9 C 80/2026

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Leitgebovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 72 080,39 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku v částce 720 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 72 080,39 Kč s příslušenstvím. K uplatněnému právu uvedla, že žalovaná uzavřela dne , datum, s žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěrový limit a žalovaná se zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Žalobkyně považovala pohledávku za splatnou ke dni 16. 1. 2025. Po žalované se domáhala zaplacení částky 79 104,11 Kč sestávající z jistiny ve výši 70 052,37 Kč, smluvních poplatků ve výši 2 028,02 Kč, smluvního úroku z jistiny ve výši 7 023,72 Kč, jakož i zákonného úroku z prodlení z jistiny od 17. 1. 2025. Žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované, když zjistila příjem žalované ve výši 24 000 Kč, když splátka úvěru činila toliko 3,11 %.

2. V doplnění žaloby k výzvě soudu žalobkyně uvedla, že žalobkyně stran úvěruschopnosti vyhodnocovala nejen informace poskytnuté žalovanou, ale tyto konfrontovala s výstupy z řady registrů. Na úvěr uhradila žalovaná celkem částku 149 745 Kč v 82 splátkách, celkem ze smlouvy o úvěru načerpala částku 115 073,23 Kč.

3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

4. K nařízenému jednání na den , datum, se žalovaná, ač řádně předvolána, nedostavila, neomluvila, ani z důležitého důvodu nepožádala o odročení jednání. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti žalované.

5. Žalobkyně soudu předložila smlouvu o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, č. , hodnota, ze dne , datum, , uzavřenou mezi účastníky řízení. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalované revolvingový úvěr s úvěrovým limitem výši 10 000 Kč, kdy část úvěru byla poskytnuta jako účelová, a to na nákup chladničky ve výši 6 684 Kč, část jako neúčelová. Žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni krom dlužné jistiny také úrok ve výši 54,63 % ročně, splatnost první splátky byla stanovena na 15. 10. 2017. K osobě žalované bylo uvedeno, že její hlavní příjem činí částku 24 000 Kč, nájem bez služeb a energií poté částku 7 000 Kč. Jiné příjmy ani výdaje nebyly uvedeny.

6. Žalobkyně oznámila žalované ukončení smlouvy dopisem ze dne 2. 1. 2025 z důvodu neplnění povinností, a rovněž vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky.

7. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti žalované bylo zjištěno, že totožnost žalované byla ověřena občanským průkazem, žalovaná měla čistý měsíční příjem ve výši , částka, tvořený mzdou Její výdaje byly tvořeny nájemným ve výši 7 000 Kč. V části určující zdroj, ze kterých byly příjmy a výdaje zjištěny (např. výplatní pásky, výpis z bankovního účtu, nájemní smlouva) nebyla zaškrtnuto ničeho. Žalobkyně poté měla žalovanou prověřovat v registru SOLUS a insolvenčním rejstříku. Na základě tohoto posouzení dospěla žalobkyně k rozdílu příjmů a výdajů žalované ve výši 17 000 Kč a úvěruschopnosti žalované.

8. Žalobkyně soudu rovněž předložila transakční historii úvěru, transakční historii karty a rozklad splátek, ze kterých bylo zjištěno, že žalovaná celkem čerpala částku 115 073,23 Kč, celkem poté na vrub smlouvy uhradila částku 149 745 Kč.

9. Z předžalobní upomínky, doplněné rovněž dokladem o jejím odeslání, se podává, že žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce před podáním žaloby požádala o úhradu dluhu.

10. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

13. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

14. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah.

18. S ohledem na všechny provedené důkazy měl soud za to, že smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR-Finance, Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.

19. Posuzovaná smlouva o revolvingovém úvěru neobsahuje ani v nejmenším informace, které by mohl věřitel posuzovat za účelem zjištění schopnosti žalované splácet sjednaný úvěr, přičemž žalobkyně ničím neprokázala svá tvrzení, že by s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalované. V řízení bylo zjištěno, že poskytovatel úvěru posuzoval úvěruschopnost žalované tak, že vycházel z údajů, které žalovaná uvedla při sjednávání spotřebitelského úvěru o svých příjmech a výdajích. Dosavadní platební morálku žalované měla žalobkyně prověřit v dostupných registrech, zejména v registru SOLUS a insolvenčním rejstříku, avšak pro tato tvrzení nedoložila i přes výzvu soudu žádné důkazy, jež by jej osvědčovaly. Skutečné příjmy ani výdaje žalované poté nebyly nijak ověřeny. Pochybení žalobkyně pak nemohly napravit ani výstupy z nejrůznějších databází, neboť ty neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že spotřebitel disponuje aktuálně prostředky k tomu, aby dohodnuté splátky splácel. Na výše uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že žalovanou uvedené údaje případně odpovídají „statisticky obvyklým“ údajům, neboť zákonem stanovená povinnost předpokládá zkoumání úvěruschopnosti konkrétního žadatele, nikoliv žalobkyní presumovaného obrazu typického žadatele (spadajícího do určité skupiny dle jím sdělených a neověřovaných údajů), bez ohledu na skutečnost, že použití scoringového postupu vycházejícího ze statistických dat může v praxi vést k nižšímu počtu nesplacených úvěrů jakožto i k nižším nákladům/pracnosti/složitosti procesu sjednávání spotřebitelského úvěru. Z postupu žalobkyně přitom nelze seznat, že by si tyto informace o příjmech a výdajích žalované jakkoliv zjišťovala, či si alespoň ověřila ty, které jí byly žalovanou tvrzeny, což lze chápat jako jednoduchý krok k ověření schopnosti splácet úvěr klientem, ke kterému měla žalobkyně přistoupit a z nepochopitelných důvodů tak neučinila, byť si mohla za tímto účelem minimálně sama vyžádat od žalované kompletní výpisy z bankovního účtu k doložení, kopii nájemní smlouvy aj. Posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr nebylo dle závěru soudu dostatečné a správné, žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Proto soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem (shora citované §§ 86 a 87 ZoSÚ a § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.

20. Ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ je i z tohoto důvodu smlouva o úvěru mezi žalobkyní a žalovanou, neplatná.

21. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích aj. Spotřebitel je však povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 ZoSÚ).

22. Ve světle řečeného tudíž bylo třeba nárok žalobkyně po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z.

23. Nárok žalobkyně je tedy nutno posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení, neboť zde nebyl a není platný závazek dle § 2993 odst. 1 o. z. Žalovaná na svůj dluh již plnila, a to částkou ve výši 149 745 Kč, oproti částce, která jí byla poskytnuta ve výši 115 073,23 Kč. V tomto případě tedy žalovaná žalobkyni poskytnou částku již tzv. přeplatila a bezdůvodně se tedy neobohatila.

24. Z výše zmíněných důvodů tak soud žalobu v plném rozsahu, tedy včetně příslušenství pohledávky, zamítl.

25. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném případě žalobkyně ve věci úspěch neměla, naopak žalovaná měla ve věci plný úspěch, avšak žalované žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

26. V posuzovaném případě soud nevydal elektronický platební rozkaz a v řízení pokračoval, proto stanovil povinnost neúspěšné žalobkyni zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku ve výši 720 Kč dle položky 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 bod 1 písm. b) sazebníku poplatků zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

27. V případě splnění povinnosti uložené výrokem III., postupoval soud dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., a určil zákonem předvídanou lhůtu tří dnů, neboť nebyl zjištěn důvod pro určení lhůty jiné.