9 C 96/2026

Plný text

Okresní soud v Klatovech rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Leitgebovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 16 722 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 12 000 Kč od 24. 2. 2026 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 4 722 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 16 722 Kč od 4. 1. 2025 do 23. 2. 2026, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 4 722 Kč od 24. 2. 2026 do zaplacení, jakož i zákonného úroku z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 12 000 Kč od 24. 2. 2026 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 598 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně , Jméno advokátky, .

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku v částce 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalovaném zaplacení částky 16 722 Kč s příslušenstvím. K uplatněnému právu uvedla, že žalovaný uzavřel dne , datum, s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který měl být splacen 3. 1. 2025. Předmětem žaloby byla pohledávka skládající se z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 15 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 722 Kč a úroku ve výši 0 Kč, a to se zohledněním dílčích plateb ze strany žalovaného ve výši 3 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytovala úvěry prostřednictvím své webové stránky , Anonymizováno, na které se žalovaný zaregistroval zadáním osobních údajů a následně zaslal žádost o poskytnutí úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu byl návrh úvěrové smlouvy zaslán v rámci webového rozhraní. Žalovaný odsouhlasil znění smlouvy verifikačním kódem ve formě SMS. Úvěr byl převeden z bankovního účtu právní předchůdkyně žalobkyně na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný nevrátil úvěr v datech splatnosti. Žalovaný byl lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI, když na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soudem bylo následně při splnění podmínek uvedených v ust. § 115a o. s. ř. rozhodnuto bez nařízení jednání.

4. Aktivní legitimace stávající žalobkyně byla v řízení prokázána Dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, , včetně soupisu postupovaných pohledávek, na jejichž základě žalovaná pohledávka včetně příslušenství postupně přešla z právní předchůdkyně žalobkyně až na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno v předloženém Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 2. 2026, jež bylo žalovanému zasíláno společně s předžalobní upomínkou z téhož dne, což žalobkyně doložila rovněž potvrzením o podání předmětné zásilky na adresu žalovaného.

5. Z předložené Smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, č. , Anonymizováno, včetně formuláře pro standardní informace o úvěru, bylo zjištěno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla distančním způsobem uzavřena smlouva o úvěru, když výše spotřebitelského úvěru byla 15 000 Kč. Z této uzavřené smlouvy soud zjistil, že se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli poplatek za sjednání úvěru 3 600,06 Kč a úrok se sazbou 36 % ročně. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal vrátit věřiteli, činila 18 821,98 Kč se splatností do 3. 1. 2025 (tj. do 15 dnů od odeslání finančních prostředků z úvěru žalovanému). Roční procentní sazba nákladů (RPSN) byla sjednána ve výši 24940,05 %. Jako účet úvěrovaného (žalovaného) byl uveden bankovní účet č. , č. účtu, .

6. Z Potvrzení o provedení transakce, jakož i odpovědi, kterou si vyžádal soud, bylo zjištěno, že z účtu právní předchůdkyně žalobkyně byla dne 19. 12. 2024 na účet č. , č. účtu, (jež má jako majitele vedeného žalovaného) převedena částka ve výši 15 000 Kč, když jako variabilní symbol bylo uvedeno , Anonymizováno, , a jako zpráva plátci a příjemci bylo uvedeno „, Anonymizováno, .

7. Z listiny označené jako Informace o vlastníkovi nebyly soudem zjištěny žádné informace.

8. Podle § 2395 občanského zákoníku (dále též „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

10. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen „ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

12. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

13. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

14. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Soud při svém rozhodování vycházel z následujících úvah.

16. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě především obsahem samotné smlouvy o úvěru, když již jen s ohledem na deklarovanou výši stanovených poplatků v celkové výši 3 600,06 Kč dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 odst. 1 o. z. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. platného v době uzavření smlouvy, však je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud si musí sám v každém jednotlivém případě vymezit hypotézu, neboť není stanovena právním předpisem, není zde výslovně stanoveno, ze kterých hledisek má soud vycházet a je tedy třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti toho kterého případu, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Bez zvážení okolností konkrétního případu nelze ani vycházet ze závěrů jiného soudního rozhodnutí soudu v obdobné věci (již judikováno). Dobré mravy jsou dle již ustálené soudní judikatury spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a proto je třeba posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím k jednání účastníků v tom kterém období a i vzhledem k jejich tehdejšímu postavení. Vada způsobující neplatnost se může vztahovat i na část právního jednání a pak zbývá posoudit, zda je vadná část oddělitelná od zbývajícího obsahu právního jednání (ve smyslu § 576 o. z.).

