12 C 72/2019

Plný text

Okresní soud v Kolíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Renátou Bielovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 151 504 Kč s příslušenstvím <b>I. Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 151 504 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 15.3.2019 do zaplacení a náhradu nákladů řízení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 151 504 Kč s příslušenstvím z důvodu, že žalovaný při výkonu své činnosti porušil svoji povinnost a žalobci tak vznikla škoda v žalované výši. Žalobce se domáhá tří samostatných nároků, jednak náhrady úroků z prodlení z přiznaného odškodnění, kterých se žalovaný v žalobě nedomáhal. Výše úroku činí 48 762 Kč, a to za dobu od 4.6.2009 do 7.7.2014. Dle žalobce se jedná o ušlý zisk, který by žalobci vznikl, pokud by úroky byly řádně a včas žalovaným uplatněny v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2. Druhým nárokem je částka 8 470 Kč, tedy částka, kterou žalobce vynaložil za sepsání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen ESLP), když žalovaný doručil žalobci rozhodnutí Ústavního soudu ČR až se značným odstupem a bez doručenky a stížnost žalobce tak byla ESLP odmítnuta. Dalším nárokem je zaplacení částky 94 272 Kč jako částky, která by měla být žalobci přiznána ESLP za průtahy v řízení, neboť žalobce má za to, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve výši 9 – 15 000 Eur, pokud by jeho stížnost byla úspěšná.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil s tím, že žaloba není důvodná. Úrok z prodlení byl v žalobě řádně uplatněn, soud však přiznal žalobci dávky až ode dne rozhodnutí, nikoliv za dobu, kdy žalobce požadoval, úrok z prodlení tak nevznikl. Úroky z prodlení byly vyčísleny podáním ze dne 4.2.2010 určené Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 byl potvrzen Městským soudem v Praze jako věcně správný, dovolání i ústavní stížnost žalobce byly odmítnuty s tím, že nedošlo k porušení zákona. Pokud jde o doručenku od doručené ústavní stížnosti, mohl si ji advokát, který žalobce v řízení zastupoval, vyžádat od příslušného soudu. Žalovaný vznesl námitku promlčení všech nároků žalobce, neboť žalobce věděl, kdy mohlo dojít ke vzniku škody, škodu lze posuzovat podle občanského zákoníku z roku 1964, kdy promlčecí doba byla dvouletá a nároky žalobce jsou tak promlčeny.

3. Z předžalobní výzvy ze dne 24.2.2019 bylo zjištěno, že žalobce vyzval žalovaného k uhrazení škody ve výši 151 504 Kč ve lhůtě do 13.3.2019 z důvodu, že žalovaný porušil svoji povinnost advokáta a žalobci tak vznikla škoda.

4. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. [číslo jednací] ze dne 6.5.2013 bylo zjištěno, že žalobci byla přiznána částka 82 250 Kč, kterou mělo uhradit Ministerstvo práce a sociálních věcí a částka 25 000 Kč, kterou mělo uhradit Ministerstvo spravedlnosti, ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Žalobce požadoval náhradu škody za pozdní uhrazení sociálních dávek a náhradu škody za dlouho trvající soudní řízení. Soud uznal nároky žalobce pouze částečně a snížil je o 20 % z důvodu, že podání žalobce byla značně nepřehledná, žalobce neustále podával námitky. Pokud se týkalo úroků, soud měl za to, že se nejednalo o škodu ani ušlý zisk, neboť byly přiznány až dnem rozhodnutí.

5. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. [číslo jednací] ze dne 9.4.2014, kdy bylo částečně vyhověno odvolání žalobce a částka byla navýšena, avšak o minimální částku.

6. Z přípisu ESLP ze dne 30.9.2016 bylo zjištěno, že stížnost nebude projednána z důvodu, že nebyly předloženy veškeré příslušné dokumenty po splnění 6ti měsíční lhůty k podání stížnosti, zejména nebylo prokázáno doručení, nebyl řádně vyplněn formulář na stížnost a přiloženy příslušné dokumenty tak, jak stanoví článek 47 jednacího řádu.

7. Z výpisu z účtu žalobce bylo zjištěno, že Ministerstvem práce a sociálních věcí byla dne 5.7.2014 uhrazena částka 123 000 Kč a Ministerstvem spravedlnosti částka 57 791 Kč dne 12.6.2014.

8. Z usnesení Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne 15.3.2016 bylo zjištěno, že ústavní stížnost žalobce byla odmítnuta, a to z důvodu, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.

9. Z emailové korespondence mezi žalobcem a žalovaným bylo zjištěno, že žalobce byl žalovaným upozorněn na to, že stížnost k ESLP považuje za zbytečnou a nákladnou, neboť ústavní stížnost byla odmítnuta a upozornil žalobce na to, že touto problematikou se nezabývá, má se obrátit na jinou advokátní kancelář.

10. Z žádosti o náhradu škody a zadostiučinění ze dne 4.5.2009 bylo zjištěno, že Ministerstvo práce a sociálních věcí zamítlo žádost žalobce o náhradu škody z důvodu, že nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným rozhodnutím.

11. Žalobce předložil soudu další listinné důkazy, a to protokoly z jednání u Obvodního soudu pro Prahu 2 a svoje podání adresované tomuto soudu. Z podání ze dne 4.2.2010 vyplývá, že žalobce uplatnil v petitu rozsudku úroky z prodlení z jednotlivých částek, které však nebyly později soudem přiznány.

12. Účastníci nenavrhli žádné další důkazy a shora provedené důkazy považuje soud za věrohodné a dostačující pro rozhodnutí ve věci.

13. Podle § 3036 o.z. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

14. Podle § 3079 o.z. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

15. Podle § 106 z. č. 40/ 1964 Sb se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

16. Podle § 420 téhož zákona každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena. Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

17. Základním předpokladem vzniku odpovědnosti je existence právní povinnosti. Právním důvodem vzniku odpovědnosti je porušení této povinnosti. Porušení právní povinnosti je možno vymezit jako projev vůle, kterým je porušena právní povinnost. Projev vůle může spočívat v jednání nebo opomenutí jednání, k němuž byl někdo povinen. Má-li se jednat o projev vůle, nemůže porušení právní povinnosti spočívat v lidském jednání mimovolním, popřípadě na vůli nezávislé události. Jeden projev vůle může být posouzen jako porušení povinnosti dle soukromého práva (soukromoprávní delikt) i jako delikt veřejnoprávní. V obou případech je rozdílný charakter i důvod jejich postihu. Tato povinnost (příkaz chovat se nějakým způsobem) může být zakotvena přímo v občanském zákoníku, ale také v jakémkoliv jiném předpisu platného práva. Není důležité, jedná-li se o předpis veřejnoprávní nebo soukromoprávní povahy. Vedle toho může jít rovněž o porušení povinnosti plynoucí ze smlouvy nebo jiných právních úkonů.

18. Vznik škody je druhým nezbytným předpokladem vzniku odpovědnostního vztahu. Nevznikne-li z protiprávního jednání (události) škoda, není zde nic, zač by se mělo odpovídat. Samotné porušení právní povinnosti ke vzniku odpovědnostního vztahu nestačí. Občanský zákoník definici škody neobsahuje, tato absence je však ustáleně nahrazena výkladem judikatury a právní nauky. Podle nich je škoda konstantně definována jako majetková újma, kterou lze objektivně vyčíslit v penězích. Vždy se musí jednat o zásah do práv majetkových. Povaha samotné újmy spočívá buď v reálném zmenšení existujícího majetku (skutečná škoda) nebo v jeho nezvětšení, ačkoliv je bylo možné očekávat (ušlý zisk). Do rozsahu škody jsou řazeny i náklady spojené s vyčíslením a odstraněním škody. Je nezbytné, aby bylo možné majetkovou újmu objektivně vyčíslit. Pojem škody je pojmem objektivním. Majetková újma tu buď je, nebo není, otázka, zda za ni někdo odpovídá či zda bude nahrazena, na tom nic nemění.

19. Příčinná souvislost (příčinný vztah, kauzální nexus) je dalším nezbytným předpokladem vzniku povinnosti nahradit škodu. Jde o předpoklad objektivní povahy, který musí být dán vždy. Není-li příčinného vztahu mezi právní skutečností (protiprávním úkonem, kvalifikovanou událostí) a škodou, nevzniká ani povinnost nahradit škodu. Příčinná souvislost je vyžadována ve všech případech, kdy vzniká v důsledku porušení zákonného ustanovení nepříznivý následek (odpovědnost za vady, za prodlení, odpovědnost za porušení osobnostních práv atd.), ne jen tedy v případě náhrady škody. Není podstatné, je-li v konkrétním případě pro vyvození náhradové povinnosti vyžadováno zavinění nebo ne. Příčinu lze nejobecněji vyznačit jako skutečnost (jev, hnutí), která způsobí nějaký následek, nebo také jako to, co má za následek vznik něčeho.

20. Žalobce se domáhá po žalovaném náhrady škody, která měla vzniknout porušením povinnosti při výkonu advokacie. Soud má však za to, že v dané věci je důkazní břemeno na žalobci, aby prokázal, že ze strany žalovaného došlo k porušení povinnosti a vzniku škody na straně žalobce.

21. Žalovaný vznesl námitku promlčení ohledně všech tří uplatňovaných nároků a soud má za to, že tato námitka je důvodná, pokud se týká nároku žalobce na náhradu úroku z přiznaného odškodnění. Ve věci bylo rozhodnuto pravomocně Městským soudem v Praze jako odvolacím soudem v dubnu 2014, tedy žalobce již v té době věděl, že mu úroky nebyly přiznány a začala tak běžet promlčecí lhůta, která je dle občasného zákoníku z roku 1964 dvouletá. Odškodnění bylo vyplaceno nejpozději dne 7.7.2014, tedy k tomuto datu by vznikla případná škoda. Promlčecí doba tak uplynula nejpozději dne 8.7.2016 a žaloba byla podána až v březnu 2019 a došlo tedy k promlčení nároku na náhradu škody žalobce, pokud by vůbec tato škoda vznikla porušením povinností žalovaného. Soud má však za to, že žalovaný svoji povinnost neporušil, v rámci řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 byly úroky uplatněny podáním ze dne 4.2.2010, soud však o úrocích nerozhodl, což popsal ve svém obsáhlém rozhodnutí a přiznal nároky žalobci od doby svého rozhodnutí. Tento rozsudek byl jako věcně správný s menší odchylkou potvrzen i Městským soudem v Praze, následné dovolání žalobce i ústavní stížnost byly jako nedůvodné odmítnuty.

22. Pokud jde o druhý nárok žalobce, a to částku vynaloženou na sepis stížnosti k ESLP, má soud za to, že tento nárok není důvodný, žalovaný upozornil žalobce na to, že se touto problematikou nezajímá a nemůže jej tedy v této věci zastupovat, žalobce se tak obrátil na jinou právní kancelář, která stížnost vyhotovila. Jak vyplynulo z přípisu ESLP, nebyla nedostatkem stížnosti pouze doručenka, ale stížnost postrádala i jiné náležitosti, byla neúplná, nebyly doloženy všechny listinné důkazy, a proto nemohla být úspěšná. Pokud jde o doručenku, mohla si ji příslušná kancelář, která stížnost vyhotovovala, vyžádat u Ústavního soudu. K tomu soud podotýká, že žalovaný mohl mít pouze doklad o doručení, a to podle formy, kterou mu byla doručena. Doručenka se však vždy vrací příslušenému soudu a zakládá se do spisu tak, aby soud mohl vyznačit právní moc doručovaného rozhodnutí. Soud má za to, že za nedostatky stížnosti neodpovídá žalovaný, ale advokátní kancelář, která tuto stížnost vyhotovovala. Není tedy splněna podmínka příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním jednáním, neboť žalovaný se žádného protiprávního jednání nedopustil, není dána jeho odpovědnost za škodu, a pokud žalobci škoda vznikla, měl by se obrátit s nárokem na náhradu škody na příslušnou kancelář, která stížnost vyhotovila. Soud proto v této části žalobu jako nedůvodnou zamítl.

23. Pokud se týká posledního uplatňovaného nároku, a to částky 94 272 Kč, tato částka je dle názoru soudu hypotetická, žalobce ji nedoložil žádnými důkazy, žalobce vypočítává tuto částku tak, že by mu ESLP byla přiznána jiná částka než přiznal Obvodní soud pro Prahu 2 a následně Městský soud v Praze. Dovolání žalobce i ústavní stížnost však byly odmítnuty a soud má za to, že rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, je pravomocné a stížnost žalobce na něm nemůže nic změnit. Není pravdivé tvrzení žalobce, že z důvodu porušení právní povinnosti žalovaného byla odmítnuta stížnost k ESLP, žalovaný tedy nemůže odpovídat ani za případnou škodu, která by odmítnutím vznikla. Soud má však za to, že žádná škoda žalobci nevznikla, neboť není zcela jasné, na jakém principu by ESLP rozhodoval a zda by vůbec byla stížnost vyřízena ve prospěch žalobce. Navíc pokud by mu soud přiznal vyšší částku, než kolik přiznaly české soudy a žalobce by tuto částku jako náhradu škody požadoval po žalovaném, vzniklo by žalobci bezdůvodné obohacení. Protože není dána odpovědnost žalobce za škodu způsobenou nesprávným sepisem stížnosti k ESLP, nemůže být dána ani odpovědnost za případnou nepřiznanou částku. Soud má za to, že, stejně jako v předchozím nároku, by za tuto škodu odpovídal advokát, který tuto stížnost sepsal, a ta byla odmítnuta. Soud proto žalobu jako nedůvodnou v této části zamítl.

24. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 151 o.s.ř., neboť úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal.