8 C 298/2020

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl předsedou senátu Mgr. Martinem Matějíčkem, jako samosoudcem, ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částka s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Ohledně částky úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], advokáta se sídlem v [obec a číslo], [ulice a číslo].</b> 1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se stala věřitelem žalované pohledávky, která vůči žalovanému původně vznikla [právnická osoba] [příjmení] p.l.c., jež se žalovaným za pomoci prostředků komunikace na dálku prostřednictvím jejích webových stránek uzavřela dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému neúčelový bezhotovostní úvěr s pravidelnými měsíčními splátkami a možností opakovaného čerpání až do výše úvěrového limitu [částka], a to na dobu neurčitou, s tím, že žalovaný se zavázal úvěr včetně úroku z poskytnutého úvěru ve výši 8,5 % měsíčně a poplatku za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z každé čerpané částky úvěru splatit vždy v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši odpovídající 12,5 % nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání úvěru, anebo ve výši [částka], a to podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší. Minimální pravidelná splátka byla splatnou vždy 30. den každého kalendářního měsíce. Žalovaný na základě uvedené smlouvy čerpal celkovou částku ve výši [částka], přičemž se dostal do prodlení, když neuhradil ani minimální pravidelnou splátku. Z celkové čerpané výše úvěru tedy žalovaný neuhradil ani část z jistiny ve výši [částka].

2. Ve věci byl zdejším soudem dne [datum] vydán elektronický platební rozkaz, proti němuž podal žalovaný včasný odpor, v němž uvedl, že neví o tom, že by uvedená smlouva byla uzavírána, když on sám je starobním důchodcem, nikdy nevlastnil počítač a ani by ho nedokázal používat. V současné době žije v domově pro seniory, kde jsou mu poskytovány bydlení, strava a péče, neboť má dýchací potíže, trpí třesem rukou a pohybuje se s pomocí francouzských holí. V době, kdy měla být smlouva uzavřena, však ještě žil u svého syna v [obec], který mu zde zadržoval občanský průkaz a jemuž žalovaný v dobré víře předával svůj starobní důchod. Žalovaný dokonce souhlasil i s tím, že podepíše smlouvu o poskytnutí úvěru u jiné finanční společnosti, jelikož byl synem ujišťován o tom, že peníze, které z tohoto úvěru syn čerpal, žalovanému vrátí, což však neučinil, a proto je proti žalovanému vedeno u zdejšího soudu z tohoto důvodu další soudní řízení. Žalovaný je tedy přesvědčen o tom, že v daném případě bylo jednáno za jeho zády, a proto považuje žalovanou pohledávku uplatněnou vůči jeho osobě za neoprávněnou.

3. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

4. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

5. Z předložené Smlouvy o revolvingovém úvěru, datované [datum], vzal soud za prokázané, že mezi [právnická osoba] [příjmení] p.l.c. jako úvěrujícím a věřitelem na straně jedné a žalovaným jako úvěrovaným a dlužníkem (klientem) na straně druhé, mělo dojít distančním způsobem, tj. za pomoci prostředků komunikace na dálku (bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran) ke vzniku závazkového právního vztahu, v jehož rámci se uvedená právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému výše specifikovaný spotřebitelský revolvingový úvěr (s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru), a to až do výše úvěrového limitu [částka], přičemž úvěr měl být úročen úrokovou sazbou podle Sazebníku, který byl společně s předloženými Obchodními podmínkami ke spotřebitelským úvěrům poskytovaným spotřebitelům nedílnou součástí uzavřené smlouvy, když ke dni uzavření smlouvy tento úrok činil 8,5 % měsíčně. Předloženými výpisy z úvěrového účtu žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně z titulu předmětné smlouvy na účet žalovaného poukázala dne [datum] částku ve výši [částka] a dne [datum] částku ve výši [částka], tj. celkovou částku ve výši [částka], jak bylo prokázáno rovněž i vyžádanými kopiemi výpisů z bankovního účtu žalovaného za měsíce listopad a prosinec 2017, vedeného na jeho jméno [právnická osoba] Ze sdělení této banky přitom vyplynulo, že dispoziční právo k tomuto účtu v uvedených měsících měl pouze žalovaný a jeho tehdejší manželka [jméno] [celé jméno žalovaného], která však již dne [datum], tzn. ještě před tím, než byly úvěrové prostředky na účet žalovaného poukázány, zemřela. V řízení pak byla předloženými listinami prokázána aktivní legitimace stávající žalobkyně, na niž byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena předloženou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum].

6. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši sjednaných měsíčních úroků z úvěru dospěl k závěru, že tuto smlouvu, ať již byla fakticky uzavřena přímo samotným žalovaným či nikoliv, je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady [číslo] ze dne [datum] a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě, jak je zřejmé z textace předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovaly konkrétní částky a údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohl nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou„ dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv„ dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěru jiného soudního rozhodnutí v obdobné věci.

