8 C 68/2023

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl předsedou senátu Mgr. Martinem Matějíčkem, jako samosoudcem, ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 37 409,65 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná zaplatila žalobkyni 37 409,65 Kč s 11,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 37 409,65 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žalované se vůči žalobkyni nepřiznává náhrada nákladů řízení.</b> <b>III. Žalobkyně je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši 374 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 37 409,65 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se stala věřitelem žalované pohledávky, která vůči žalované původně vznikla společnosti [právnická osoba], jež se žalovanou za pomoci prostředků komunikace na dálku prostřednictvím jejích webových stránek uzavřela dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr v konečné výši 41 409,65 Kč, který měl být splacen nejpozději dne [datum], když žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátila. Celková výše nároku žalobkyně po zohlednění případných dílčích plateb ze strany žalované činí 37 409,65 Kč, se splatností nejpozději dne [datum].

2. Žalovaná při jednání ve věci samé, které se u zdejšího soudu konalo dne [datum], k návrhu na zahájení řízení uvedla, že uplatněný nárok žalobkyně neuznává a rozhodnutí o něm ponechala na úvaze soudu.

3. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

4. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

5. Z předložené Smlouvy o revolvingovém úvěru, datované [datum], vzal soud za prokázané, že mezi společností [právnická osoba] jako úvěrujícím a věřitelem na straně jedné a paní [celé jméno žalované], identifikovanou datem narození [datum], adresou trvalého bydliště [obec a číslo], [PSČ] [obec], tel. [číslo] elektronickou adresou [email], jako úvěrovaným a dlužníkem (klientem) na straně druhé, mělo dojít distančním způsobem, tj. za pomoci prostředků komunikace na dálku (bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran) ke vzniku závazkového právního vztahu, v jehož rámci se uvedená právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované výše specifikovaný neúčelový bezhotovostní nezajištěný spotřebitelský revolvingový úvěr (s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru), a to až do výše úvěrového limitu 35 000 Kč, přičemž úvěr měl být úročen úrokovou sazbou podle Sazebníku, který byl společně s předloženými Obchodními podmínkami ke spotřebitelským úvěrům poskytovaným spotřebitelům s trvalým pobytem v České republice nedílnou součástí uzavřené smlouvy, když ke dni uzavření smlouvy tento úrok činil 8,5 % měsíčně. Žalobkyně v návrhu na zahájení řízení netvrdila, jaké konkrétní úvěrové částky byly postupně její právní předchůdkyní z titulu předmětné smlouvy na účet žalované poukázány, když v této souvislosti byla soudu pouze předložena (bez odpovídajících relevantních skutkových tvrzení) jakási blíže nespecifikovaná sjetina obsahující nějaké finanční údaje, z níž ani není zřejmé, jakého konkrétního úvěrového závazku by se měla týkat a dále dokument (faktura), ze kterého by mělo vyplývat, že žalovaná měla ke dni splatnosti úvěru, tj. k datu [datum], dlužit celkovou částku ve výši 45 624,21 Kč. Lze přitom důvodně dovozovat, že částka ve výši 41 409,65 Kč má představovat nikoliv konečnou částku žalovanou čerpaného úvěru, jak je tvrzeno v žalobním návrhu, nýbrž částku zahrnující pravděpodobně rovněž i sjednané úrokové navýšení a další sjednané platby. V řízení pak byla předloženými listinami prokázána aktivní legitimace stávající žalobkyně, na niž byla předmětná pohledávka za žalovanou postoupena v souladu s předloženou smlouvou o opakovaném postoupení pohledávek ze dne [datum], ve spojení se seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno předloženým dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne [datum].

6. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši sjednaných měsíčních úroků z úvěru dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne [datum] a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě měla smlouva standardizovaný neměnný obsah s tím, že byly do předem připraveného textu pouze doplněny údaje související s osobou žalované. Žalovaná tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohla nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou„ dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv„ dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.

7. V tomto ohledu soud úrok ve výši 8,5 % měsíčně (102 % ročně) hodnotí jako úrok odporující dobrým mravům, neboť jeho výše mnohonásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy. Je skutečností obecně známou a rovněž soudu známou z jeho činnosti, že běžné úrokové sazby bank z revolvingových úvěrů se pohybují ve výši okolo 2 % měsíčně (tj. 24 % ročně), což však úroková sazba v předmětné věci více než čtyřikrát převyšuje. Obsah ujednání o úrocích tedy v posuzovaném případě zakládá významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je natolik extrémní, že způsobuje poškozování práv slabší smluvní strany, tzn. spotřebitele. Ujednání je zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, sjednaný úrok vykazuje znaky lichvy dle § 1796 o. z. Vzhledem k tomu, že podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru dle výše citovaného ustanovení § 2395 o. z. je ujednání o úrocích (zároveň je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně by za situace, kdy by druhá smluvní strana na její podmínky nepřistoupila, smlouvu s ní neuzavřela), nelze uvažovat o oddělitelnosti ujednání o úrocích, nýbrž naopak je nutno smlouvu hodnotit v jejím celku jako absolutně neplatnou (§ 580 odst. 1 o. z.). V podrobnostech lze v této souvislosti odkázat např. na závěry Krajského soudu v Plzni, prezentované v jeho rozhodnutích č. j. [číslo jednací] ze dne 13. 6. 2018, č. j. [číslo jednací] ze dne 28. 11. 2018, č. j. [číslo jednací] ze dne 28. 11. 2018 apod.

