8 C 122/2026

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Matějíčkem ve věci žalobkyně: Anonymizováno IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 14 999,67 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8 278 Kč s 11,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 8 278 Kč od 3. 6. 2026 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 6 721,67 Kč s úrokem ve výši 36 % ročně z částky 14 999,67 Kč od 14. 1. 2026 do zaplacení, s 11,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 14 999,67 Kč od 18. 3. 2026 do 2. 6. 2026, s 11,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 6 721,67 Kč od 3. 6. 2026 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 300,16 Kč a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 500 Kč se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne datum se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 14 999,67 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 18. 3. 2026 do zaplacení, s úrokem ve výši 36 % ročně z částky 14 999,67 Kč od 14. 1. 2026 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 300,16 Kč a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky v celkové výši 1 500 Kč. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se žalovaným dne datum uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč, přičemž vzhledem k tomu, že žalovaný svůj závazek ve lhůtě splatnosti nesplnil, byla mu ze strany žalobkyně nabídnuta možnost prodloužení splatnosti úvěru, kterou žalovaný využil, čímž došlo k uzavření dodatku ke smlouvě a k prodloužení splatnosti úvěru do 17. 3. 2026. Žalovanému byl v důsledku prodlení účtován poplatek za prodlení ve výši 6 653 Kč, který odpovídá poplatku za prodloužení splatnosti úvěru o 30 dnů dle smluvního sazebníku. Žalovaný dne 15. 2. 2026 uhradil částku 6 722 Kč, která byla v souladu se smlouvou započtena částkou 6 653 Kč na poplatek za prodloužení splatnosti úvěru a částkou 68,67 Kč na úroky a sankce z prodlení. Ani v dodatečně prodloužené lhůtě splatnosti úvěru do 17. 3. 2026 však žalovaný svůj závazek nesplnil. Následně se žalovaný opět dostal do prodlení, v jehož důsledku mu byly v souladu se smlouvou účtovány náklady za tři upomínky (5., 10. a 20. den prodlení) po 500 Kč. Žalovaný po výše uvedené úhradě již žádné další platby neprovedl. Předmětem žalobního návrhu je tak pohledávka skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 14 999,67 Kč, z nesplaceného poplatku za sjednání úvěru (v žalobě označeného jako kapitalizovaný úrok) ve výši 6 300,16 Kč, z úroku z dlužné jistiny úvěru ve výši 36 % ročně od 14. 1. 2026 (den poskytnutí úvěru) do zaplacení, ze zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny úvěru od 18. 3. 2026 (den následující po dni prodloužené splatnosti dle smlouvy) do zaplacení a z nákladů spojených s uplatněním pohledávky v celkové výši 1 500 Kč (poplatky za 3 odeslané upomínky á 500 Kč).

2. Žalovaný se k návrhu na zahájení řízení nijak nevyjádřil.

3. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne datum, se žalovaný nedostavil ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvil či z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení, včetně jeho doplnění, bylo žalovanému řádně a včas doručeno fikcí dle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, když vycházel z obsahu spisu a z předložených listinných důkazů.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. Anonymizováno ze dne datum, uzavřené prostřednictvím webové stránky Anonymizováno mezi žalobkyní jako úvěrující na straně jedné a žalovaným jako úvěrovaným na straně druhé, vzal soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému jednorázový bezúčelový spotřebitelský úvěr v částce 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal pro případ, že by z jeho strany došlo k překročení doby splatnosti, vrátit společně s poplatkem za sjednání úvěru v celkové částce 6 300,16 Kč. Úroková sazba byla sjednána jako pevná, a to ve výši 36 % ročně. Úrok činil 443,84 Kč. Celkem se tedy žalovaný uvedenou smlouvou zavázal k zaplacení částky ve výši 21 744 Kč, se splatností do 30 dnů od odeslání finančních prostředků žalovanému. Předloženým dodatkem k uvedené smlouvě ze dne 15. 2. 2026 bylo doloženo, že se účastníci dohodli na prodloužení data splatnosti úvěru do 17. 3. 2026, s tím, že za prodloužení doby splatnosti úvěru žalovaný zaplatil sjednaný poplatek, v důsledku čehož činila celková částka, která měla být dále žalovaným žalobkyni zaplacena, 19 538,61 Kč. Soudu v této souvislosti byly žalobkyní předloženy i další listinné důkazy, a to konkrétně žádost žalovaného o poskytnutí spotřebitelského úvěru a formulář pro standardní (předsmluvní) informace o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně rovněž k výzvě soudu doplnila a současně doložila tvrzení o tom, jakým způsobem před uzavřením smlouvy se žalovaným zkoumala jeho úvěruschopnost v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru. Předloženým bankovním potvrzením o provedení transakce žalobkyně v řízení prokázala, že dne 14. 1. 2026 byla poskytnuta na žalovaným ve smlouvě specifikovaný účet sjednaná částka úvěru ve výši 15 000 Kč. Žalovaný měl dle doloženého tvrzení žalobkyně, které nebylo v řízení nijak vyvráceno, z titulu výše uvedené úvěrové smlouvy uhradit pouze částku ve výši 6 722 Kč, a to i přesto, že byl k zaplacení dlužné částky vyzýván předloženými upomínkami žalobkyně ze dne 22. 3. 2026, ze dne 27. 3. 2026 a ze dne 6. 4. 2026.

5. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

7. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši blíže nespecifikovaného sjednaného poplatku za poskytnutí úvěru v celkové částce 6 300,16 Kč dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak je zřejmé z textace předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem bez možnosti její obsah jakkoliv následně modifikovat, pouze se dopisovaly konkrétní částky a údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohl nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou „dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv „dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.

8. V daném případě se žalovaný jako spotřebitel předmětnou smlouvou o úvěru zavázal žalobkyni k zaplacení jakéhosi poplatku za sjednání úvěru v celkové výši 6 300,16 Kč, tzn. že tyto náklady u poskytnutého úvěru v částce 15 000 Kč činí více než 42 % výše samotné úvěrové částky. Takto sjednanou výši odměny za poskytnutí úvěru při 30-denní lhůtě splatnosti [RPSN činila 9059,1 % (!)] je nutné dle názoru zdejšího soudu shledat jako odporující dobrým mravům. Případné poplatky sjednávané v souvislosti s poskytováním finančních prostředků mohou mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou věřitele za půjčení peněžních prostředků má být úrok, s tím, že v bankovní praxi je obvyklé, že případné poplatky, pokud vůbec jsou požadovány, tvoří zcela zanedbatelný podíl z půjčené částky. Sjednáním takto vysokého nepřiměřeného poplatku (není zřejmé, jak byl určen a proč právě v dané výši) věřitel zcela nepochybně obchází zákon. Celkové náklady spotřebitelského úvěru, zahrnující i poplatek za sjednání úvěru, tak soud považuje za odporující dobrým mravům. Rovněž i roční sazba úroku 36 % přitom nikoliv nevýznamně převyšuje obvyklou výši úrokových sazeb bank v daném místě a čase. Sjednanou celkovou odměnu nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že by bez ní žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčila.

9. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že nastalá nerovnováha vzájemných práv a povinností v případě, kdy za poskytnutí úvěru ve výši 15 000 Kč se spotřebitel zaváže k zaplacení celkové částky ve výši 21 744 Kč (i bez toho, že za prodloužení doby splatnosti úvěru o pouhý jeden kalendářní měsíc musel žalovaný zaplatit další excesivní poplatek přesahující částku 6 000 Kč), je tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit v celku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že žalobkyně by požadovanou částku úvěru žalovanému neposkytla a smlouvu by s ním neuzavřela, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil. Smlouva je přitom celkově koncipována značně nevyváženě v neprospěch spotřebitele, neboť dalšími sjednanými neúměrnými poplatky a sankcemi dochází k neadekvátnímu navyšování zapůjčené částky v neprospěch dlužníka.

10. Zdejší soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru, včetně jejího dodatku, pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Žalovaný přijal od žalobkyně částku 15 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalovanému nárok na vrácení toho, co bylo plněno. Z doloženého žalobního tvrzení, které nebylo v řízení relevantním způsobem vyvráceno, vyplývá, že žalovaný z titulu uzavřené úvěrové smlouvy zaplatil žalobkyni částku ve výši 6 722 Kč. Žalobkyně tak má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nárok na zaplacení rozdílové částky ve výši 8 278 Kč (15 000 Kč – 6 722 Kč). Pokud se žalobkyně dále podanou žalobou domáhala mj. přiznání zákonného úroku z prodlení z částky 14 999,67 Kč, v případě bezdůvodného obohacení nastává splatnost dluhu na základě výzvy věřitele. V posuzované věci představuje takovou prokazatelnou výzvu k plnění žaloba, která byla žalovanému postupem dle § 49 odst. 4 o. s. ř. doručena dne 1. 6. 2026. Následujícího dne tak nastala splatnost dluhu žalovaného a dnem 3. 6. 2026 se tudíž žalovaný mohl nejdříve dostat do prodlení. Podané žalobě tedy soud vyhověl v rozsahu částky 8 278 Kč s odpovídajícím 11,5 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 3. 6. 2026 do zaplacení (výrok I.). Nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení obecně vyplývá z § 1970 o. z. Samotná výše úroku z prodlení je pak dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., účinným od 1. 1. 2014. Pro zaplacení byla žalovanému dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.

11. Co do zbývajících uplatněných částek, požadovaných žalobkyní na podkladě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.), protože závazek k jejich úhradě nebyl platně sjednán.

12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že procesní úspěch žalovaného převyšuje procesní úspěch žalobkyně (při hodnocení míry úspěchu a neúspěchu ve věci je nutné zohlednit i výši žalobou požadovaného zákonného příslušenství). Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, a proto bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení podáním ke zdejšímu soudu. O odvolání by rozhodoval Krajský soud v Plzni. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem dobrovolně splněna, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení exekuce či výkonu rozhodnutí.