8 C 132/2026

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Matějíčkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 17 683 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 14 000 Kč s 11,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 14 000 Kč od 3. 3. 2026 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 3 683 Kč s 11,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 17 683 Kč od 18. 1. 2026 do 2. 3. 2026 a s 11,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 3 683 Kč od 3. 3. 2026 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 1 450 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet Jméno advokátky, advokátky se sídlem v adresa.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne datum se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 17 683 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 18. 1. 2026 do zaplacení. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se stala věřitelem žalované pohledávky, která vůči žalovanému původně vznikla společnosti právnická osoba, jež se žalovaným za pomoci prostředků komunikace na dálku prostřednictvím jejích webových stránek uzavřela dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr v celkové výši 14 000 Kč, když se však žalovaný dostal do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek, v důsledku čehož byl v upomínce ze dne 17. 1. 2026 informován o zesplatnění celého úvěru k tomuto datu a vyzván k okamžité úhradě. Žalovaný se tak dostal do prodlení s úhradou celého úvěru dne 18. 1. 2026. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka v celkové výši 17 683 Kč, skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 14 000 Kč a ze smluvního úroku ve výši 3 683 Kč, splatných nejpozději dne 17. 1. 2026, se zákonným úrokem z prodlení z nesplacené jistiny ode dne následujícího po datu splatnosti úvěru.

2. Žalovaný se k návrhu na zahájení řízení nijak nevyjádřil.

3. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne datum, se žalovaný nedostavil ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvil či z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalovanému řádně a včas doručeno fikcí dle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, když vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Z předložené Smlouvy o revolvingovém úvěru Anonymizováno č. hodnota, uzavřené dne datum, jejíž nedílnou součástí byly předložené Obchodní podmínky pro produkt Anonymizováno, vzal soud za prokázané, že mezi společností právnická osoba jako úvěrujícím a věřitelem na straně jedné a žalovaným jako úvěrovaným a dlužníkem (klientem) na straně druhé mělo dojít distančním způsobem, tj. za pomoci prostředků komunikace na dálku (bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran), ke vzniku závazkového právního vztahu, v jehož rámci se uvedená právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému neúčelový bezhotovostní spotřebitelský revolvingový úvěr (s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru), a to až do výše úvěrového limitu 14 000 Kč, přičemž úvěr měl být úročen úrokovou sazbou ve výši 80 % ročně. Úvěr měl být splácen ve stanovených minimálních měsíčních splátkách s tím, že v případě prodlení s úhradou jakékoliv splátky nebo jiného dluhu byla úvěrující společnost oprávněna úvěr zesplatnit, tzn. prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný a požadovat úhradu celého úvěru včetně příslušenství a sjednaných sankcí, a to najednou. Předloženým výpisem z běžného účtu žalobkyně dále prokázala, že dne datum poskytla její právní předchůdkyně na bankovní účet žalovaného, specifikovaný v úvěrové smlouvě, a to pod variabilním symbolem, jímž bylo číslo úvěrové smlouvy, částku úvěru ve výši 14 000 Kč. Z dopisu ze dne 17. 1. 2026, adresovaného žalovanému, vzal soud za prokázané, že tento byl vyrozuměn o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně byla nucena poskytnutý úvěr v souladu s uzavřenou úvěrovou smlouvou a obchodními podmínkami ke dni 17. 1. 2026 zesplatnit a vyzvat žalovaného k okamžité úhradě veškerých dlužných částek, a to mj. dlužné jistiny ve výši 14 000 Kč a dlužného smluvního úroku ve výši 3 683 Kč, neboť žalovaný ani po několika upomínkách, které byly soudu rovněž k důkazu předloženy, dlužnou částku splátky úvěru nezaplatil. V řízení pak byla předloženými listinami prokázána aktivní legitimace stávající žalobkyně, na niž byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena v souladu s předloženou rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum, ve spojení se seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno předloženým dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 21. 2. 2026 a předloženou předžalobní výzvou žalobkyně rovněž ze dne 21. 2. 2026.

5. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

7. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši sjednaných úroků z úvěru dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě měla smlouva standardizovaný neměnný obsah s tím, že byly do předem připraveného textu pouze doplněny údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohl nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou „dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv „dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.

8. V tomto ohledu soud úrok ve výši 80 % ročně hodnotí jako úrok odporující dobrým mravům, neboť jeho výše několikanásobně překračuje míru běžných úrokových sazeb bank z revolvingových úvěrů v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy. Obsah ujednání o úrocích tedy v posuzovaném případě zakládá významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je natolik extrémní, že způsobuje poškozování práv slabší smluvní strany, tzn. spotřebitele. Ujednání je zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, sjednaný úrok vykazuje znaky lichvy dle § 1796 o. z. Vzhledem k tomu, že podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru dle výše citovaného ustanovení § 2395 o. z. je ujednání o úrocích (zároveň je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně by za situace, kdy by druhá smluvní strana na její podmínky nepřistoupila, smlouvu s ní neuzavřela), nelze uvažovat o oddělitelnosti ujednání o úrocích, nýbrž naopak je nutno smlouvu hodnotit v jejím celku jako absolutně neplatnou (§ 580 odst. 1 o. z.). V podrobnostech lze v této souvislosti odkázat např. na závěry Krajského soudu v Plzni, prezentované v jeho rozhodnutích č. j. 25 Co 127/2018-76 ze dne 13. 6. 2018, č. j. 25 Co 292/2018-68 ze dne 28. 11. 2018, č. j. 25 Co 293/2018-58 ze dne 28. 11. 2018 apod.

