14 C 158/2025

Plný text

Okresní soud v Kolíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Kopuletou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 46 984,70 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 46 984,7 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 012,04 Kč, úrokem ve výši 4,9 % ročně z částky 45 298,7 Kč od 29.5.2025 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3 619,12 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 46 984,7 Kč od 29.5.2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni návrhu nákladů řízení ve výši 14 330,90 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení 46 984,70 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 21.8.2019 smlouvu o úvěru číslo , Anonymizováno, , jíž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 100 000 Kč na úvěrový účet žalovaného číslo , č. účtu, , a žalovaný se zavázal vrátil tyto peněžní prostředky v měsíčních splátkách po 1 409 Kč vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce, s tím, že úvěr měl být při řádném splácení splacen nejpozději do 20.8.2026 (od první splátky úvěru dne 20.9.2019). K čerpání úvěru došlo dne 21.8.2019, a to po posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr, po doložení jeho příjmů a posouzení výdajů. Žalovaný své závazky ze smlouvy neplnil řádně a včas, úvěr byl proto prohlášen za okamžitě splatný ke dni 20.7.2024. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení nesplacené jistiny úvěru ve výši 45 298,70 Kč, poplatků za upomínání ve výši 1 500 Kč a neuhrazené pojistné za období 19.2.2024 do 18.3.2024 ve výši 186 Kč, dále kapitalizované úvěrového úroku v částce 3 012,04 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku v částce 3 619,12 Kč, tedy příslušenství vyčíslené ode dne zesplatnění dluhu do podání žaloby (20.7.2024 do 28.5.2025), to vše spolu se sjednaným úrokem 4,90 % ročně z částky 45 298,70 Kč od 29.5.2025 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 46 984,70 Kč od 29.5.2025 do zaplacení. Žalobkyně žalovaného upomínala, naposledy předžalobní výzvou před podáním žaloby.

2. Žalovaný se k žalobě, která mu byla řádně doručena, nevyjádřil, a po celou dobu řízení zůstal nečinný.

3. Soud nejprve zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť v poměrech projednávané věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaný je slovenským státním občanem. Z obsahu spisu vyplynulo, že žalovaný měl v době zahájení řízení bydliště na území České republiky, a to v obvodu nadepsaného soudu. Podle čl. 4 odst. 1 a čl. 62 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech je dána mezinárodní soudní příslušnost (pravomoc) soudů České republiky, a to bez zřetele na státní příslušnost žalovaného.Následně soud zkoumal otázku rozhodného práva, přičemž na základě pravidel pro určení rozhodného práva stanovených v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dospěl k závěru, že rozhodným je právo české, neboť podle čl. 6 nařízení je rozhodným právem pro smluvní závazkové vztahy, které vznikají ze spotřebitelských smluv, právo země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud obchodník provozuje svou profesionální nebo podnikatelskou činnost v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště, nebo se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu této činnosti. Vzhledem k tomu, že k žalovaný měl v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště na území České republiky, a žalobkyně provozuje svou činnost rovněž na území České republiky, je rozhodným právem právo české.

4. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl zejména následující důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:Z žádosti o poskytnutí úvěru vyplynulo, že žalovaný požádal o neúčelový úvěr ve výši 100 000 Kč se způsobem čerpání na účet žadatele, číslo účtu , č. účtu, , s rozložením splátek do 84měsíčních plateb. Ke své osobě uvedl, že je zaměstnán s měsíčním čistým příjmem 24 000 Kč s pravidelnými měsíčními výdaji bez splátek úvěrů ve výši 5 000 Kč.Z interních šetření (CBCB informace) soud zjistil, že byla zjišťována zadluženost žalovaného s tím, že žalovaný v době podání žádosti o úvěr nebyl úvěrově, ani jinak zadlužen.Z obratových výpisů z účtů vyplynulo, že žalovaný disponoval pravidelným měsíčním příjmem ze zaměstnání v období od února 2019 do června 2019 v průměrné výši 15 103 Kč (platby označené jako mzda).Ze smlouvy o poskytování služeb elektronického bankovnictví ze dne 29.1.2019, včetně dohody o aktivaci služeb ze dne 29.1.2019 soud zjistil, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 29.1.2019 smlouvu, jejímž předmětem bylo poskytování služeb ČSOB telefonního, internetového bankovnictví, ČSOB Internet Banking 24, včetně doplňkových služeb za sjednané poplatky, které budou inkasovány z účtu žalovaného číslo , č. účtu, .Z úvěrové smlouvy č. , Anonymizováno, , ve znění dodatku včetně jejích příloh (sazebníku poplatků, obchodních podmínek spotřebitelských úvěrů, sazebníku), má soud za prokázané, že žalovaný uzavřel s žalobkyně dne 21.8.2019 smlouvu o úvěru. Sjednáno bylo poskytnutí úvěru na účet žalovaného bez určení účelu, s úvěrovým rámcem 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v 84měsíčních anuitních splátkách ve výši 1 409 Kč vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce. Sjednáno bylo rovněž pojištění úvěru, konkrétně varianta „pro práci – pojištění pro případ smrti nebo invalidity 3. stupně a pojištění pro případ ztráty příjmu“ s povinností platby měsíčního poplatku 93 Kč (čl. 1.8 smlouvy). Základní roční úroková sazba byla sjednána ve výši 4,90 % ročně (čl. 1.5 smlouvy), sjednány byly rovněž úroky z prodlení z pohledávky po splatnosti, poplatky za správu úvěru a nedodržení smluvních podmínek (čl. 1.7 smlouvy). Dodatkem ke smlouvě o úvěru ze dne 25.7.2023 bylo sjednáno odložení anuitních splátek o dobu tří měsíců, s tím, že splácení opět začíná dnem 20.11.202, počet měsíčních anuitních splátek v nezměněné výši se mění z 84 na 83 a den poslední splátky se mění z 20.8.2026 na 20.12.2026.Žalovaný dne 21.8.2019 čerpal částku 100 000 Kč (prokázáno potvrzením o čerpání úvěru dne 21.8.2019).Dopisem ze dne 22.7.2024 včetně potvrzení o odeslání, prohlásila žalobkyně pohledávku za splatnou ke dni 20.7.2024 s odůvodněním, že žalovaný své povinnosti ze smlouvy neplnil řádně a včas. Žalovaný byl opakovaně vyzýván k úhradě dlužné částky, a to výzvou ze dne 10.3.2024, 1.4.2024, 6.5.2024 a předžalobní výzvou ze dne 30.4.2025 (prokázáno výzvami, včetně potvrzení o odeslání).

5. Ohledně skutkového stavu soud dospěl k tomuto závěru: žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru s úvěrovým rámcem až do výše 100 000 Kč. Sjednána byla základní roční úroková sazba ve výši 4,90 % ročně, 500 Kč poplatek za výzvu k plnění smluvních podmínek/splnění dluhu, pojištění schopnosti splácet úvěr 93 Kč měsíčně, sjednány byly úroky z prodlení. Žalovaný načerpal úvěr ve výši 100 000 Kč dne 21.8.2019, který však řádně nesplácel. Žalovaný byl opakovaně upomínán, naposledy předžalobní výzvou k plnění.

6. Na základě závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce následovně:Žalovaný a žalobkyně uzavřeli dne 21.8.2019 smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“); žalobkyně v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Vzniklý závazek je tak nutno posoudit rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy, tj. od 4.1.2019 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86 odst. 2 zákona); porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy s tím, že se jedná o neplatnost relativní (§ 87 odst. 1 zákona), přičemž spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (§ 87 odst. 2 zákona).Podle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie (SDEU) jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice 2008/48“), aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. SDEU mnohokrát rozhodl, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (rozsudek Dominguez, C-282/10), a že vnitrostátní soudy musejí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli směrnice (rozsudek Pohotovosť, C-331/18). Podle rozsudku SDEU OPR Finance, C-679/18 musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

7. Soud se s ohledem na právní úpravu s povinností eurokonformního výkladu zabýval nejprve otázkou, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně prověřila schopnost žalovaného pravidelně splácet sjednaný úvěr. K posouzení úvěruschopnosti žalobkyně sdělila, že tuto posoudila s odbornou péčí, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, jakož i nahlédnutím do informačních databází o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele. Uvedla, že výši příjmů určila na základě odborné kontroly finančních toků na účtu žalovaného vedeného u žalobkyně, kde zjistila, že příjem žalovaného v období od II/2019 do VI/2019 činil v průměru 15 103 Kč a s tímto příjmem pracovala při výpočtu platební kapacity. Ohledně výdajů se nespoléhala toliko na informace od žalovaného, namísto toho použila statisticky podložený model, upravený o možné neobvyklé výdaje žalovaného, o kterých se žalobkyně dozvěděla, přičemž u výdajů vstupujících do výpočtu platební kapacity pracovala s částkou 8 083 Kč, resp. 7 020 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr zadlužen a nebyl shledán jako rizikový, dospěla žalobkyně k závěru, že platební kapacita pro splátku 1 409 Kč je zcela dostatečná. Namítla, že skutečnost, že žalovaný v době uzavření úvěrové smlouvy byl úvěruschopný plyne rovněž z toho, že žalovaný od počátku úvěr splácel, a to po významně dlouhou dobu, kdy na splátkách uhradil částku v celkové výši 83 346,25 Kč.Přestože soud v ověřování úvěruschopnosti spatřuje nedostatky, ať již jde o rozsah vyžádaných informací od žalovaného či způsob ověřování výdajů žalovaného, soud nemohl přehlédnout, že žalovaný disponoval pravidelným měsíčním příjmem, který lze označit za stabilní, nebyl dluhově zatíženou osobou, z výpisu z účtů nevyplynulo, že by vyživoval nezletilé dítě či jinou osobu. Soud nemohl odhlédnout ani od relativně nízké výše měsíčních splátek a dobu, po kterou žalovaný splátky úvěru řádně hradil, jakož i celkovou výši uhrazených splátek úvěru. Soud proto s ohledem na provedené dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně svou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného splnila, když dospěla k ověřenému závěru, ve smyslu judikaturních závěrů Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 33 Cdo 1819/2023, podle nichž „smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut).“8. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 2758 odst. 1 o.z. pojistnou smlouvou se pojistitel zavazuje vůči pojistníkovi poskytnout jemu nebo třetí osobě pojistné plnění, nastane-li nahodilá událost krytá pojištěním (pojistná událost), a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistnéPodle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.Podle § 1969 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.Podle § 1802 o.z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (dále jen „nařízení“) výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

9. Po zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žalobní návrh je důvodný, proto žalobě výrokem I v plném rozsahu vyhověl. Mezi žalobkyně a žalovaným byla dne 21.8.2019 uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. o.z., jejíž součástí bylo rovněž ujednání o sjednání pojištění podle § 2758 a násl. o.z., a to poté, kdy žalobkyně jako poskytovatel úvěru přezkoumala schopnost žalovaného úvěr řádně splácet. Na základě platné úvěrové smlouvy poskytl věřitel žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč, vedený na úvěrovém účtu žalovaného. Žalovaný sjednané splátky úvěru, poplatky, pojištění a úroky nesplácel řádně a včas, a to ani přes opakované urgence a upozornění na možnost odstoupení do smlouvy, což bylo žalovanému oznámeno dopisy ze dne 10.3.2024, 1.4.2024, 6.5.2024. Následně, v důsledku trvajícího porušování těchto smluvních povinností ze strany žalovaného, využila žalobkyně svého oprávnění a úvěr s účinností ke dni 20.7.2024 zesplatnila. Došlo tak k zesplatnění celé dlužné částky, včetně sjednaných poplatků, plateb pojistného a úroků, které soud žalobkyni přiznal podle § 1802 o.z. ve výši sjednané v úvěrové smlouvě. Nárok na zákonný úrok z prodlení soud přiznal podle § 1970 o.z. ve výši stanovené § 2 nařízení.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II rozsudku a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení v celkové výši 14 330,90 Kč, s tím, že tyto náklady tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 1 880 Kč, mimosmluvní odměna za 3 úkony právní služby po 2 980 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba) dle § 7, §8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), paušální náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby podle § 13 odst. 3, 4 advokátního tarifu po 450 Kč, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21% z odměny zástupce žalobkyně a jeho hotových výdajů podle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve výši 2 160,90 Kč. Místo plnění (k rukám právního zástupce) bylo určeno podle § 149 odst. 1 o.s.ř.

11. Lhůta k plnění byla žalované stanovena podle § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když soud neshledal důvod k jinému postupu