9 C 68/2026

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Leitgebovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 22 306 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 999 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 14 999 Kč od 13. 12. 2025 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 7 307 Kč, jakož i zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 7 307 Kč od 13. 12. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 920,72 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno advokátaIV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku v částce 223 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení částky 22 306 Kč s příslušenstvím. K uplatněnému právu uvedla, že žalovaný uzavřel dne , datum, se žalobkyní úvěrovou smlouvu, bezúčelový spotřebitelský úvěr. Stran úvěruschopnosti žalobkyně prověřila registry NRKI, BRKI a SOLUS, centrální evidenci exekucí a insolvenční rejstřík, podrobila žalovaného credit scoringu, kde posoudila jeho příjmovou a výdajovou stránku. Žalobkyně na základě smlouvy poskytla žalovanému částku 15 000 Kč na bankovní účet žalovaného, kterou se žalovaný zavázal včetně poplatku uhradit do 24 měsíců. Sjednán byl rovněž poplatek za bezpečnou splátku, SMS servis a úrok v pevné částce v rámci druhé až osmé splátky. Dohromady žalovaný za trvání smlouvy uhradil částku 1 Kč. Částka požadovaná v žalobě poté sestávala z neuhrazené jistiny ve výši 14 999 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, poplatků za SMS servis ve výši 196 Kč, poplatku za prodloužení splatnosti ve výši 1 485 Kč, úroků v celkové výši 2 205 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 1 030 Kč a smluvních pokut ve výši 1 500 Kč. Zákonný úrok z prodlení žalobkyně požadovala od 15. dne po odeslání předžalobní výzvy, kdy 14 dní od ní bylo žalovanému poskytnuto k úhradě celé dlužné částky.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soudem bylo následně při splnění podmínek uvedených v ust. § 115a o. s. ř. rozhodnuto bez nařízení jednání.

4. Žalobkyně soudu předložila úvěrovou smlouvu ze dne , datum, , uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným, a to včetně formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, splátkového kalendáře, sazebníku a informačního memoranda. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč převodem na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal zaplatit celkem částku ve výši 20 640 Kč ve 24 měsíčních splátkách, kdy krom dlužné jistiny se zavázal zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, pevný úrok ve výši 735 Kč v druhé až osmé splátce, poplatek za SMS servis ve výši 49 Kč a poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč.

5. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad, jakož i opisu výpisu proplacení smlouvy, bylo zjištěno, že žalovaný čerpal na danou smlouvu částku celkem 15 000 Kč a na její vrub uhradil celkem 1 Kč.

6. Z opisu výpisu proplacení smlouvy, jakož i sdělení , právnická osoba, ., bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala žalovanému dne 19. 1. 2024 na účet uvedený ve smlouvě částku ve výši 15 000 Kč.

7. Z předložené karty klienta bylo zjištěno, že příjem žalovaného představoval 11 000 Kč měsíčně plynoucí ze zaměstnání, příjem ostatních členů domácnosti činil 25 000 Kč a splátky jiným společnostem byly uvedeny v nulové výši. Dle insolvenčního rejstříku, registru NRKI a SOLUS, CRIBIS nebyla nalezena negativní odpověď.

8. Z výzev ze dne 15. 9. 2025 a 31. 10. 2025 (včetně dokladů o jejich odeslání) se podává, že žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k úhradě dlužných částek.

9. Žalobkyně vyzvala žalovaného výzvou ve smyslu § 142a o. s. ř., jak doložila výzvou samotnou ze dne 28. 11. 2025, tak podacím lístkem ze dne 1. 12. 2025, přičemž byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky nejpozději do 12. 12. 2025.

10. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

14. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

15. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

16. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah.

18. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru. Soud přitom dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR-Finance, Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.

19. Soud po provedeném dokazování konstatuje, že v tomto konkrétním případě žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně. Posuzovaná smlouva o úvěru obsahuje toliko povšechné informace, které by mohl věřitel posuzovat za účelem zjištění schopnosti žalovaného splácet sjednaný úvěr, přičemž žalobkyně netvrdila, resp. ani k výzvě soudu neprokázala, že by s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného. Z vyjádření žalobkyně k posuzování úvěruschopnosti vyplynulo, že bylo využito standardních schvalovacích postupů s využitím interních a externích datových zdrojů, se zohledněním příjmů žalovaného, pravidelných výdajů žalovaného. K tomuto lze pouze poznamenat, že žalobkyně tato svá tvrzení ničím nedoložila, nebylo tudíž prokázáno, z jakých konkrétních podkladů žalobkyně vycházela a jak tyto ve vzájemné souvislosti hodnotila, a to především výdajovou složku. Žalobkyně sice uváděla, že žalobkyně hodnotila mj. informace požadované a získané od žalovaného, nicméně nekonkretizovala, o jaké informace se mělo jednat, a toto své tvrzení rovněž důkazně nepodložila, resp. nedoložila, že by jakkoliv prověřovala data sdělená žalovaným v jeho žádosti. Poskytovatel úvěru je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a záměrně nesdělí poskytovateli úvěru veškeré své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Není tedy jakkoli zřejmé, jaké doklady žalovaný žalobkyni skutečně předložil k posouzení (či zda vůbec), resp. jaké informace žalovaný ke své finanční situaci sdělil, neboť jakékoliv dokumenty s tímto související ze strany žalobkyně zcela absentují, a to především stran výdajů žalovaného (např. výpis z účtu, nájemní smlouva, aj.). Žalobkyně rovněž do příjmové stránky žalovaného náklady na bydlení, když z ničeho nevyplývá, na základě jakých podkladů žalobkyně k tomuto výsledku dospěla, když žalovaný žádnou konkrétní částku ve své žádosti o úvěr neuváděl. Pokud žalobkyně odkazovala na skutečnost, že data získaná od žalovaného dále ověřovala s využitím statistických a ekonomických modelů, považuje soud takový postup za zcela nedostatečný s ohledem na vše výše uvedené. Pochybení žalobkyně nemohly napravit ani výstupy z nejrůznějších databází, neboť ty neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že spotřebitel disponuje aktuálně prostředky k tomu, aby dohodnuté splátky splácel. Na výše uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že žalovaným uvedené údaje případně odpovídají „statisticky obvyklým“ údajům, neboť zákonem stanovená povinnost předpokládá zkoumání úvěruschopnosti konkrétního žadatele, nikoliv žalobkyní presumovaného obrazu typického žadatele (spadajícího do určité skupiny dle jím sdělených a neověřovaných údajů), bez ohledu na skutečnost, že použití scoringového postupu vycházejícího ze statistických dat může v praxi vést k nižšímu počtu nesplacených úvěrů jakožto i k nižším nákladům/pracnosti/složitosti procesu sjednávání spotřebitelského úvěru. Žalobkyně nijak nedoložila, jaké jsou skutečně výdaje žalovaného (např. výpisem z účtu žalovaného), či zda nemá jiné závazky, a tudíž i výdaje. Lze mít tedy za to, že žalobkyně nemohla mít ucelený přehled o životní a majetkové situaci žalovaného. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného řádně nezkoumala. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr proto nebylo dle závěru soudu dostatečné a správné, žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem (shora citované §§ 86 a 87 ZoSÚ a § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. S ohledem na to je nutné na nyní posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru pohlížet jako na absolutně neplatnou.

20. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích aj. Spotřebitel je však povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 ZoSÚ).

21. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru soud nárok žalobkyně posoudil jakožto nárok z bezdůvodného obohacení dle § 2993 občanského zákoníku. Žalovaný čerpal částku 15 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, žalobkyně má proto nárok na vrácení toho, co plnila. Žalovaný uhradil toliko 1 Kč, je tedy povinen zaplatit žalobkyni částku odpovídající rozdílu těchto částek, tj. částku ve výši 14 999 Kč (výrok I.).

22. Soud se dále zabýval nárokem žalobkyně na úrok z prodlení. Vzhledem k tomu, že nárok žalobkyně je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 odst. 1 o. z., je žalovaná povinna plnit až na výzvu žalobkyně dle § 1958 odst. 2 o. z. (s odkazem na rozhodnutí NS sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Žalovaný byl prokazatelně vyzván k plnění předžalobní výzvou ze dne 28. 11. 2025 (a to s doloženým dokladem o jejím odesláním, přičemž součástí této výzvy bylo mj. vyčíslení dlužné částky, která pokrývala částku ve výši bezdůvodného obohacení), když žalobkyně zákonný úrok z prodlení požadovala od 15. dne po odeslání předžalobní výzvy, tj. od 13. 12. 2025. Ode dne 13. 12. 2025 je žalovaný tedy povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1968 ve spojení s § 1970 o. z., jehož výši stanoví § 2 nařízení č. 351/2013 Sb.

23. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že procesní úspěch žalobkyně 67 % (ve výroku I.) převýšil procesní úspěch žalovaného 33 % (ve výroku II.). Soud tak stanovil povinnost žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v procentní výši odpovídající rozdílu úspěchu žalobkyně a úspěchu žalovaného ve věci, tj. ve výši 34 %.

24. Náklady řízení žalobkyně dle ustanovení § 137 o. s. ř. tvoří soudní poplatek ve výši 893 Kč, odměna advokáta za zastupování žalobkyně v soudním řízení sestávající ze 3 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění a podání samotné žaloby) při sazbě mimosmluvní odměny 400 Kč za 1 úkon právní služby dle ustanovení § 14 odst. 1 bod 3 advokátního tarifu (tj. celkem 1 200 Kč), dále 3 režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) téže vyhlášky, tj. celkem 300 Kč. K výše uvedeným položkám je nutné připočítat 21 % DPH podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., neboť právní zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem náklady řízení žalobkyně dosahují částky 2 708 Kč. S ohledem na přiznání náhrady nákladů řízení v rozsahu 34 %, proto soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tuto poměrnou část jejích nákladů řízení, tedy částku ve výši 920,72 Kč (výrok III.). Soud má za to, že podmínky § 14b zmíněné vyhlášky byly splněny, neboť žaloba byla podána po 1. 7. 2014, jedná se o řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech a předmětem řízení bylo peněžité plnění, jehož tarifní hodnota nepřesáhla 50 000 Kč.

25. V posuzovaném případě soud nevydal elektronický platební rozkaz a v řízení pokračoval, proto stanovil povinnost žalovanému zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši 223 Kč dle položky 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 bod 1 písm. b) sazebníku poplatků zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

26. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.