8 C 253/2022

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl předsedou senátu Mgr. Martinem Matějíčkem, jako samosoudcem, ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 7 356,27 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 7 000 Kč s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z částky 7 000 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Ohledně částky 8,25 % úroku z prodlení ročně z částky 7 000 Kč od [datum] do [datum], částky kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 642,37 Kč, částky kapitalizovaného úroku ve výši 6 199 Kč a částky smluvní pokuty ve výši 356,27 Kč se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> <b>IV. Žalobkyně je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 7 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 642,37 Kč a s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 199 Kč a dále částku smluvní pokuty ve výši 356,27 Kč. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se stala věřitelem žalované pohledávky, která vůči žalovanému původně vznikla [právnická osoba] credit s.r.o., jež se žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 7 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit uvedené společnosti dále poplatek ve výši 3 179 Kč, to vše se splatností do [datum], když žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do sjednaného data splatnosti tyto peněžní prostředky ani zčásti nevrátil a právní předchůdkyni žalobkyně nezaplatil žádnou částku. Ode dne [datum] se tak žalovaný ocitnul v prodlení s úhradou celkové částky ve výši 10 179 Kč. Předmětem žalobního návrhu je tak na žalobkyni postoupená pohledávka skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 7 000 Kč, z nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 179 Kč, který byl společně s nesplaceným úrokem za poskytnutí finančních prostředků ve výši 2 520 Kč a s poplatky za upomínání ve výši 500 Kč žalobou požadován jakožto kapitalizovaný úrok, ze zákonného úroku z prodlení z částky jistiny ve výši 7 000 Kč, jenž byl za období od [datum] do [datum] kapitalizován částkou 642,37 Kč s tím, že jako dále běžící byl žalobou uplatněn tento úrok z prodlení z částky 7 000 Kč až za období od [datum] do zaplacení, a ze smluvní pokuty ve výši 356,27 Kč.

2. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaný nedostavil ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvil či z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalovanému řádně a včas doručeno fikcí dle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, když vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

3. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

4. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

5. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 7F047 [číslo], uzavřené prostřednictvím webové stránky [webová adresa] mezi [právnická osoba] credit s.r.o. jako úvěrující na straně jedné a žalovaným jako úvěrovaným na straně druhé, vzal soud za prokázané, že uvedená právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému jednorázový bezúčelový spotřebitelský úvěr v částce 7 000 Kč, který se žalovaný zavázal pro případ, že by z jeho strany došlo k překročení doby splatnosti, vrátit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru a se sjednaným úrokem z úvěru. Úroková sazba byla sjednána jako pevná, a to ve výši 36 % ročně. Úrok činil částku 207,12 Kč, poplatek samotný pak částku 2 971,88 Kč Celkem se tedy žalovaný uvedenou smlouvou zavázal k zaplacení částky ve výši 10 179 Kč (7 000 Kč + 207,12 Kč + 2 971,88 Kč), se splatností do 30 dnů od odeslání finančních prostředků žalované, tzn. do [datum]. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou dluhu bylo čl. VIII, odst. 1 písm. d) úvěrové smlouvy sjednáno mj. oprávnění věřitele požadovat zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky až do zaplacení. Rovněž tak byla touto smlouvou sjednána povinnost žalovaného k úhradě účelně vynaložených nákladů vzniklých v důsledku prodlení v podobě poplatků např. za odeslání doporučené upomínky ve výši 500 Kč. Předloženým potvrzením o provedené platbě žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla dne [datum] na žalovaným ve smlouvě specifikovaný účet sjednanou částku úvěru ve výši 7 000 Kč. Žalovaný však neměl dle tvrzení žalobkyně z titulu výše uvedené úvěrové smlouvy uhradit žádnou částku, ačkoliv byl o zaplacení právní předchůdkyní žalobkyně opakovaně upomínán, jak bylo v řízení rovněž prokázáno. Aktivní legitimace stávající žalobkyně v řízení byla prokázána předloženou Dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], uzavřenou na základě předchozí Rámcové smlouvy o postupování pohledávek ze dne [datum] mezi [právnická osoba] credit s.r.o. jako postupitelem na straně jedné a žalobkyní jako postupníkem na straně druhé.

6. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši blíže nespecifikovaného sjednaného poplatku za poskytnutí úvěru v celkové částce 2 971,88 Kč dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne [datum] a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak je zřejmé z textace předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovaly konkrétní částky a údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohl nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou„ dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv„ dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z.

