdíl mezi požadovanou částkou ve výši [částka] a přiznanou částkou ve výši [částka], tj. částka ve výši [částka], včetně zbývající části žalobou uplatněného zákonného úroku z prodlení (výrok II.).

12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měly obě účastnice ve věci úspěch pouze částečný s tím, že úspěch žalované převyšuje úspěch žalobkyně. Žalovaná se však práva na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni vzdala, neboť jí žádné náklady nevznikly, a proto bylo rozhodnuto o tom, že žádná z účastnic nemá na náhradu nákladů řízení právo.

13. V daném případě zdejší soud nevydal na návrh žalobkyně elektronický platební rozkaz, ale v řízení po jeho zahájení nařídil ústní jednání, a proto žalobkyni, která byla ve sporu převážně neúspěšnou, stíhá s ohledem na výsledek řízení povinnost doplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek z návrhu ve výši [částka] podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši [částka] podle položky 2 bodu 1 písm. a) Sazebníku poplatků, když podle položky 2 bodu 2, ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. a) tohoto sazebníku, soudní poplatek činí částku [částka]. Žalobkyni tedy zbývá doplatit částku ve výši [částka]. Splatnost doplatku v tomto případě nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pro jeho zaplacení byla opět stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.