9 C 83/2026

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Leitgebovou ve věci žalobkyně: Credivo Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 28 311,37 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 14 000 Kč od 8. 2. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 14 311,37 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 14 417,30 Kč od 12. 10. 2025 do 7. 2. 2026, jakož i zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 417,30 Kč od 8. 2. 2026 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku v částce 283 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalovaném zaplacení částky 28 311,37 Kč s příslušenstvím. K uplatněnému právu v návrhu uvedla, že uzavřela se žalovaným smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, dne , datum, , a to distanční způsobem na adrese , Anonymizováno, . Žalobkyně se na základě této smlouvy zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 38 800 Kč. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného, když zjistila u žalovaného informace týkající se jeho příjmů a výdajů, ověřila, zda se žalovaný nenachází ve veřejných i interních registrech, když toto posouzení bylo provedeno podle interní metodiky schválené ČNB. Žalovanému byla na základě této smlouvy poskytnuta částka 136 100 Kč, a to postupně platbami na účet č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal vedle poskytnuté částky uhradit též poplatek za službu „, Anonymizováno, “, za službu „, Anonymizováno, “ a za Informační SMS servis. Žalovaný uhradil toliko částku 122 100 Kč, a to v sedmi platbách.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soudem bylo následně při splnění podmínek uvedených v ust. § 115a o. s. ř. rozhodnuto bez nařízení jednání.

4. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , uzavřené mezi účastníky dne , datum, , jakož i všeobecných obchodních podmínek žalobkyně, předpisu denních splátek a Informací pro spotřebitele, soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky až do výše 38 800 Kč s možností postupného i opakovaného čerpání. Žalovaný se zavázal splatit úvěr formou pravidelných denních splátek, jejichž aktuální výše byla určena podle vzorců obsažených v čl. 5 všeobecných obchodních podmínek, jak soud zjistil z jejich obsahu. Dále byla sjednána pevná denní úroková sazba ve výši 0,983 %. Úvěr měl být dle smlouvy zcela splacen nejpozději k 13. 4. 2025. Žalovaný se taktéž zavázal k úhradě poplatku za službu „, Anonymizováno, “ ve výši 3,66 Kč denně, službu „, Anonymizováno, “ ve výši 165 Kč za vyplacení každé tranše a službu „Informační SMS servis ve výši 0,96 Kč denně.

5. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, jakož i odpovědi , právnická osoba, . (vyžádané soudem) bylo zjištěno, že žalobkyně ve svém interním systému evidovala, že úvěr byl žalovanému bezhotovostně poskytnut na bankovní účet č. , č. účtu, , sjednaný ve smlouvě, a to v celkové výši 136 100 Kč v celkem 10 platbách.

6. Z dopisu (emailové zprávy) ze dne 11. 10. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru pro prodlení žalovaného v trvání 91 dnů s úhradou nejstarší neuhrazené splátky. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 28. 1. 2026, podanou k poštovní přepravě dne 30. 1. 2026 (doloženo podacím lístkem), kdy žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky do tří dnů.

7. Z Výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , právnická osoba, . bylo zjištěno, že k osobě žalovaného bylo uvedeno, že žalovaný žije sám, výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky činí 0 Kč, výše pravidelných měsíčních výdajů na bydlení činí 6 500 Kč, výše dalších nezbytných výdajů činí 0 Kč a výše ostatních zbytných výdajů je 5 000 Kč, výše ověřeného čistého měsíčního příjmu činí 180 017 Kč, výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem činí 20 000 Kč, vypočítané minimální výdaje činí 8 360 Kč a disponibilní příjem 11 600 Kč.

8. Z listiny Autorizace ověření totožnosti se podává, že žalobkyně autorizovala totožnost žalovaného na základě přímého náhledu na bankovní účet č. , hodnota, .

9. Z BankID výpisu nebyly soudem zjištěny žádné skutečnosti.

10. Z Identifikovaných příjmů z účtu žalovaného č. , č. účtu, byly zjištěny příjmy žalovaného v období od 31. 12. 2022 do 19. 10. 2023.

11. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

15. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

16. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

17. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. platného v době uzavření smluv, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část oddělitelná od zbývajícího obsahu právního jednání (ve smyslu § 576 o. z.).

19. Soud v daném případě posoudil úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti.

20. V nyní posuzovaném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisuje půjčená částka, „poplatky“, splátky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smluv v tomto směru těžko mohl ovlivnit. Od poskytovatele se nicméně očekává požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku.

