18 C 102/2022

Plný text

Okresní soud v Kolíně rozhodl předsedkyní senátu titul Martinou Volfovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení,, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku ve výši [částka] k rukám právního zástupce žalobce, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal na žalovaném zaplacení uvedené částky s tím, že žalovaný byl ve dnech [datum] kontrolován přepravní kontrolou na linkách MHD právního předchůdce žalobce – [právnická osoba] podnik města Pardubice, a.s., neprokázal se platným přepravním dokladem, čímž porušil své povinnosti vyplývající ze zákona a přepravního řádu. Žalovanému tak v každém ze tří výše uvedených případů vznikla povinnost uhradit jízdné ve výši [částka] a přirážku k jízdnému ve výši [částka], celkem tedy [částka]. Žalovaný však přes výzvu zažalovanou částku nezaplatil dosud. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil. Účastníci k výzvě soudu, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutí věci bez nařízení ústního jednání, se k navrženému postupu nevyjádřili, proto má soud za to, že nemají námitek (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., jestliže věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání. Soud provedl důkazy listinami, které předložil žalobce k prokázání svých tvrzení (ust. § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle ust. § 132 o.s.ř byl v řízení prokázán následující skutkový stav: Žalovaný ve dnech [datum] cestoval v prostředcích městské hromadné dopravy provozované právním předchůdcem žalobce (Dopravní podnik města Pardubice, a.s.), kde byl kontrolován a neprokázal se platnými přepravními doklady a nezaplatil jízdné s přirážkou, byly sepsány protokoly o provedené kontrole, na nichž byl žalovaný identifikován jménem, příjmením, datem narození a číslem OP (prokázáno zápis o provedené přepravní kontrole [číslo]). Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] přešla pohledávka ve smyslu § 1879 a násl. o.z. na žalobce, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků tak, že uzavřeli smlouvu o přepravě osob dle ust. § 2555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; a dle ust. § 18a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, podle kterého je pověřená osoba oprávněna uložit cestujícímu, který se neprokázal platným jízdním dokladem, zaplatit přirážku nebo vyžadovat od cestujícího, aby se prokázal osobním dokladem a sdělil osobní údaje. Cestující je povinen dodržovat přepravní řád, smluvní přepravní podmínky a tarif, na výzvu pověřené osoby se prokázat platným jízdním dokladem, neprokáže-li se platným jízdním dokladem, zaplatit jízdné a přirážku, nebo se prokázat osobním dokladem a sdělit osobní údaje potřebné na vymáhání zaplacení jízdného a přirážky. Výši přirážky stanoví dopravce v přepravních podmínkách. Výše přirážky nesmí přesáhnout částku [částka]. Dle ust. § 37 odst. 5 a 6 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách je cestující povinen na výzvu pověřené osoby se prokázat platným jízdním dokladem; neprokáže-li se platným jízdním dokladem z příčin na své straně, zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému, nebo pokud nezaplatí cestující na místě, prokázat se osobním dokladem a sdělit osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému, když výši přirážky stanoví dopravce v přepravních podmínkách, výše přirážky nesmí přesáhnout částku [částka]. Za shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku. Tím, že žalovaný svůj dluh nezaplatil v termínu splatnosti, dostal se tak dnem následujícím po dni splatnosti do prodlení. Úrok z prodlení přiznal soud žalobci zákonný dle § 1970 obč. zák., jehož výše byla stanovena dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., jak žalobce požadoval. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Soud žalobci přiznal toliko náhradu nákladů za vynaložený soudní poplatek ve výši [částka], když ve shodě se závěry Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn.

IV. ÚS 2777/2011 a pod sp. zn. Pl. ÚS 25/12 dospěl k závěru, že žalobci žádné jiné účelně vynaložené náklady v tomto řízení nevznikly. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu, tj. typizované žalobě, jednoduchosti případu (skutkové i právní), bagatelní pohledávce a zejména ke skutečnosti, že žalobce si nabývání a následné vymáhání pohledávek sám zvolil jako„ předmět podnikání“, uplatněný nárok na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši stanovené vyhláškou č. 177/1996 Sb. měřítko účelnosti nenaplňuje. Je sice na žalobci, jaká personální a jiná opatření přijme (např. i zastoupení advokátem), aby zajistil výkon své podnikatelské činnosti, ale nelze systematicky prostřednictvím institutu nákladů řízení jako náhrady za kvalifikovanou (odbornou) pomoc ve sporu, generovat zisk bez zohlednění shora uvedeného a bez ohledu na skutečný obsah této pomoci. Taková soustavná činnost není odbornou ale ryze administrativní (faktickou) pomocí, na níž však nelze vztahovat principy a pravidla, která se uplatňují pro právní zastoupení v občanském soudním řízení. Žalobce se tak vystavuje tomu, že takto poskytnutá„ právní“ pomoc bude vážena kritériem účelnosti jako zákonnou podmínkou pro přiznání její náhrady proti neúspěšné straně.