10 C 2/2026

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Ondřejem Moravcem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení 60 202,07 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 27 896,89 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 31 624,21 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 28 722,19 Kč od 5. 7. 2025 do zaplacení ve výši 11,50 % ročně, a dále smluvní pokuty 680,97 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 602 Kč. Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet č. č. účtu, variabilní symbol var. symbol, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedených částek společně se zákonným úrokem z prodlení a úhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že s žalovaným distančním způsobem na adrese Anonymizováno uzavřela dne 13. 1. 2025 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 35 100 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit dle sjednaných podmínek. Součástí ujednání byl i sazebník a všeobecné obchodní podmínky. V návrhu dále žalobkyně uvedla, jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Vycházela zejména z tvrzení žalovaného před poskytnutím úvěru a z jím předložených podkladů. Osobu žalovaného rovněž lustrovala v relevantních databázích (centrální evidence exekucí, insolvenční rejstřík, BRKI, NRKI a další). Zjistila a ověřila příjem žalovaného ve výši 25 000 Kč, která umožňovala bezproblémové splácení úvěru. Úvěr žalovanému poskytla bezhotovostně prostřednictvím bankovního převodu na jím uvedený účet, a to dne 13. 1. 2025 ve výši 17 000 Kč a 19. 2. 2025 ve výši 11 022 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit úrok 0,93 % denně z nesplacené jistiny a poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše, kromě toho si žalovaný sjednal volitelnou službu „Presto“ za poplatek 330 Kč. Žalovaný žalobkyni na jistinu splatil 126,02 Kč. Žalobkyně smlouvu vypověděla k 4. 7. 2025. Žalobkyně rovněž požadovala po žalovaném zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, protože žalovaný se dostal do prodlení. Smluvní pokutu 680,97 Kč požadovala za období od 5. 4. 2025 do 4. 7. 2025. Žalobkyně dodala, že pokud soud nebude mít za prokázané, že žalovaný žalobkyni dluží uvedené částky z titulu sjednané úvěrové smlouvy, požaduje přiznání alespoň poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, na jehož bankovní účet žalobkyně jistinu dluhu převedla. Předžalobní výzvu žalobkyně zaslala žalovanému dne 18. 11. 2025.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například, že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). O probíhajícím řízení byl nadto informován e-mailem, telefonicky se s ním spojit nepodařilo.

3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.

4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

5. Dne 13. 1. 2025 uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota, kterou žalobkyně žalovanému umožnila čerpat úvěrový rámec ve výši 35 100 Kč. Jednalo se o bezúčelový spotřebitelský úvěr s postupným čerpáním, RPSN při čerpání celého úvěrového rámce činila 1452,43 %, úroková sazba byla sjednána ve výši 0,933 % denně, dále byl sjednán poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky. Žalobkyně vyplatila žalovanému dne 13. 1. 2025 částku 17 000 Kč a dne 19. 2. 2025 částku 11 022,91 Kč, a to na bankovní účet žalovaného uvedený ve smlouvě (smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru na č. l. 9-11, přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli na č. l. 29). Součástí úvěrové smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky žalobkyně (č. l. 15-24). Žalovaný se zavázal splatit vyčerpanou část úvěru spolu s úrokem a poplatkem za vyplacení tranší úvěru. Totožnost žalovaného byla ověřena prostřednictvím služby Anonymizováno (autorizace ověření totožnosti na č. l. 44). Při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupuje žalobkyně dle předloženého interního dokumentu (obecné principy posuzování a filozofie společnosti na č. l. 12-14). Konkrétně při posuzování úvěruschopnosti v daném případě žalobkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným a zaznamenaných na výpisu o posouzení úvěruschopnosti (č. l. 27) a na listině nazvané identifikované příjmy (č. l. 25-26); k tomu viz níže. Dne 5. 11. 2025 žalobkyně zaslala žalovanému doporučeně výzvu k úhradě před podáním žaloby (č. l. 53-54).

