9 C 32/2026

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Leitgebovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 13 870 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku v částce 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení částky 13 870 Kč s příslušenstvím. K uplatněnému právu uvedla, že žalovaný uzavřel se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o revolvingovém úvěru dne , datum, na základě které byla žalovanému poskytnuta peněžitá částka ve výši 11 400 Kč v celkem třech platbách. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, . Žalovaná částka se skládala z nesplacené jistiny úvěru ve výši 9 447 Kč a smluvního úroku ve výši 4 423 Kč. Stran úvěruschopnosti posoudila právní předchůdkyně žalobkyně osobu žalovaného v registru SOLUS, CNCB, CBCB, lustrací v CEE, ISIR, NRKI, BRKI a úvěrové historie a na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích. Žalobkyně však nedisponovala příslušnou dokumentací ohledně lustrace žalovaného.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud ve věci nařídil na den , datum, jednání, ze kterého se žalobkyně řádně a včas omluvila, žalovaný se na jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal v nepřítomnosti obou účastníků, když přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Žalobkyně soudu předložila smlouvu o revolvingovém úvěru , Anonymizováno, č. , hodnota, ze dne , datum, , uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr v celkové výši 11 400 Kč v celkem třech platbách dne 13. 11. 2024, 9. 2. 2025 a 5. 3. 2025, jak bylo prokázáno z výpisu z účtu a ze zprávy , právnická osoba, . ze dne 6. 2. 2026 k dotazu soudu. Žalovaný se na základě této smlouvy zavázal zaplatit krom dlužné jistiny také úrok ve výši 200 % ročně.

5. Z předložené rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně měly uzavírat dílčí smlouvy o postoupení pohledávek, na základě kterých skutečně dojde k postoupení pohledávek dle oddílu 3.16 článku 3.1 rámcové smlouvy. Dílčí pohledávky pak měly být postoupeny na základě tzv. datové pásky dle oddílu 4.16 článku 4.1 rámcové smlouvy. Datová páska, respektive údaje, které všechny má obsahovat, informace o pohledávce, jež je předmětem postoupení, pak je vyobrazena v příloze č. 3 rámcové smlouvy o postoupení pohledávek. Datová páska, která je podkladem pro dílčí smlouvu o postoupení pohledávky, by tak měla obsahovat na 30 údajů o klientovi a uzavřené smlouvě s právní předchůdkyní. Takovou dílčí smlouvu o postoupení pohledávky nebo pohledávek však žalobkyně nepředložila, a to ani po výzvě soudu, na kterou adekvátně nereagovala.

6. Žalobkyně soudu pouze předložila oznámení o postoupení pohledávky, které zaslala dne 19. 7. 2025 žalovanému, a dále jakýsi seznam nejspíše postoupených pohledávek včetně seznamu údajů o osobách, které nejspíše uzavřely s právní předchůdkyní smlouvu, mezi kterými byl i žalovaný, nicméně tento dokument nesplňuje požadavky, jaké si vymezily smluvní strany rámcové smlouvy o postoupení pohledávek stran datové pásky, když nadto není vůbec jisté, k jakému konkrétnímu dokumentu se tento seznam pojí, čeho byl skutečnou přílohou a co má jeho obsah reálně prokazovat.

7. Současně týž den žalobkyně společně s oznámením zaslala žalovanému výzvu k plnění ve smyslu § 142a o. s. ř., na kterou žalovaný nijak nereagoval a ničeho neplnil.

8. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“) věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

9. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

12. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

13. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

14. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Při svém rozhodování vycházel soud z následujících úvah.

18. Po právní stránce soud uzavřel, že mezi právní předchůdkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 2 odst. 1 a § 104 a násl. zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Tuto smlouvu však soud považuje za neplatnou, a to z následujících důvodů.

19. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. platného v době uzavření smluv, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část oddělitelná od zbývajícího obsahu právního jednání (ve smyslu § 576 o. z.).

20. Soud v daném případě posoudil úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti.

21. V nyní posuzovaném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. Od poskytovatele se nicméně očekává požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku.

22. Žalovaný obdržel peněžitou částku ve výši 11 400 Kč, kdy se zavázal krom dlužné jistiny zaplatit také úrok ve výši 200 % ročně. Ve smyslu § 1813 odst. 1 se tak jedná o zneužívající ujednání. Úrok ve výši 200 % ročně několikanásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smluv, jak vyplývá z veřejně dostupné statistiky České národní banky pro spotřebitelské úvěry se stejnými parametry, když úroky, resp. RPSN úvěrů poskytovaných bankami a některými úvěrovými společnostmi, většinou nedosahují 30 % ročně (viz také nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 199/11 či II. ÚS 3194/18). Lze přitom mít důvodně za to, že žalobkyně by byla požadovanou částku úvěru žalovanému nepůjčila a smlouvu by s ním byla neuzavřela, kdyby žalovaný na její podmínky byla nepřistoupil. Žalobkyně si smlouvou o úvěru nechala od žalovaného slíbit plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění ve značném nepoměru. Smlouvy s takto sjednaným úrokem jsou proto dle názoru soudu smlouvami absolutně neplatnými.

