9 C 26/2026

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Leitgebovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 69 390,38 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 480,67 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 21 480,67 Kč od 10. 9. 2025 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 47 909,71 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 66 423,58 Kč od 19. 9. 2024 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 69 390,38 Kč od 25. 5. 2025 do 9. 9. 2025, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 47 909,71 Kč od 10. 9. 2025 do zaplacení, jakož i zákonného úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 21 480,67 Kč od 10. 9. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku v částce 694 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalovaném zaplacení částky 69 390,38 Kč s příslušenstvím, jež sestávala z dlužné jistiny ve výši 66 423,58 Kč, dlužných poplatků ve výši 2 966,80 Kč, a dále z úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 66 423,58 Kč od 19. 9. 2024 do 12. 9. 2025 ve výši 8 445,48 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 69 390,38 Kč od 25. 5. 2025 do 12. 9. 2025 ve výši 2 727,91 Kč, přičemž žalobkyně rovněž požadovala úhradu běžícího úroku a zákonného úroku z prodlení od 13. 9. 2025 do zaplacení. K uplatněnému právu uvedla, že společnost , právnická osoba, . (dále též „právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – , Anonymizováno, půjčka, který byl žalovanému poskytnut na běžný účet ve výši 80 000 Kč. Žalovaný se zavázal hradit taktéž úrok ve výši 12,75 % ročně z dlužné jistiny úvěru. Protože žalovaný neplnil své povinnosti řádně a včas, prohlásila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávky ze smlouvy o úvěru za okamžitě splatné dne 18. 9. 2024. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru na žalobkyni, a to postupní smlouvou ze dne , datum, s účinností ke dni 21. 5. 2025.

2. K výzvě soudu žalobkyně v doplnění žaloby uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně ve věci kontrolovala aktuální dluhy interní i externí, negativní záznamy, neplatné doklady, informace z externích úvěrových registrů (BRKI, NRKI, SOLUS, insolvenční rejstřík aj.), dále při prověřování úvěruschopnosti vycházela z potvrzení o příjmu a žádosti o úvěr. Při hodnocení úvěruschopnosti právní předchůdkyně žalobkyně porovnávala příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Následně bylo žádosti vyhověno. Žalobkyně rovněž uvedla, že žalovaný doposud na předmětný úvěr uhradil částku 58 519,33 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nikterak nevyjádřil.

4. K jednání u zdejšího soudu, které se ve věci konalo dne , datum, , se žalovaný nedostavil, ani svoji nepřítomnost žádným způsobem neomluvil či z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv z obsahu spisu vyplynulo, že předvolání k jednání společně s návrhem na zahájení řízení bylo žalovanému řádně a včas doručeno dle občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). V souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

5. Aktivní legitimace stávající žalobkyně byla v řízení prokázána Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, , ve spojení se soupisem postupovaných pohledávek a potvrzení o připsání úplaty za jednotlivé pohledávky, na jejichž základě žalovaná pohledávka včetně příslušenství postupně přešla z právní předchůdkyně žalobkyně až na žalobkyni. O postoupení pohledávky na žalobkyni byl žalovaný informován dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 27. 5. 2025.

6. Žalobkyně soudu předložila Smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácdt , Anonymizováno, půjčka ze dne , datum, včetně formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, všeobecných obchodních podmínek, produktových podmínek a sazebníku, z čehož má soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 80 000 Kč z úvěrového účtu č. , č. účtu, . Z této uzavřené smlouvy soud zjistil, že se žalovaný zavázal úvěr splácet v 84 měsíčních splátkách ve výši 2 044,28 Kč. Úroková sazba byla sjednána jako pevná ve výši 21,70 % ročně. Celkem se žalovaný zavázal uhradit částku 159 182,44 Kč.

7. Z výpisu z úvěrového účtu č. , č. účtu, , jakož i platební historie, se podává, že žalovaný na úvěru čerpal celkově částku 80 000 Kč, přičemž na splátky úvěru uhradil částku ve výši 58 519,33 Kč. Z dokumentů byla rovněž zjištěna platební morálka žalovaného.

