10 C 160/2025

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Ondřejem Moravcem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného A, narozený Datum narození žalovaného A, Anonymizováno Anonymizováno Jméno žalovaného B o zaplacení 22 085,31 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 11 962,85 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala 10 122,46 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 351,25 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 656,12 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 22 085,31 Kč od datum do zaplacení a úroku 14,75 % ročně z částky 19 385,31 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení 22 085,31 Kč společně s výše uvedeným příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Tvrdila, že její právní předchůdkyně, společnost právnická osoba., IČO IČO, uzavřela s žalovaným dne datum smlouvu o úvěru „Anonymizováno Anonymizováno“, na jejímž základě poskytla žalovanému neúčelový jednorázový úvěr ve výši 30 000 Kč. Peněžní prostředky poskytla žalovanému převodem na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu se sjednaným úrokem a poplatky splácet v pravidelných měsíčních splátkách, opakovaně se však dostal s úhradou splátek do prodlení. Původní věřitelka proto úvěr ke dni datum zesplatnila. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum, což původní věřitelka žalovanému písemně oznámila.

2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Právní úprava umožňuje v procesu používání úvěruschopnosti využívat i automatizovaných modelů. Původní věřitelka též kontrolovala údaje v příslušných externích úvěrových registrech. V daném případě původní věřitelka vycházela z doloženého příjmu žalovaného z invalidního důchodu v průměrné měsíční výši 11 591 Kč. Žalovaný dále uvedl, že bydlí v obecním bytě a nevyživuje žádnou další osobu. Původní věřitelka dále porovnala příjem žalovaného s výdaji odhadnutými na základě historických dat ČSÚ a dospěla k závěru, že žalovaný měl dostatek disponibilních prostředků ke splácení úvěru. Žalobkyně dodala, že žalovaný na dluh uhradil celkem 18 037,15 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), za doručovací adresu místo jeho trvalého pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Jelikož adresa trvalého pobytu žalovaného je sídlem ohlašovny označené v informačním systému evidence obyvatel jako adresa úřadu, byla zásilka žalovanému doručena postupem dle § 50m o. s. ř., tj. byla uložena u soudu a na úřední desce soudu byla vyvěšena výzva k jejímu vyzvednutí. Soudu nadto je z úřední činnosti známo, že žalovaný byl v minulém roce umístěn v Psychiatrické nemocnici adresa, kde vykonával nařízené ústavní ochranné léčení. Soud ve zdravotním ústavu telefonicky ověřil, že žalovaný byl již propuštěn a léčí se ambulantně, zdravotní ústav přitom nezná místo jeho faktického bydliště.

4. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Soud účastníky usnesením vyzval, aby se vyjádřili, zda souhlasí, a to s poučením, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, že proti tomuto postupu nemají námitky. Jelikož se účastníci ve stanovené lhůtě k této výzvě nevyjádřili, rozhodl soud ve věci v souladu s posledně citovaným ustanovením bez nařízení jednání.

5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:

6. Z žádosti o úvěr a z vyjádření původní věřitelky k procesu posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je svobodný, v invalidním důchodu, bydlí v obecním bytě a má odborné/učňovské vzdělání. Průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce činil 11 591 Kč, náklady na bydlení 1 000 Kč. Původní věřitelka ověřila příjem žalovaného z doloženého potvrzení ČSSZ, do výdajů poté započítala výdaje tvrzené v žádosti, k čemuž připočetla částku životního minima a částku normativních nákladů na bydlení. Pro přezkum úvěruschopnosti využila matematických modelů. Nezjistila, že by měl žalovaný jiné závazky (externí splátky). Původní věřitelka tak dospěla k závěru, že žalovaný disponuje měsíčně částkou 1 032 Kč (příjem 11 591 Kč – životní náklady 10 559 Kč), a je úvěruschopný.

7. Smlouvou o úvěru ze dne datum a formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo prokázáno, že se původní věřitelka zavázala poskytnout žalovanému úvěr 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr spolu se sjednaným úrokem a poplatky ve 40 měsíčních splátkách po 1 031,88 Kč (poslední splátka 1 440,81 Kč). Výpůjční roční úroková sazba činila 19,89 %, RPSN 27,28 %.

8. Výpisem z úvěrového účtu a platební historií bylo prokázáno, že žalovaný úvěr ve výši 30 000 Kč čerpal dne datum a původní věřitelce uhradil celkem 18 037,15 Kč.

9. Dopisem ze dne datum oznámila původní věřitelka žalovanému, že úvěr je v důsledku porušení smluvních podmínek ke dni datum splatný a vyzvala ho k úhradě celé zbývající dlužné částky 23 851,68 Kč nejpozději do datum.

10. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum a postoupení pohledávky žalovanému oznámila dopisem ze dne datum, odeslaným žalovanému doporučeně dne datum.

11. Předžalobní výzvu žalobkyně odeslala žalovanému dne datum.

12. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

13. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a to převodem na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem a dalšími poplatky, sjednané měsíční splátky však nehradil řádně a včas, původní věřitelka proto úvěr zesplatnila. Žalovaný dosud na dluh uhradil celkem 18 037,15 Kč. Původní věřitelka důsledně nezjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek.

14. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. V § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je dále stanoveno, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem k citovanému ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

20. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18, „[o]becné soudy (…) by měly poskytovatele úvěrů vést (…) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 21. Právní posouzení věci:

22. Soud považuje za zjištěné a prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč na základě uzavřené smlouvy o úvěru. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele finančních prostředků však bylo, aby před uzavřením smlouvy řádně prověřila, zda je žalovaný schopný poskytnutý úvěr splácet, a to v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. K tomu ovšem nedošlo.

23. Původní věřitelka nezjišťovala a neověřovala skutečné výdaje žalovaného, ale vypočetla je – s využitím statistických údajů, částky životního minima a normativních nákladů na bydlení – na 10 559 Kč měsíčně (v této částce zohlednila výdaje uvedené žalovaným v žádosti na bydlení ve výši 1 000 Kč měsíčně). Na splátky úvěru tak mělo žalovanému zůstat 1 032 Kč (při zohlednění průměrných měsíčních příjmů 11 591 Kč).

24. Z požadavku odborné péče ovšem vyplývá, že v případě, že žadatel o úvěr svoje výdaje dostatečně neupřesní a poskytovatel úvěru využívá své interní matematické modely a statistická data, má posuzovat úvěruschopnost žadatele s vyšší mírou pečlivosti. V daném případě měla být původní věřitelka o to pečlivější a obezřetnější, jestliže jediný příjem žalovaného tvořil invalidní důchod v poměrně nízké výši, žalovaný žil sám. Částka uvedená žalovaným na výdaje na bydlení 1 000 Kč podle soudu neodpovídá realitě, jiné výdaje žalovaný původní věřitelce nesdělil a ta je nezjišťovala. adresa matematický výpočet hypotetických minimálních výdajů provedený původní věřitelkou proto soud nepovažuje za dostatečný.

25. Soud se v tomto směru ztotožňuje s přiléhavým názorem vysloveným v nálezu Finančního arbitra ze dne datum, č. j. FA/SR/SU/1320/2023-34, dle kterého „[o]hledně pravidelných výdajů Navrhovatele finanční arbitr odkazuje, že životní minimum představuje podle § 1 odst. 1 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, ′minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb′. Hodnoty stanovené nařízením vlády č. 204/2022 Sb., o zvýšení částek životního minima a existenčního minima, slouží k výpočtu životního minima tak, aby dotčené osoby mohly pokrýt své výdaje, tyto hodnoty však nevyjadřují reálné výdaje konkrétního spotřebitele nebo domácnosti spotřebitele. Věřitel by měl při posouzení úvěruschopnosti ověřit skutečné a aktuální výdaje spotřebitele. Nestačí vycházet ani z výše životního minima, ani ze statistických údajů o průměrných výdajích domácností. Není totiž vyloučené, že výdaje jednotlivých spotřebitelů ve srovnatelném postavení se mohou výrazně lišit. (…) Ničím nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho příjmech a výdajích nezbavují věřitele v postavení odborníka jeho zákonné povinnosti s odbornou péčí posoudit, zda je spotřebitel úvěruschopný.“ 26. Žalobkyně dále nedoložila žádný doklad o tom, že by její právní předchůdkyně provedla lustraci žalovaného v příslušných registrech dlužníků. V daném případě se tak nejednalo o řádné prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně neprokazuje, že skutečně došlo ke komplexnímu zjišťování skutečných majetkových poměrů žalovaného, a proto soud uzavírá, že nedošlo k řádnému prověření jeho úvěruschopnosti, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Pro doplnění soud dodává, že v kontextu rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne datum ve věci C-679/18 OPR-právnická osoba. v. GK, je jeho povinností zabývat se ex offo, tedy i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu vyvodit z tohoto porušení odpovídající následek – absolutní neplatnost smlouvy.