23. Ostatně Krajský soud v Plzni dal ve svých rozhodnutích, týkajících se obdobných věcí o nárocích ze spotřebitelských úvěrových smluv, opakovaně najevo, že i při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele (srov. kupř. rozsudky ve věcech sp. zn. 25 Co 112/2018, 25 Co 127/2018, 25 Co 292/2018 nebo sp. zn. 25 Co 293/2018). Ke shodnému závěru lze dospět i při respektování závěrů vyslovených jiným odvolacím senátem Krajského soudu v Plzni v rozsudku č. j. 64 Co 265/2020-88 ze dne 27. 10. 2020. V tomto rozhodnutí odvolací soud sice nedospěl k výše nastíněnému závěru o tom, že nepřiměřeně vysoký (nemravný) úrok sám o sobě vede k neplatnosti celé úvěrové smlouvy, avšak i tak dovodil neplatnost smlouvy o úvěru jako celku s poukazem na to, že ujednání o výši úroku je třeba zkoumat v souvislostech s dalším obsahem smlouvy, zejména s ohledem na adhezní způsob uzavření smlouvy, faktickou nutnost akceptace formulářové dokumentace vypracované žalobkyní ze strany spotřebitele, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit, na přirůstání úroku běžícího do zaplacení, konstrukci „nové jistiny“, která však žádnou jistinou úvěru není, neadekvátní anatocismus (tj. sjednání úroku z úroků) ve spojení se smluvními pokutami a ve vazbě na ujednání o právu žalobkyně požadovat předčasné splacení celého úvěru v důsledku kvalifikovaného prodlení úvěrovaného aj. (v podrobnostech lze na citovaný judikát zcela odkázat). Přítomnost těchto „škodlivin“ v závazkovém vztahu, jako je tomu i v nyní rozhodnuté věci, ve svém posledku vytváří významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Tato ujednání také nesplňují požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 1811 o. z., neboť stěží lze předpokládat, že uvedené formulace budou srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že on bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsah jeho povinností.

24. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smluv je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že uzavřená smlouva v celém svém kontextu nastoluje v rozporu se zásadou ochrany práv spotřebitele, která má své vyjádření především v příslušných ustanoveních o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, která je tak významnou, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit vcelku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že žalobkyně by požadované částky úvěrů žalovanému neposkytla a smlouvu by s ním neuzavřela, pokud by žalovaný zcela na její podmínky nepřistoupil.

25. Vzhledem k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatel spotřebitelského úvěru, je osobou povinnou podle § 75 zák. č. 257/2016 Sb., provozovat svou činnost s odbornou péčí, a s touto péčí i náležité spolehlivě a bez důvodných pochybností zjistit úvěruschopnost žalovaného dle § 86 odst. 1 a odst. 2 stejného zákona, a vzhledem k tomu, že žalobkyně nepředložila žádné důkazy o tom, že by úvěruschopnost žalovaného byla jakkoliv posuzována, shledal soud i z tohoto důvodu smlouvu neplatnou dle § 87 odst. 1 zákona, a to i bez návrhu.

26. Na tomto základě soud dále posuzoval, zda žalobkyni náleží plnění z jiného právního titulu (bezdůvodného obohacení), avšak shledal, že nikoliv.

