8 C 222/2022

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl předsedou senátu Mgr. Martinem Matějíčkem, jako samosoudcem, ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 68 642 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 19 080 Kč s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky 19 080 Kč od [datum] do zaplacení, to vše počínaje měsícem listopadem 2022 v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč, splatných vždy do každého posledního dne příslušného kalendářního měsíce, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některé z nich.</b> <b>II. Ohledně částky 49 562 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 893,65 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 646,53 Kč, s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky 35 927 Kč od [datum] do [datum], s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky 16 847 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 24,6 % ročně z částky 35 927 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> <b>IV. Žalobkyně je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši 687 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Návrhem podaným u Okresního soudu v Domažlicích dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 68 642 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 893,65 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 646,53 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 35 927 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 24,6 % ročně z částky 35 927 Kč od [datum] do zaplacení. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se stala věřitelem pohledávky za žalovanou, která vznikla společnosti [právnická osoba], a to na základě Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] kterou tato obchodní společnost uzavřela se žalovanou dne [datum]. Na základě uzavřené smlouvy poskytla uvedená právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, a to bezhotovostním převodem, přičemž v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně i úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 43 952 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 18 000 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby se žalovaná ve smlouvě zavázala uhradit v 36 měsíčních splátkách po 2 832 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den [datum]. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila své závazky ze smlouvy, když poslední platba byla ze strany žalované uhrazena dne [datum]. Právní předchůdkyně žalobkyně proto využila svého práva a ke dni [datum] dluh žalované zesplatnila a vyzvala ji k jeho okamžité úhradě. Pohledávka vyplývající z uvedené smlouvy byla postoupena stávající žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem z téhož dne. Žalovaná do postoupení pohledávky uhradila celkovou částku ve výši 20 920 Kč. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo žalovanou na předmětnou pohledávku žalobkyně již ničeho uhrazeno. Žalovaná tedy má dlužit žalobkyni z uvedeného titulu celkovou částku ve výši 68 642 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 35 927 Kč a z dlužných úhrad za služby ve výši 32 715 Kč. Dále pak má žalovaná dlužit žalobkyni kapitalizovaný úrok ve výši 5 646,53 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 893,65 Kč, úrok ve výši 24,6 % ročně z dlužné jistiny 35 927 Kč od [datum] do zaplacení a úrok z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně z téže dlužné jistiny 35 927 Kč od [datum] do zaplacení. Kapitalizovaný úrok v částce 5 646,53 Kč představuje úrok ve výši 24,6 % ročně, počítaný z dlužné jistiny ve výši 35 927 Kč od [datum] do data postoupení [datum]. Kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 893,65 Kč představuje zákonný úrok z prodlení počítaný opět z dlužné jistiny ve výši 35 927 Kč od [datum] do data postoupení [datum].

2. Žalovaná při jednání ve věci samé k návrhu na zahájení řízení uvedla, že rozhodnutí o něm ponechává na úvaze soudu s tím, že pokud by jí byla k úhradě ukládána nějaká částka, požádala o to, aby jí povinnost k zaplacení byla stanovena v adekvátních pravidelných měsíčních splátkách v maximální výši 2 000 Kč měsíčně. Ke svým stávajícím osobním, příjmovým a majetkovým poměrům přitom žalovaná uvedla, že žije sama, je svobodná, nemá zatím žádné děti, je osobou samostatně výdělečně činnou, když v současné době je výrazně zatížena dluhy, které je nucena splácet, přičemž tyto dluhy v současné době činí částku cca 700 000 Kč. Z uvedeného důvodu proto žalované prakticky nezbývá k dispozici z výnosů jejího podnikání žádná volná dispoziční částka. Pravidelně měsíčně žalovaná hradí na nájemném částku 10 200 Kč, na úhradě sociálního a zdravotního pojištění částku ve výši cca 6 000 Kč a na úhradě telefonních poplatků částku ve výši cca 1 000 Kč.

3. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

4. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

5. Z předložené Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba] na straně jedné a žalovanou na straně druhé, vzal soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěr v částce 40 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit uvedené společnosti a zaplatit jí dále pevný úrok ve výši 43 952 Kč (dle smlouvy měla zápůjční úroková sazba činit po celou dobu trvání smlouvy 56,68 % ročně) a administrativní poplatek ve výši 18 000 Kč. Žalovaná se tedy zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkovou částku ve výši 101 952 Kč, a to formou 36 měsíčních splátek po 2 832 Kč, vyplývajících z předloženého splátkového kalendáře. Předloženým výpisem z bankovního účtu své právní předchůdkyně žalobkyně v řízení prokázala, že sjednaná částka úvěru ve výši 40 000 Kč byla na účet žalované, specifikovaný v úvěrové smlouvě, poukázána dne [datum]. Žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně zaplatila poslední platbu dne [datum], když v řízení v tomto ohledu nebyl relevantním způsobem tvrzen a prokázán případný opak. Celkem měla žalovaná dle tvrzení žalobkyně z titulu výše uvedené smlouvy uhradit částku ve výši 20 920 Kč. Aktivní legitimace stávající žalobkyně v řízení o nárocích vyplývajících z uzavřené smlouvy byla v řízení prokázána Smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou dne [datum] mezi obchodní společnostní [právnická osoba] jako postupitelem na straně jedné a žalobkyní jako postupníkem na straně druhé, a to ve spojení se seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno předloženým dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne [datum].

6. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši sjednaných nákladů spotřebitelského úvěru v podobě jakéhosi, blíže nespecifikovaného, neurčitého a netransparentního„ administrativního“ poplatku v celkové výši 18 000 Kč a úroku ve výši 43 952 Kč, jehož výše přesahuje samotnou výši poskytnuté částky spotřebitelského úvěru, dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne [datum] a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak je zřejmé z textace předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovaly konkrétní částky a údaje související s osobou žalované. Žalovaná tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohla nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou„ dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv„ dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.

7. V daném případě se žalovaná jako spotřebitel předmětnou smlouvou zavázala právní předchůdkyni žalobkyně k zaplacení nákladů spotřebitelského úvěru v celkové výši 61 952 Kč (úrok 43 952 Kč + administrativní poplatek 18 000 Kč), tzn. že výše těchto nákladů činí 154,88 % výše samotné poskytnuté úvěrové částky, když pouze částka administrativního poplatku, k jehož zaplacení byla žalovaná nucena se zavázat, pokud chtěla úvěr získat, dosahuje 45 % výše úvěrové částky. Takto sjednanou výši odměny za poskytnutí peněžních prostředků je nutné dle názoru zdejšího soudu shledat jako odporující dobrým mravům. V tomto ohledu si zdejší soud rovněž dovolí odkázat na právní závěry, k nimž v celé řadě svých rozhodnutí (např. rozsudek sp. zn. [spisová značka] ze dne 30. 1. 2019) v obdobných věcech totožné žalobkyně dospěl Krajský soud v Plzni, který konstatoval, že„ pokládá za zcela nepřípustné, aby věřitel, byť se jedná o odměnu za zapůjčení peněžních prostředků ve formě úroku víceméně přiměřenou (samotný úrok měl činit dokonce pouze cca 20 % p. a.), navyšoval svoji odměnu za poskytnutí peněžních prostředků prostřednictvím dalších poplatků v takové formě, jak bylo zahrnuto do uvedené smlouvy, kdy celková částka placená dlužníkem měla fakticky přesahovat částku zapůjčenou“. Odvolací soud k tomuto dále poznamenal, že případné poplatky sjednávané v souvislosti s poskytováním finančních prostředků mohou mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou věřitele za půjčení peněžních prostředků má být úrok, s tím, že v bankovní praxi je obvyklé, že případné poplatky, pokud vůbec jsou požadovány, tvoří zcela zanedbatelný podíl z půjčené částky. Sjednáním takto vysokého nepřiměřeného poplatku věřitel zcela nepochybně obchází zákon. V jiném svém rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne 24. 6. 2020, který se rovněž zabýval obdobným nárokem žalobkyně, pak Krajský soud v Plzni k tomuto poznamenal, že„ požaduje-li žalobkyně po žalovaném zaplacení dalších poplatků, jejichž celková výše dosahuje více než ⅔ půjčené částky, je z toho zřejmé, že věřitel chtěl„ vydělat“ na těchto dalších poplatcích, což ve svém souhrnu nelze hodnotit jinak než jako vysoce nemravné. Odvolací soud má za to, že sjednání úroku a veškerých těchto poplatků, které v souhrnu představují odměnu za půjčení peněžních prostředků, je v rozporu s dobrými mravy, a tudíž jde o ujednání neplatné (§ 580 o. z.). Jinými slovy řečeno, z okolností věci plyne, že bez sjednání tak vysokého„ souhrnného poplatku“ by věřitel peněžní prostředky žalovanému nepůjčil“.

