8 C 14/2021

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl předsedou senátu titul Martinem Matějíčkem, jako samosoudcem, ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částka s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Ohledně částky [částka] s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a s 1,75 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet [titul]. [jméno] [jméno], advokáta se sídlem v [obec], [ulice a číslo].</b> <b>IV. Žalovaný je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se stala věřitelem žalované pohledávky, která vůči žalovanému původně vznikla společnosti [právnická osoba], jež se žalovaným za pomoci prostředků komunikace na dálku prostřednictvím jejích webových stránek uzavřela dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši [částka], který měl být splacen nejpozději dne [datum], když žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil.

2. Podáním doručeným soudu dne [datum] následně žalobkyně doplnila a upřesnila, že žalovaný z titulu výše uvedené smlouvy čerpal úvěr v celkové výši [částka], a to dne [datum] částku ve výši [částka], dne [datum] částku ve výši [částka] a dne [datum] částku ve výši [částka]. Žalovaná jistina [částka] pak sestává ze součtu výběrů žalovaného v celkové výši [částka], již snížených o případné úhrady, dále z náhrady účelně vynaložených nákladů (4 x [částka]) dle čl. VI odst. 1 písm. a) úvěrové smlouvy a z úroků za období čerpání ve výši [částka] dle čl. II odst. 4 úvěrové smlouvy.

3. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaný nedostavil ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvil či z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalovanému řádně a včas doručeno fikcí dle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, když vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

6. Z předložené Smlouvy o revolvingovém úvěru, datované [datum], vzal soud za prokázané, že mezi společností [právnická osoba] jako úvěrujícím a věřitelem na straně jedné a žalovaným jako úvěrovaným a dlužníkem (klientem) na straně druhé, mělo dojít distančním způsobem, tj. za pomoci prostředků komunikace na dálku (bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran) ke vzniku závazkového právního vztahu, v jehož rámci se uvedená právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému výše specifikovaný neúčelový bezhotovostní spotřebitelský revolvingový úvěr (s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru), a to až do výše úvěrového limitu [částka], přičemž úvěr měl být úročen úrokovou sazbou podle Sazebníku, který byl společně s předloženými Obchodními podmínkami ke spotřebitelským úvěrům poskytovaným spotřebitelům nedílnou součástí uzavřené smlouvy, když ke dni uzavření smlouvy tento úrok činil 7,5 % měsíčně. Předloženými potvrzeními o provedených platbách žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně z titulu předmětné smlouvy na účet žalovaného poukázala dne [datum] částku ve výši [částka], dne [datum] částku ve výši [částka] a dne [datum] částku ve výši [částka], tj. celkovou částku ve výši [částka]. Z předložené poslední žalovanému vystavené faktury vzal soud dále za prokázané, že žalovanému stále zbývá k vrácení celková jím vybraná úvěrová částka ve výši [částka]. V řízení pak byla předloženými listinami prokázána aktivní legitimace stávající žalobkyně, na niž byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena předloženou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], ve spojení se seznamem postoupených pohledávek.

7. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši sjednaných měsíčních úroků z úvěru dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady [číslo] ze dne [datum] a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak je zřejmé z textace předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovaly konkrétní částky a údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohl nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou„ dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv„ dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z.

8. V tomto ohledu soud úrok ve výši 7,5 % měsíčně (90 % ročně) hodnotí jako úrok odporující dobrým mravům, neboť jeho výše mnohonásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy. Je skutečností obecně známou a rovněž soudu známou z jeho činnosti, že běžné úrokové sazby bank z revolvingových úvěrů se pohybují ve výši okolo 2 % měsíčně (tj. 24 % ročně), což však úroková sazba v předmětné věci téměř čtyřikrát převyšuje. Obsah ujednání o úrocích tedy v posuzovaném případě zakládá významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je natolik extrémní, že způsobuje poškozování práv slabší smluvní strany, tzn. spotřebitelů. Ujednání je zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, sjednaný úrok vykazuje znaky lichvy dle § 1796 o. z. Vzhledem k tomu, že podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru dle výše citovaného ustanovení § 2395 o. z. je ujednání o úrocích (zároveň je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně by za situace, kdy by druhá smluvní strana na její podmínky nepřistoupila, smlouvu s ní neuzavřela), nelze uvažovat o oddělitelnosti ujednání o úrocích, nýbrž naopak je nutno smlouvu hodnotit v jejím celku jako absolutně neplatnou (§ 580 odst. 1 o. z.). V podrobnostech lze v této souvislosti odkázat např. na závěry Krajského soudu v Plzni, prezentované v rozhodnutích č. j. 25 Co 127/2018-76 ze dne 13. 6. 2018, č. j. 25 Co 292/2018-68 ze dne 28. 11. 2018, č. j. 25 Co 293/2018-58 ze dne 28. 11. 2018 apod.

9. Zdejší soud tak s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně směřující vůči žalovanému tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z., když v řízení bylo prokázáno, že poskytnuté úvěrové prostředky byly poukázány na bankovní účet žalovaného, s tím, že současně nebylo hodnověrným způsobem prokázáno (a ostatně to nebylo ani tvrzeno), že by právě tyto prostředky byly čerpány příp. jinou osobou než žalovaným.

