8 C 151/2026

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Matějíčkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 20 921 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 000 Kč s 11,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 10 000 Kč od 28. 10. 2025 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 10 921 Kč s 12,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 20 921 Kč od 1. 8. 2024 do 27. 10. 2025 a s 1,25 % úrokem z prodlení ročně z částky 10 921 Kč od 28. 10. 2025 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši 209 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne datum se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 20 921 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 1. 8. 2024 do zaplacení. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se stala věřitelem žalované pohledávky, která vůči žalovanému původně vznikla společnosti právnická osoba., jež se žalovaným dne datum uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 31. 7. 2024, když žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti tyto peněžní prostředky nevrátil, přičemž nezaplatil žádnou částku. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč a z nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 10 921 Kč, splatného rovněž dne 31. 7. 2024. Celková výše nároku žalobkyně tedy činí 20 921 Kč. Tuto částku žalovaný žalobkyni, na niž byla pohledávka postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 10. 2025, ani zčásti nezaplatil.

2. Žalovaný se k návrhu na zahájení řízení nijak nevyjádřil.

3. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne datum, se žalovaný nedostavil ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvil či z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalovanému řádně a včas doručeno fikcí dle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, když vycházel z obsahu spisu a z předložených listinných důkazů.

4. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru č. Anonymizováno, uzavřené s datem datum mezi společností právnická osoba. jako úvěrujícím na straně jedné a žalovaným jako úvěrovaným na straně druhé, vzal soud za prokázané, že uvedená právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému jednorázový bezúčelový spotřebitelský úvěr v částce 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit dále poplatek za poskytnutí úvěru v celkové částce 10 921 Kč a úrok z úvěru ve výši 40 % ročně, to vše se splatností do 30 dnů, tj. do 31. 7. 2024. Celkem se tedy žalovaný uvedenou smlouvou zavázal k zaplacení částky ve výši 21 249,77 Kč. RPSN činila 9202,60 %. Soudu byl dále k důkazu předložen Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, z něhož rovněž vyplývaly konkrétní parametry uzavřené úvěrové smlouvy. Předloženým bankovním potvrzením o platbě žalobkyně v řízení prokázala, že na žalovaným ve smlouvě specifikovaný účet č. č. účtu byla pod variabilním symbolem, kterým bylo rodné číslo žalovaného, dne 1. 7. 2024 poukázána sjednaná částka úvěru ve výši 10 000 Kč. Žalovaný však neměl dle tvrzení žalobkyně z titulu výše uvedené úvěrové smlouvy uhradit vůbec žádnou částku. Aktivní legitimace stávající žalobkyně v řízení vyplývá z rámcové smlouvy o postupování pohledávek ze dne 14. 6. 2023 a z dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 10. 2025, které byly uzavřeny mezi společností právnická osoba. jako postupitelem na straně jedné a žalobkyní jako postupníkem na straně druhé, ve spojení se seznamem postoupených pohledávek.

5. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

7. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši sjednaných nákladů úvěru v podobě poplatku za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 10 921 Kč dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s ustanovením § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak je zřejmé z textace předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se doplňovaly konkrétní částky a údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohl nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou „dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv „dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.

8. V daném případě se žalovaný jako spotřebitel předmětnou smlouvou o úvěru zavázal právní předchůdkyni žalobkyně k zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru v celkové výši 10 921 Kč. Tento poplatek je ve smlouvě pouze obecně charakterizován tak, že odráží náklady úvěrujícího na zpracování žádosti o poskytnutí úvěru a poskytnutí úvěru klientovi s tím, že jeho výše se odvíjí od výše úvěru a zahrnuje také servisní službu, jejímž prostřednictvím úvěrující upozorňuje klienta na blížící se splátku, a to odesláním SMS zprávy na telefonní číslo tel. číslo či na jeho e-mailovou adresu nebo telefonickým sdělením. Z obsahu úvěrové smlouvy však již nelze nijak dovodit, proč byl poplatek sjednán právě v uvedené výši. Tyto náklady přitom u poskytnutého úvěru v částce 10 000 Kč dosahují více než 109 % výše samotné poskytnuté úvěrové částky. Takto sjednanou celkovou výši odměny za poskytnutí úvěru je nutné dle názoru zdejšího soudu shledat jako odporující dobrým mravům. V tomto ohledu si zdejší soud rovněž dovolí odkázat např. na právní závěry, k nimž ve svém rozsudku sp. zn. 25 Co 335/2018 ze dne 30. 1. 2019 v obdobné věci dospěl Krajský soud v Plzni, který konstatoval, že „pokládá za zcela nepřípustné, aby věřitel, byť se jedná o odměnu za zapůjčení peněžních prostředků ve formě úroku víceméně přiměřenou (samotný úrok měl činit cca 20 % p. a.), navyšoval svoji odměnu za poskytnutí peněžních prostředků prostřednictvím dalších poplatků v takové formě, jak bylo zahrnuto do uvedené smlouvy, kdy celková částka placená dlužníkem měla fakticky přesahovat částku zapůjčenou“. Odvolací soud k tomuto dále poznamenal, že případné poplatky sjednávané v souvislosti s poskytováním finančních prostředků mohou mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou věřitele za půjčení peněžních prostředků má být úrok, s tím, že v bankovní praxi je obvyklé, že případné poplatky, pokud vůbec jsou požadovány, tvoří zcela zanedbatelný podíl z půjčené částky. Sjednáním takto vysokého nepřiměřeného poplatku věřitel zcela nepochybně obchází zákon. V jiném svém rozsudku sp. zn. 25 Co 100/2020 ze dne 24. 6. 2020, který se rovněž zabýval obdobným nárokem, pak Krajský soud v Plzni k tomuto poznamenal, že „požaduje-li žalobkyně po žalované zaplacení dalších poplatků, jejichž celková výše dosahuje více než ⅔ půjčené částky, je z toho zřejmé, že věřitel chtěl „vydělat“ na těchto dalších poplatcích, což ve svém souhrnu nelze hodnotit jinak než jako vysoce nemravné. Odvolací soud má za to, že sjednání úroku a veškerých těchto poplatků, které v souhrnu představují odměnu za půjčení peněžních prostředků, je v rozporu s dobrými mravy, a tudíž jde o ujednání neplatné (§ 580 o. z.). Jinými slovy řečeno, z okolností věci plyne, že bez sjednání tak vysokého „souhrnného poplatku“ by věřitel peněžní prostředky žalované nepůjčil “.

9. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že nastalá nerovnováha vzájemných práv a povinností v případě, kdy za poskytnutí úvěru ve výši 10 000 Kč se spotřebitel zaváže k zaplacení celkové částky ve výši 20 921 Kč (bez úrokového navýšení), je tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit vcelku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že právní předchůdkyně žalobkyně by požadovanou částku úvěru žalovanému neposkytla a smlouvu by s ním neuzavřela, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil.

10. Zdejší soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Žalovaný přijal od právní předchůdkyně žalobkyně částku 10 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalovanému nárok na vrácení toho, co bylo plněno. Ze žalobního tvrzení, které nebylo v řízení nijak vyvráceno, vyplývá, že žalovaný z titulu uzavřené úvěrové smlouvy nezaplatil žádnou částku. Žalobkyně tak má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nárok na vrácení celé poskytnuté částky ve výši 10 000 Kč. Pokud se žalobkyně dále podanou žalobou domáhala přiznání zákonného úroku z prodlení z částky ve výši 20 921 Kč, lze žalobkyni přiznat tento úrok z prodlení v odpovídající výši 11,5 % ročně pouze z částky 10 000 Kč, když v případě bezdůvodného obohacení nastává splatnost dluhu na základě výzvy věřitele. V posuzované věci byla soudu jako prokazatelná výzva k plnění předložena předžalobní výzva žalobkyně ze dne 16. 10. 2025, kterou byla žalovanému poskytnuta k úhradě dlužné částky lhůta 3 dnů. Žalobkyně v řízení doložila, že tato výzva byla žalovanému prostřednictvím pošty odeslána dne 20. 10. 2025 (pondělí). V souladu s ustanovením § 573 o. z. tak byla výzva doručena žalovanému třetí pracovní den po odeslání, tzn. dne 23. 10. 2025 (čtvrtek). Poskytnutá lhůta 3 dnů pak uplynula v souladu s ustanovením § 607 o. z. dnem 27. 10. 2025 (pondělí) a dnem následujícím, tj. dnem 28. 10. 2025, se žalovaný mohl nejdříve dostat do prodlení. Podané žalobě tedy soud vyhověl v rozsahu částky 10 000 Kč s 11,5 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 28. 10. 2025 do zaplacení (výrok I.). Nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení obecně vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Samotná výše úroku z prodlení je pak dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., účinným od 1. 1. 2014. Pro zaplacení byla žalovanému dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.

11. Co do zbývající částky žalované jistiny v celkové výši 10 921 Kč (20 921 Kč – 10 000 Kč) a žalovaného příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení, požadovaných žalobkyní na podkladě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.), protože závazek k jejich úhradě nebyl platně sjednán.

12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že míra jejich procesního úspěchu a neúspěchu je obdobná. Za této situace proto bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

13. V posuzovaném případě soud nevydal na návrh žalobkyně elektronický platební rozkaz, ale v řízení po jeho zahájení nařídil ústní jednání, a proto je žalobkyně jako navrhovatelka podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků povinna doplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek z návrhu ve výši 209 Kč. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 838 Kč podle položky 2 bodu 1 písm. c) Sazebníku poplatků, když podle položky 2 bodu 2, ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) tohoto sazebníku, soudní poplatek činí částku 1 047 Kč. Žalobkyni tedy zbývá doplatit rozdílovou částku ve výši 209 Kč. Splatnost doplatku v tomto případě nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pro jeho zaplacení byla opět stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení podáním ke zdejšímu soudu. O odvolání by rozhodoval Krajský soud v Plzni. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem dobrovolně splněna, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení exekuce či výkonu rozhodnutí.