9 C 334/2024

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Leitgebovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované státní příslušnost Anonymizováno bytem Adresa žalované , t. č. neznámého pobytu zastoupená opatrovníkem Jméno opatrovníka sídlem Adresa opatrovníka o zaplacení 49 280 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 33 980 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 910,07 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 469,06 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 899,14 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 8 % ročně z částky 19 953,08 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně je povinna doplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech na soudní poplatek částku ve výši 483 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna nahradit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech na nákladech řízení částku, jejíchž výše a splatnost bude určena samostatným usnesením.

1. Žalobkyně se žalobou (resp. návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu), podanou u zdejšího soudu dne , datum, , domáhala na žalované zaplacení částky 49 280 Kč s příslušenstvím. K uplatněnému nároku žalobkyně uvedla, že dne , datum, uzavřela společnost , právnická osoba, . (dále též právní předchůdkyně žalobkyně) se žalovanou smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Za sjednanou dobu poskytnutí úvěru (tj. do 5. 11. 2023) se žalovaná zavázala zaplatit úrok v pevné výši 1 268 Kč, dále úhradu za poskytnutí úvěru a za uzavření smlouvy ve výši 12 250 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 462 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě bydliště ve výši 4 500 Kč. Poslední splátka byla žalovanou uhrazena dne 24. 6. 2023 ve výši 0 Kč. Dnem následujícím po marném uplynutí lhůty pro úhradu další řádné splátky tak vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Vzhledem k tomu, že úvěr nebyl žalovanou řádně v plné výši uhrazen ve lhůtě sjednané ve smlouvě, úročí se neuhrazená jistina úvěru ve výši 19 953,08 Kč od 6. 11. 2023 dále úrokem s úrokovou sazbou ve výši 8 % ročně. Právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo rovněž právo požadovat zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, jakož i smluvní pokuty sjednané ve smlouvě. Pohledávka za žalovanou byla právní předchůdkyní žalobkyně postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024, a to s účinností ke dni 29. 5. 2024. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo žalovanou na pohledávku uhrazeno ničeho. Žalobkyně proto požadovala po žalované zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 19 953,08 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 946,06 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 9 625 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 720,15 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě bydliště ve výši 3 535,71 Kč, smluvní pokuty ve výši 12 500 Kč, úroku vyčísleného od 6. 11. 2023 do 22. 4. 2024 z dlužné jistiny ve výši 1 469,06 Kč, zákonného úroku z prodlení vyčísleného od prodlení do 22. 4. 2024 ve výši 2 910,07 Kč, úroků z úvěru ve výši 8 % ročně z dlužné jistiny úvěru ve výši 19 953,08 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 899,14 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 11. 9. 2024.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Ve věci elektronický platební rozkaz vydán nebyl z důvodu nemožnosti ztotožnit žalovanou.

4. Žalovaná je občankou , Anonymizováno, a na území ČR nemá povolen žádný druh pobytu. Soudu se nepodařilo žalované doručit písemnosti na adresu uvedenou v žalobním návrhu, pátráním soudu nebyla zjištěna žádná adresa žalované na území ČR, přičemž písemnosti se žalované nepodařily doručit ani na známou adresu v zahraničí. Vzhledem k tomu, že pobyt žalované nebyl znám, ustanovil jí soud v souladu s ustanovením § 29 odst. 3 o. s. ř. opatrovníka z řad advokátů, a to usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, .

5. Jednání ve věci bylo nařízeno na den , datum, .

6. Pravomoc a příslušnost Okresního soudu v Klatovech k projednání této věci (žalovaná je státním příslušníkem , Anonymizováno, ) vyplývá z Čl. 7 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních sporech. Dle tohoto ustanovení může být osoba, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, žalována v jiném členském státě, než kde má bydliště, a to u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Pro účely tohoto ustanovení je tímto místem v případě nároku ze smlouvy o poskytování služeb (čl. 7 odst. 1) místo, kde služby podle smlouvy byly poskytnuty, což je v daném případě Česká republika, okres Klatovy. Rozhodným právem, kterým se řídí uzavřená smlouva, je právo české, zejm. z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tedy právo platné v České republice v době uzavření smlouvy.

7. Aktivní legitimace stávající žalobkyně byla v řízení prokázána Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, (podpořenou potvrzením o zaplacení kupní ceny ze dne 3. 6. 2024 a seznamem postupovaných pohledávek, na němž je uvedeno rovněž jméno žalované, čísla smluv, rodné číslo a celková částka dlužných pohledávek), na jejímž základě žalovaná pohledávka včetně příslušenství postupně přešla z právní předchůdkyně žalobkyně až na žalobkyni. Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno v předloženém Oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, .

8. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, , uzavřené dne , datum, , bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru, dle kterých byly žalované poskytnuty v hotovosti finanční prostředky ve výši 25 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit celkovou dlužnou částku ve výši 46 480 Kč, která zahrnuje částku 25 000 Kč, úrok ve výši 1 268 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 12 280 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 462 Kč a částku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 500 Kč. Doba trvání spotřebitelského úvěru byla sjednána na 14 měsíců. Žalovaná se zavázala uhradit uvedenou celkovou dlužnou částku v 14 splátkách po 3 320 Kč s tím, že první splátku je povinna zaplatit do měsíce od data podpisu smlouvy a každou následující splátku do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že převzala poskytnutou částku v hotovosti při podpisu smlouvy.

9. Z transakční historie bylo zjištěno, že ke smlouvě č. , hodnota, byla platbou v hotovosti dne 6. 9. 2022 uhrazena částka 3 300 Kč, dne 29. 10. 2022 částka 2 200 Kč, dne 22. 12. 2022 částka 1 500 Kč, dne 28. 4. 2023 částka 2 000 Kč a dne 31. 5. 2023 částka 700 Kč.

10. Z dopisu právního zástupce žalobkyně ze dne 10. 9. 2024 bylo zjištěno, že jím byla žalovaná vyzvána k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě.

11. Ze statistiky České národní banky zjištěna obvyklá výše úrokové sazby u úvěru za období září , Anonymizováno, .

12. Z Ceníku , právnická osoba, . pro soukromou klientelu, Sazebníku , Anonymizováno, pro fyzické osoby – občany a Sazebníku poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platný od 29. 6. 2022 zjištěna výše poplatků, jež je těmito společnostmi účtována stran spotřebitelských úvěrů.

13. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

16. Podle § 13 o. z. může každý, kdo se domáhá právní ochrany, důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích.

17. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

18. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

19. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

20. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah.

22. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotných smluv o úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši stanovených poplatků v celkové výši 20 212 Kč dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. platného v době uzavření smlouvy, však je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část oddělitelná od zbývajícího obsahu právního jednání (ve smyslu § 576 o. z.).

23. Soud v daném případě posoudil úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smluv o důvodu této neplatnosti.

24. V nyní posuzovaném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tyto byly předtištěny, byly napsány předem, pouze se dopisuje půjčená částka, „poplatky“, splátky a další konkrétní údaje související s osobou žalované. Žalovaná tedy samotný text smlouvy v tomto směru těžko mohla ovlivnit. Žalobkyni byla pohledávka za žalovanou postoupena od její právní předchůdkyně. Soudu v těchto případech žalobkyně poskytuje pouze smlouvu o úvěru a o okolnostech sjednání půjčky žalobkyně nemá informace, pouze zasílá žalovaným předžalobní upomínku. Okolnosti uzavření smlouvy soud tedy nemohl zjistit, ani v jakém postavení se oba účastníci smlouvy nacházeli, nicméně je zřejmé, že je to žalovaná, která je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, její postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Od poskytovatele se nicméně očekává požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku. Soud nemohl zjistit, v jakém postavení se spotřebitel – žalovaná nacházel s ohledem na finanční prostředky, které má k dispozici, předchůdce žalobkyně si zjišťoval ekonomickou schopnost žalované splácet toliko vyplněním dotazníku v rámci žádosti o úvěr a doložením dokladů o příjmech žalované, aniž by byla jakkoliv zkoumána částka měsíčních výdajů žalované.

25. Soud považuje tato právní jednání (tedy smlouvu o úvěru) za neplatné pro rozpor s dobrými mravy také z toho důvodu, že žalobkyně požaduje po žalované poplatek, aniž by bylo uvedeno, jak byl tento určen a proč právě v této výši. Výše „poplatku“ celkem 20 212 Kč, tj. více než 80 % vztažmo k půjčené částce 25 000 Kč, soud považuje za odporující dobrým mravům. Případné poplatky sjednávané v souvislosti s poskytováním finančních prostředků mohou mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou věřitele za půjčení peněžních prostředků má být úrok, s tím, že v bankovní praxi je obvyklé, že případné poplatky, pokud vůbec jsou požadovány, tvoří zcela zanedbatelný podíl z půjčené částky. Sjednáním takto vysokého nepřiměřeného poplatku věřitel zcela nepochybně obchází zákon. Celkové náklady spotřebitelského úvěru, představované zejména poplatky souvisejícími s poskytnutím úvěru, tak soud ve vztahu k výši poskytnuté částky považuje za odporující dobrým mravům, když žalobkyně sice ve smlouvě deklaruje pevnou částku úroku v nízké výši, avšak tento úrok z úvěru je zastřen právě těmito poplatky, jejichž prostřednictvím tak fakticky dochází k výraznému navýšení částky, kterou se žalovaná jako spotřebitel zavázala zaplatit, což samo o sobě je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří to zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a jíž i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Žalovaná byla přitom nucen zcela akceptovat formulářovou dokumentaci vypracovanou jednostranně žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit.

