8 C 129/2026

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Matějíčkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 30 388 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 000 Kč s 11,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 10 000 Kč od 25. 3. 2026 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 20 388 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 405,95 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 330,05 Kč, s 12 % úrokem z prodlení ročně z částky 13 359,48 Kč od 25. 11. 2025 do 24. 3. 2026, s 0,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 3 359,48 Kč od 25. 3. 2026 do zaplacení a s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 12 791,85 Kč od 25. 11. 2025 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši 298 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne datum se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 30 388 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 405,95 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 330,05 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 13 359,48 Kč od 25. 11. 2025 do zaplacení a s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 12 791,85 Kč od 25. 11. 2025 do zaplacení. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se stala věřitelem pohledávky za žalovaným, která vznikla společnosti právnická osoba., a to na základě Smlouvy o úvěru č. hodnota, kterou tato obchodní společnost uzavřela se žalovaným dne datum. Na základě uzavřené smlouvy poskytla uvedená právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, přičemž za sjednanou dobu poskytnutí úvěru se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok v pevné výši 761 Kč a dále úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 2 700 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 27 888 Kč, odpovídající součtu poskytnutého úvěru, úroku a uvedených úhrad za služby, se žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 28. 1. 2025. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy, když poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 14. 10. 2024. Právní předchůdkyni žalobkyně proto vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Pohledávka vyplývající z uvedené smlouvy byla postoupena stávající žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku žalobkyně již ničeho uhrazeno. Žalovaný tedy má dlužit žalobkyni z uvedeného titulu jistinu ve výši 12 791,85 Kč, úrok za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 567,63 Kč, úhradu za služby v celkové výši 9 528,52 Kč, smluvní pokutu ve výši 7 500 Kč, úrok z úvěru vyčíslený od 29. 1. 2025 do 24. 11. 2025 z dlužné jistiny ve výši 1 330,05 Kč, úrok z úvěru ve výši 8 % ročně z dlužné jistiny úvěru ve výši 12 791,85 Kč od 25. 11. 2025 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení vyčíslený od prodlení do 24. 11. 2025 ve výši 2 405,95 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z celkové částky 13 359,48 Kč, sestávající z dlužné jistiny úvěru ve výši 12 791,85 Kč a z úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 567,63 Kč, od 25. 11. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaný se k návrhu na zahájení řízení nijak nevyjádřil.

3. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne datum, se žalovaný nedostavil ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvil či z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalovanému řádně a včas doručeno fikcí dle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, když vycházel z obsahu spisu a z předložených listinných důkazů.

4. Z písemné Smlouvy o úvěru č. hodnota, uzavřené dne datum mezi společností právnická osoba. na straně jedné a žalovaným na straně druhé, vzal soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr v částce 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit uvedené společnosti a zaplatit jí dále pevný úrok ve výši 761 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, poplatek za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a poplatek za inkaso plateb v hotovosti ve svém bydlišti ve výši 2 700 Kč, tzn. že žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkovou částku ve výši 27 888 Kč, a to formou 14 měsíčních splátek po 1 992 Kč. První splátku se přitom žalovaný zavázal zaplatit nejpozději do měsíce od podpisu smlouvy a každou následující měsíční splátku pak vždy nejpozději do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. Podpisem uvedené smlouvy žalovaný potvrdil, že při jejím uzavření převzal v hotovosti celou částku spotřebitelského úvěru. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byl předložený Předpis splátek. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně z titulu předmětné úvěrové smlouvy zaplatil postupně pouze částku v celkové výši 5 000 Kč, jak bylo doloženo přehledem úhrad žalovaného, když v řízení v tomto ohledu nebyl relevantním způsobem tvrzen a prokázán případný opak. Právní předchůdkyně žalobkyně proto z důvodu nesplnění povinnosti uhradit včas příslušnou splátku využila svého smluvního oprávnění požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Aktivní legitimace stávající žalobkyně v řízení o nárocích vyplývajících z uzavřené smlouvy byla v řízení prokázána Smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou dne datum mezi obchodní společnostní právnická osoba. jako postupitelem na straně jedné a žalobkyní jako postupníkem na straně druhé, a to ve spojení s předloženým seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno předloženým dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 6. 1. 2025.

5. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno.

7. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši sjednaných celkových nákladů spotřebitelského úvěru ve výši 12 888 Kč dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty smlouva o úvěru uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak je zřejmé z textace předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovaly konkrétní částky a údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohl nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou „dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv „dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.

8. V daném případě se žalovaný jako spotřebitel předmětnou smlouvou o úvěru zavázal právní předchůdkyni žalobkyně k zaplacení pevného úroku z úvěru ve výši 761 Kč a poplatků v souhrnné výši 12 127 Kč (7 350 Kč + 2 077 Kč + 2 700 Kč), tzn. že pouze tyto poplatky činí cca 80,85 % samotné výše poskytnuté úvěrové částky. Takto sjednanou výši odměny za poskytnutí úvěru je nutné dle názoru zdejšího soudu shledat jako odporující dobrým mravům. V tomto ohledu si zdejší soud dovolí odkázat např. na právní závěry, k nimž ve svém rozsudku sp. zn. 25 Co 335/2018 ze dne 30. 1. 2019 v obdobné věci totožné žalobkyně dospěl Krajský soud v Plzni, který konstatoval, že „pokládá za zcela nepřípustné, aby věřitel, byť se jedná o odměnu za zapůjčení peněžních prostředků ve formě úroku víceméně přiměřenou (samotný úrok měl činit cca 20 % p. a.), navyšoval svoji odměnu za poskytnutí peněžních prostředků prostřednictvím dalších poplatků v takové formě, jak bylo zahrnuto do uvedené smlouvy, kdy celková částka placená dlužníkem měla fakticky přesahovat částku zapůjčenou (v nyní posuzované věci přesahuje 4/5 výše poskytnuté částky)“. Odvolací soud k tomuto dále poznamenal, že případné poplatky sjednávané v souvislosti s poskytováním finančních prostředků mohou mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou věřitele za půjčení peněžních prostředků má být úrok, s tím, že v bankovní praxi je obvyklé, že případné poplatky, pokud vůbec jsou požadovány, tvoří zcela zanedbatelný podíl z půjčené částky. Sjednáním takto vysokého nepřiměřeného poplatku věřitel zcela nepochybně obchází zákon. V jiném svém rozsudku sp. zn. 25 Co 100/200 ze dne 24. 6. 2020, který se rovněž zabýval obdobným nárokem žalobkyně, pak Krajský soud v Plzni k tomuto poznamenal, že „požaduje-li žalobkyně po žalovaném zaplacení dalších poplatků, jejichž celková výše dosahuje více než ⅔ půjčené částky, je z toho zřejmé, že věřitel chtěl „vydělat“ na těchto dalších poplatcích, což ve svém souhrnu nelze hodnotit jinak než jako vysoce nemravné. Odvolací soud má za to, že sjednání úroku a veškerých těchto poplatků, které v souhrnu představují odměnu za půjčení peněžních prostředků, je v rozporu s dobrými mravy, a tudíž jde o ujednání neplatné (§ 580 o. z.). Jinými slovy řečeno, z okolností věci plyne, že bez sjednání tak vysokého „souhrnného poplatku“ by věřitel peněžní prostředky žalovanému nepůjčil “.

9. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že nastalá nerovnováha vzájemných práv a povinností v případě, kdy za poskytnutí úvěru ve výši 15 000 Kč se spotřebitel zaváže k zaplacení celkové částky ve výši 27 888 Kč, je tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit v celku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že právní předchůdkyně žalobkyně by požadovanou částku úvěru žalovanému neposkytla a smlouvu by s ním neuzavřela, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil.

