8 C 55/2026

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Matějíčkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 21 731 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8 465 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 13 266 Kč se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne datum se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 21 731 Kč. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se žalovaným uzavřela dne datum prostřednictvím internetových stránek Anonymizováno úvěrovou smlouvu, na jejímž základě byl žalovanému po prověření jeho úvěruschopnosti žalobkyní poskytnut bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 660 Kč zavázal splatit ve 24 pravidelných měsíčních splátkách, když v jednotlivých splátkách byla zahrnuta příslušná část úvěru, sjednané poplatky a úroky. Výše jednotlivých splátek plyne ze splátkového kalendáře. Žalovaný na poskytnutý úvěr za trvání smlouvy uhradil pouze celkovou částku ve výši 11 535 Kč, a proto žalobkyně využila svého sjednaného oprávnění a úvěr ke dni 28. 1. 2026 zesplatnila a žalovaného vyzvala ke splacení celého úvěru včetně sjednaných smluvních pokut a účelně vynaložených nákladů. Žalobkyně tak eviduje vůči žalovanému pohledávku v celkové výši 21 731 Kč, sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 14 995 Kč, z poplatků za bezpečnou splátku v celkové výši 396 Kč, z poplatku za prodloužení splatnosti „korunovým odkladem“ v celkové výši 1 980 Kč, z úroků v celkové výši 1 960 Kč, z účelně vynaložených nákladů v celkové výši 900 Kč a ze smluvních pokut v celkové výši 1 500 Kč. Žalovaný svůj dluh vůči žalobkyni nezaplatil ani na základě předžalobní výzvy k plnění.

2. Ve věci byl zdejším soudem dne datum vydán pod č. j. Anonymizováno elektronický platební rozkaz, proti němuž podal žalovaný včasný odpor. Ve svém následném písemném vyjádření k návrhu na zahájení řízení žalovaný namítl absolutní neplatnost uzavřené smlouvy, neboť žalobkyně porušila svoji zákonnou povinnost řádně s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele, přičemž tato neplatnost je dále způsobena rozporem některých klíčových smluvních ujednání (RPSN, sjednané sankce) s dobrými mravy, když žalovaný dále za spornou považoval i samotnou skutečnost, jestli úvěrová smlouva sjednaná prostřednictvím elektronické komunikace na dálku byla vůbec uzavřena, jelikož s ohledem na způsob kontraktačního procesu nelze věrohodně prokázat, zda a jakou konkrétní smlouvu žalovaný vůbec uzavřel a v jakém textovém znění, tedy zda vyslovil souhlas právě s textem předmětné smlouvy. Žalovaný přitom poukázal na to, že smlouva byla uzavřena výhradně elektronicky prostřednictvím internetu, bez jakéhokoliv osobního kontaktu nebo přímého vysvětlení podmínek. Na rizika spojená s plněním smluvního závazku nebyl žalovaný při uzavírání smlouvy nijak upozorněn, když nedokázal správně vyhodnotit dopady podmínek nabízeného úvěru. Ve vztahu ke zkoumání jeho úvěruschopnosti žalovaný mj. namítl, že sice při podání žádosti o úvěr poskytl některé informace, které si žalobkyně vyžádala, avšak žalobkyně si tyto údaje nijak neověřovala ani dále nehodnotila jejich úplnost či pravdivost, tzn. že nezkoumala strukturu výdajů žalovaného, jeho další závazky ani reálnou schopnost splácet úvěr bez ohrožení základních životních potřeb. Žalobkyně jako věřitel si tak v rozporu se stávající judikaturou aktivně a důsledně neověřovala informace rozhodné pro posouzení úvěruschopnosti a nevyvinula tak maximální úsilí k získání těchto informací. Žalobkyně se spokojila s pouhými ničím nepodloženými prohlášeními žalovaného jakožto spotřebitele a sama aktivně nezjišťovala a neprověřovala údaje poskytnuté žalovaným, což je v rozporu s požadavkem zjištění schopnosti spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí. Žalobkyně výši příjmů a výdajů žalovaného nikterak neověřovala, nezkoumala výdaje na bydlení, splátky dalších úvěrů, ostatní běžné výdaje, např. na jídlo, léky apod. Žalobkyně si od žalovaného nevyžádala např. výpisy z běžného účtu, z nichž by si ověřila, zda jeho měsíční hospodaření s penězi končí v kladném zůstatku. Nepožadovala rovněž např. pracovní smlouvu, výplatní či mzdové lístky apod., přestože Soudní dvůr Evropské unie uzavřel, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Nicméně žalovaný potvrdil, že od žalobkyně na úvěr převzal celkovou částku ve výši 20 000 Kč a uhradil celkovou částku ve výši 11 534 Kč (dle tvrzení samotné žalobkyně žalovaný zaplatil částku 11 535 Kč), a proto navrhl, aby mu byla z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy pro řádné neprověření jeho úvěruschopnosti uložena pouze povinnost k zaplacení částky bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi částkou jemu vyplacenou a částkou jím na úvěr zaplacenou, a to v navržených pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč.

3. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne datum, se žalovaný nedostavil, svoji nepřítomnost však včas písemně omluvil, když ji odůvodnil značnou vzdáleností místa svého současného pracoviště v Anonymizováno od sídla zdejšího soudu, přičemž souhlasil s tím, aby bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti.

4. Žalobkyně soudu předložila úvěrovou smlouvu, uzavřenou dne datum elektronicky distančním způsobem, tj. bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran, mezi ní jako úvěrující na straně jedné a žalovaným jako úvěrovaným na straně druhé, když na základě uvedené smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se uvedenou smlouvou zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 660 Kč, úroků z úvěru a sjednaných poplatků formou 24 pravidelných měsíčních splátek v částkách specifikovaných ve splátkovém kalendáři, který byl společně se sazebníkem nedílnou součástí úvěrové smlouvy, když zbývající parametry úvěru byly specifikovány ve formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) byla smlouvou sjednána ve výši 49,2 %. Konkrétní výše úroků z úvěru pak vyplývá ze splátkového kalendáře, přičemž k jeho účtování došlo pouze u druhé až osmé splátky, a to pevnou částku ve výši 980 Kč. Kromě poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 660 Kč byla úvěrovou smlouvou sjednána povinnost žalovaného k úhradě jednorázového poplatku za prodloužení splatnosti „korunovým odkladem“ ve výši 1 980 Kč a měsíčního poplatku za doplňkovou službu Bezpečná splátka ve výši 99 Kč. Pro případ nedodržení termínu splatnosti jednotlivých splátek úvěru byla mezi účastníky sjednána povinnost žalovaného zaplatit účelně vynaložené náklady na upomínání, vypočtené na základě skutečně provedených úkonů s tím, že výše těchto nákladů činila částku 300 Kč za měsíc vymáhání, dále povinnost k úhradě zákonného úroku z prodlení a dále povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každý případ prodlení se zaplacením příslušné splátky úvěru. Žalobkyně pak rovněž v řízení prokázala, že sjednanou úvěrovou částku ve výši 20 000 Kč poskytla na bankovní účet č. č. účtu, specifikovaný v úvěrové smlouvě, a to dne 24. 3. 2025.

