9 C 151/2026

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Leitgebovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 40 284 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 100 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 13 100 Kč od 25. 3. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 27 184 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 975,62 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 203,34 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 17 579,31 Kč od 25. 11. 2025 do 24. 3. 2026, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 4 479,31 Kč od 25. 3. 2026 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 13 100 Kč od 25. 3. 2026 do zaplacení, jakož i úroku ve výši 8 % ročně z částky 16 822,46 Kč od 25. 11. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku v částce 395 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalovaném zaplacení částky 40 284 Kč s příslušenstvím. K uplatněnému právu uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba. (dále též „právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovaným dne datum smlouvu o úvěru č. hodnota, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal čerpaný úvěr splácet spolu s úrokem v pevné výši 1 014 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 9 800 Kč, úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 770 Kč a úhradou za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě bydliště ve výši 3 600 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč, a to nejpozději do 11. 6. 2025. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 16 822,46 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 756,85 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 7 700 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 176,12 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši 2 828,57 Kč, smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 203,34 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 975,62 Kč, jakož i běžícího zákonného i smluvního úroku.

2. Žalobkyně následně k výzvě soudu dne 9. 6. 2026 doplnila svá skutková tvrzení a předložila soudu důkazy stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutí úvěru. Žalobkyně sdělila, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr, a to na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného a jejich ověření doklady od žalovaného (žádost o úvěr, pracovní smlouva, výplatní pásky, výpis z účtu) a nahlédnutím do veřejných registrů (NRKI, BRKI, SOLUS a insolvenční rejstřík). V žádosti žalovaný uvedl, že je zaměstnán na dobu neurčitou, má měsíční příjmy částka a výše měsíčních výdajů činí částka. Použitelný měsíční příjem tak byl vypočten na částku částka. Majetková situace žalovaného byla ověřena z výpisu z účtu žalovaného. S ohledem na zjištěné informace měla právní předchůdkyně žalobkyně za to, že schopnost žalovaného splácet úvěry se stanovenými měsíčními splátkami je dostatečná.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

4. Ve věci bylo na den datum nařízeno ústní jednání. Žalovaný, ač řádně předvolán, na toto jednání se nedostavil a rovněž nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Soud proto věc v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. projednal v nepřítomnosti žalovaného.

5. Aktivní legitimace stávající žalobkyně byla v řízení prokázána Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum, ve spojení s přílohou této smlouvy (tj. soupisem postupovaných pohledávek) a potvrzením o uhrazení kupní ceny, na jejichž základě žalovaná pohledávka včetně příslušenství přešly z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno v předloženém Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2026.

6. Žalobkyně soudu předložila Smlouvu o úvěru č. hodnota ze dne datum, dle které byly žalovanému poskytnuty v hotovosti finanční prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit celkovou dlužnou částku ve výši 37 184 Kč, která zahrnuje částku 20 000 Kč, úrok ve výši 1 014 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 770 Kč a částku za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 600 Kč. Doba trvání spotřebitelského úvěru byla sjednána na 14 měsíců. Žalovaný se zavázal uhradit uvedenou celkovou dlužnou částku v 14 splátkách po 2 656 Kč s tím, že první splátku je povinen zaplatit do měsíce od data podpisu smlouvy a každou následující splátku do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzal poskytnutou částku v hotovosti při podpisu smlouvy.

7. Z transakční historie bylo zjištěno, že ke smlouvě č. hodnota byla platbou v hotovosti v období od 17. 4. 2024 do 17. 7. 2024 v celkem hodnota splátkách uhrazena celkem částka 6 900 Kč.

8. Z dopisu právního zástupce žalobkyně ze dne 9. 3. 2026 (včetně dokladu o odeslání tohoto dopisu žalovanému) bylo zjištěno, že jím byl žalovaný vyzván k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě, a to nejpozději do 24. 3. 2026.

9. Ze žádosti o úvěr ze dne datum se podává, že žalovaný ke své osobě uvedl, že jeho celkové měsíční příjmy plynoucí ze zaměstnání jsou ve výši částka, celkové měsíční výdaje jsou ve výši částka. Příjmy žalovaného byly ověřeny z výplatní pásky a pracovní smlouvy. Žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů, je rozvedený, nemá žádné vyživované děti, má střední vzdělání.

10. Z pracovní smlouvy ze dne datum se podává, že byla uzavřena mezi žalovaným jakožto zaměstnancem a společností právnická osoba. jakožto zaměstnavatelem, přičemž byl jejím sepsáním sjednán pracovní poměr na dobu neurčitou, a to na pozici dělník svozu odpadu.

11. Z předložených výplatních pásek bylo zjištěno, že za období ledna 2024 náležela žalovanému čistá mzda částka, za období února 2024 poté částka a za období března 2024 poté částka.

12. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

15. Podle § 13 o. z. může každý, kdo se domáhá právní ochrany, důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích.

16. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

17. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

18. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

19. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah.

21. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši stanovených poplatků v celkové výši 16 170 Kč dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. platného v době uzavření smlouvy, však je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část oddělitelná od zbývajícího obsahu právního jednání (ve smyslu § 576 o. z.).

22. Soud v daném případě posoudil úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti.

23. V nyní posuzovaném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisuje půjčená částka, „poplatky“, splátky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smluv v tomto směru těžko mohl ovlivnit. Žalobkyni byla pohledávka za žalovaným postoupena od její právní předchůdkyně. Soudu v těchto případech žalobkyně poskytuje pouze smlouvu o úvěru a o okolnostech sjednání půjčky žalobkyně nemá informace, pouze zasílá žalovaným předžalobní upomínku. Okolnosti uzavření smluv soud tedy nemohl zjistit, ani v jakém postavení se oba účastníci smlouvy nacházeli, nicméně je zřejmé, že je to žalovaný, který je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, jeho postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Od poskytovatele se nicméně očekává požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku. Soud nemohl zjistit, v jakém postavení se spotřebitel – žalovaný nacházel s ohledem na finanční prostředky, které má k dispozici, předchůdce žalobkyně si zjišťoval ekonomickou schopnost žalovaného splácet toliko vyplněním dotazníku v rámci žádosti o úvěr a doložením dokladů o příjmech žalovaného, aniž by byla jakkoliv zkoumána částka měsíčních výdajů žalovaného.

24. Soud považuje tato právní jednání) za neplatné pro rozpor s dobrými mravy také z toho důvodu, že žalobkyně požaduje po žalovaném poplatek, aniž by bylo uvedeno, jak byl tento určen a proč právě v této výši. Výše „poplatku“ celkem 16 170 Kč, tj. více než 80 % vztažmo k půjčené částce, soud považuje za odporující dobrým mravům. Případné poplatky sjednávané v souvislosti s poskytováním finančních prostředků mohou mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou věřitele za půjčení peněžních prostředků má být úrok, s tím, že v bankovní praxi je obvyklé, že případné poplatky, pokud vůbec jsou požadovány, tvoří zcela zanedbatelný podíl z půjčené částky. Sjednáním takto vysokého nepřiměřeného poplatku věřitel zcela nepochybně obchází zákon. Celkové náklady spotřebitelského úvěru, představované zejména poplatky souvisejícími s poskytnutím úvěru, tak soud ve vztahu k výši poskytnuté částky považuje za odporující dobrým mravům, když žalobkyně sice ve smlouvách deklaruje pevnou částku úroku v nízké výši, avšak tento úrok z úvěru je zastřen právě těmito poplatky, jejichž prostřednictvím tak fakticky dochází k výraznému navýšení částky, kterou se žalovaný jako spotřebitel zavázal zaplatit, což samo o sobě je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří to zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a jíž i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Žalovaný byl přitom nucen zcela akceptovat formulářovou dokumentaci vypracovanou jednostranně žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit.

25. Jak uvedl Krajský soud v Plzni ve svém přiléhavém rozhodnutí j. č. 25 Co 169/2017–64 ze dne 26. 7. 2017, není ospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, neboť se tím věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což zatěžuje celou společnost. Takovéto jednání nemůže požadovat právní ochrany odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá. Podstatou podnikání žalobce je ve svém důsledku obchod s chudobou. To je doloženo v podstatě i žalovanou částkou. Sjednaný úrok a odměnu za inkaso nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že bez tohoto ujednání by věřitel takovouto smlouvu neuzavřel.

26. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že uzavřené smlouvy v celém svém kontextu nastolují v rozporu se zásadou ochrany práv spotřebitele, která má své vyjádření především v příslušných ustanoveních o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, která je tak významnou, že je nutno ujednání smluv hodnotit vcelku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že žalobkyně by požadovanou částku úvěrů žalované neposkytla a smlouvy by s ní neuzavřela, pokud by žalovaná zcela na její podmínky nepřistoupila. Z důvodů uvedených shora byla žaloba částečně zamítnuta, když pro absolutní neplatnost smlouvy rovněž nepřipadalo v úvahu vyhovět nároku i co se týče smluvního příslušenství, které bylo sjednáno rovněž neplatně.

27. Odhlédnuvši od všeho výše uvedeného dospěl soud rovněž k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná taktéž ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR-Finance, Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.