8. Žalovaný v žádosti o úvěr ke své osobě uvedl, že je svobodný, má střední vzdělání, žije v pronajatém domě/bytě, celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 80 000 Kč. Dále uvedl, že je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, jako dělník na dobu neurčitou a jeho průměrný čistý měsíční příjem činí 29 771 Kč. Dále sdělil, že nemá žádné vyživované osoby, k dalším výdajům neuvedl ničeho.

9. Z potvrzení o výši příjmu se podává, že zaměstnavatel, společnost , právnická osoba, , dne 4. 2. 2022 vystavil potvrzení, že žalovaný je u něj zaměstnán od 1. 9. 2026 jako operátor na dobu neurčitou s průměrným čistým měsíčním příjmem za poslední tři měsíce ve výši 29 771 Kč.

10. Z listiny Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti byl zjištěn postup, jež právní předchůdkyně žalobkyně používá při posuzování úvěruschopnosti klientů. K osobě žalovaného poté bral v úvahu jeho čistý měsíční příjem ve výši 29 771 Kč plynoucí z povolání na dobu neurčitou, dále čistý měsíční příjem domácnosti 80 000 Kč, jeho rodinný stav jako svobodný, druh bydlení v pronajatém bytě/domě, podíl na nákladech bydlení ve výši 37,21 % a dosavadní externí splátky ve výši 2 656 Kč.

11. Z dopisu ze dne 20. 9. 2024 bylo zjištěno, že jím byl žalovaný právní předchůdkyní žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky do 4. 10. 2024 a vyrozuměn o zesplatnění úvěru ke dni 18. 9. 2024.

12. Z dopisu ze dne 25. 8. 2025 včetně dokladu o odeslání bylo zjištěno, že jím byl žalovaný právním zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky nejpozději do data 9. 9. 2025 a vyrozuměn o možnosti domáhat se jejího vymožení soudní cestou.

13. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

16. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

17. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

18. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

19. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah.

21. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru. Soud přitom dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR-Finance, Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.

22. Soud po provedeném dokazování konstatuje, že v tomto konkrétním případě žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně. Posuzovaná smlouva o úvěru obsahuje toliko povšechné informace, které by mohl věřitel posuzovat za účelem zjištění schopnosti žalovaného splácet sjednaný úvěr, přičemž žalobkyně netvrdila, resp. ani k výzvě soudu neprokázala, že by její právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného. Z vyjádření žalobkyně k posuzování úvěruschopnosti vyplynulo, že bylo využito standardních schvalovacích postupů s využitím interních a externích datových zdrojů, se zohledněním příjmů žalovaného (potvrzených zaměstnavatelem žalovaného), pravidelných výdajů žalovaného – když výdajové složky byly stanoveny kombinací interních informací banky a dat sdělených klientem. K tomuto lze pouze poznamenat, že žalobkyně tato svá tvrzení ničím nedoložila, nebylo tudíž prokázáno, z jakých konkrétních podkladů právní předchůdkyně žalobkyně vycházela a jak tyto ve vzájemné souvislosti hodnotila, a to především výdajovou složku. Žalobkyně sice uváděla, že právní předchůdkyně žalobkyně hodnotila mj. informace požadované a získané od žalovaného, nicméně nekonkretizovala, o jaké informace se mělo jednat, a toto své tvrzení rovněž důkazně nepodložila, resp. nedoložila, že by jakkoliv prověřovala data sdělená žalovaným v jeho žádosti. Poskytovatel úvěru je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a záměrně nesdělí poskytovateli úvěru veškeré své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Není tedy jakkoli zřejmé, jaké doklady žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně skutečně předložil k posouzení (či zda vůbec) kromě potvrzení o výši příjmu, resp. jaké informace žalovaný ke své finanční situaci sdělil, neboť jakékoliv dokumenty s tímto související ze strany žalobkyně zcela absentují, a to především stran výdajů žalovaného (např. výpis z účtu, nájemní smlouva, aj.). Právní předchůdkyně žalobkyně rovněž do příjmové stránky žalovaného počítala příjmy celé domácnosti, které uváděl žalovaný ve své žádosti, ačkoliv není doloženo, že by právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala podrobnosti týkající se celkových příjmů domácnosti, resp. co je tvoří, a žádala je taktéž doložit. Totéž lze říct o nákladech na bydlení, když právní předchůdkyně žalobkyně sice počítala s procentním podílem žalovaného na jejich hrazení, avšak z ničeho nevyplývá, na základě jakých podkladů právní předchůdkyně žalobkyně k tomuto výsledku dospěla, když žalovaný žádnou konkrétní částku ve své žádosti o úvěr neuváděl. Právní předchůdkyně žalobkyně rovněž nechala bez povšimnutí, že žalovaný nevyplnil žádnou částku v sekci další náklady, které však nepochybně měsíčně má každý běžný člověk, a tuto výdajovou částku si toliko sama uměle dovodila za použití statistických údajů. Pokud žalobkyně odkazovala na skutečnost, že data získaná od žalovaného dále ověřovala s využitím statistických a ekonomických modelů, považuje soud takový postup za zcela nedostatečný s ohledem na vše výše uvedené. Pochybení žalobkyně nemohly napravit ani výstupy z nejrůznějších databází, neboť ty neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že spotřebitel disponuje aktuálně prostředky k tomu, aby dohodnuté splátky splácel. Na výše uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že žalovaným uvedené údaje případně odpovídají „statisticky obvyklým“ údajům, neboť zákonem stanovená povinnost předpokládá zkoumání úvěruschopnosti konkrétního žadatele, nikoliv žalobkyní presumovaného obrazu typického žadatele (spadajícího do určité skupiny dle jím sdělených a neověřovaných údajů), bez ohledu na skutečnost, že použití scoringového postupu vycházejícího ze statistických dat může v praxi vést k nižšímu počtu nesplacených úvěrů jakožto i k nižším nákladům/pracnosti/složitosti procesu sjednávání spotřebitelského úvěru. Žalobkyně nijak nedoložila, a to ani po poučení dle § 118a odst. 1 a odst. 3 o.s.ř., kterého se jí dostavilo při ústním jednání, jaké jsou skutečně výdaje žalovaného (např. výpisem z účtu žalovaného), či zda nemá jiné závazky, a tudíž i výdaje. Lze mít tedy za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nemohla mít ucelený přehled o životní a majetkové situaci žalovaného. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného řádně nezkoumala. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr proto nebylo dle závěru soudu dostatečné a správné, právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem (shora citované §§ 86 a 87 ZoSÚ a § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. S ohledem na to je nutné na nyní posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru pohlížet jako na absolutně neplatnou.

23. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích aj. Spotřebitel je však povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 ZoSÚ).

24. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru soud nárok žalobkyně posoudil jakožto nárok z bezdůvodného obohacení dle § 2993 občanského zákoníku. Žalovaný čerpal částku 80 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, žalobkyně má proto nárok na vrácení toho, co plnila její právní předchůdkyně. Žalovaný uhradil toliko 58 519,33 Kč, je tedy povinen zaplatit žalobkyni částku odpovídající rozdílu těchto částek, tj. částku ve výši 21 480,67 Kč (výrok I.).

25. Soud se dále zabýval nárokem žalobkyně na úrok z prodlení. Vzhledem k tomu, že nárok žalobkyně je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 odst. 1 o. z., je žalovaná povinna plnit až na výzvu žalobkyně dle § 1958 odst. 2 o. z. (s odkazem na rozhodnutí NS sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Žalovaný byl prokazatelně vyzván k plnění předžalobní výzvou ze dne 25. 8. 2025 (a to s doloženým dokladem o jejím odesláním, přičemž součástí této výzvy bylo mj. vyčíslení dlužné částky, která pokrývala částku ve výši bezdůvodného obohacení), kterou byla žalovanému poskytnuta lhůta k úhradě dlužné částky do 9. 9. 2025. Ode dne následujícího po tomto datu je žalovaný tedy povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1968 ve spojení s § 1970 o.z., jehož výši stanoví § 2 nařízení č. 351/2013 Sb.

26. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že procesní úspěch žalovaného (ve výroku II.) převýšil procesní úspěch žalobkyně (ve výroku I.). Vzhledem k tomu, že však žalovaný žádné náklady neúčtoval, rozhodl soud tam, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

27. V posuzovaném případě soud nevydal elektronický platební rozkaz a v řízení pokračoval, proto stanovil povinnost žalovanému zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši 694 Kč dle položky 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 bod 1 písm. b) sazebníku poplatků zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

28. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.