8. Zdejší soud tak s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně směřující vůči žalované tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Pro dosažení spolehlivého závěru o tom, v jaké výši se žalovaná případně na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatila, bylo z pohledu žalobkyně nezbytné tvrdit a prokázat, v jaké konkrétní výši byly úvěrové prostředky poukázány žalované a jakou celkovou částku žalovaná z titulu uzavřené smlouvy zaplatila, jelikož žalobkyni by vzniklo z titulu vydání bezdůvodného obohacení právo na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi částkou žalované poskytnutou a částkou žalovanou zaplacenou. Soud proto ještě před jednáním ve věci samé vyzval žalobkyni kromě jiného k doplnění žalobních tvrzení o konkrétní specifikaci, z jakých případných dílčích částek se skládá žalovaná jistina ve výši 37 409,65 Kč a jakou celkovou částku žalovaná z titulu uzavřené smlouvy zaplatila a současně žalobkyni vyzval i k doložení tvrzeného čerpání revolvingového úvěru žalovanou v částce 41 409,65 Kč. Právně zastoupená žalobkyně však na tuto výzvu nijak nereagovala a požadované skutečnosti soudu nesdělila a nedoložila, přičemž se nedostavila ani k nařízenému jednání s tím, že se písemně omluvila a pouze poukázala na to, že žalovaná je v řízení od počátku nečinnou, resp. že netvrdila a neprokázala žádné skutečnosti, které by rozporovaly nárok žalobkyně. Soud tak na jednání konaném ve věci samé dne [datum] nemohl žalobkyni poskytnout adekvátní procesní poučení ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a žalobkyně se tak sama zbavila možnosti být poučena ve vztahu ke skutečnostem, jejichž objasnění bylo ostatně požadováno již předchozí výzvou soudu, doručenou zástupci žalobkyně společně s předvoláním k jednání. Soud přitom není povinen za tímto účelem odročovat jednání či poučení poskytnout jinak. V řízení tak nebylo předloženými listinnými důkazy prokázáno žalobní tvrzení o tom, že by na účet žalované měly být poskytnuty nějaké úvěrové prostředky, již vůbec ne pak ve výši 41 409,65 Kč, když takovou skutečnost nelze hodnověrně seznat ani ze žalobkyní předložených listin (výše zmíněné sjetina a faktura obsahující platební informace a dále listina v anglickém jazyce, označená jako [jméno] application info) a rovněž tak nebylo tvrzeno a spolehlivě prokázáno, jakou celkovou částku měla žalovaná na svůj tvrzený úvěrový dluh zaplatit.

9. Pokud by i bylo možné teoreticky konstatovat, že žalovaná čerpala úvěr v nějaké výši, jak by mohl naznačovat obsah zmíněných předložených listin, nebylo by i tak možné dospět ke stanovení přesné výše bezdůvodného obohacení, protože žalobkyně soudu nenabídla žádná konkrétní tvrzení o tom, jakou celkovou částku žalovaná na základě úvěrové smlouvy zaplatila, když pouhým předložením listinných důkazů nelze bez dalšího nahrazovat absenci tvrzení příslušných rozhodných skutečností. Za těchto okolností proto nezbylo zdejšímu soudu než podanou žalobu v plném rozsahu zamítnut.

10. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném případě měla ve věci plný úspěch žalovaná, která se však vůči žalobkyni práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdala, a proto bylo za použití argumentu a contrario ve vztahu k citovanému zákonnému ustanovení rozhodnuto o tom, že se žalované vůči žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřiznává, ač by na ni jinak měla s ohledem na výsledek sporu právo.

11. V daném případě zdejší soud nevydal na návrh žalobkyně elektronický platební rozkaz, ale v řízení po jeho zahájení nařídil ústní jednání, a proto žalobkyni, která byla ve sporu zcela neúspěšnou, stíhá povinnost doplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek z návrhu ve výši 374 Kč podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 1 497 Kč podle položky 2 bodu 1 písm. c) Sazebníku poplatků, když podle položky 2 bodu 2, ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) tohoto sazebníku, soudní poplatek činí částku 1 871 Kč. Žalobkyni tedy zbývá doplatit částku ve výši 374 Kč. Splatnost doplatku v tomto případě nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pro jeho zaplacení byla žalobkyni dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.