7. V daném případě se žalovaný jako spotřebitel předmětnou smlouvou o úvěru zavázal právní předchůdkyni žalobkyně k zaplacení jakéhosi poplatku za poskytnutí úvěru v celkové výši 2 971,88 Kč, tzn. že tyto náklady u poskytnutého úvěru v částce 7 000 Kč činí více než 42 % samotné úvěrové částky. Takto sjednanou výši odměny za poskytnutí úvěru je nutné dle názoru zdejšího soudu shledat jako odporující dobrým mravům. Případné poplatky sjednávané v souvislosti s poskytováním finančních prostředků mohou mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou věřitele za půjčení peněžních prostředků má být úrok, s tím, že v bankovní praxi je obvyklé, že případné poplatky, pokud vůbec jsou požadovány, tvoří zcela zanedbatelný podíl z půjčené částky. Sjednáním takto vysokého nepřiměřeného poplatku (není zřejmé, jak byl určen a proč právě v dané výši) věřitel zcela nepochybně obchází zákon. Navíc ani nebylo prokázáno (ostatně nebylo to žalobkyní ani tvrzeno), zda a příp. jakým způsobem si právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného. Celkové náklady spotřebitelského úvěru, zahrnující i poplatek za sjednání úvěru, tak soud považuje za odporující dobrým mravům. Rovněž i roční sazba úroku 36 % přitom nikoliv nevýznamně převyšuje úrokové sazby bank v daném místě a čase. Sjednanou celkovou odměnu nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že by bez ní věřitel peněžní prostředky žalovanému nepůjčil.

8. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že nastalá nerovnováha vzájemných práv a povinností v případě, kdy za poskytnutí úvěru ve výši 7 000 Kč se spotřebitel zaváže k zaplacení celkové částky ve výši 10 179 Kč (včetně úroku z úvěru ve výši 207,12 Kč), je tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit vcelku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že právní předchůdkyně žalobkyně by požadovanou částku úvěru žalovanému neposkytla a smlouvu by s ním neuzavřela, pokud by žalovaný zcela na její podmínky nepřistoupil.

9. Zdejší soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Žalovaný přijal od právní předchůdkyně žalobkyně částku 7 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalovanému nárok na vrácení toho, co bylo plněno. Ze žalobního tvrzení, které nebylo v řízení nijak vyvráceno, vyplývá, že žalovaný z titulu uzavřené úvěrové smlouvy nezaplatil vůbec žádnou částku. Žalobkyně tak má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nárok na zaplacení poskytnuté částky ve výši 7 000 Kč. Pokud se žalobkyně dále podanou žalobou domáhala přiznání zákonného úroku z prodlení z této částky 7 000 Kč, a to ať již v kapitalizované výši 642,37 Kč za období od [datum] do [datum] nebo jako úroku dále běžícího od [datum] do zaplacení, v případě bezdůvodného obohacení nastává splatnost dluhu na základě výzvy věřitele. V posuzované věci bylo soudu jako první prokazatelná výzva k plnění předloženo oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], kterým byla žalovanému poskytnuta k úhradě dlužné částky lhůta 10 dnů od obdržení tohoto dopisu. Žalobkyně v řízení doložila, že toto oznámení bylo žalovanému prostřednictvím pošty odesláno dne [datum] (pondělí). V souladu s ustanovením § 573 o. z. tak bylo oznámení doručeno žalovanému třetí pracovní den po odeslání, tzn. dne [datum] (čtvrtek). Poskytnutá lhůta 10 dnů pak uplynula v souladu s ustanovením § 607 o. z. dnem [datum] (pondělí) a dnem následujícím, tj. dnem [datum], se žalovaný mohl nejdříve dostat do prodlení. Podané žalobě tedy soud vyhověl v rozsahu částky 7 000 Kč s požadovaným 8,25 % úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.). Nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení obecně vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Samotná výše úroku z prodlení je pak dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., účinným od 1. 1. 2014. Pro zaplacení byla žalovanému dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.

10. Ohledně zbývajících žalovaných částek, požadovaných žalobkyní na podkladě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.), protože závazek k jejich úhradě nebyl platně sjednán.

11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že procesní úspěch žalovaného (ve výroku II.) převyšuje procesní úspěch žalobkyně (ve výroku I.), když při určení míry úspěchu ve věci je nutné přihlédnout i k výši požadovaného příslušenství. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, a proto bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

12. V posuzovaném případě soud nevydal na návrh žalobkyně elektronický platební rozkaz, ale v řízení po jeho zahájení nařídil ústní jednání, a proto žalobkyni, jíž s ohledem na výsledek sporu nebyla vůči žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení, stíhá povinnost doplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek z návrhu ve výši 600 Kč podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 400 Kč podle položky 2 bodu 1 písm. a) Sazebníku poplatků, když podle položky 2 bodu 2, ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. a) tohoto sazebníku, soudní poplatek činí částku 1 000 Kč. Žalobkyni tedy zbývá doplatit částku ve výši 600 Kč. Splatnost doplatku v tomto případě nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pro jeho zaplacení pak byla rovněž stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.