9 C 251/2025

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Leitgebovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 27 813,95 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24 687 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 3 126,95 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 497,92 Kč, jakož i zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 24 687 Kč od 16. 2. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 522,56 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně Jméno advokáta.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 27 813,95 Kč s příslušenstvím. K uplatněnému právu uvedla, že žalovaný uzavřel dne datum s žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru Anonymizováno č. hodnota, na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnou úvěrový limit a žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil, dostal se do prodlení se zaplacením poskytnuté částky ve výši 24 687 Kč, kdy žalovaný byl rovněž povinen zaplatit smluvní úrok z jistiny ve výši 2 497,92 Kč a smluvní poplatky ve výši 3 126,95 Kč. Žalobkyně žalovanému zaslala výzvu ke splnění povinností dne 29. 4. 2025, i přesto žalovaný ničeho neplnil., 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Žalobkyně soudu předložila smlouvu o spotřebitelském úvěru Anonymizováno č. hodnota ze dne datum, uzavřenou mezi účastníky řízení. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 24 687 Kč za účelem nákupu Anonymizováno, kdy žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni krom dlužné jistiny také úrok ve výši 34,48 % ročně, kdy ve 24 měsíčních splátkách po 1 398 Kč (bez platby na pojistné) měl zaplatit celkem částku ve výši 33 552 Kč.

4. Žalobkyně oznámila žalovanému ukončení smlouvy dopisem ze dne 3. 2. 2025 z důvodu neplnění povinností, a rovněž vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky.

5. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný měl čistý měsíční příjem ve výši 48 500 Kč tvořený mzdou ve výši 40 000 Kč, a jiným pravidelným příjmem ve výši 8 500 Kč. Jeho výdaje byly tvořeny nájemným ve výši 4 000 Kč, splátky úvěrů ve výši 15 512 Kč.

6. Žalobkyně soudu rovněž předložila rozpis čerpání úvěru s tím, že žalovaný čerpal částku ve výši 24 687 Kč, a na svůj dluh ničeho neuhradil.

7. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

9. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

10. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

11. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah.

15. S ohledem na všechny provedené důkazy měl soud za to, že smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopna jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR-Finance, Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.

16. Posuzovaná smlouva o revolvingovém úvěru neobsahuje ani v nejmenším informace, které by mohl věřitel posuzovat za účelem zjištění schopnosti žalovaného splácet sjednaný úvěr, přičemž žalobkyně ničím neprokázala svá tvrzení, že by s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného. V řízení bylo zjištěno, že poskytovatel úvěru posuzoval úvěruschopnost žalovaného tak, že vycházel z údajů, které žalovaný uvedl při sjednávání spotřebitelského úvěru o svých příjmech a výdajích. Dosavadní platební morálku žalovaného ověřil v dostupných registrech, zejména v registru SOLUS, centrální evidenci exekucí a registru CRIF. Skutečné příjmy ani výdaje žalovaného však nebyly nijak ověřeny. Pochybení žalobkyně pak nemohly napravit ani výstupy z nejrůznějších databází, neboť ty neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že spotřebitel disponuje aktuálně prostředky k tomu, aby dohodnuté splátky splácel. Na výše uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že žalovaným uvedené údaje případně odpovídají „statisticky obvyklým“ údajům, neboť zákonem stanovená povinnost předpokládá zkoumání úvěruschopnosti konkrétního žadatele, nikoliv žalobkyní presumovaného obrazu typického žadatele (spadajícího do určité skupiny dle jím sdělených a neověřovaných údajů), bez ohledu na skutečnost, že použití scoringového postupu vycházejícího ze statistických dat může v praxi vést k nižšímu počtu nesplacených úvěrů jakožto i k nižším nákladům/pracnosti/složitosti procesu sjednávání spotřebitelského úvěru. Nelze se tedy v žádném případě bez dalšího domnívat, že by žalovaný byl v okamžiku poskytování úvěru solventní. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní stran prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, když soud vychází ze zjištěného skutkového stavu, tedy že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného řádně nezkoumala. Pokud tedy žalobkyně dospěla k tomu, že je žalovaný schopen úvěr splácet, byl tento závěr chybný. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr proto nebylo dle závěru soudu dostatečné a správné, žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

17. Po zhodnocení výše zmíněného je nutné konstatovat, že žalobkyně nedostatečně zjišťovala úvěruschopnost dlužníka jako spotřebitele. Žalobkyně nepostupovala s náležitou odbornou péčí při zjišťování úvěruschopnosti spotřebitele a důkladně tuto schopnost neposoudila.

18. Ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ je i z tohoto důvodu smlouva o úvěru mezi žalobkyní a žalovaným, neplatná.

19. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích aj. Spotřebitel je však povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 ZoSÚ).

20. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru soud nárok žalobkyně posoudil jakožto nárok z bezdůvodného obohacení dle § 2993 občanského zákoníku. Žalovaný přijal částku 24 687 Kč, aniž tu byl platný závazek, žalobkyně má proto nárok na vrácení toho, co plnila. Žalovaný neuhradil ničeho, je tedy povinen zaplatit žalobkyni částku odpovídající rozdílu těchto částek, tj. částku ve výši 24 687 Kč (výrok I.).

21. Soud se dále zabýval nárokem žalobkyně na úrok z prodlení. Výše uvedený závěr o nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníka se přitom projeví i v rozhodnutí o lhůtě k plnění a o úroku z prodlení. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se mj. uvádí: Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

22. V posuzované věci byl žalovaný nečinný. Netvrdil a neprokázal, jaké jsou jeho možnosti stran vrácení poskytnuté jistiny. Za tohoto stavu soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit dlužnou částku ve lhůtě stanovené podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Úrok z prodlení z přisouzené částky, ani žalovaný kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení, nebyl přiznán (výrok II.), protože žalovaný se v prodlení ocitne až v případě, že dlužnou jistinu nezaplatí v soudem stanovené lhůtě.

23. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že procesní úspěch žalobkyně (ve výroku II., 76 %) převýšil procesní úspěch žalovaného (ve výroku I., 24 %). Žalobkyni tedy náleží náhrada nákladů řízení ve výši odpovídající rozdílu úspěchu účastníků, tj. ve výši 52 %.

24. Náklady řízení žalobkyně dle ustanovení § 137 o. s. ř. tvoří soudní poplatek ve výši 1 113 Kč, odměna advokáta za zastupování žalobkyně v soudním řízení ve výši 1 200 Kč sestávající ze 3 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění, podání žaloby) při sazbě mimosmluvní odměny 400 Kč za 1 úkon právní služby dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v účinném znění, náhrada hotových výdajů advokáta v podobě 3 režijních paušálů po 100 Kč ve výši 300 Kč dle ustanovení § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, jakož i náhrada za daň z přidané hodnoty o sazbě 21 %, počítaná z odměny advokáta za zastupování a náhrady jeho hotových výdajů. Celkem náklady řízení žalobkyně dosahují částky 2 928 Kč. S ohledem na částečný úspěch žalobkyně jí však náleží náhrada nákladů řízení pouze ve výši 52 % z této částky, tj. ve výši 1 522,56 Kč.

25. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Klatovech, a to do patnácti dnů od doručení písemného vyhotovení rozsudku. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.