7. V tomto ohledu soud úrok ve výši 8,5 % měsíčně (102 % ročně) hodnotí jako úrok odporující dobrým mravům, neboť jeho výše mnohonásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy. Je skutečností obecně známou a rovněž soudu známou z jeho činnosti, že běžné úrokové sazby bank z revolvingových úvěrů se pohybují ve výši okolo 2 % měsíčně (tj. 24 % ročně), což však úroková sazba v předmětné věci více než čtyřikrát převyšuje. Obsah ujednání o úrocích tedy v posuzovaném případě zakládá významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je natolik extrémní, že způsobuje poškozování práv slabší smluvní strany, tzn. spotřebitelů. Ujednání je zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, sjednaný úrok vykazuje znaky lichvy dle § 1796 o. z. Vzhledem k tomu, že podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru dle výše citovaného ustanovení § 2395 o. z. je ujednání o úrocích (zároveň je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně by za situace, kdy by druhá smluvní strana na její podmínky nepřistoupila, smlouvu s ní neuzavřela), nelze uvažovat o oddělitelnosti ujednání o úrocích, nýbrž naopak je nutno smlouvu hodnotit v jejím celku jako absolutně neplatnou (§ 580 odst. 1 o. z.). V podrobnostech lze v této souvislosti odkázat např. na závěry Krajského soudu v Plzni, prezentované v rozhodnutích č. j. 25 Co 127/2018-76 ze dne 13. 6. 2018, č. j. 25 Co 292/2018-68 ze dne 28. 11. 2018, č. j. 25 Co 293/2018-58 ze dne 28. 11. 2018 apod. 8. [příjmení] soud tak s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru pro její rozpor s dobrými mravy. Na shodný závěr o neplatnosti smlouvy by přitom bylo možné usuzovat i v případě, že by v řízení bylo prokázáno tvrzení žalovaného o tom, že on sám smlouvu neuzavíral a že tedy při jejím sjednání absentoval projev jeho pravé vůle. Nárok žalobkyně směřující vůči žalovanému tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z., když v řízení bylo prokázáno, že poskytnuté úvěrové prostředky byly poukázány na bankovní účet v tehdejší výlučné dispozici žalovaného, s tím, že současně nebylo hodnověrným způsobem prokázáno (a ostatně to nebylo ani tvrzeno), že by právě tyto prostředky byly čerpány jinou osobou než žalovaným, byť fakticky nelze vyloučit, že se žalovaný při uzavírání smlouvy jeho jménem a při event. zneužití jeho občanského průkazu skutečně mohl stát obětí podvodného jednání jiné osoby. Bylo-li tomu skutečně tak, je pouze na žalovaném, aby svůj případný nárok na náhradu škody uplatnil proti konkrétní osobě, příp. aby skutek oznámil orgánům činným v trestním řízení.

9. Žalovaný tedy přijal od právní předchůdkyně žalobkyně částku [částka], aniž tu byl platný závazek, a proto má nyní žalobkyně vůči žalovanému nárok na vrácení toho, co bylo plněno. Žalobkyně tak má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nárok na zaplacení celé této částky, neboť tato nebyla vrácena ani zčásti. Pokud se žalobkyně dále podanou žalobou domáhala i přiznání zákonného úroku z prodlení z částky jistiny ve výši [částka] od [datum] do zaplacení, v případě bezdůvodného obohacení nastává splatnost dluhu na základě výzvy věřitele. V posuzované věci byly soudu jako prokazatelné výzvy k plnění předloženy oznámení právní předchůdkyně žalobkyně o postoupení pohledávky ze dne [datum] a předžalobní výzva žalobkyně z téhož dne, jimiž byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě 3 dnů. Žalobkyně v řízení doložila, že minimálně předžalobní výzva byla žalovanému prostřednictvím pošty odeslána tohoto dne, tj. dne [datum] (čtvrtek). V souladu s ustanovením § 573 o. z. tak byla výzva doručena žalovanému třetí pracovní den po odeslání, tzn. dne [datum] (úterý). Stanovená lhůta 3 dnů pro zaplacení dluhu tudíž uplynula dne [datum] a dnem následujícím, tj. dnem [datum], se žalovaný mohl nejdříve dostat do prodlení. [příjmení] žalobě tedy soud vyhověl v rozsahu částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení, uplatněným ve výši 8,5 % ročně, z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.). Nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení obecně vyplývá z § 1970 o. z. Samotná výše úroku z prodlení je pak dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., účinným od 1. 1. 2014. Pro zaplacení byla žalovanému dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.

10. Ohledně zbývající části celkové žalované částky, tzn. pokud jde o zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z jistiny [částka] za období od [datum] do 14. 2 2020, požadovaný žalobkyní na podkladě absolutně neplatné smlouvy o revolvingovém úvěru, pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.), protože závazek k jeho úhradě žalovanému platně nevznikl.

11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V posuzované věci měla žalobkyně neúspěch jen v nepatrné části, a to pouze co do části požadovaného příslušenství žalované pohledávky, a proto jí soud přiznal plnou náhradu nákladů řízení v celkové částce [částka], sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka], ze 3 úkonů právní služby dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v celkové částce [částka] (3 x [částka]) a z 1 úkonu právní služby v částce [částka] dle § 7 bodu 5. této vyhlášky, ze 3 režijních paušálů po [částka] dle § 14b odst. 5 písm. a) uvedené vyhlášky a z 1 režijního paušálu v částce [částka] dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky a z 21 % DPH z částky nákladů právního zastoupení v celkové výši [částka], tj. [částka], neboť právní zástupce žalobkyně je registrovaným plátcem uvedené daně. Soud přitom přistoupil k užití ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. z toho důvodu, že žaloba byla podána po [datum], jedná se o řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně totožnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, jak vyplývá např. ze spisů zdejšího soudu, vedených pod spisovými značkami EPR [číslo] 2020 či EPR [číslo] 2020, a předmětem řízení je peněžité plnění, jehož tarifní hodnota nepřevyšuje [částka]. Rovněž pro úhradu celkové částky nákladů řízení, kterou je žalovaný dle § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit advokátu žalobkyně, pak byla stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.