14 C 13/2022

Plný text

Okresní soud v Kolíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Magdou Mocovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 1 093 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1 093 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 093 Kč od 28. 8. 2017 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 400 Kč k rukám zástupce žalobce [titul] [jméno] [příjmení] [příjmení] do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal na žalovaném zaplacení uvedené částky s tím, že žalovaný dne 27. 8. 2017 cestoval vlakem [číslo] Českých drah na trase [obec] hl.n. - [obec], přičemž porušil své povinnosti cestujícího, když cestoval bez jízdenky. Žalovaný je tak povinen zaplatit žalovanou částku, která se skládá z pokuty (1 000 Kč), nezaplaceného jízdného (93 Kč). Svoji aktivní legitimaci ve sporu odvozuje žalobce ze smluv o postoupení pohledávek ze dne 15. 12. 2015 a 9. 11. 2018. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci k výzvě soudu, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutí věci bez nařízení ústního jednání, se žalovaný nevyjádřil, proto má soud za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), žalobce s uvedeným postupem vyjádřil souhlas již v podaném návrhu. Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., jestliže věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání. Skutečnost, že žalobce je právnickou osobou se sídlem na území [země] [příjmení] [jméno] [anonymizována dvě slova] [země], zakládá v řízení mezinárodní prvek, a je třeba se zabývat tím, zda je ve věci dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) soudu České republiky, a pokud ano, podle jakého právního řádu je třeba postupovat. Česká republika je členem Evropské unie (dále jen„ EU“), [země] [příjmení] [jméno] [anonymizována dvě slova] [země] není od 1. 2. 2020 členem EU a ke dni 31. 12. 2020 rovněž skončilo přechodné období, kdy se na [země] použilo v plné míře právo EU, ve věcech spadajících do oblasti působnosti nástrojů EU v občanských a obchodních věcech však členské státy EU nadále určí svou mezinárodní soudní příslušnost v řízeních zahájených po skončení přechodného období na základě nástrojů EU (viz Oznámení REV2 Evropské komise ze dne 27. 8. 2020), a proto je třeba při určení mezinárodní příslušnosti soudu postupovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (se zřetelem k článku 66 bod 1 tohoto nařízení). Podle Článku 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť žalovaný má bydliště na území České republiky. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků podle práva České republiky, neboť původní vztah byl vztahem bez zahraničního prvku a postoupení pohledávky nemůže dojít ke změně práv a povinností stran. Soud provedl důkazy listinami, které předložil žalobce k prokázání svých tvrzení (ust. § 120 odst. 1 o. s. ř.), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle ust. § 132 o. s. ř. byl v řízení prokázán následující skutkový stav: Žalovaný dne 27. 8. 2017 cestoval vlakem [číslo] Českých drah na trase [obec] hl.n. - [obec], kde se neprokázal platným přepravním dokladem a nezaplatil jízdné s přirážkou, bylo sepsáno potvrzení o nedodržení SPPO, na kterém byl žalovaný identifikován jménem, příjmením, datem narození a číslem OP. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků tak, že uzavřeli smlouvu o přepravě osob dle ust. § 2555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále dle ust. § 37 odst. 5 a 6 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, podle kterého je cestující povinen na výzvu pověřené osoby se prokázat platným jízdním dokladem; neprokáže-li se platným jízdním dokladem z příčin na své straně, zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému, nebo pokud nezaplatí cestující na místě, prokázat se osobním dokladem a sdělit osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému, když výši přirážky stanoví dopravce v přepravních podmínkách, výše přirážky nesmí přesáhnout částku 1 500 Kč. Podle ust. § 1881 o. z. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Za shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku. Tím, že žalovaný svůj dluh nezaplatil v termínu splatnosti, dostal se tak dnem následujícím po dni splatnosti do prodlení. Úrok z prodlení přiznal soud žalobci zákonný dle ust. § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., jak žalobce požadoval. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 věta první o. s. ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Soud žalobci přiznal toliko náhradu nákladů za vynaložený soudní poplatek ve výši 400 Kč, když ve shodě se závěry Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn.

IV. ÚS 2777/2011 a pod sp. zn. Pl. ÚS 25/12 dospěl k závěru, že žalobci žádné jiné účelně vynaložené náklady v tomto řízení nevznikly. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu, tj. typizované žalobě, jednoduchosti případu (skutkové i právní), bagatelní pohledávce a zejména ke skutečnosti, že žalobce si nabývání a následné vymáhání pohledávek sám zvolil jako„ předmět podnikání“, uplatněný nárok na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši stanovené vyhláškou č. 177/1996 Sb. měřítko účelnosti nenaplňuje. Je sice na žalobci, jaká personální a jiná opatření přijme (např. i zastoupení advokátem), aby zajistil výkon své podnikatelské činnosti, ale nelze systematicky prostřednictvím institutu nákladů řízení jako náhrady za kvalifikovanou (odbornou) pomoc ve sporu, generovat zisk bez zohlednění shora uvedeného a bez ohledu na skutečný obsah této pomoci. Taková soustavná činnost není odbornou ale ryze administrativní (faktickou) pomocí, na níž však nelze vztahovat principy a pravidla, která se uplatňují pro právní zastoupení v občanském soudním řízení. Žalobce se tak vystavuje tomu, že takto poskytnutá„ právní“ pomoc bude vážena kritériem účelnosti jako zákonnou podmínkou pro přiznání její náhrady proti neúspěšné straně.