6. Žalobkyně podle soudu neprokázala, že by náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. K žalobě doložila pouze výpis o posouzení úvěruschopnosti žalovaného a jeho identifikované příjmy. Z těchto listin však plynou pouze dále nijak neověřené a nedoložené informace, dle kterých žalovaný žil v domácnosti sám, nehradil žádné půjčky, výše jeho pravidelných měsíčních výdajů na bydlení činila 8 000 Kč, další nezbytné výdaje 3 000 Kč a ostatní zbytné výdaje 2 000 Kč. Výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem byla 35 000 Kč, žalobkyně vycházela z ověřeného příjmu 21 550 Kč. Žalobkyně neuvedla, zda a jakým způsobem zjišťovala či ověřovala výdaje žalovaného. Žalobkyně sice ověřovala příjmy žalovaného, ale neměla-li současně komplexní informace o jeho výdajích, nemohla učinit jednoznačný závěr o jeho úvěruschopnosti. Žalobkyně rovněž nedoložila, že byly provedeny tvrzené lustrace žalovaného v relevantních registrech a databázích.

7. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. V § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je dále stanoveno, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem k citovanému ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

13. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, „[o]becné soudy (…) by měly poskytovatele úvěrů vést (…) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 14. Právní posouzení věci:

15. Soud považuje za zjištěné a prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 28 022,91 Kč na základě uzavřené smlouvy o úvěru. Povinností žalobkyně jakožto poskytovatele finančních prostředků však bylo, aby před uzavřením smlouvy řádně prověřila, zda je žalovaný schopen poskytnutý úvěr splácet, a to v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně sice tvrdila, že zjišťovala rodinné, pracovní, příjmové, výdajové a jiné relevantní poměry žalovaného, neuvedla, a především nedoložila k tomu však žádné další skutečnosti a důkazy [zejména zda skutečně došlo ke zjištění a ověření především výdajů žalovaného, případně dalších souvisejících skutečností, a k provedení tvrzených lustrací ve veřejných registrech (a s jakým výsledkem)]. Dle názoru soudu se tak v daném případě nejednalo o řádné prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet. Je zřejmé, že žalobkyně řádně neověřovala a nezjišťovala výdaje žalovaného a jeho skutečné majetkové poměry.

16. Za situace, při které žalobkyně neprokazuje, že skutečně došlo ke komplexnímu zjišťování majetkových poměrů žalovaného, soud uzavírá, že nedošlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalovaného, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Pro doplnění soud dodává, že v kontextu rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci Anonymizováno-právnická osoba. v. GK, je jeho povinností zabývat se ex offo, tedy i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu vyvodit z tohoto porušení odpovídající následek – absolutní neplatnost smlouvy.

17. Jelikož soud dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná (§ 580 a násl. o. z.), přičemž žalobkyně na jejím základě žalovanému poskytla 28 022,91 Kč, je žalovaný povinen žalobkyni v souladu s § 2991 o. z. vydat to, oč se bezdůvodně obohatil. Jinými slovy je povinen žalobkyni vrátit to, co mu žalobkyně poskytla z neplatné smlouvy o úvěru. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni 27 896,89 Kč, tj. dosud dlužnou jistinu poskytnuté částky (soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nevyvrátil, že žalovaný na jistinu dosud uhradil částku 126,02 Kč; viz výrok I. tohoto rozsudku).

18. Ve zbylé části soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nemá žalobkyně na další plnění nárok (viz výrok II. tohoto rozsudku). Neplatným je tak ujednání o úroku, poplatcích, jakož i o smluvní pokutě za prodlení se splacením úvěru. Jelikož podle § 87 odst. 1, věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, nelze uzavřít, že se žalovaný dostal do prodlení ve smyslu § 1970 o. z. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení totiž dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. spisová značka). Tuto lhůtu považuje soud za přiměřenou ve smyslu již zmiňovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť při nečinnosti žalovaného neměl jak jinak zjistit, jaké jsou jeho možnosti. Takové okolnosti měl tvrdit a prokazovat žalovaný.

19. Žalovaný byl ve sporu úspěšnější, v řízení však zůstal nečinným, a žádné náklady mu tudíž nevznikly. Proto soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. tohoto rozsudku).

20. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve smyslu položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 3 011 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 2 409 Kč. Povinností žalobkyně je tudíž doplatit soudní poplatek ve výši 602 Kč (výrok IV. tohoto rozsudku). V případě, že tato částka nebude ve stanovené lhůtě uhrazena, předá soud věc nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení příslušnému celnímu úřadu k vymáhání.

21. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím podepsaného soudu. Nebudou-li dobrovolně splněny povinnosti uložené v tomto rozhodnutí, může být podán návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.