17. Soud v daném případě posoudil úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání. Tato neplatnost působí od počátku a ze zákona. Zde není rozhodná vědomost účastníků smlouvy o důvodu této neplatnosti.

18. V nyní posuzovaném případě byla smlouva mezi jejími účastníky uzavřena jako spotřebitelská, ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady 93/13/EHS a judikatury ESD považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. Systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak i úrovně informovanosti. Proto čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky nejsou pro spotřebitele závazné. V daném případě jak zřejmé z textu předložené smlouvy, tato byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisuje půjčená částka, „poplatky“, splátky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného. Žalovaný tedy samotný text smluv v tomto směru těžko mohl ovlivnit. Žalobkyni byla pohledávka za žalovaným postoupena od její právní předchůdkyně. Soudu v těchto případech žalobkyně poskytuje pouze smlouvu o úvěru a o okolnostech sjednání půjčky žalobkyně nemá informace, pouze zasílá žalovaným předžalobní upomínku. Okolnosti uzavření smlouvy soud tedy nemohl zjistit, ani v jakém postavení se oba účastníci smlouvy nacházeli, nicméně je zřejmé, že je to žalovaný, který je tou slabší stranou v uzavíraném kontraktu, jeho postavení je tedy tímto samo o sobě zhoršeno. Od poskytovatele se nicméně očekává požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti půjčky (úvěru) odpovídá jeho ekonomickému riziku. Soud nemohl zjistit, v jakém postavení se spotřebitel – žalovaný nacházel s ohledem na finanční prostředky, které má k dispozici.

19. Soud považuje toto právní jednání (tedy smlouvu o úvěru) za neplatné pro rozpor s dobrými mravy také z toho důvodu, že žalobce požaduje po žalovaném poplatek, aniž by bylo uvedeno, jak byl tento určen a proč právě v této výši. Výše „poplatku“ celkem 3 600,06 Kč, tj. více než 24 % vztažmo k půjčené částce, soud považuje za odporující dobrým mravům. Případné poplatky sjednávané v souvislosti s poskytováním finančních prostředků mohou mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou věřitele za půjčení peněžních prostředků má být úrok, s tím, že v bankovní praxi je obvyklé, že případné poplatky, pokud vůbec jsou požadovány, tvoří zcela zanedbatelný podíl z půjčené částky. Sjednáním takto vysokého nepřiměřeného poplatku věřitel zcela nepochybně obchází zákon. Celkové náklady spotřebitelského úvěru, představované zejména poplatky souvisejícími s poskytnutím úvěru, tak soud ve vztahu k výši poskytnuté částky považuje za odporující dobrým mravům, když žalobkyně sice ve smlouvě deklaruje pevnou částku úroku v nízké výši, avšak tento úrok z úvěru je zastřen právě těmito poplatky, jejichž prostřednictvím tak fakticky dochází k výraznému navýšení částky, kterou se žalovaný jako spotřebitel zavázal ve lhůtě pouhých 15 dnů od data poskytnutí úvěru zaplatit, což samo o sobě je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří to zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a jíž i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Žalovaný byl přitom nucen zcela akceptovat formulářovou dokumentaci vypracovanou jednostranně žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit.

20. Jak uvedl Krajský soud v Plzni ve svém přiléhavém rozhodnutí č. j. 25 Co 169/2017–64 ze dne 26. 7. 2017, není ospravedlnitelné takto neúměrné navýšení finančních prostředků, neboť se tím věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což zatěžuje celou společnost. Takovéto jednání nemůže požadovat právní ochrany odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá. Podstatou podnikání žalobce je ve svém důsledku obchod s chudobou. To je doloženo v podstatě i žalovanou částkou. Sjednaný úrok a odměnu za inkaso nelze oddělit od ostatních ujednání ve smlouvě, neboť je zřejmé, že bez tohoto ujednání by věřitel takovouto smlouvu neuzavřel.

21. I při respektování smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy je tedy nutné dle názoru zdejšího soudu dospět k takovému závěru, že uzavřená smlouva v celém svém kontextu nastoluje v rozporu se zásadou ochrany práv spotřebitele, která má své vyjádření především v příslušných ustanoveních o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, která je tak významnou, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit vcelku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení o. z., vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Lze přitom důvodně dovozovat, že žalobkyně by požadovanou částku úvěru žalovanému neposkytla a smlouvu by s ním neuzavřela, pokud by žalovaný zcela na její podmínky nepřistoupil.

22. Odhlédnuvši od všeho výše uvedeného dospěl soud k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná taktéž ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR-Finance, Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na toto rozhodnutí navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021.

