8 C 96/2026

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Matějíčkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 30 426 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 20 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 10 426 Kč s 11,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 30 426 Kč od , datum, do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 784,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet , Jméno advokátky, , advokátky se sídlem v , adresa, .

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši 304 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 30 426 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení. Podání návrhu odůvodnila žalobkyně tím, že se stala věřitelem žalované pohledávky, která vůči žalovanému původně vznikla společnosti , právnická osoba, , jež se žalovaným za pomoci prostředků komunikace na dálku prostřednictvím jejích webových stránek uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr v celkové výši 20 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne , datum, , když však žalovaný do data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky a sjednaný smluvní úrok ve výši 10 426 Kč nezaplatil. Žalovaný se tak dostal do prodlení s vrácením úvěru. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka v celkové výši 30 426 Kč, skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 20 000 Kč a ze smluvního úroku ve výši 10 426 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z celkové částky 30 426 Kč ode dne následujícího po datu splatnosti úvěru.

2. Žalovaný se k návrhu na zahájení řízení nijak nevyjádřil.

3. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne , datum, , se žalovaný nedostavil ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvil či z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalovanému řádně a včas doručeno fikcí dle občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, když vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Ze Smlouvy o úvěru č. , hodnota, , uzavřené dne , datum, , vzal soud za prokázané, že mezi společností , právnická osoba, jako úvěrujícím a věřitelem na straně jedné a žalovaným jako úvěrovaným a dlužníkem (klientem) na straně druhé mělo dojít distančním způsobem, tj. za pomoci prostředků komunikace na dálku (bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran), ke vzniku závazkového právního vztahu, v jehož rámci se uvedená právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový bezhotovostní spotřebitelský úvěr (úvěrový rámec) ve výši 20 000 Kč, úročený úrokovou sazbou ve výši 279,83 % ročně. Celkem se tak žalovaný zavázal k úhradě částky ve výši 24 600 Kč (ke splacení po 30 dnech). Výše minimální měsíční splátky činila 5 % výše jistiny + úrok přirostlý za předchozích 30 dnů. Úvěr byl poskytnut na dobu určitou v délce 12 měsíců. Předloženým výpisem z běžného účtu a předloženým potvrzením o finančních transakcích k úvěrové smlouvě žalobkyně v řízení prokázala, že dne , datum, poskytla její právní předchůdkyně na bankovní účet žalovaného, specifikovaný v úvěrové smlouvě, částku úvěru ve výši 20 000 Kč. Z dopisu ze dne , datum, , adresovaného žalovanému, vzal soud za prokázané, že tento byl vyrozuměn o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně byla nucena poskytnutý úvěr v souladu s uzavřenou úvěrovou smlouvou a obchodními podmínkami, které byly její nedílnou součástí, ke dni , datum, zesplatnit a vyzvat žalovaného k okamžité úhradě veškerých dlužných částek, když žalovaný nijak nereagoval na předchozí upomínku k úhradě ze dne , datum, . Žalovaný byl tímto způsobem vyzván k zaplacení mj. dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč a dlužného smluvního úroku ve výši 10 426 Kč. V řízení pak byla předloženými listinami prokázána aktivní legitimace stávající žalobkyně, na niž byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena v souladu s předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, ve spojení s dodatkem č. , hodnota, a se seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávky mělo být žalovanému oznámeno předloženým dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne , datum, a předloženou předžalobní výzvou žalobkyně z téhož dne.

5. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

7. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši sjednaných úroků z úvěru dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z., podle něhož neplatným je kromě jiného právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. V posuzované věci byla mezi smluvními subjekty úvěrová smlouva uzavřena jako smlouva spotřebitelská v souladu s § 1810 a násl. o. z., když ustanovení § 1813 o. z. přímo výslovně zakazuje ve spotřebitelských smlouvách, tj. ve smlouvách uzavíraných mezi podnikatelem a spotřebitelem, ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem dobré víry značnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tzn. z úřední povinnosti. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být rovněž i podle Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne , datum, a podle judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě měla smlouva standardizovaný neměnný obsah s tím, že byly do předem připraveného textu pouze doplněny údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smlouvy v tomto směru nemohl nijak ovlivnit. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Dle již ustálené judikatury jsou „dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv „dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.

