10 C 160/2025

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Ondřejem Moravcem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného A , narozený Datum narození žalovaného A , Anonymizováno Anonymizováno Jméno žalovaného B o zaplacení 22 085,31 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 11 962,85 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala 10 122,46 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 351,25 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 656,12 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 22 085,31 Kč od , datum, do zaplacení a úroku 14,75 % ročně z částky 19 385,31 Kč od , datum, do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení 22 085,31 Kč společně s výše uvedeným příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Tvrdila, že její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru „, Anonymizováno, , Anonymizováno, “, na jejímž základě poskytla žalovanému neúčelový jednorázový úvěr ve výši 30 000 Kč. Peněžní prostředky poskytla žalovanému převodem na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu se sjednaným úrokem a poplatky splácet v pravidelných měsíčních splátkách, opakovaně se však dostal s úhradou splátek do prodlení. Původní věřitelka proto úvěr ke dni , datum, zesplatnila. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, , což původní věřitelka žalovanému písemně oznámila.

2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitelka splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Právní úprava umožňuje v procesu používání úvěruschopnosti využívat i automatizovaných modelů. Původní věřitelka též kontrolovala údaje v příslušných externích úvěrových registrech. V daném případě původní věřitelka vycházela z doloženého příjmu žalovaného z invalidního důchodu v průměrné měsíční výši 11 591 Kč. Žalovaný dále uvedl, že bydlí v obecním bytě a nevyživuje žádnou další osobu. Původní věřitelka dále porovnala příjem žalovaného s výdaji odhadnutými na základě historických dat ČSÚ a dospěla k závěru, že žalovaný měl dostatek disponibilních prostředků ke splácení úvěru. Žalobkyně dodala, že žalovaný na dluh uhradil celkem 18 037,15 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), za doručovací adresu místo jeho trvalého pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. II. ÚS 1308/10). Jelikož adresa trvalého pobytu žalovaného je sídlem ohlašovny označené v informačním systému evidence obyvatel jako adresa úřadu, byla zásilka žalovanému doručena postupem dle § 50m o. s. ř., tj. byla uložena u soudu a na úřední desce soudu byla vyvěšena výzva k jejímu vyzvednutí. Soudu nadto je z úřední činnosti známo, že žalovaný byl v minulém roce umístěn v Psychiatrické nemocnici , adresa, , kde vykonával nařízené ústavní ochranné léčení. Soud ve zdravotním ústavu telefonicky ověřil, že žalovaný byl již propuštěn a léčí se ambulantně, zdravotní ústav přitom nezná místo jeho faktického bydliště.

4. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Soud účastníky usnesením vyzval, aby se vyjádřili, zda souhlasí, a to s poučením, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, že proti tomuto postupu nemají námitky. Jelikož se účastníci ve stanovené lhůtě k této výzvě nevyjádřili, rozhodl soud ve věci v souladu s posledně citovaným ustanovením bez nařízení jednání.

5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:

6. Z žádosti o úvěr a z vyjádření původní věřitelky k procesu posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je svobodný, v invalidním důchodu, bydlí v obecním bytě a má odborné/učňovské vzdělání. Průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce činil 11 591 Kč, náklady na bydlení 1 000 Kč. Původní věřitelka ověřila příjem žalovaného z doloženého potvrzení ČSSZ, do výdajů poté započítala výdaje tvrzené v žádosti, k čemuž připočetla částku životního minima a částku normativních nákladů na bydlení. Pro přezkum úvěruschopnosti využila matematických modelů. Nezjistila, že by měl žalovaný jiné závazky (externí splátky). Původní věřitelka tak dospěla k závěru, že žalovaný disponuje měsíčně částkou 1 032 Kč (příjem 11 591 Kč – životní náklady 10 559 Kč), a je úvěruschopný.

7. Smlouvou o úvěru ze dne , datum, a formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo prokázáno, že se původní věřitelka zavázala poskytnout žalovanému úvěr 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr spolu se sjednaným úrokem a poplatky ve 40 měsíčních splátkách po 1 031,88 Kč (poslední splátka 1 440,81 Kč). Výpůjční roční úroková sazba činila 19,89 %, RPSN 27,28 %.

8. Výpisem z úvěrového účtu a platební historií bylo prokázáno, že žalovaný úvěr ve výši 30 000 Kč čerpal dne , datum, a původní věřitelce uhradil celkem 18 037,15 Kč.

9. Dopisem ze dne , datum, oznámila původní věřitelka žalovanému, že úvěr je v důsledku porušení smluvních podmínek ke dni , datum, splatný a vyzvala ho k úhradě celé zbývající dlužné částky 23 851,68 Kč nejpozději do , datum, .

10. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, a postoupení pohledávky žalovanému oznámila dopisem ze dne , datum, , odeslaným žalovanému doporučeně dne , datum, .

11. Předžalobní výzvu žalobkyně odeslala žalovanému dne , datum, .

12. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

13. Původní věřitelka poskytla žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a to převodem na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem a dalšími poplatky, sjednané měsíční splátky však nehradil řádně a včas, původní věřitelka proto úvěr zesplatnila. Žalovaný dosud na dluh uhradil celkem 18 037,15 Kč. Původní věřitelka důsledně nezjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek.

14. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. V § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je dále stanoveno, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem k citovanému ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

20. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18, „[o]becné soudy (…) by měly poskytovatele úvěrů vést (…) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“21. Právní posouzení věci:

22. Soud považuje za zjištěné a prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč na základě uzavřené smlouvy o úvěru. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele finančních prostředků však bylo, aby před uzavřením smlouvy řádně prověřila, zda je žalovaný schopný poskytnutý úvěr splácet, a to v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. K tomu ovšem nedošlo.

23. Původní věřitelka nezjišťovala a neověřovala skutečné výdaje žalovaného, ale vypočetla je – s využitím statistických údajů, částky životního minima a normativních nákladů na bydlení – na 10 559 Kč měsíčně (v této částce zohlednila výdaje uvedené žalovaným v žádosti na bydlení ve výši 1 000 Kč měsíčně). Na splátky úvěru tak mělo žalovanému zůstat 1 032 Kč (při zohlednění průměrných měsíčních příjmů 11 591 Kč).

24. Z požadavku odborné péče ovšem vyplývá, že v případě, že žadatel o úvěr svoje výdaje dostatečně neupřesní a poskytovatel úvěru využívá své interní matematické modely a statistická data, má posuzovat úvěruschopnost žadatele s vyšší mírou pečlivosti. V daném případě měla být původní věřitelka o to pečlivější a obezřetnější, jestliže jediný příjem žalovaného tvořil invalidní důchod v poměrně nízké výši, žalovaný žil sám. Částka uvedená žalovaným na výdaje na bydlení 1 000 Kč podle soudu neodpovídá realitě, jiné výdaje žalovaný původní věřitelce nesdělil a ta je nezjišťovala. , adresa, matematický výpočet hypotetických minimálních výdajů provedený původní věřitelkou proto soud nepovažuje za dostatečný.

25. Soud se v tomto směru ztotožňuje s přiléhavým názorem vysloveným v nálezu Finančního arbitra ze dne , datum, , č. j. FA/SR/SU/1320/2023-34, dle kterého „[o]hledně pravidelných výdajů Navrhovatele finanční arbitr odkazuje, že životní minimum představuje podle § 1 odst. 1 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, ′minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb′. Hodnoty stanovené nařízením vlády č. 204/2022 Sb., o zvýšení částek životního minima a existenčního minima, slouží k výpočtu životního minima tak, aby dotčené osoby mohly pokrýt své výdaje, tyto hodnoty však nevyjadřují reálné výdaje konkrétního spotřebitele nebo domácnosti spotřebitele. Věřitel by měl při posouzení úvěruschopnosti ověřit skutečné a aktuální výdaje spotřebitele. Nestačí vycházet ani z výše životního minima, ani ze statistických údajů o průměrných výdajích domácností. Není totiž vyloučené, že výdaje jednotlivých spotřebitelů ve srovnatelném postavení se mohou výrazně lišit. (…) Ničím nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho příjmech a výdajích nezbavují věřitele v postavení odborníka jeho zákonné povinnosti s odbornou péčí posoudit, zda je spotřebitel úvěruschopný.“26. Žalobkyně dále nedoložila žádný doklad o tom, že by její právní předchůdkyně provedla lustraci žalovaného v příslušných registrech dlužníků. V daném případě se tak nejednalo o řádné prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně neprokazuje, že skutečně došlo ke komplexnímu zjišťování skutečných majetkových poměrů žalovaného, a proto soud uzavírá, že nedošlo k řádnému prověření jeho úvěruschopnosti, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Pro doplnění soud dodává, že v kontextu rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne , datum, ve věci C-679/18 OPR-, právnická osoba, . v. GK, je jeho povinností zabývat se ex offo, tedy i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu vyvodit z tohoto porušení odpovídající následek – absolutní neplatnost smlouvy.

27. Jelikož soud dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná (§ 580 a násl. o. z.), přičemž právní předchůdkyně žalobkyně na jejím základě žalovanému poskytla 30 000 Kč, je žalovaný povinen žalobkyni v souladu s § 2991 o. z. vydat to, oč se bezdůvodně obohatil. Jinými slovy je povinen žalobkyni vrátit to, co získal z neplatné smlouvy o úvěru, a co doposud původní věřitelce, resp. žalobkyni, na kterou pohledávka v mezidobí přešla, nezaplatil. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni 11 962,85 Kč (viz výrok I. tohoto rozsudku), tj. zbývající jistinu poskytnuté částky (soud vycházel z tvrzení žalobkyně, doloženého platební historií, které žalovaný nijak nevyvrátil, že žalovaný na dluh dosud uhradil celkem 18 037,15 Kč; rozdíl mezi 30 000 Kč a 18 037,15 Kč je právě 11 962,85 Kč).

28. Ve zbylé části soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nemá žalobkyně na další plnění nárok (viz výrok II. tohoto rozsudku). Neplatnými jsou tak ujednání o úrocích z úvěru či dalších poplatcích. Jelikož podle § 87 odst. 1, věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, nelze uzavřít, že se žalovaný dostal do prodlení ve smyslu § 1970 o. z. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení totiž dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí zbývající dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (k tomu srov. rozsudek , Anonymizováno, soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, a na něj navazující judikaturu, viz např. rozsudky , Anonymizováno, soudu v , adresa, – pobočky v , Anonymizováno, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , , Anonymizováno, soudu v , Anonymizováno, – pobočky ve , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , nebo , Anonymizováno, soudu v , Anonymizováno, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ). Tuto lhůtu považuje soud za přiměřenou ve smyslu již zmiňovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť při nečinnosti žalovaného neměl jak jinak zjistit, jaká jiná doba je vzhledem k jeho možnostem přiměřená. Takové okolnosti měl tvrdit a prokazovat žalovaný.

29. K nároku na zákonný úrok z prodlení dále soud podotýká následující. Podle jeho přesvědčení žalobkyně zatím nemá na tento úrok nárok, protože k úhradě částky bezdůvodného obohacení (zbývající jistiny poskytnutého úvěru) žalobkyně žalovaného dosud pro něj srozumitelným způsobem nevyzvala. Vyzvala ho toliko k úhradě 23 851,68 Kč v oznámení o zesplatnění úvěru ze dne , datum, , v předžalobní výzvě pak k úhradě 27 943,90 Kč. Na tyto částky však žalobkyně nárok vůbec nemá, jak je vysvětleno v tomto rozsudku, žalovaný proto není s jejich úhradou v prodlení. Do prodlení se dostane teprve tehdy, neuhradí-li soudem přiznanou částku – odpovídající jistině poskytnutého úvěru po odečtení dosud zaplacené částky – ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem, jak již soud uvedl výše. Soud si je vědom i odlišného přístupu, respektive názoru na nárok věřitele na zákonné úroky z prodlení spotřebitele z nevráceného bezdůvodného obohacení (např. od oznámení o zesplatnění úvěru nebo od marného uplynutí lhůty k zaplacení určené v předžalobní výzvě apod.), který se v judikatuře soudů také objevuje. Poukazuje však na názor Nejvyššího soudu v usnesení ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, . V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že „[v]ytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že jí měl přiznat právo na zákonný úrok z prodlení od doby, kdy byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu a s úhradou se dostala do prodlení, tj. od , datum, , přehlíží, že šlo o výzvu k úhradě dluhu vyplývajícího ze zesplatnění úvěru, nikoliv o výzvu k vrácení poskytnuté jistiny úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by žalobkyně žalovanou vyzývala k vrácení poskytnuté jistiny z důvodu, že mezi nimi uzavřená smlouva je neplatná, tudíž se nemůže prosadit závěr, že se žalovaná s vrácením poskytnuté jistiny ocitla v prodlení“ (zvýraznění přidáno – pozn. soudu). S uvedeným závěrem se soud ztotožňuje a podle jeho názoru platí i v nyní posuzovaném případě.

30. Soud uzavírá, že s ohledem na závěry již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, lze tedy § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný tak v tomto případě dosud v prodlení s vrácením jistiny úvěru není.

31. Žalovaný byl ve sporu úspěšnější, v řízení však zůstal nečinným, a žádné náklady mu tudíž nevznikly. Proto soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. tohoto rozsudku).

32. Lhůta k plnění vychází z § 160 odst. 1 o. s. ř.