21. Z obsahu smlouvy je zřejmé, že úrok z poskytnuté částky byl sjednán ve výši 0,983 % denně, což je 358,795 % ročně, vedle tohoto úroku byly sjednány rovněž poplatky za možnost odkladu splatnosti splátek ve výši 3,66 Kč denně, za expresní vyplacení každé tranše ve výši 165 Kč a za Informační SMS servis ve výši 0,96 Kč denně. Tímto poplatkem tak žalobkyně navyšuje splatnou pohledávku, rovněž sjednaný úrok je úrokem nemravným. Úrok ve výši 358,795 % ročně několikanásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smluv, jak vyplývá z veřejně dostupné statistiky České národní banky pro spotřebitelské úvěry se stejnými parametry, když úroky, resp. RPSN úvěrů poskytovaných bankami a některými úvěrovými společnostmi, většinou nedosahují 30 % ročně (viz také nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 199/11 či II. ÚS 3194/18). Lze přitom mít důvodně za to, že žalobkyně by byla požadovanou částku úvěru žalovanému nepůjčila a smlouvu by s ním byla neuzavřela, kdyby žalovaný na její podmínky byl nepřistoupil. Žalobkyně si smlouvou o úvěru nechala od žalovaného slíbit plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění ve značném nepoměru. Smlouvy s takto sjednaným úrokem jsou proto dle názoru soudu smlouvami absolutně neplatnými. Shora zmíněné poplatky, jež navyšují splatnou pohledávku, představují nevyvážená ujednání ve smlouvě. Smlouva se tedy jeví jako celek nevyvážená, jež různými poplatky a sankcemi navyšuje k vrácení poskytnutou částku, proto nelze jednotlivé její části oddělit, ale je nutné ji brát v celém kontextu jako celek.

22. Ostatně Krajský soud v Plzni dal ve svých rozhodnutích, týkajících se obdobných věcí o nárocích ze spotřebitelských úvěrových smluv, opakovaně najevo, že i při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele (srov. kupř. rozsudky ve věcech sp. zn. 25 Co 112/2018, 25 Co 127/2018, 25 Co 292/2018 nebo sp. zn. 25 Co 293/2018). Ke shodnému závěru lze dospět i při respektování závěrů vyslovených jiným odvolacím senátem Krajského soudu v Plzni v rozsudku č. j. 64 Co 265/2020-88 ze dne 27. 10. 2020. V tomto rozhodnutí odvolací soud sice nedospěl k výše nastíněnému závěru o tom, že nepřiměřeně vysoký (nemravný) úrok sám o sobě vede k neplatnosti celé úvěrové smlouvy, avšak i tak dovodil neplatnost smlouvy o úvěru jako celku s poukazem na to, že ujednání o výši úroku je třeba zkoumat v souvislostech s dalším obsahem smlouvy, zejména s ohledem na adhezní způsob uzavření smlouvy, faktickou nutnost akceptace formulářové dokumentace vypracované žalobkyní ze strany spotřebitele, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit, na přirůstání úroku běžícího do zaplacení, konstrukci „nové jistiny“, která však žádnou jistinou úvěru není, neadekvátní anatocismus (tj. sjednání úroku z úroků) ve spojení se smluvními pokutami a ve vazbě na ujednání o právu žalobkyně požadovat předčasné splacení celého úvěru v důsledku kvalifikovaného prodlení úvěrovaného aj. (v podrobnostech lze na citovaný judikát zcela odkázat). Přítomnost těchto „škodlivin“ v závazkovém vztahu, jako je tomu i v nyní rozhodnuté věci, ve svém posledku vytváří významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Tato ujednání také nesplňují požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 1811 o. z., neboť stěží lze předpokládat, že uvedené formulace budou srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že on bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsah jeho povinností.

23. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smluv je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že uzavřená smlouva v celém svém kontextu nastoluje v rozporu se zásadou ochrany práv spotřebitele, která má své vyjádření především v příslušných ustanoveních o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, která je tak významnou, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit vcelku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že žalobkyně by požadované částky úvěrů žalovanému neposkytla a smlouvu by s ním neuzavřela, pokud by žalovaný zcela na její podmínky nepřistoupil.

24. Odhlédnuvši od všeho výše uvedeného dospěl soud rovněž k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná taktéž ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR-Finance, Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.