10. Zdejší soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z. Žalovaný přijal od právní předchůdkyně žalobkyně částku 15 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalovanému nárok na vrácení toho, co bylo plněno. Z předloženého přehledu úhrad žalovaného vyplývá, že žalovaný zaplatil splátky v celkové výši 5 000 Kč (1 500 Kč + 2 000 Kč + 1 500 Kč). Žalobkyně tak má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nárok na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi částkou žalovanému poskytnutou (15 000 Kč) a částkou žalovaným zaplacenou (5 000 Kč), tj. nárok na zaplacení částky ve výši 10 000 Kč. Pokud se žalobkyně dále podanou žalobou domáhala přiznání zákonného úroku z prodlení, ať již ve výši 2 405,95 Kč, kapitalizovaného za dobu do 24. 11. 2025, nebo dále běžícího z částky 13 359,48 Kč od 25. 11. 2025 do zaplacení, lze žalobkyni přiznat tento úrok z prodlení, a to v odpovídající výši 11,5 % ročně, pouze z částky 10 000 Kč, když v případě bezdůvodného obohacení nastává splatnost dluhu na základě výzvy věřitele. V posuzované věci byl žalovaný prokazatelně poprvé vyzván k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 9. 3. 2026, odeslanou k poštovní přepravě téhož dne, kterou byla žalovanému pro zaplacení dluhu stanovena lhůta do 24. 3. 2026. Dnem následujícím po splatnosti, tj. dnem 25. 3. 2026, se tak žalovaný dostal do prodlení. Podané žalobě tedy soud vyhověl v rozsahu částky 10 000 Kč s 11,5 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 25. 3. 2026 do zaplacení (výrok I.). Nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení obecně vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Samotná výše úroku z prodlení je pak dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., účinným od 1. 1. 2014. Pro zaplacení byla žalovanému dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.

11. Ohledně zbývajících žalovaných částek, požadovaných žalobkyní na podkladě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.), protože závazek k jejich úhradě nebyl platně sjednán. Žalobkyni tak nebyl přiznán rozdíl mezi požadovanou částkou 30 388 Kč a přiznanou částkou 10 000 Kč ve výši 20 388 Kč, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení v částce 2 405,95 Kč, vypočítaný za období do 24. 11. 2025 a rovněž tak z důvodu neplatnosti smlouvy nemohl být žalobkyni přiznán ani požadovaný úrok ve výši 8 % ročně z jistiny 12 791,85 Kč, uplatněný za období od 29. 1. 2025 do 24. 11. 2025 v kapitalizované částce 1 330,05 Kč a dále za období od 25. 11. 2025 jako smluvní úrok běžící do zaplacení. Zamítnuta pak byla žaloba i v té části, v níž se žalobkyně domáhala přiznání zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 13 359,48 Kč za období od 25. 11. 2025 do 24. 3. 2026 a dále v části, v níž se žalobkyně domáhala přiznání tohoto zákonného úroku z prodlení za období od 25. 3. 2026 do zaplacení z jistiny převyšující přiznanou částku 10 000 Kč, tj. z částky 3 359,48 Kč (13 359,48 Kč – 10 000 Kč).

12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že procesní úspěch žalovaného převyšuje úspěch žalobkyně. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, a proto bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

13. V daném případě zdejší soud nevydal na návrh žalobkyně elektronický platební rozkaz, ale v řízení po jeho zahájení nařídil ústní jednání, a proto žalobkyni jako navrhovatelku, která navíc byla ve sporu převážně neúspěšnou a nebyla jí vůči žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení, stíhá povinnost doplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek z návrhu ve výši 298 Kč podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 1 194 Kč podle položky 2 bodu 1 písm. c) Sazebníku poplatků, když podle položky 2 bodu 2, ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) tohoto sazebníku, soudní poplatek činí částku 1 492 Kč. Žalobkyni tedy zbývá doplatit rozdílovou částku ve výši 298 Kč. Splatnost doplatku v tomto případě nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pro jeho zaplacení pak byla rovněž stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení podáním ke zdejšímu soudu. O odvolání by rozhodoval Krajský soud v Plzni. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem dobrovolně splněna, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení exekuce či výkonu rozhodnutí.