5. Doporučeným dopisem žalobkyně ze dne 29. 12. 2025, odeslaným žalovanému prostřednictvím pošty dne 31. 12. 2025, bylo prokázáno, že žalovaný byl žalobkyní vyzýván k řádnému plnění povinností vyplývajících z uzavřené smlouvy. Následným dopisem žalobkyně ze dne 28. 1. 2026 byl žalovaný vyzván ke splacení celého čerpaného úvěru, neboť z důvodu porušení smlouvy žalovaným žalobkyně využila svého smluvního oprávnění úvěr tzv. zesplatnit. Výpisem čerpání, splátek a úhrad žalobkyně v řízení dále doložila, že žalovaný z titulu uzavřené smlouvy zaplatil žalobkyni celkovou částku ve výši 11 535 Kč, což v konečném důsledku vedlo k zesplatnění celého úvěrového závazku. Z obsahu předloženého výpisu vyplývá, že žalovanému měla vzniknout povinnost vrátit žalobkyni neuhrazenou jistinu úvěru v celkové výši 14 995 Kč, dále povinnost zaplatit v souladu s § 2048 a násl. občanského zákoníku smluvní pokuty za prodlení s úhradami splátek v celkové výši 1 500 Kč (3 x 500 Kč), povinnost zaplatit částku nákladů spojených s upomínáním (vymáháním) v celkové výši 900 Kč, povinnost zaplatit sjednané poplatky za službu Bezpečná splátka v celkové výši 396 Kč (4 x 99 Kč) a za prodloužení splatnosti ve výši 1 980 Kč a dále povinnost zaplatit úrok z úvěru ve výši 1 960 Kč. K zaplacení těchto částek v celkové žalované výši 21 731 Kč pak byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou žalobkyně ze dne 29. 1. 2026, odeslanou následujícího dne k poštovní přepravě.

6. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

8. Podle § 84 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

9. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně byl soud nucen zabývat se v prvé řadě okolnostmi samotného kontraktačního procesu, který vyústil v uzavření předmětné úvěrové smlouvy, přičemž dospěl k závěru, že tato smlouva o úvěru je neplatnou ve smyslu citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., protože žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno spolehlivě dovodit, že jej bude žalovaný schopen splácet. Soud přitom vycházel nejen z výše citovaného znění zákona č. 257/2016 Sb., ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018) a Ústavního soudu (např. nález sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019). I podle závěrů Soudního dvora Evropské unie vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda v konkrétním případě došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. V daném případě sankcí za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je neplatnost úvěrové smlouvy spojená s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu úvěru.

12. V posuzované věci smlouva o úvěru obsahuje pouze povšechné informace, které by mohl věřitel posuzovat za účelem zjištění schopnosti žalovaného splácet sjednaný úvěr. Z vyjádření žalobkyně k posuzování úvěruschopnosti vyplynulo, že z její strany bylo využito standardních schvalovacích postupů s využitím interních a externích datových zdrojů, se zohledněním příjmů žalovaného a jeho pravidelných výdajů, když žalobkyně dle předložené karty klienta vycházela z údajů sdělených jí žalovaným při uzavírání kontraktu a z výsledků nahlédnutí do příslušných registrů/rejstříků (insolvenční rejstřík, registry NRKI, SOLUS a CRIBIS), s tím, že pro ověření bonity klienta (žalovaného) žalobkyně před uzavřením dané úvěrové smlouvy vycházela ze žalovaným sdělených dat o tom, že žalovaný nemá děti ani s nikým nevede domácnost, výše jeho příjmu z pracovní činnosti činí 37 000 Kč a na splátkách jiným společnostem hradí částku ve výši 12 000 Kč měsíčně. Žalobkyně sice uváděla, že hodnotila mj. informace požadované a získané od žalovaného, nicméně nekonkretizovala, jaké podklady si k doložení jím sdělených dat od žalovaného příp. vyžádala a že by tedy jakkoliv údaje sdělené žalovaným v jeho žádosti relevantním způsobem prověřovala. Poskytovatel úvěru je přitom povinen aktivně úvěruschopnost spotřebitele zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. K tomuto je nutno zdůraznit, že prosté spoléhání se na prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a záměrně nesdělí poskytovateli úvěru veškeré své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Není tedy zřejmé, jaké doklady žalovaný žalobkyni skutečně předložil k posouzení (či zda vůbec, když žalovaný toto ve svém vyjádření k žalobě zcela negoval), neboť jakékoliv dokumenty s tímto související ze strany žalobkyně absentují, a to především stran výdajů žalovaného (např. výpisy z účtu, nájemní smlouva, pracovní smlouva apod.).