27. Soud se přitom zabýval aktivní věcnou legitimací žalobkyně. Soud předesílá, že nelze uplatnit judikatorní závěry, které se vytvořily k úpravě postoupení pohledávky dle § 524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle níž k závěru o aktivní věcné legitimaci postupníka postačuje prokázání notifikace dlužníka postupitelem (např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2276/08), neboť právní úprava doznala v tomto ohledu určité změny. Aktivní věcná legitimace založená postoupením pohledávky je odvislá od platné smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi postupitelem a postupníkem. Aby však tato smlouva nabyla účinků vůči dlužníkovi, je nezbytné, aby postoupení pohledávky bylo dlužníku oznámeno postupitelem nebo prokázáno dlužníkem. Notifikace ze strany postupitele má pro dlužníka ten význam, že v důvěře ve správnost jeho oznámení má poskytnout plnění osobě odlišné od dlužníka (postupníkovi), který je rovněž oprávněn přijmout plnění; z této notifikace ovšem nelze ještě dovodit, že by byl postupník toliko na základě oznámení postupitele o postoupení pohledávky oprávněn vymáhat po dlužníkovi plnění bez ohledu na skutečnost, zdali smlouva o postoupení pohledávky byla řádně uzavřena a je platná, či nikoliv. Je tedy nezbytné odlišovat právo přijmout plnění s účinky i pro (původního) věřitele (postupitele) od práva vymáhat po dlužníkovi splnění práva (srovnej např. Horák, P. Následky neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, Právní rozhledy, 23-24/2017, s. 810 a násl. či Handlar, J. in Pražák, Z., Fiala, J., Hadlar, J., a kol. Závazky z právních jednání podle občanského zákoníku: Komentář k § 1721–2893 podle stavu k 1. 4. 2017 ve znění zákona č. 460/2016 Sb. 1. vydání. Praha: Leges, 2017, Komentář k § 1882).

28. V řízení bylo prokázáno uzavření uvedené smlouvy o postoupení pohledávek včetně dodatku. Nebylo však prokázáno, že pohledávka za žalovaným byla žalobkyni předloženou smlouvou postoupena. Žalobkyně totiž neprokázala, že pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně (přičemž nezáleží z jakého titulu pohledávka vzešla) za žalovaným skutečně byla žalobkyni platně postoupena (§ 1879 a násl. OZ). Tento závěr soud učinil vzhledem k tomu, že žalobkyní předložená smlouva o postoupení pohledávek je toliko smlouvou rámcovou, která postoupení dané pohledávky za žalovaným sama o sobě neprokazuje, jakož i vzhledem k tomu, že žalobkyně nepředložila dílčí smlouvu o postoupení dané pohledávky za žalovaným, jejíž uzavření rámcová smlouva o postoupení pohledávky předpokládá. Rámcová smlouva o postoupení pohledávek předpokládá, a de facto stanovuje, že podkladem pro uzavření dílčí smlouvy je tzv. datová páska, tj. dokument obsahující mnohé údaje jednak o „klientovi“, spotřebiteli, jednak o smlouvě a pohledávce z ní vzniklé. Takovou datovou pásku však žalobkyně nepředložila, a to ani na jednání konaném dne , datum, , na které se žalobkyně, ani její právní zástupkyně nedostavily, a nemohlo se jim tak dostat poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř.

29. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř., které je soud povinen poskytnout účastníku, příp. jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. § 32 odst. 3 o. s. ř.), vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení. Rozsah povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí věci je určen skutkovou podstatou (hypotézou) hmotněprávní normy, jež má být podle úsudku soudu použita k právnímu posouzení žaloby. Hypotéza právní normy vymezuje okruh rozhodujících skutečností, které je každý z účastníků povinen tvrdit a následně prokázat. Na úplnost právně významných skutečností tvrzených v žalobě a ve vyjádření k ní je tudíž třeba usuzovat na základě předběžné právní kvalifikace skutkového děje (skutku), kterým žalobkyně odůvodňuje opodstatněnost svého nároku, a na základě skutkových okolností, na nichž žalovaná buduje obranu proti uplatněnému nároku. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007 ustanovení § 118a o. s. ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání. O tato příslušná procesní poučení se žalobkyně sama připravila svou omluvenou neúčastí na jednání soudu.

30. Soud i přesto konstatuje, že by se poučení na konaném jednání nelišilo od výzvy soudu, která byla žalobkyni doručena dne 5. 2. 2026.

31. Žalobkyně tedy neprokázala, že by došlo k postoupení pohledávky za žalovaným, neboť soudu předložila pouze smlouvu, na základě které pak k postoupení mohlo, nebo spíše mělo dojít, avšak soudu nepředložila žádný důkaz o tom, že k postoupení předmětné pohledávky skutečně došlo.

32. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně postoupením nabyla žalovanou pohledávku vůči žalovanému, neboť z předložených listin tato skutečnost nevyplývá.

33. Soud proto uzavřel, že žalobkyně nebyla aktivně věcně legitimována v dané věci, pročež daná žaloba byla zamítnuta v celém rozsahu (výrok ad I.).

34. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl plně úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady ve věci nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

35. Vzhledem k tomu, že ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz a v řízení bylo pokračováno, stanovil soud ve výroku III., že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč dle položky 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 bod 1 písm. a) sazebníku poplatků zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

36. V případě splnění povinností postupoval soud dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., a určil zákonem předvídanou lhůtu tří dnů, neboť nebyl zjištěn důvod pro určení lhůty jiné.