14 C 52/2026

Plný text

Okresní soud v Kolíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Kopuletou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 29 956 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 917 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 9 917 Kč za dobu od 26. 9. 2025 do zaplacení, to vše ve třech měsíčních splátkách tak, že první a druhá splátka činí 3 500 Kč a zbývající třetí splátka činí zbývající část z dluhu, splatných vždy do 20. kalendářního dne příslušného měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabude právní moci, vše pod ztrátou výhody splátek při prodlení s úhradou byť jen jediné splátky.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 20 039 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 29 956 Kč za dobu od 23. 9. 2025 do 25. 9. 2025 a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 20 039 Kč za dobu od 26. 9. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 16. 2. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 29 956 Kč s příslušenstvím, sestávající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 18 000 Kč a smluvního úroku ve výši 11 956 Kč. Uvedla, že původní věřitelka, společnost , právnická osoba, , IČO: , IČO, , uzavřela se žalovaným dálkovým způsobem smlouvu o revolvingovém úvěru č. , číslo úvěrové smlouvy, , na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr v celkové výši 21 000 Kč. K čerpání úvěru došlo dne 22. 2. 2025, kdy předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na jeho bankovní účet č. , č. účtu, částku 20 000 Kč, a dále dne 25. 3. 2025 částku 1 000 Kč. Žalovaný v rozporu se smlouvou řádně a včas nesplácel měsíční splátky úvěru a smluvního úroku, proto předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 22. 9. 2025 a vyzvala žalovaného k úhradě nedoplatku úvěru včetně příslušenství. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 přešla pohledávka za žalovaným na žalobkyni. Žalobkyně dále uvedla, že před poskytnutím úvěru předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného, současně sdělila, že smluvní dokumentaci k posouzení úvěruschopnosti nemá k dispozici, a alternativně navrhla, aby soud věc posoudil podle pravidel o bezdůvodném obohacení.

2. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že uzavření úvěrové smlouvy se společností , právnická osoba, nerozporuje. Poukázal však na skutečnost, že již v době jejího sjednání byl zavázán vůči jinému věřiteli, jemuž dosud splácí dluh v celkové výši 36 000 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 4 500 Kč. Uvedl dále, že závazek, který je předmětem tohoto řízení, je schopen hradit rovněž formou splátek. Jeho měsíční příjem činí 25 000 Kč, přičemž bydlí u rodičů a na úhradu nákladů spojených s bydlením přispívá částkou 5 000 Kč měsíčně.

3. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl účastníky označené důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění:Ze smlouvy o revolvingovém úvěru KIMBI č. , číslo úvěrové smlouvy, soud zjistil, že žalovaný uzavřel dne 22.2.2025 se společností , právnická osoba, smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut bezúčelový spotřebitelský úvěr s možností opakovaného čerpání až do výše 20 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, . Přílohou smlouvy byly obchodní podmínky. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím elektronického kódu dne 22. 2. 2025. Z výpisu z běžného účtu a potvrzení banky soud zjistil, že dne 22. 2. 2025 byla z účtu , právnická osoba, , č. účtu: , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, poukázána ve prospěch účtu žalovaného č. , č. účtu, částka 20 000 Kč a dne 25. 3. 2025 částka 1 000 Kč. Z potvrzení banky dále vyplynulo, že žalovaný je majitelem účtu č. , č. účtu, , a dále, že v období únor až březen 2025 byly na tento účet připsány částky z titulu půjček, a to dne 17. 2. 2025 částka 10 000 Kč od společnosti , právnická osoba, a dne 22. 2. 2025 částka 22 000 Kč od společnosti , právnická osoba, . Současně z téhož výpisu vyplynulo, že na účet žalovaného byly v řádu desítek připsány i platby související s hazardním hraním (, právnická osoba, ). Z potvrzení o finančních transakcích k úvěrové smlouvě č. , hodnota, vystaveného společností , právnická osoba, soud mimo jiné zjistil, že ve prospěch účtu pro splácení úvěru č. , č. účtu, (článek I odst. 8 smlouvy) byla dne 25. 3. 2025 uhrazena částka 4 288 Kč a dne 13.6.2025 částka 6 795 Kč, tedy celkem 11 083 Kč. Z výzvy k úhradě ze dne 22. 9.2025 a z podacího lístku ze dne 22.9.2025 soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 22. 9. 2025. Výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 16. 10. 2025 byl žalovaný opětovně vyzván k úhradě dluhu, a to doporučeným dopisem. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024, včetně seznamu postoupených pohledávek ve znění jejích dodatků, má soud za prokázané, že společnost , právnická osoba, uzavřela se žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem bylo mimo jiné postoupení splatných pohledávek za žalovaným. O této skutečnosti byl žalovaný postupitelem i postupníkem vyrozuměn písemnou výzvou ze dne 16. 10. 2025 odeslané žalovanému doporučenou poštou téhož dne.

4. Ohledně skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s předchůdkyní žalobkyně elektronicky, dálkovým způsobem, smlouvu o spotřebitelském úvěru a za tímto účelem poskytl své osobní údaje. Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v částce 21 000 Kč, když tuto částku zaslala ve dvou bezhotovostních platbách na účet žalovaného, a to dne 22. 2. 2025 ve výši 20 000 Kč a dne 25. 3. 2025 ve výši 1 000 Kč. Žalovaný uhradil věřiteli dne 25. 3. 2025 částku 4 288 Kč a dne 13. 6. 2025 částku 6 795 Kč, celkem tedy 11 083 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek přešla pohledávka za žalovaným na žalobkyni, přičemž tato skutečnost byla žalovanému oznámena. Před podáním žaloby žalobkyně žalovaného opakovaně vyzývala k úhradě dluhu.

5. Na základě závěru o skutkovém stavu soud posoudil věc po právní stránce následovně: Žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“); právní předchůdkyně žalobkyně v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Vzniklý závazek je tak nutno posoudit rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), podle něhož je poskytovatel úvěrů povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru); porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy s tím, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru), přičemž platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (§ 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru).

6. Soud se s ohledem na právní úpravu zabýval nejprve otázkou, zda právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně prověřila schopnost žalovaného pravidelně splácet sjednaný úvěr. V projednávané věci žalobkyně pouze obecně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně prověřována, a to na základě „informací uvedených žalovaným jakožto žadatelem o úvěr a dále prostřednictvím nahlížení do interních a externích registrů (exekučních, úvěrových a jiných), nicméně příslušnou dokumentací ohledně lustrace v databázích a tvrzených příjmů a výdajů již nedisponuje“. Tato tvrzení žalobkyně nijak blíže nekonkretizovala ani neoznačila důkazy, z nichž by bylo možné dovodit, jakým způsobem, v jakém rozsahu a s jakými výsledky byla úvěruschopnost žalovaného skutečně posuzována. Nadto soud nemohl přehlédnout zjištění plynoucí z výpisu příchozích plateb na účet žalovaného za období února a března 2025, který si soud vyžádal a provedl jako důkaz k návrhu žalobkyně, a sice, že žalovaný v rozhodném období realizoval desítky transakcí souvisejících s hazardním hraním (zejména , právnická osoba, ) a současně čerpal další úvěrové prostředky od jiných věřitelů. Tato zjištění svědčí o zvýšené finanční zátěži žalovaného a rizikovém způsobu nakládání s finančními prostředky, který měl být při řádném posouzení jeho úvěruschopnosti zohledněn. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně neúčastnila jednání u soudu, soud ji nemohl poučit dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), k otázce úvěruschopnosti, přestože to v předvolání avizoval. Za této procesní situace, při absenci rozhodných skutkových tvrzení a důkazních návrhů k ověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr tak soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně v průběhu řízení neprokázala, že věřitel splnil svou povinnost podle § 86 zákona, a soudu nezbylo než, s ohledem na zákonnou úpravu a ustálenou soudní judikaturu k této otázce, hodnotit úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

7. Následně se soud zabýval otázkou, zda žalobkyni náleží vůči žalovanému nárok na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, který je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a § 2993 o. z., a pokud ano, pak v jaké výši a v jaké době. Žalobkyně uvedla, že žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 21 000 Kč, což bylo prokázáno provedeným dokazováním. Z potvrzení o finančních transakcích k úvěrové smlouvě předložených žalobkyní soud zjistil, že na daný úvěr žalovaný uhradil částku v celkové výši 11 083 Kč, tedy méně, než kolik činila jistina poskytnutého úvěru. Soud proto podané žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 9 917 Kč jako zůstatku dlužné jistiny, když žalobkyně prokázala, že pohledávka jí byla postoupena a tato skutečnost žalovanému oznámena (§ 1879 o.z.).

8. Pokud jde o příslušenství, ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí o.s.ř. stanoví, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V průběhu řízení žalovaný uvedl, že je schopen dlužnou částku uhradit, nikoliv však jednorázově, je schopen ji splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Soud proto vycházel ze stavu, že v možnostech a schopnostech spotřebitele bylo vrátit dluh bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Z provedeného dokazování soud zjistil, že žalobkyně odeslala žalovanému „výzvu“ k plnění dne 22.9.2025, přičemž ve smyslu § 573 o.z. nastala domněnka doby dojití třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 25.9.2025. Z tohoto důvodu tak má žalobkyně nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení, které soud přiznal podle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to za dobu od 26.9.2025 do zaplacení. Soud zamítl žalobu co do částky 20 039 Kč, včetně požadovaného příslušenství, neboť ujednání o povinnosti k její úhradě (včetně příslušenství) obsahovala úvěrová smlouva, kterou však soud vyhodnotil jako neplatnou.

9. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. ve splátkách, když vyhověl návrhu žalovaného a přihlédl k jeho aktuální životní a majetkové situaci, jakož i ke snaze dluh dobrovolně splnit. Při stanovení způsobu plnění soud zohlednil nejen ochranu práv žalovaného, ale i oprávněný zájem žalobkyně na uspokojení své pohledávky. Umožnění úhrady ve splátkách neznamená popření nároku žalobkyně, ale představuje přiměřený a spravedlivý způsob jeho postupného naplnění. Takové řešení respektuje zásadu proporcionality a rovnováhy mezi právem věřitele na plnění a ochranou dlužníka, který se nachází v objektivně ztížené životní situaci. Soud proto návrhu vyhověl a podle § 160 odst. 1 o. s. ř. určil lhůtu k plnění ve formě měsíčních splátek, které odpovídají reálným možnostem žalovaného, aniž by byly nepřiměřeně zatěžující, s tím, že plnění bude žalobkyni poskytnuto v přiměřené době10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěšnosti účastníků ve smyslu § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Procesně úspěšnějším byl žalovaný, kterému však žádné náklady nevznikly a jejichž náhradu nepožadoval. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.