9 C 101/2026

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Leitgebovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 145 765,03 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 33 750 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 33 750 Kč od 7. 12. 2025 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 614 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 14 614 Kč od 7. 12. 2025 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Co do částky 57 746,15 Kč, částky 39 654,88 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 34 000 Kč od 5. 4. 2025 do 6. 12. 2025, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 250 Kč od 7. 12. 2025 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 33 750 Kč od 7. 12. 2025 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 520,93 Kč od 30. 9. 2024 do 6. 12. 2025, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 5 906,93 Kč od 7. 12. 2025 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 14 614 Kč od 7. 12. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 3 796,67 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 674,53 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 34 000 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení, jakož i úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 20 520,93 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalobkyně je povinna doplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech na soudní poplatek částku ve výši 1 458 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalované zaplacení částky 145 765,03 Kč s příslušenstvím. K uplatněnému právu uvedla, že žalovaná uzavřela dne , datum, s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, (dále též „právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále též „Smlouva1“). Na základě Smlouvy1 byl žalované poskytnut úvěr ve výši 35 000 Kč, a to v hotovosti. Žalovaná se rovněž zavázala v souvislosti s poskytnutým úvěrem zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 42 532 Kč, složenou z kapitalizovaného úroku za poskytnutý úvěr za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 33 744 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 12 % ročně, částku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částku ve výši 7 288 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení. Žalovaná se zavázala splácet poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve Smlouvě1 v 21 měsíčních splátkách ve výši 3 692 Kč. Žalovaná nesplácela úvěr řádně a včas, dlužná jistina představovala k datu 31. 12. 2023 částku 34 000 Kč a dlužný poplatek částku 39 996,15 Kč. Žalovaná od uzavření výše zmíněné Smlouvy1 do podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek uhradila celkem částku 1 250 Kč. Postoupení pohledávek žalobkyni došlo smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2025 s účinností ke stejnému dni, což bylo žalované oznámeno dopisem. Žalobkyně rovněž uplatnila nárok na zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny. Stran posouzení úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z informací poskytnutých žalovanou, a to z pracovní smlouvy a zákaznické karty.

2. Dále uvedla, že žalovaná uzavřela dne , datum, s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále též „Smlouva2“). Na základě Smlouvy2 byl žalované poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč, a to v hotovosti. Žalovaná se rovněž zavázala v souvislosti s poskytnutým úvěrem zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 29 772 Kč, složenou z kapitalizovaného úroku za poskytnutý úvěr za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 20 275 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 12,75 % ročně, částku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částku ve výši 5 135 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení. Žalovaná se zavázala splácet poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve Smlouvě2 v 18 měsíčních splátkách ve výši 3 043 Kč. Žalovaná nesplácela úvěr řádně a včas, dlužná jistina představovala k datu 31. 12. 2023 částku 20 520,93 Kč a dlužný poplatek částku 21 247,95 Kč. Žalovaná od uzavření výše zmíněné Smlouvy2 do podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek uhradila celkem částku 10 386 Kč. Postoupení pohledávek žalobkyni došlo smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, s účinností ke stejnému dni, což bylo žalované oznámeno dopisem. Žalobkyně rovněž uplatnila nárok na zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny. Stran posouzení úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z informací poskytnutých žalovanou, a to z pracovní smlouvy, výplatnic, potvrzení o ubytování a zákaznické karty.

3. Soudem bylo následně při splnění podmínek uvedených v ust. § 115a o. s. ř. rozhodnuto bez nařízení jednání.

4. Aktivní legitimace stávající žalobkyně byla v řízení prokázána smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, , včetně soupisu postupovaných pohledávek a potvrzení o úhradě kupní ceny, na jejichž základě žalované pohledávky včetně příslušenství postupně přešly z právní předchůdkyně žalobkyně až na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno v předloženém oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, , odeslaném dle potvrzení dne 21. 11. 2025.

5. Žalobkyně soudu předložila smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , včetně smluvních podmínek smlouvy o spotřebitelském úvěru, z čehož má soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru (Smlouva1), na základě které byla žalované hotovostním způsobem vyplacena částka 35 000 Kč. Z této uzavřené smlouvy soud zjistil, že se žalovaná zavázala zaplatit celkovou částku věřiteli, která činila 77 532 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 692 Kč. Smlouvou byly sjednány jednak úroková sazba ve výši 86 % p. a., jednak roční procentní sazby nákladů (RPSN) na úvěr ve výši 136,57 %.

6. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne , datum, se podává, že žalovaná ve své žádosti ke své osobě uvedla, že je svobodná, žije v nájemním bydlení, nevyživuje nikoho, je zaměstnána na plný úvazek jako dělník u společnosti , právnická osoba, s čistým příjmem , částka, , což mělo být doloženo pracovní smlouvou a výplatní páskou 5,6/2023. Odhadované měsíční výdaje byly uvedeny ve výši 4 500 Kč.

7. Z fotokopie pracovní smlouvy se podává, že byla uzavřena mezi žalovanou a společností , právnická osoba, dne 20. 9. (není uveden rok).

8. Žalobkyně soudu předložila zařazení zákazníka do pojistného programu ze dne , datum, , kdy podepsáním tohoto formuláře se žalovaná zavázala ke splácení další částky společně se splácením úvěru.

9. Z Tabulky umoření ze dne 23. 10. 2025 bylo zjištěno, že žalovaná čerpala ze Smlouvy1 úvěr ve výši 35 000 Kč dne , datum, , přičemž na splátku úvěru hradila splátky od 12. 7. 2023 do 4. 9. 2023 v celkové výši 1 250 Kč.

10. Žalobkyně soudu předložila smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , včetně smluvních podmínek smlouvy o spotřebitelském úvěru, z čehož má soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru (Smlouva2), na základě které byla žalované hotovostním způsobem vyplacena částka 25 000 Kč. Z této uzavřené smlouvy soud zjistil, že se žalovaná zavázala zaplatit celkovou částku věřiteli, která činila 54 772 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 043 Kč. Smlouvou byly sjednány jednak úroková sazba ve výši 86 % p. a., jednak roční procentní sazby nákladů (RPSN) na úvěr ve výši 141,56 %.

11. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne , datum, se podává, že žalovaná ve své žádosti ke své osobě uvedla, že je svobodná, žije v nájemním bydlení, nevyživuje nikoho, je zaměstnána na plný úvazek jako operátor výroby u společnosti , právnická osoba, s čistým příjmem , částka, , což mělo být doloženo pracovní smlouvou do , datum, a výplatní páskou 1,2/2023. Odhadované měsíční výdaje byly uvedeny ve výši 4 000 Kč, externí splátky 3 200 Kč.

12. Z fotokopie pracovní smlouvy se podává, že byla uzavřena mezi žalovanou a společností , právnická osoba, dne 20. 9. (není uveden rok).

13. Ze mzdového výměru bylo zjištěno, že základní měsíční mzda žalované byla sjednána ve výši , částka, , a to dne 20. 9. (bez uvedení roku).

14. Z výplatních pásek za leden 2023 se podává, že čistá mzda žalované u společnosti , právnická osoba, činila , částka, , dle výplatní pásky za únor 2023 poté , částka, .

15. Z dokladu o zajištění ubytování bylo zjištěno, že žalovaná měla zajištěno ubytování bez omezení na adrese v , Anonymizováno, .

16. Žalobkyně soudu předložila zařazení zákazníka do pojistného programu ze dne , datum, , kdy podepsáním tohoto formuláře se žalovaná zavázala ke splácení další částky společně se splácením úvěru.

17. Z Tabulky umoření ze dne 23. 10. 2025 bylo zjištěno, že žalovaná čerpala ze Smlouvy2 úvěr ve výši 25 000 Kč dne 29. 3. 2023, přičemž na splátku úvěru hradila splátky od 17. 4. 2023 do 4. 9. 2023 v celkové výši 10 386 Kč.

18. Z výzvy ze dne 16. 1. 2026 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

19. Na výzvu soudu, aby žalobkyně označila a předložila důkazy prokazující posouzení úvěruschopnost žalované, nebylo soudu nic předloženo. Žalobkyně pouze soudu sdělila, že úvěruschopnost řádně posoudila z dotázání žalované na její rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, kdy výsledky takového zkoumání jsou obsaženy v zákaznické kartě a dokladech doložených žalovanou, soudu již předložené.

20. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

23. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

24. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

25. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

26. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah.

29. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotných smluv. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. platného v době uzavření smluv, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část oddělitelná od zbývajícího obsahu právního jednání (ve smyslu § 576 o. z.).

30. Soud v daném případě posoudil obě úvěrové smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti.

31. V nyní posuzovaném případě byly smlouvy mezi jejími účastníky uzavřeny jako spotřebitelské, ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisuje půjčená částka, splátky a další konkrétní údaje související s osobou žalované. Žalovaná tedy samotný text smluv v tomto směru těžko mohla ovlivnit. Žalobkyni byla pohledávka za žalovanou postoupena od její právní předchůdkyně. Okolnosti uzavření smlouvy soud tedy nemohl zjistit, ani v jakém postavení se oba účastníci smlouvy nacházeli, nicméně je zřejmé, že je to žalovaná, která je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, její postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Od poskytovatele se nicméně očekává požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku. Soud nemohl zjistit, v jakém postavení se spotřebitel – žalovaná nacházel s ohledem na finanční prostředky, které má k dispozici.

32. Ze shora provedených důkazů je nepochybné, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši celkem 35 000 Kč a 25 000 Kč při deklarované roční úrokové sazbě ve výši 86 %. Úrok ve výši 86 % ročně několikanásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smluv, jak vyplývá z veřejně dostupné statistiky České národní banky pro spotřebitelské úvěry se stejnými parametry, když úroky, resp. RPSN úvěrů poskytovaných bankami a některými úvěrovými společnostmi, většinou nedosahují 30 % ročně (viz také nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 199/11 či II. ÚS 3194/18). Lze přitom mít důvodně za to, že právní předchůdkyně žalobkyně by byla požadovanou částku úvěrů žalované nepůjčila a smlouvy by s ní byla neuzavřela, kdyby žalovaná na její podmínky byla nepřistoupila. Právní předchůdkyně žalobkyně si smlouvami o úvěru nechala od žalované slíbit plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění ve značném nepoměru. Smlouvy s takto sjednaným úrokem jsou proto dle názoru soudu smlouvami absolutně neplatnými.

33. Ostatně Krajský soud v Plzni dal ve svých rozhodnutích, týkajících se obdobných věcí o nárocích ze spotřebitelských úvěrových smluv, opakovaně najevo, že i při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele (srov. kupř. rozsudky ve věcech sp. zn. 25 Co 112/2018, 25 Co 127/2018, 25 Co 292/2018 nebo sp. zn. 25 Co 293/2018). Ke shodnému závěru lze dospět i při respektování závěrů vyslovených jiným odvolacím senátem Krajského soudu v Plzni v rozsudku č. j. 64 Co 265/2020-88 ze dne 27. 10. 2020. V tomto rozhodnutí odvolací soud sice nedospěl k výše nastíněnému závěru o tom, že nepřiměřeně vysoký (nemravný) úrok sám o sobě vede k neplatnosti celé úvěrové smlouvy, avšak i tak dovodil neplatnost smlouvy o úvěru jako celku s poukazem na to, že ujednání o výši úroku je třeba zkoumat v souvislostech s dalším obsahem smlouvy, zejména s ohledem na adhezní způsob uzavření smlouvy, faktickou nutnost akceptace formulářové dokumentace vypracované žalobkyní ze strany spotřebitele, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit, na přirůstání úroku běžícího do zaplacení, konstrukci „nové jistiny“, která však žádnou jistinou úvěru není, neadekvátní anatocismus (tj. sjednání úroku z úroků) ve spojení se smluvními pokutami a ve vazbě na ujednání o právu žalobkyně požadovat předčasné splacení celého úvěru v důsledku kvalifikovaného prodlení úvěrovaného aj. (v podrobnostech lze na citovaný judikát zcela odkázat). Přítomnost těchto „škodlivin“ v závazkovém vztahu, jako je tomu i v nyní rozhodnuté věci, ve svém posledku vytváří významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Tato ujednání také nesplňují požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 1811 o. z., neboť stěží lze předpokládat, že uvedené formulace budou srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že on bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsah jeho povinností.

34. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smluv je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že uzavřené smlouvy v celém svém kontextu nastolují v rozporu se zásadou ochrany práv spotřebitele, která má své vyjádření především v příslušných ustanoveních o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, která je tak významnou, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit vcelku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že právní předchůdkyně žalobkyně by požadované částky úvěrů žalované neposkytla a smlouvy by s ní neuzavřela, pokud by žalovaná zcela na její podmínky nepřistoupila.

35. Odhlédnuvši od všeho výše uvedeného dospěl soud rovněž k závěru, že smlouvy o úvěru jsou neplatné taktéž ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěry, resp. poskytla žalované úvěry za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna je splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR-Finance, Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.

36. Soud po provedeném dokazování konstatuje, že v tomto konkrétním případě žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) neposoudila úvěruschopnost žalované řádně. Posuzované smlouvy o úvěru obsahují toliko povšechné informace, které by mohl věřitel posuzovat za účelem zjištění schopnosti žalované splácet sjednaný úvěr, přičemž žalobkyně netvrdila, resp. ani k výzvě soudu neprokázala, že by její právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované. Z vyjádření žalobkyně k posuzování úvěruschopnosti vyplynulo, že bylo využito informací získaných ze zákaznické karty vyplněné žalovanou, se zohledněním příjmů žalované (potvrzených pracovní smlouvou a výplatními páskami), zohledněním potvrzení o ubytování žalované a výdajů sdělených žalovanou. Poskytovatel úvěru je povinen aktivně úvěruschopnost žalované zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a záměrně nesdělí poskytovateli úvěru veškeré své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Není tedy jakkoli zřejmé, jaké doklady žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně skutečně předložila k posouzení (či zda vůbec) kromě pracovní smlouvy a výplatních pásek, resp. jaké informace žalovaná ke své finanční situaci sdělila, neboť jakékoliv dokumenty s tímto související ze strany žalobkyně zcela absentují, a to především stran výdajů žalované (např. výpis z účtu, nájemní smlouva, aj.). Soudu předložený doklad o zajištění ubytování nemá pro posouzení úvěruschopnosti žádnou relevanci, neboť v něm není uvedena žádná částka, kterou žalovaná za toto ubytování ubytovateli měsíčně hradí. Pochybení žalobkyně by případně nemohly napravit ani výstupy z nejrůznějších databází (které nadto ani právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla), neboť ty neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že spotřebitel disponuje aktuálně prostředky k tomu, aby dohodnuté splátky splácel. Na výše uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že žalovaným uvedené údaje případně odpovídají „statisticky obvyklým“ údajům, neboť zákonem stanovená povinnost předpokládá zkoumání úvěruschopnosti konkrétního žadatele, nikoliv žalobkyní presumovaného obrazu typického žadatele (spadajícího do určité skupiny dle jím sdělených a neověřovaných údajů), bez ohledu na skutečnost, že použití scoringového postupu vycházejícího ze statistických dat může v praxi vést k nižšímu počtu nesplacených úvěrů jakožto i k nižším nákladům/pracnosti/složitosti procesu sjednávání spotřebitelského úvěru. Lze mít tedy za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nemohla mít ucelený přehled o životní a majetkové situaci žalované. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované řádně nezkoumala, a to v případě ani jedné z úvěrových smluv. Posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr proto nebylo dle závěru soudu dostatečné a správné, právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem (shora citované §§ 86 a 87 ZoSÚ a § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. S ohledem na to je nutné na nyní posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru pohlížet jako na absolutně neplatnou.

37. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích aj. Spotřebitel je však povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 ZoSÚ).

38. S ohledem na neplatnost Smlouvy1 soud nárok žalobkyně posoudil jakožto nárok z bezdůvodného obohacení dle § 2993 občanského zákoníku. Žalovaná čerpala částku 35 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, žalobkyně má proto nárok na vrácení toho, co plnila její právní předchůdkyně. Žalovaná uhradila toliko 1 250 Kč, je tedy povinna zaplatit žalobkyni částku odpovídající rozdílu těchto částek, tj. částku ve výši 33 750 Kč (výrok I.).

39. S ohledem na neplatnost Smlouvy2 soud nárok žalobkyně posoudil jakožto nárok z bezdůvodného obohacení dle § 2993 občanského zákoníku. Žalovaná čerpala částku 25 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, žalobkyně má proto nárok na vrácení toho, co plnila její právní předchůdkyně. Žalovaná uhradila toliko 10 386 Kč, je tedy povinna zaplatit žalobkyni částku odpovídající rozdílu těchto částek, tj. částku ve výši 14 614 Kč (výrok II.).

40. Soud se dále zabýval nárokem žalobkyně na úrok z prodlení. Vzhledem k tomu, že nárok žalobkyně je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 odst. 1 o. z., je žalovaná povinna plnit až na výzvu žalobkyně dle § 1958 odst. 2 o. z. (s odkazem na rozhodnutí NS sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Žalovaná byla prokazatelně vyzvána k plnění v případě obou smluv výzvou ze dne 21. 10. 2025, kterou byla žalované poskytnuta lhůta k úhradě dlužné částky do 10 dnů. Má se za to, že došlá zásilka došla třetí pracovní den po odeslání dle § 573 o. z. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení celého dluhu do 10 dnů od doručení výzvy, v prodlení se ocitla dne následujícího po splatnosti. Výzva, coby zásilka, byla poskytovateli poštovních služeb předána dne 21. 11. 2025. Ode dne 7. 12. 2025 je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1968 ve spojení s § 1970 o. z., jehož výši stanoví § 2 nařízení č. 351/2013 Sb., a to v případě obou žalovaných smluv.

41. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že procesní úspěch žalované (ve výroku III.) převýšil procesní úspěch žalobkyně (ve výroku I. a II.). Žalovaná však žádné náklady neúčtovala, proto bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

42. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.

43. Vzhledem k tomu, že ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, je žalobkyně povinna doplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek. Žalobkyně již uhradila soudní poplatek ve výši 5 831 Kč dle položky 2 bod 1 písm. c) sazebníku poplatků zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Žalobkyni byl soudní poplatek doměřen postupem dle položky 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 bod 1 psím. b) sazebníku poplatků tak, že doplatek činí částku ve výši 1 458 Kč, neboť soudní poplatek v tomto případě právě z důvodu nevydání elektronického platebního rozkazu představoval částku ve výši 7 289 Kč.