8. V nyní posuzované věci měla žalovaná během 36 měsíců vrátit právní předchůdkyni žalobkyně celkem 101 952 Kč, což představuje více než dvaapůlnásobek poskytnuté úvěrové částky. Krajský soud v Plzni (např. rozsudky č. j. [číslo jednací] ze dne 13. 6. 2018, č. j. [číslo jednací] ze dne 13. 6. 2018, č. j. [číslo jednací] ze dne 28. 11. 2018, č. j. [číslo jednací] ze dne 28. 11. 2018 apod.) při posuzování těchto nároků přitom poukázal na to, že„ podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou v souladu s ustanovením § 2395 o. z. ujednání o výši poskytnutých peněžních prostředků, o povinnosti úvěrovaného tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Úrok je odměnou za poskytnutí úvěru, a pokud účastníci ve smlouvě úrok sjednají, musí to být úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy pouze ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru či půjček (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Jestliže věřitel požaduje úrok nepřiměřený, tedy úrok sjednaný ve výši, která zásadně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době sjednání smlouvy s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám požadovaným bankami při poskytování úvěru či půjček v rozhodné době, pak se nejedná o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy“. [příjmení] úrok v částce 43 952 Kč, smlouvou avizovaný ve výši 56,68 % ročně, díky němuž„ narostla“ samotná částka k zaplacení oproti výši částky poskytnutého úvěru o více než 100 %, je proto i v tomto případě nutné hodnotit jako úrok sjednaný zcela zjevně v rozporu s dobrými mravy, neboť jeho výše vícenásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy, jak vyplývá z veřejně dostupné statistiky [obec] národní banky pro spotřebitelské úvěry se stejnými parametry, když úroky, resp. RPSN úvěrů poskytovaných bankami a některými úvěrovými společnostmi, většinou nedosahovaly v daném období 30 % ročně (viz také nálezy Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. [ústavní nález] a ze dne [datum] sp. zn. [ústavní nález]). Soud tak hodnotí počínání právní předchůdkyně žalobkyně při sjednávání předmětné úvěrové smlouvy jako nepoctivé a nemravné. Sjednaný úrok zjevně vykazuje znaky lichvy dle § 1796 o. z., jelikož žalobkyně si smlouvou o úvěru nechala od žalované slíbit plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění (40 000 Kč) v hrubém nepoměru. Smlouva s takto sjednaným (či spíše direktivně stanoveným) obchodním úrokem je tedy dle názoru zdejšího soudu i z tohoto důvodu smlouvou absolutně neplatnou.

9. Na posuzovanou problematiku pak lze aplikovat i závěry, k nimž opět v typově obdobné věci dospěl Krajský soud v Plzni např. ve svém rozsudku č. j. [číslo jednací] ze dne 21. 4. 2020, v němž kromě jiného uvedl, že žalobkyni, pokud tato dovozuje, že v případě neplatného ujednání o úrocích má dlužník platit alespoň úrok tzv. obvyklý, nepřísluší se s ohledem na všechny aspekty věci odůvodněně dovolávat závěrů o oddělitelnosti úroku, když odvolací soud v této souvislosti dále mj. zdůraznil, že„ žalobkyně poskytuje úvěry jako nebankovní instituce a je zřejmé, že osoby, které o úvěr žádají, by na bankovní produkty nedosáhly. Poskytovány jsou relativně nízké částky a je zřejmé, že žadatelé o úvěry jsou zpravidla v poměrně tíživé situaci. Žalobkyně zneužívá absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování úvěrů, a to i spotřebitelských. Žalobkyně v rámci uzavíraných smluv sice vyhoví příslušným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, ale právě v té části, jež nepodléhá zákonné regulaci, naprosto brutálním způsobem zahrne do smluvních ujednání povinnost dlužníka platit úrok zcela nepřiměřeně vysoký. To vše za stavu, kdy obvyklý úrok při nezajištěném úvěru činí cca 15 % ročně a za nepřiměřený se považuje úrok tyto sazby podstatně převyšující. Tedy jednání žalobkyně má odvolací soud za účelové a zneužívající a takto si počínající věřitel nemůže požívat ochrany, ani pokud jde o odkaz na oddělitelnost úroku či zásady autonomie vůle a povinnosti plnění smlouvy. Dle odvolacího soudu je třeba hodnotit obchod žalobkyně – poskytování úvěrů za výše uvedených podmínek – jako celek. Žalobkyně je profesionálem na trhu v poskytování úvěrů a její konání, pokud požaduje úroky z půjčené částky významně vyšší než obvyklé, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné. Jde v podstatě o obchod s chudobou. A právě tyto okolnosti dle odvolacího soudu brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být v přezkoumávané věci oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. Požadováním placení neúměrně vysokých částek po dlužnících se věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což obecně vzato zatěžuje celou společnost. [příjmení] tak šedá ekonomická sféra, zvyšuje se počet osob padajících do insolvence a kráceni jsou další věřitelé, a to i ti, kteří úvěr poskytli za daleko přiměřenějších podmínek. Žalobkyně jako věřitel zcela cílevědomě kalkuluje s tím, že je ve společnosti nikoli nepatrná vrstva osob, jež nejsou ani přes vyhovění požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru schopni smysl ujednání ve smlouvě pochopit a vyhodnotit. Jde o jednání věřitele, které nemůže požívat právní ochrany. K posouzení přiměřenosti úroků pak odvolací soud podotýká, že vždy je nutno posuzovat věc individuálně. Jen obecně je možno vymezit, že úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy je úrok obvyklý s přihlédnutím k okolnostem, v tomto případě, že jde o hotovostní nezajištěný úvěr. Nabízí se přirovnání k úvěrům poskytovaným prostřednictvím kreditních karet, kdy jsou bankami požadovány prakticky nejvyšší úroky na bankovním trhu, ale nelze opomenout, že při úvěru takto čerpaném je poskytováno i určité bezúročné období. Za přiměřený a obvyklý, souladný s dobrými mravy, je tak možno považovat s přihlédnutím k výše uvedenému úrok cca 15 – 20 % p. a. Vyšší úroky je již nutno posuzovat jako sjednané v rozporu s dobrými mravy a půjde-li o násobek, pak již zjevně v rozporu s dobrými mravy. Za hraniční, ale ještě snad nikoli ve zjevném rozporu s dobrými mravy, tak odvolací soud může posuzovat právní jednání, jímž jsou sjednávány úvěrové smlouvy s úroky do max. 50 % p. a., samozřejmě ale ještě i v závislosti na dalších konkrétních ujednáních“.

10. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že nastalá nerovnováha vzájemných práv a povinností v případě, kdy za poskytnutí částky ve výši 40 000 Kč se spotřebitel zaváže k zaplacení celkové částky ve výši 101 952 Kč, je tak významná, že je nutno ujednání předmětné smlouvy hodnotit vcelku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že právní předchůdkyně žalobkyně by požadovanou částku žalované neposkytla a smlouvu by s ní neuzavřela, pokud by žalovaná na její podmínky nepřistoupila.

11. Zdejší soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Žalovaná přijala od právní předchůdkyně žalobkyně částku ve výši 40 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalované nárok na vrácení toho, co bylo plněno. Ze žalobních tvrzení, která nebyla žalovanou nijak zpochybněna, vyplývá, že žalovaná uhradila splátky v celkové výši 20 920 Kč. Žalobkyně tak má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované nárok na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi částkou žalované poskytnutou (40 000 Kč) a částkou žalovanou zaplacenou (20 920 Kč), tj. nárok na zaplacení částky ve výši 19 080 Kč. Pokud se žalobkyně dále podanou žalobou domáhala přiznání zákonného úroku z prodlení, ať již kapitalizovaného za dobu do data postoupení pohledávky nebo dále běžícího do zaplacení, lze žalobkyni přiznat tento úrok z prodlení v požadované výši 8,25 % ročně pouze z přiznané částky 19 080 Kč, když v případě bezdůvodného obohacení nastává splatnost dluhu na základě výzvy věřitele. V posuzované věci soud za výzvu k plnění dluhu považuje dopis právní předchůdkyně žalobkyně ze dne [datum] (oznámení o postoupení pohledávky, jímž byla žalované poskytnuta k úhradě dlužné částky lhůta 10 dnů od obdržení dopisu). Žalobkyně v řízení prokázala, že tato výzva byla prostřednictvím pošty odeslána dne [datum] (pátek). V souladu s ustanovením § 573 o. z. tak byla doručena žalované třetí pracovní den po odeslání, tzn. dne [datum] (středa). Poskytnutá lhůta 10 dnů pak uplynula dnem [datum] a dnem následujícím, tj. dnem [datum], se žalovaná mohla nejdříve dostat do prodlení. Podané žalobě tedy soud vyhověl v rozsahu částky 19 080 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení obecně vyplývá z § 1970 o. z. Samotná výše úroku z prodlení je pak dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., účinným od 1. 1. 2014. Soud přitom při stanovení splatnosti přiznané částky zohlednil stávající poměry žalované a umožnil jí v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) hradit uloženou částku počínaje měsícem listopadem 2022 v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč, splatných vždy do každého posledního dne příslušného kalendářního měsíce, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jen jediné z nich, když lze mít zato, že tímto způsobem budou vytvořeny adekvátní podmínky pro splnění platební povinnosti žalované, přičemž je možné na druhé straně důvodně usuzovat na to, že se poskytnutí splátkové výhody žalované oprávněných zájmů žalobkyně významným způsobem negativně nedotkne.

12. Ohledně zbývajících žalovaných částek, požadovaných žalobkyní na podkladě absolutně neplatné smlouvy, pak byla žaloba zamítnuta, protože závazek k jejich úhradě nebyl platně sjednán. Žalobkyni tak nebyl přiznán rozdíl mezi požadovanou jistinou 68 642 Kč a přiznanou částkou 19 080 Kč ve výši 49 562 Kč, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení v částce 1 893,65 Kč, vypočítaný za období do postoupení pohledávky dne [datum] a rovněž tak z důvodu neplatnosti smlouvy nemohl být žalobkyni přiznán ani požadovaný úrok ve výši 24,6 % ročně z jistiny ve výši 35 927 Kč, uplatněný za období od [datum] do postoupení pohledávky v kapitalizované částce 5 646,53 Kč a dále za období od [datum] jako smluvní úrok běžící do zaplacení. Zamítnuta pak byla žaloba i v té části, v níž se žalobkyně domáhala přiznání zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 35 927 Kč od [datum] do [datum] a dále v části, v níž se žalobkyně domáhala přiznání tohoto zákonného úroku z prodlení za období od [datum] do zaplacení z jistiny převyšující přiznanou částku 19 080 Kč, tj. z částky 16 847 Kč (35 927 Kč – 19 080 Kč).

13. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měly obě účastnice ve věci úspěch pouze částečný s tím, že úspěch žalované převyšuje úspěch žalobkyně. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, a proto bylo rozhodnuto o tom, že žádná z účastnic nemá na náhradu nákladů řízení právo.

14. V daném případě zdejší soud nevydal na návrh žalobkyně elektronický platební rozkaz, ale v řízení po jeho zahájení nařídil ústní jednání, a proto žalobkyni, která byla ve sporu převážně neúspěšnou, stíhá s ohledem na výsledek řízení povinnost doplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek z návrhu ve výši 687 Kč podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 2 746 Kč podle položky 2 bodu 1 písm. c) Sazebníku poplatků, když podle položky 2 bodu 2, ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) tohoto sazebníku, soudní poplatek činí částku 3 433 Kč. Žalobkyni tedy zbývá doplatit částku ve výši 687 Kč. Splatnost doplatku v tomto případě nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pro jeho zaplacení pak byla dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.