8. V tomto ohledu soud úrok ve výši 279,83 % ročně hodnotí jako úrok odporující dobrým mravům, neboť jeho výše mnohonásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy. Obsah ujednání o úrocích tedy v posuzovaném případě zakládá významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je natolik extrémní, že způsobuje poškozování práv slabší smluvní strany, tzn. spotřebitele. Ujednání je zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, sjednaný úrok zjevně vykazuje znaky lichvy dle § 1796 o. z. Vzhledem k tomu, že podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru dle výše citovaného ustanovení § 2395 o. z. je ujednání o úrocích (zároveň je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně by za situace, kdy by druhá smluvní strana na její podmínky nepřistoupila, smlouvu s ní neuzavřela), nelze uvažovat o oddělitelnosti ujednání o úrocích, nýbrž naopak je nutno smlouvu hodnotit v jejím celku jako absolutně neplatnou (§ 580 odst. 1 o. z.). V podrobnostech lze v této souvislosti odkázat např. na závěry Krajského soudu v Plzni, prezentované v jeho rozhodnutích č. j. 25 Co 127/2018-76 ze dne , datum, , č. j. 25 Co , Anonymizováno, /2018-68 ze dne , datum, , č. j. 25 Co , Anonymizováno, /2018-58 ze dne , datum, apod.

9. Zdejší soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru pro její rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. Žalovaný přijal od právní předchůdkyně žalobkyně částku v celkové výši 20 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalovanému nárok na vrácení toho, co bylo plněno. Žalovaný z titulu uzavřené úvěrové smlouvy nezaplatil žádnou částku, když v řízení v tomto ohledu nebyl tvrzen a prokázán případný opak, a proto má žalobkyně z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nárok na vrácení celé poskytnuté částky ve výši 20 000 Kč. Pakliže se žalobkyně dále podanou žalobou domáhala přiznání zákonného úroku z prodlení, v případě bezdůvodného obohacení nastává splatnost dluhu až na základě výzvy věřitele. V posuzované věci však z předložených listinných důkazů vyplývá, že žalovanému byla veškerá korespondence, tzn. i výzvy k zaplacení před podáním žaloby, zasílána na adresu , adresa, , a nikoliv na adresu , adresa, , uvedenou v samotné úvěrové smlouvě, když tato adresa je adresou evidovaného trvalého pobytu žalovaného již od , datum, . Žalovanému tak prokazatelně nebyla doručena výzva k plnění a z tohoto důvodu se tedy ani nemohl dostat do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení. Podané žalobě tedy soud vyhověl pouze v rozsahu jistiny ve výši 20 000 Kč (výrok I.), k čemuž by ostatně musel dospět i již jen z toho důvodu, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy se žalovaným řádně neprověřovala jeho úvěruschopnost v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru. Pro zaplacení byla žalovanému dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.

10. Ohledně zbývající částky žalované jistiny v celkové výši 10 426 Kč (30 426 Kč – 20 000 Kč) a žalovaného příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení, požadovaných žalobkyní na podkladě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.), protože závazek k jejich úhradě nebyl platně sjednán.

11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že úspěch žalobkyně činí cca 60 % (odpovídá celkové přiznané částce ve výši 20 000 Kč) a její neúspěch, tj. úspěch žalovaného, činí cca 40 % (odpovídá celkové částce včetně úroku z prodlení k datu vyhlášení rozsudku, ohledně níž byla žaloba zamítnuta, ve výši 13 215,60 Kč), když při hodnocení míry úspěchu a neúspěchu ve věci je nutné zohlednit i výši příslušenství pohledávky. Odečtením neúspěchu od úspěchu vychází, že žalobkyně má právo na 20 % svých nákladů. Náklady řízení žalobkyně jsou přitom představovány celkovou částkou ve výši 3 922 Kč a sestávají z již zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 218 Kč a z doplatku soudního poplatku ve výši 304 Kč, ukládaného žalobkyni k úhradě současně výrokem IV. tohoto rozsudku, ze 3 úkonů právní služby dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v celkové částce 2 100 Kč (3 x 700 Kč) a ze 3 režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) uvedené vyhlášky. Soud přitom přistoupil k užití ustanovení § 14b uvedené vyhlášky z toho důvodu, že žaloba byla podána po , datum, a jedná se o řízení, které bylo zahájeno na základě návrhu podaného na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně totožnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč, jak vyplývá např. ze spisu zdejšího soudu vedeného pod sp. zn. 8 C , Anonymizováno, /2025 apod. 20 % z částky 3 922 Kč pak činí částku v přiznané výši 784,40 Kč. Rovněž pro úhradu této částky, kterou je žalovaný dle § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit advokátce žalobkyně, pak byla stanovena shodná lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.

12. V posuzovaném případě soud nevydal na návrh žalobkyně elektronický platební rozkaz, ale v řízení po jeho zahájení nařídil ústní jednání, a proto je žalobkyně jako navrhovatelka podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků povinna doplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek z návrhu ve výši 304 Kč. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 1 218 Kč podle položky 2 bodu 1 písm. c) Sazebníku poplatků, když podle položky 2 bodu 2, ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) tohoto sazebníku, soudní poplatek činí částku 1 522 Kč. Žalobkyni tedy zbývá doplatit rozdílovou částku ve výši 304 Kč. Splatnost doplatku v tomto případě nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé dle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pro jeho zaplacení pak byla žalobkyni také stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.