26. Jak uvedl Krajský soud v Plzni ve svém přiléhavém rozhodnutí j. č. 25 Co 169/2017–64 ze dne 26. 7. 2017, není ospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, neboť se tím věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což zatěžuje celou společnost. Takovéto jednání nemůže požadovat právní ochrany odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá. Podstatou podnikání žalobce je ve svém důsledku obchod s chudobou. To je doloženo v podstatě i žalovanou částkou. Sjednaný úrok a odměnu za inkaso nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že bez tohoto ujednání by věřitel takovouto smlouvu neuzavřel.

27. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že uzavřené smlouvy v celém svém kontextu nastolují v rozporu se zásadou ochrany práv spotřebitele, která má své vyjádření především v příslušných ustanoveních o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, která je tak významnou, že je nutno ujednání smluv hodnotit vcelku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že žalobkyně by požadovanou částku úvěrů žalované neposkytla a smlouvy by s ní neuzavřela, pokud by žalovaná zcela na její podmínky nepřistoupila. Z důvodů uvedených shora byla žaloba částečně zamítnuta, když pro absolutní neplatnost smlouvy rovněž nepřipadalo v úvahu vyhovět nároku i co se týče smluvního příslušenství, které bylo sjednáno rovněž neplatně.

28. Odhlédnuvši od všeho výše uvedeného dospěl soud rovněž k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná taktéž ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR-Finance, Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.

29. V nyní posuzovaném případě žalobkyně netvrdila, resp. neprokázala, že by její právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované. Žalobkyně byla přitom soudem vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované. Na výzvu soudu žalobkyně nikterak nezareagovala. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalované poskytla spotřebitelský úvěr, byť řádně neposoudila její schopnost spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je nutné na nyní posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru pohlížet jako na neplatnou i na základě tohoto důvodu.

30. Ve světle řečeného tudíž bylo třeba nárok žalobkyně po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z.

31. Žalovaná prokazatelně přijala od právní předchůdkyně žalobkyně částku 25 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalované nárok na vrácení toho, oč se žalovaná obohatila. Ze žalobních tvrzení a z listinných důkazů vyplynulo, že žalovaná uhradila z titulu (resp. ve prospěch) úvěrové smlouvy částku v celkové výši 9 700 Kč. Žalobkyně tak má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované nárok na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi částkou žalované poskytnutou (25 000 Kč) a částkou žalovanou zaplacenou (9 700 Kč), tzn. nárok na zaplacení částky ve výši 15 300 Kč.

32. Soud se dále zabýval nárokem žalobkyně na úrok z prodlení. Výše uvedený závěr o nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníka se přitom projeví i v rozhodnutí o lhůtě k plnění a o úroku z prodlení. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se mj. uvádí: Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“33. V posuzované věci byla žalovaná nečinná. Netvrdila a neprokázala, jaké jsou její možnosti stran vrácení poskytnuté jistiny. Za tohoto stavu soud rozhodl o povinnosti žalované zaplatit dlužnou částku ve lhůtě stanovené podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Úrok z prodlení z přisouzené částky nebyl přiznán, protože žalovaná se v prodlení ocitne až v případě, že dlužnou jistinu nezaplatí v soudem stanovené lhůtě.

34. Ohledně zbývajících žalovaných částek, požadovaných žalobkyní na podkladě absolutně neplatné smlouvy o úvěru pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.).

35. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.

36. V posuzovaném případě soud nevydal na návrh žalobkyně elektronický platební rozkaz, ale v řízení po jeho zahájení nařídil ústní jednání, a proto žalobkyni stíhá povinnost doplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek z návrhu ve výši 483 Kč podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 1 934 Kč podle položky 2 bodu 1 písm. c) Sazebníku poplatků, když podle položky 2 bodu 2, ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) tohoto sazebníku, soudní poplatek činí částku 2 417 Kč. Žalované tedy zbývá doplatit částku ve výši 483 Kč (výrok III.). Splatnost doplatku v tomto případě nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pro jeho zaplacení pak byla rovněž stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.

37. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že procesní úspěch žalované převyšoval a procesní úspěch žalobkyně, proto žalobkyni stíhá povinnost uhradit část náhrady nákladů řízení, které bude hradit Česká republika, Okresní soud v Klatovech, ustanovenému opatrovníku žalované (výrok IV.). O tomto soud rozhodne samostatným usnesením.