10. Žalovanému v posuzované věci tedy zbývá z poskytnuté úvěrové celkové částky [částka] vrátit částku ve výši (po zaokrouhlení) [částka]. Žalobkyně tak má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nárok na zaplacení této částky. Pokud se žalobkyně dále podanou žalobou domáhala i přiznání zákonného úroku z prodlení z částky jistiny ve výši [částka] od [datum] do zaplacení, v případě bezdůvodného obohacení nastává splatnost dluhu na základě výzvy věřitele. V posuzované věci byly soudu jako prokazatelné výzvy k plnění předloženy oznámení právní předchůdkyně žalobkyně o postoupení pohledávky ze dne [datum] a předžalobní výzva žalobkyně z téhož dne, jimiž byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě 3 dnů. Žalobkyně v řízení doložila, že minimálně předžalobní výzva byla žalovanému prostřednictvím pošty odeslána tohoto dne, tj. dne [datum] (pondělí). V souladu s ustanovením § 573 o. z. tak byla výzva doručena žalovanému třetí pracovní den po odeslání, tzn. dne [datum] (čtvrtek). Stanovená lhůta 3 dnů pro zaplacení dluhu tudíž uplynula dne [datum] a dnem následujícím, tj. dnem [datum], se žalovaný mohl nejdříve dostat do prodlení. Podané žalobě tedy soud vyhověl v rozsahu částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení v odpovídající výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.). Nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení obecně vyplývá z § 1970 o. z. Samotná výše úroku z prodlení je pak dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., účinným od 1. 1. 2014. Pro zaplacení byla žalovanému dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.

11. Ohledně zbývajících žalovaných částek, požadovaných žalobkyní na podkladě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, pak byla žaloba výrokem II. zamítnuta, protože závazek k jejich úhradě nebyl platně sjednán. Žalobkyni tak nebyl přiznán rozdíl mezi požadovanou částkou [částka] a přiznanou částkou [částka] ve výši [částka], rovněž tak byla žaloba zamítnuta i v té části, v níž se žalobkyně domáhala přiznání zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a ve výši převyšující přiznanou výši úroku z prodlení z této částky, tj. ve výši 1,75 % ročně, z téže částky [částka] za následující období od [datum] do zaplacení a také pak byla zamítnuta žaloba i v té části, v níž se žalobkyně domáhala přiznání zákonného úroku z prodlení za období od [datum] do zaplacení z jistiny převyšující přiznanou částku [částka], tj. z částky [částka] ([částka] – [částka]).

12. O nákladech řízení (výrok III.) bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V posuzované věci měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný, neboť žalobkyně žalobou požadovala zaplacení jistiny [částka], avšak v konečném důsledku byla žalovanému uložena povinnost k úhradě jistiny pouze ve výši [částka]. Úspěch žalobkyně tak činí cca 78 % a její neúspěch, tj. úspěch žalovaného, činí cca 22 %. Odečtením neúspěchu od úspěchu vychází, že žalobkyně má právo na náhradu 56 % svých účelně vynaložených nákladů. Náklady řízení žalobkyně jsou představovány celkovou částkou [částka] a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka], ze 3 úkonů právní služby dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v celkové částce [částka] (3 x [částka]) a z 1 úkonu právní služby dle § 7 bodu 5 této vyhlášky v částce [částka], ze 3 režijních paušálů po [částka] dle § 14b odst. 5 písm. a) uvedené vyhlášky a z 1 režijního paušálu ve výši [částka] dle § 13 odst. 4 této vyhlášky a z 21 % DPH z částky nákladů právního zastoupení v celkové výši [částka], tj. [částka], neboť právní zástupce žalobkyně je registrovaným plátcem uvedené daně. 56 % z částky [částka] pak činí částku [částka]. Soud přitom přistoupil k užití ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. z toho důvodu, že žaloba byla podána po [datum], jedná se o řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně totožnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, jak vyplývá např. ze spisů zdejšího soudu, vedených pod spisovými značkami 8 C 214/2020, 4 C 228/2020 či 4 C 232/2020, a předmětem řízení je peněžité plnění, jehož tarifní hodnota nepřevyšuje [částka]. Rovněž pro úhradu přiznané částky nákladů řízení ve výši [částka], kterou je žalovaný dle § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit advokátu žalobkyně, pak byla stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.

13. V daném případě zdejší soud nevydal na návrh žalobkyně elektronický platební rozkaz, ale v řízení po jeho zahájení nařídil ústní jednání, a proto žalovaného, který byl ve sporu v převážné míře neúspěšným, stíhá povinnost doplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek z návrhu ve výši [částka] podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši [částka] podle položky 2 bodu 1 písm. c) Sazebníku poplatků, když podle položky 2 bodu 2, ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) tohoto sazebníku, soudní poplatek činí částku [částka]. Žalovanému tedy zbývá doplatit částku ve výši [částka]. Splatnost doplatku v tomto případě nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pro jeho zaplacení byla žalovanému opět stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.