13. Pokud žalobkyně odkazovala na skutečnost, že data získaná od žalovaného dále ověřovala s využitím statistických a ekonomických modelů, považuje soud takový postup s ohledem na vše výše uvedené za zcela nedostatečný. Pochybení žalobkyně v tomto ohledu nemohly napravit ani výstupy z nejrůznějších databází, neboť ty neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že spotřebitel disponuje aktuálně prostředky k tomu, aby dohodnuté splátky splácel. Poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací. Na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat pouze tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Na výše uvedeném závěru tak nemění nic skutečnost, že žalovaným uvedené údaje případně odpovídají „statisticky obvyklým“ údajům, neboť zákonem stanovená povinnost předpokládá zkoumání úvěruschopnosti konkrétního žadatele, nikoliv žalobkyní presumovaného obrazu typického žadatele (spadajícího do určité skupiny dle jím sdělených a neověřovaných údajů), bez ohledu na skutečnost, že použití scoringového postupu vycházejícího ze statistických dat může v praxi vést k nižšímu počtu nesplacených úvěrů, jakož i k nižším nákladům a složitosti procesu sjednávání spotřebitelského úvěru. Žalobkyně nijak nedoložila, jaké jsou skutečně ověřené výdaje žalovaného (např. výpisem z jeho bankovního účtu) či zda nemá jiné závazky, a tudíž i výdaje. Žalobkyně tak objektivně nemohla mít ucelený přehled o životní a majetkové situaci žalovaného. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného řádně nezkoumala. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr proto nebylo dle závěru soudu dostatečné a správné, žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud tudíž dovodil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem (shora citované ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. S ohledem na to je nutné na nyní posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru pohlížet jako na absolutně neplatnou.

14. Vzhledem k tomu, že neplatným je hlavní závazek, nemohou být platnými ani vedlejší smluvní ujednání o úroku, poplatcích, smluvních pokutách atd. Spotřebitel je však povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.).

15. Zdejší soud tedy již jen s ohledem na výše uvedené (bez toho, že by se musel blíže zabývat dalšími spornými otázkami, nastolenými žalovaným v jeho vyjádření k žalobě) dospěl ve shodě s názorem žalovaného k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Žalovanému byla žalobkyní poskytnuta celková částka ve výši 20 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalovanému nárok na vrácení toho, co bylo plněno. Žalovaný zaplatil žalobkyni částku v celkové výši 11 535 Kč. Žalobkyně tak má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nárok na vrácení rozdílu mezi částkou žalovanému poskytnutou (20 000 Kč) a částkou žalovaným zaplacenou (11 535 Kč) ve výši 8 465 Kč. Pro úhradu této částky byla žalovanému dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku. S ohledem na její výši a při vědomí toho, že ani sám žalovaný nárok žalobkyně na zaplacení této částky nijak nezpochybnil a tudíž mohl minimálně od doby, kdy ještě před samotným podáním žalobního návrhu vedl se žalobkyní mimosoudní jednání, jak sám soudu doložil, důvodně očekávat uložení povinnosti k její úhradě, soud nevyhověl žádosti žalovaného o poskytnutí měsíčních splátek pro její zaplacení, když ostatně ani neměl od žalovaného k dispozici žádné relevantní podklady, na základě nichž by bylo možné o výjimečném poskytnutí splátkové možnosti žalovanému případně uvažovat.

16. Co do zbývající výše žalované částky, tj. co do částky 13 266 Kč (21 731 Kč – 8 465 Kč), požadované žalobkyní na podkladě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, pak byla žaloba zamítnuta, protože závazek k její úhradě nebyl platně sjednán.

17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že procesní úspěch žalovaného (výrok II.) převyšuje procesní úspěch žalobkyně (výrok I.). Žalovanému však v řízení žádné náklady, jejichž náhradu by uplatnil, nevznikly, a proto bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení podáním ke zdejšímu soudu. O odvolání by rozhodoval Krajský soud v Plzni. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem dobrovolně splněna, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení exekuce či výkonu rozhodnutí.