9. Zdejší soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Žalovaný přijal od právní předchůdkyně žalobkyně částku v celkové výši 14 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalovanému nárok na vrácení toho, co bylo plněno. Žalovaný z titulu uzavřené úvěrové smlouvy nezaplatil žádnou částku, když v řízení v tomto ohledu nebyl relevantním způsobem tvrzen a prokázán případný opak, a proto má žalobkyně z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nárok na vrácení celé poskytnuté částky ve výši 14 000 Kč. Pakliže se žalobkyně dále podanou žalobou domáhala přiznání zákonného úroku z prodlení z částky 17 683 Kč za období od 18. 1. 2026 do zaplacení, lze žalobkyni za této situace přiznat tento úrok z prodlení v odpovídající výši 11,5 % ročně pouze z přiznané částky 14 000 Kč, když v případě bezdůvodného obohacení nastává splatnost dluhu na základě výzvy věřitele. V posuzované věci byla soudu jako prokazatelná výzva k plnění předložena předžalobní výzva žalobkyně ze dne 21. 2. 2026, kterou byla žalovanému poskytnuta k úhradě dlužné částky lhůta 3 dnů. Žalobkyně v řízení doložila, že tato výzva byla žalovanému prostřednictvím pošty odeslána dne 24. 2. 2026 (úterý). V souladu s ustanovením § 573 o. z. tak byla výzva doručena žalovanému třetí pracovní den po odeslání, tzn. dne 27. 2. 2026 (pátek). Poskytnutá lhůta 3 dnů pak uplynula dnem 2. 3. 2026 a dnem následujícím, tj. dnem 3. 3. 2026, se žalovaný mohl nejdříve dostat do prodlení. Podané žalobě tedy soud vyhověl v rozsahu částky 14 000 Kč s 11,5 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 3. 3. 2026 do zaplacení (výrok I.). Nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení obecně vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Samotná výše úroku z prodlení je pak dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., účinným od 1. 1. 2014. Pro zaplacení byla žalovanému dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.

10. Ohledně zbývající částky žalované jistiny v celkové výši 3 683 Kč (17 683 Kč – 14 000 Kč) a žalovaného příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení, požadovaných žalobkyní na podkladě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.), protože závazek k jejich úhradě nebyl platně sjednán.

11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že úspěch žalobkyně činí cca 79 % a její neúspěch, tj. úspěch žalovaného, činí cca 21 %. Odečtením neúspěchu od úspěchu vychází, že žalobkyně má právo na 58 % svých nákladů. Náklady řízení žalobkyně jsou přitom představovány celkovou částkou ve výši 2 500 Kč a sestávají z již zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z doplatku soudního poplatku ve výši 200 Kč, ukládaného žalobkyni k úhradě současně výrokem IV. tohoto rozsudku, ze 3 úkonů právní služby dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v celkové částce 1 200 Kč (3 x 400 Kč) a ze 3 režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) uvedené vyhlášky. Soud přitom přistoupil k užití ustanovení § 14b uvedené vyhlášky z toho důvodu, že žaloba byla podána po 1. 7. 2014 a jedná se o řízení, které bylo zahájeno na základě návrhu podaného na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně totožnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč, jak vyplývá např. ze spisu zdejšího soudu vedeného pod sp. zn. Anonymizováno apod. 58 % z částky 2 500 Kč pak činí částku v přiznané výši 1 450 Kč. Rovněž pro úhradu této částky, kterou je žalovaný dle § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit advokátce žalobkyně, pak byla stanovena shodná lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.

12. V posuzovaném případě soud nevydal na návrh žalobkyně elektronický platební rozkaz, ale v řízení po jeho zahájení nařídil ústní jednání, a proto je žalobkyně jako navrhovatelka podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků povinna doplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek z návrhu ve výši 200 Kč. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 800 Kč podle položky 2 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, když podle položky 2 bodu 2, ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. a) tohoto sazebníku, soudní poplatek činí částku 1 000 Kč. Žalobkyni tedy zbývá doplatit rozdílovou částku ve výši 200 Kč. Splatnost doplatku v tomto případě nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé dle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pro jeho zaplacení pak byla žalobkyni rovněž stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení podáním ke zdejšímu soudu. O odvolání by rozhodoval Krajský soud v Plzni. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem dobrovolně splněna, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení exekuce či výkonu rozhodnutí.