23. Posuzovaná smlouva o úvěru neobsahuje ani v nejmenším informace, které by mohl věřitel posuzovat za účelem zjištění schopnosti žalovaného splácet sjednaný úvěr, přičemž žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to jak z pohledu příjmové, tak rovněž výdajové stránky, když k tomuto nebyly soud doloženy žádné relevantní důkazy. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr, byť řádně neposoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je nutné na nyní posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru pohlížet jako na neplatnou i na základě tohoto důvodu.

24. Z důvodů uvedených shora byla žaloba částečně zamítnuta, když pro absolutní neplatnost smlouvy rovněž nepřipadalo v úvahu vyhovět nároku i co se týče smluvního příslušenství, které bylo sjednáno rovněž neplatně.

25. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru soud nárok žalobkyně posoudil jakožto nárok z bezdůvodného obohacení dle § 2993 občanského zákoníku. Žalovaný přijal částku 15 000 Kč, aniž tu byl platný závazek, žalobkyně má proto nárok na vrácení toho, co plnila. Žalovaný dosud zaplatil žalobkyni částku 3 000 Kč (přičemž žalovaný s ohledem na svou nečinnost v řízení ani netvrdil opak), je tedy povinen zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč.

26. Soud se dále zabýval nárokem žalobkyně na úrok z prodlení. Vzhledem k tomu, že nárok žalobkyně je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 odst. 1 o. z., je žalovaný povinen plnit až na výzvu žalobkyně dle § 1958 odst. 2 o. z. (s odkazem na rozhodnutí NS sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Žalovaný byl prokazatelně vyzván k plnění výzvou ze dne 14. 2. 2026, odeslané však dne 17. 2. 2026, kterou byla žalovanému poskytnuta lhůta k úhradě dlužné částky do 3 dnů. Má se za to, že došlá zásilka došla třetí pracovní den po odeslání dle § 573 o. z. Žalovaný byl vyzván k zaplacení celého dluhu do 3 dnů, v prodlení se ocitl dne následujícího po splatnosti. Výzva, coby zásilka, byla poskytovateli poštovních služeb předána dne 17. 2. 2026. Ode dne 24. 2. 2026 je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1968 ve spojení s § 1970 o. z., jehož výši stanoví § 2 nařízení č. 351/2013 Sb.

27. Ohledně zbývajících žalovaných částek, požadovaných žalobkyní na podkladě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.), protože závazek k jejich úhradě nebyl28. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě procesní úspěch žalobkyně (63 %) převyšoval procesní úspěch žalovaného (37 %), neboť se do této částky rovněž započítává částka úroků, proto soud rozhodl o přiznání náhrady nákladů soudního řízení žalobkyni, a to v procentní výši odpovídající rozdílu úspěchu žalobkyně a žalovaného, tj. ve výši 26 %.

29. Náklady řízení žalobkyně dle ustanovení § 137 o. s. ř. tvoří soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměna advokáta za zastupování žalobkyně v soudním řízení ve výši 1 200 Kč sestávající ze 3 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění, podání žaloby) při sazbě mimosmluvní odměny 400 Kč za 1 úkon právní služby dle ustanovení § 14b odst. 1 advokátního tarifu v účinném znění, a náhrada hotových výdajů advokáta v podobě 3 režijních paušálů po 100 Kč ve výši 300 Kč dle ustanovení § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu v účinném znění. Celkem náklady řízení žalobkyně dosahují částky 2 300 Kč. Soud žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení toliko ve výši 26 %, tj. částku 598 Kč. V daném případě bylo postupováno dle § 14b citované vyhlášky, neboť návrh na vydání elektronického platebního rozkazu je návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, částka nepřesahuje 50 000 Kč a žalobkyni byla přiznána částečná náhrada nákladů řízení.

30. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.

31. V posuzovaném případě soud nevydal na návrh žalobkyně elektronický platební rozkaz, ale v řízení po jeho zahájení nařídil ústní jednání, a proto žalovaného stíhá povinnost doplatit státu na účet Okresního soudu v Klatovech soudní poplatek z návrhu ve výši 200 Kč podle položky 2 bodu 2 Sazebníku poplatků. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 800 Kč podle položky 2 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, když podle položky 2 bodu 2, ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. a) tohoto sazebníku, soudní poplatek činí částku 1 000 Kč. Žalovanému tedy zbývá doplatit částku ve výši 200 Kč. Splatnost doplatku v tomto případě nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Pro jeho zaplacení pak byla rovněž stanovena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku.