14 C 157/2025

Plný text

Okresní soud v Kolíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Kopuletou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 23 845,46 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 12.6.2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 23 845,46 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku z úvěrové smlouvy uzavřené dne 21.2.2022 mezi předchůdkyní žalobkyně právnická osoba, a žalovaným, číslo úvěru Anonymizováno, na základě které byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr s možností opakovaného čerpání do sjednaného úvěrového rámce, naposledy do výše 30 000 Kč, s tím, že tuto částku žalovaný načerpal prostřednictvím kreditní karty. Součástí smlouvy byly produktové podmínky a sazebník právní předchůdkyně žalobkyně. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr, sjednané úroky 23,76 % ročně a pojistné, to vše v pravidelných měsíčnících splátkách ve výši minimálně 5% z dlužné částky, nejméně však 500 Kč. Dále se zavázal uhradit věřiteli smluvní pokutu v případě nesplácení úvěru ve výši 0,1% denně z částky splátky v prodlení, náhradu nákladů vymáhání, poplatky za upomínání, smluvního úroku z prodlení ve výši 15% ročně z dlužného zůstatku poskytnutého úvěru a zákonné úroky z prodlení. Žalovaný své závazky ze smlouvy neplnil řádně a včas, proto předchůdkyně žalobkyně od smlouvy odstoupila a závazky zesplatnila ke dni 30.11.2023. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1.11.2023 a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23.10.2024 s účinností ke dni 1.11.2024, přičemž žalovaný byl o této skutečnosti vyrozuměn. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzýván k úhradě dluhu, naposledy předžalobní upomínkou před podáním žaloby. V podané žalobě se žalobkyně domáhala uhrazení částky ve výši 22 370,21 Kč jako nedoplatku jistiny úvěru, poplatků ve výši 1 475,25 Kč, a dále kapitalizovaného úroku ve výši 2 480,76 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15% z částky 23 845,46 Kč od 1.12.2023 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 22 370,21 Kč od 1.12.2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě, která mu byla řádně doručena, nevyjádřil.

3. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl účastníky navržené důkazy, z nichž učinil zejména následující skutková zjištění: Ze žádosti o úvěr ze dne 19.2.2022 soud zjistil, že žalovaný ve formulářové žádosti uvedl své osobní údaje, k rodinnému stavu sdělil, že je svobodný, bydlí u rodičů, podniká v řemeslnictví a zemědělství pod identifikačním číslem hodnota, jeho čistý měsíční příjem činí 45 000 Kč, náklady na domácnost částku 10 000 Kč a na finanční závazky (splátky hypoték, úvěrů, úvěrových karet) vynakládá částku 3 500 Kč. Z nedatovaného protokolu o prověření úvěruschopnosti k žádosti ze dne 21.2.2022 (pozn. nikoliv k žádosti ze dne 19.2.2022), soud zjistil, že jej vyhotovila právnická osoba. (pro úvěry převzaté od Anonymizováno) za účelem shrnutí postupů ověřování úvěruschopnosti klienta – žalovaného, číslo účtu č. účtu. Poskytovatel úvěru vycházel při ověřování úvěruschopnosti z tvrzeného příjmu žalovaného ve výši 45 000 Kč, jeho životních výdajů ve výši 10 000 Kč, když tyto byly stanoveny na základě dat sdělných žalovaným (10 000 Kč) v kombinaci s interními informacemi banky a využití statistických údajů/ekonomického modelu výpočtu. Poskytovatel úvěru vycházel rovněž z informací o splátkovém zatížení žalovaného, které činilo 15 377 Kč, a dospěl k závěru, že příjem klienta je dostatečný pro poskytnutí úvěru se splátkou 1 500 Kč, neboť po odečtení nového splátkového zatížení od příjmů klienta zbývá 28 123 Kč k pokrytí jeho životních nákladů. Z návrhu smlouvy o revolvingovém úvěru č. hodnota soud zjistil, že žalovaný dne 19.2.2023 na základě schválené žádosti uzavřel s právnická osoba smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru s úvěrovým rámcem do 30 000 Kč s tím, že úvěr bude splácet v pravidelných měsíčnících splátkách ve výši minimálně 5% z dlužné částky k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, nejméně však 500 Kč, a to včetně sjednaného úroku 23,76 % ročně. Dále se zavázal uhradit věřiteli pojistné, smluvní pokutu v případě nesplácení úvěru ve výši 0,1% denně z částky splátky v prodlení, náhradu nákladů vymáhání, poplatky za upomínání, smluvního úroku z prodlení ve výši 15% ročně z dlužného zůstatku poskytnutého úvěru a zákonné úroky z prodlení. Žádost žalovaný podepsal elektronickým podpisem. Z výpisu k úvěru č. hodnota za období 23.2.2022–18.10.2023 soud zjistil, že se nejedná o oficiální výpis z účtu, ale o výpis transakcí, ve kterém jsou uvedeny jednotlivé položky o čerpání úvěru žalovaným, a to prostřednictvím bankomatu, čerpání převodem na bankovní účet či nákupem, položky o poplatcích, odměnách, úhradách od klienta ve prospěch úvěrového účtu a dalších transakcí. Z výpisu soud zjistil že ke dni 18.10.2023 bylo uhrazeno 23 056 Kč, přičemž dlužná částka činí k témuž datu 26 326,22 Kč, z toho činí 2 480, 76 úroky, 599,25 Kč pojištění, 600 Kč poplatky a 276 Kč pokuta. Z odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne 27.10.2023 soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně odstoupila od úvěrové smlouvy dopisem, který byl žalovanému odesílán jako doporučená zásilka, a informovala jej o zesplatnění dluhu ve výši 26 327 Kč ke dni 30.11.2023. Skutečnost, že původní věřitel svou pohledávku za žalovaným postoupil na žalobkyni, vyplynula z notářského zápisu Anonymizováno 1.11.2023, a ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23.10.2024, včetně potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne 31.10.2024 a 4.11.2024 a seznamu postoupených pohledávek. Postoupení bylo žalovanému oznámeno a žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky, a to vyrozuměním o postoupení pohledávky ze dne 25.11.2025, předžalobní upomínkou ze dne 25.3.2025, včetně podacích lístků.

4. Po provedeném dokazování soud dospěl ohledně skutkového stavu k závěru: žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o revolvingovém úvěru a za tímto účelem poskytl své osobní údaje. Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které žalovaný čerpal prostřednictvím bankomatu, převodem na bankovní účet či nákupem. Žalovaný úvěr nesplácel dle sjednaných podmínek, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 30.11.2023. Ke dni 17.10.2023 bylo ve prospěch úvěrového účtu uhrazeno 23 056 Kč. Před podáním žaloby žalobkyně žalovaného upomínala.

5. Na základě závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce následovně: Žalovaný a žalobkyně uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“); žalobkyně v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Vzniklý závazek je tak nutno posoudit rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy, tj. ke dni 19.2.2022 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 zákona); porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy s tím, že se jedná o neplatnost relativní (§ 87 odst. 1 zákona), přičemž spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (§ 87 odst. 2 zákona). Podle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie (SDEU) jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice 2008/48“), aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. SDEU mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (rozsudek Dominguez, C-282/10), a že vnitrostátní soudy musejí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli směrnice (rozsudek Pohotovosť, C-331/18). Podle rozsudku SDEU OPR Finance, C-679/18 musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

6. Soud se s ohledem na právní úpravu s povinností eurokonformního výkladu zabýval nejprve otázkou, zda předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně prověřila schopnost žalovaného pravidelně splácet sjednaný úvěr a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalobkyně v průběhu řízení uvedla, že poskytovatel úvěru „splnil svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, které získal při zpracování žádosti žalovaného o poskytnutí úvěrového produktu, v rámci něhož byl žalovaný dotázán na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry“. Poukázal, že přímo z žádosti o úvěr bylo zjištěno, že žalovaný od roku 2016 podniká, výše jeho čistého měsíčního příjmu činí 45 000 Kč; bylo z ní ověřeno, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost k další osobě, žije u rodičů, celkové náklady domácnosti včetně ostatních finančních závazků žalovaného byly oceněny na částku 13 500 Kč měsíčně a tyto informace poskytovatel úvěru ověřil, a to lustrací žalovaného v insolvenčním rejstříku, databázi SOLUS a NRKI, a využitím automatizovaných modelů. Z provedeného dokazování však nevyplynulo, resp. nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že by její předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí zjišťovala a především ověřovala. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně nedisponovala, s výjimkou prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, žádnými dalšími konkrétními podklady, z nichž by plynulo řádné ověření příjmů a výdajů žalovaného (daňová přiznání, výpisy z bankovního účtu a jiné). Podklad, z něhož žalobkyně vycházela, však nelze pro účely prověření úvěruschopnosti žalovaného považovat za dostatečný, neboť z něho nelze učinit zjištění, ani ověření schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně tak neměla v době poskytnutí úvěru dostatečné informace svědčící o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Bez zjišťování a ověření údajů o příjmech a zjišťování skutečných nákladů/výdajů, včetně jejich doložení, lze jen těžko učinit kvalifikovaný úsudek o celkových poměrech žalovaného a lze jen těžko kvalifikovaně posoudit jeho schopnost úvěr splácet. Postup, kdy žalobkyně nezjišťovala a nijak blíže neověřovala příjmy, zejména však výdaje žalovaného, tak není dle soudu dostatečným ověřením úvěruschopnosti. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí a uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak ve smyslu § 588 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru s povinností eurokonformního výkladu absolutně neplatná.

7. Následně se soud zabýval otázkou, zda žalobkyni náleží vůči žalovanému nárok na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, který je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a § 2993 o.z. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný na jistinu úvěru dosud neuhradil částku 22 370,21 Kč. Ze sjetiny transakcí ke dni 18.10.2023 však vyplynulo, že ve prospěch úvěrového účtu byla ke dni 17.10.2023 uhrazena částka 23 056 Kč. Žalovaný tak na daný úvěr zaplatil více, než kolik činí nesplacená jistina úvěru, soud proto nárok žalobkyně na vrácení zůstatku jistiny úvěru pro nedůvodnost zamítl.

8. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu zůstal nečinný, žádné náklady mu proto objektivně nevznikly. Soud proto výrokem II žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Kolíně. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně jako oprávněná domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.