28. Posuzovaná smlouva neobsahuje ani v nejmenším informace, které by mohl věřitel posuzovat za účelem zjištění schopnosti žalovaného splácet sjednaný úvěr, přičemž žalobkyně ničím neprokázala svá tvrzení, že by právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně předložila soudu jako důkaz posuzování a hodnocení úvěruschopnosti žalovaného, kdy tento postup dle žalobkyně byl proveden s odbornou péčí, žádost žalovaného o úvěr a taktéž pracovní smlouvu žalovaného a výplatní pásky žalovaného za období ledna až března 2024, ze kterých měla být ověřena výše příjmů a výdajů žalovaného. V řízení tedy bylo zjištěno, že poskytovatel úvěru posuzoval úvěruschopnost žalovaného tak, že vycházel z údajů, které žalovaný uvedl při sjednávání spotřebitelského úvěru o svých příjmech a výdajích. Dosavadní platební morálku žalovaného měla právní předchůdkyně žalobkyně prověřit v dostupných registrech, avšak pro tato tvrzení nedoložila i přes výzvu soudu žádné důkazy, jež by jej osvědčovaly. Totéž lze říci o žalobkyní tvrzených výpisech z účtu žalovaného, které měla mít právní předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného k dispozici, avšak žádné podklady toto dokládající soudu nepředložila. Skutečné výdaje žalovaného poté nebyly nijak ověřeny. Pochybení právní předchůdkyně žalobkyně pak nemohly napravit ani výstupy z nejrůznějších databází, neboť ty neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že spotřebitel disponuje aktuálně prostředky k tomu, aby dohodnuté splátky splácel. Na výše uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že žalovaným uvedené údaje případně odpovídají „statisticky obvyklým“ údajům, neboť zákonem stanovená povinnost předpokládá zkoumání úvěruschopnosti konkrétního žadatele, nikoliv žalobkyní presumovaného obrazu typického žadatele (spadajícího do určité skupiny dle jím sdělených a neověřovaných údajů), bez ohledu na skutečnost, že použití scoringového postupu vycházejícího ze statistických dat může v praxi vést k nižšímu počtu nesplacených úvěrů jakožto i k nižším nákladům/pracnosti/složitosti procesu sjednávání spotřebitelského úvěru. Z postupu právní předchůdkyně žalobkyně přitom nelze seznat, že by si tyto informace o výdajích žalovaného jakkoliv zjišťovala, či si alespoň ověřila ty, které jí byly žalovaným tvrzeny, což lze chápat jako jednoduchý krok k ověření schopnosti splácet úvěr klientem, ke kterému měla právní předchůdkyně žalobkyně přistoupit a z nepochopitelných důvodů tak neučinila, byť si mohla za tímto účelem minimálně sama vyžádat od žalovaného kompletní výpisy z bankovního účtu k doložení, kopii nájemní smlouvy aj. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr nebylo dle závěru soudu dostatečné a správné, žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem (shora citované §§ 86 a 87 ZoSÚ a § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.

29. Ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ je i z tohoto důvodu smlouva o úvěru mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, neplatná.

30. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích aj. Spotřebitel je však povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 ZoSÚ).

31. Žalovaný prokazatelně přijala (z titulu neplatné smlouvy) od právní předchůdkyně žalobkyně částku 20 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalovanému nárok na vrácení toho, oč se žalovaný obohatil. Ze žalobních tvrzení a z listinných důkazů vyplynulo, že žalovaný uhradil z titulu (resp. ve prospěch) smlouvy částku v celkové výši 6 900 Kč. Žalobkyně tak má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nárok na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi částkou žalovanému poskytnutou (20 000 Kč) a částkou žalovaným zaplacenou (6 900 Kč), tzn. nárok na zaplacení částky ve výši 13 100 Kč.

32. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.

33. Soud se dále zabýval nárokem žalobkyně na úrok z prodlení. Vzhledem k tomu, že nárok žalobkyně je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 odst. 1 o. z., je žalovaný povinen plnit až na výzvu žalobkyně dle § 1958 odst. 2 o. z. (s odkazem na rozhodnutí NS sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Žalovaný byl prokazatelně vyzván k plnění předžalobní výzvou ze dne 9. 3. 2026 (a to s doloženým dokladem o jejím odesláním, přičemž součástí této výzvy bylo mj. vyčíslení dlužné částky, která pokrývala částku ve výši bezdůvodného obohacení), kterou byla žalovanému poskytnuta lhůta k úhradě dlužné částky do 24. 3. 2026. Ode dne následujícího po tomto datu je žalovaný tedy povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1968 ve spojení s § 1970 o.z., jehož výši stanoví § 2 nařízení č. 351/2013 Sb.

34. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že procesní úspěch žalovaného (ve výroku II.) převýšil procesní úspěch žalobkyně (ve výroku I.). Žalovaný však žádné náklady neúčtoval, proto bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (výrok III.).

35. V posuzovaném případě soud nevydal na návrh žalobkyně elektronický platební rozkaz, ale v řízení po jeho zahájení nařídil ústní jednání, a proto žalobkyni stíhá povinnost doplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek z návrhu ve výši 395 Kč podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 1 582 Kč podle položky 2 bodu 1 písm. c) Sazebníku poplatků, když podle položky 2 bodu 2, ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) tohoto sazebníku, soudní poplatek činí částku 1 977 Kč. Žalované tedy zbývá doplatit částku ve výši 395 Kč (výrok IV.). Splatnost doplatku v tomto případě nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pro jeho zaplacení pak byla rovněž stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Klatovech. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.