27. Jelikož soud dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná (§ 580 a násl. o. z.), přičemž právní předchůdkyně žalobkyně na jejím základě žalovanému poskytla 30 000 Kč, je žalovaný povinen žalobkyni v souladu s § 2991 o. z. vydat to, oč se bezdůvodně obohatil. Jinými slovy je povinen žalobkyni vrátit to, co získal z neplatné smlouvy o úvěru, a co doposud původní věřitelce, resp. žalobkyni, na kterou pohledávka v mezidobí přešla, nezaplatil. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni 11 962,85 Kč (viz výrok I. tohoto rozsudku), tj. zbývající jistinu poskytnuté částky (soud vycházel z tvrzení žalobkyně, doloženého platební historií, které žalovaný nijak nevyvrátil, že žalovaný na dluh dosud uhradil celkem 18 037,15 Kč; rozdíl mezi 30 000 Kč a 18 037,15 Kč je právě 11 962,85 Kč).

28. Ve zbylé části soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nemá žalobkyně na další plnění nárok (viz výrok II. tohoto rozsudku). Neplatnými jsou tak ujednání o úrocích z úvěru či dalších poplatcích. Jelikož podle § 87 odst. 1, věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, nelze uzavřít, že se žalovaný dostal do prodlení ve smyslu § 1970 o. z. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení totiž dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí zbývající dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (k tomu srov. rozsudek Anonymizováno soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka a na něj navazující judikaturu, viz např. rozsudky Anonymizováno soudu v adresa – pobočky v Anonymizováno ze dne datum, č. j. spisová značka, Anonymizováno soudu v Anonymizováno – pobočky ve adresa ze dne datum, č. j. spisová značka, nebo Anonymizováno soudu v Anonymizováno ze dne datum, č. j. spisová značka). Tuto lhůtu považuje soud za přiměřenou ve smyslu již zmiňovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť při nečinnosti žalovaného neměl jak jinak zjistit, jaká jiná doba je vzhledem k jeho možnostem přiměřená. Takové okolnosti měl tvrdit a prokazovat žalovaný.

29. K nároku na zákonný úrok z prodlení dále soud podotýká následující. Podle jeho přesvědčení žalobkyně zatím nemá na tento úrok nárok, protože k úhradě částky bezdůvodného obohacení (zbývající jistiny poskytnutého úvěru) žalobkyně žalovaného dosud pro něj srozumitelným způsobem nevyzvala. Vyzvala ho toliko k úhradě 23 851,68 Kč v oznámení o zesplatnění úvěru ze dne datum, v předžalobní výzvě pak k úhradě 27 943,90 Kč. Na tyto částky však žalobkyně nárok vůbec nemá, jak je vysvětleno v tomto rozsudku, žalovaný proto není s jejich úhradou v prodlení. Do prodlení se dostane teprve tehdy, neuhradí-li soudem přiznanou částku – odpovídající jistině poskytnutého úvěru po odečtení dosud zaplacené částky – ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem, jak již soud uvedl výše. Soud si je vědom i odlišného přístupu, respektive názoru na nárok věřitele na zákonné úroky z prodlení spotřebitele z nevráceného bezdůvodného obohacení (např. od oznámení o zesplatnění úvěru nebo od marného uplynutí lhůty k zaplacení určené v předžalobní výzvě apod.), který se v judikatuře soudů také objevuje. Poukazuje však na názor Nejvyššího soudu v usnesení ze dne datum, sp. zn. spisová značka. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že „[v]ytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že jí měl přiznat právo na zákonný úrok z prodlení od doby, kdy byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu a s úhradou se dostala do prodlení, tj. od datum, přehlíží, že šlo o výzvu k úhradě dluhu vyplývajícího ze zesplatnění úvěru, nikoliv o výzvu k vrácení poskytnuté jistiny úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by žalobkyně žalovanou vyzývala k vrácení poskytnuté jistiny z důvodu, že mezi nimi uzavřená smlouva je neplatná, tudíž se nemůže prosadit závěr, že se žalovaná s vrácením poskytnuté jistiny ocitla v prodlení“ (zvýraznění přidáno – pozn. soudu). S uvedeným závěrem se soud ztotožňuje a podle jeho názoru platí i v nyní posuzovaném případě.

30. Soud uzavírá, že s ohledem na závěry již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka lze tedy § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný tak v tomto případě dosud v prodlení s vrácením jistiny úvěru není.

31. Žalovaný byl ve sporu úspěšnější, v řízení však zůstal nečinným, a žádné náklady mu tudíž nevznikly. Proto soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. tohoto rozsudku).

32. Lhůta k plnění vychází z § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Nebudou-li dobrovolně splněny povinnosti uložené v tomto rozhodnutí, může být podán návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.