25. Žalobkyně předložila soudu jako důkaz posuzování a hodnocení úvěruschopnosti žalovaného, kdy tento postup dle žalobkyně byl proveden s odbornou péčí, potvrzení o majiteli účtu, výpis příjmových položek na bankovním účtu žalovaného, jakož i výpis o posouzení úvěruschopnosti z interní evidence žalobkyně. Žalobkyně tedy předložila soudu toliko listiny, kde sice jsou zmíněné příjmy žalovaného, nicméně ve smyslu § 86 odst. 2 ZoSÚ má poskytovatel spotřebitelského úvěru při posouzení úvěruschopnosti posoudit nejen příjmy, ale také výdaje. Těmi se nijak žalobkyně nezabývala a vycházela pouze z údajů sdělených žalovaným, které si však nikterak samostatně neověřila. Pochybení žalobkyně pak nemohly napravit ani výstupy z nejrůznějších databází (nadto nikterak nedoložené, pouze tvrzené), neboť ty neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že spotřebitel disponuje aktuálně prostředky k tomu, aby dohodnuté splátky splácel. Na výše uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že žalovaným uvedené údaje případně odpovídají „statisticky obvyklým“ údajům, neboť zákonem stanovená povinnost předpokládá zkoumání úvěruschopnosti konkrétního žadatele, nikoliv žalobkyní presumovaného obrazu typického žadatele (spadajícího do určité skupiny dle jím sdělených a neověřovaných údajů), bez ohledu na skutečnost, že použití scoringového postupu vycházejícího ze statistických dat může v praxi vést k nižšímu počtu nesplacených úvěrů jakožto i k nižším nákladům/pracnosti/složitosti procesu sjednávání spotřebitelského úvěru. Z postupu žalobkyně přitom nelze seznat, že by si tyto informace o výdajích žalovaného jakkoliv zjišťovala, či si alespoň ověřila ty, které jí byly žalovaným tvrzeny, což lze chápat jako jednoduchý krok k ověření schopnosti splácet úvěr klientem, ke kterému měla žalobkyně přistoupit a z nepochopitelných důvodů tak neučinila, byť si mohla za tímto účelem minimálně sama vyžádat od žalovaného kompletní výpisy z bankovního účtu k doložení, kopii nájemní smlouvy aj. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr nebylo dle závěru soudu dostatečné a správné, žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem (shora citované §§ 86 a 87 ZoSÚ a § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.

26. Ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ je i z tohoto důvodu smlouva o úvěru mezi žalobkyní a žalovaným, neplatná.

27. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích a případných smluvních pokutách. Spotřebitel je však povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 ZoSÚ).

28. Žalovaný prokazatelně přijal od právní předchůdkyně žalobkyně částku v celkové výši 136 100 Kč, aniž tu byl platný závazek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, a proto má žalobkyně vůči žalovanému nárok na vrácení toho, oč se žalovaný obohatil. Ze žalobních tvrzení vyplynulo, že žalovaný uhradil z titulu (resp. ve prospěch) úvěrové smlouvy toliko částku 122 100 Kč. Žalobkyně tak má z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému nárok na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi částkou žalovanému poskytnutou (136 100 Kč) a částkou žalovaným zaplacenou (122 100 Kč), tzn. nárok na zaplacení částky ve výši 14 000 Kč.

29. Soud se rovněž zabýval úrokem z prodlení. Vzhledem k tomu, že nárok žalobkyně je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 odst. 1 o. z., je žalovaný povinen plnit až na výzvu žalobkyně dle § 1958 odst. 2 o. z. (s odkazem na rozhodnutí NS sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Žalovaný byl prokazatelně vyzván k plnění výzvou ve smyslu § 142a o. s. ř. Má se za to, že došlá zásilka došla třetí pracovní den po odeslání dle § 573 o. z. Žalovaný byla vyzván k zaplacení celého dluhu do tří dnů od doručení výzvy, v prodlení se ocitl dne následujícího po splatnosti. Výzva, coby zásilka, byla poskytovateli poštovních služeb předána dne 30. 1. 2026. Ode dne 8. 2. 2026 je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1968 ve spojení s § 1970 o. z., jehož výši stanoví § 2 nařízení č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu byla poté žaloba zamítnuta.

30. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měli oba účastníci ve věci úspěch pouze částečný s tím, že procesní úspěch žalovaného ve výroku II. převýšil procesní úspěch žalobkyně ve výroku I. Vzhledem k tomu, že žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

31. Vzhledem k tomu, že ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, v řízení bylo pokračováno, stanovil soud žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku dle položky 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 bod 1 písm. b) sazebníku poplatků zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve výši 283 Kč.

32. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností výrokem I. a IV, se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.