10 C 33/2026

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Ondřejem Moravcem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení 36 880,69 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 33 591,39 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala 3 289,30 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 39 956,61 Kč od 5. 11. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 4 998,61 Kč od 16. 7. 2025 do 13. 10. 2025 a nákladů spojených s uplatněním pohledávky 1 000 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 2 090,24 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 129 Kč. Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet č. č. účtu, variabilní symbol var. symbol, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení 34 958 Kč společně s výše uvedeným příslušenstvím, nákladů spojených s uplatněním pohledávky 1 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 922,69 Kč a náhrady nákladů řízení. Tvrdila, že uzavřela s žalovaným dne 8. 5. 2025 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 34 958 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr uhradit v měsíčních splátkách v minimální výši 1 748 Kč. Sjednané splátky však nehradil řádně a včas, ačkoli byl opakovaně upomínán. Žalobkyně proto úvěr zesplatnila. Kromě dlužné jistiny s příslušenstvím (úrok a úrok z prodlení) požaduje žalobkyně náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 922,69 Kč (smlouvou sjednána ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny). Dluh žalovaný nezaplatil ani po předžalobní upomínce.

2. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě porovnání jeho příjmů a výdajů. Žalobkyně posoudila výpis z bankovního účtu žalovaného, měla doložený jeho příjem a dále osobu žalovaného lustrovala v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí, databázi neplatných dokladů a v registru SOLUS, vše bez negativních záznamů. Žalovaný byl svobodný, žil v nájmu, měl příjem ze zaměstnání. Jeho průměrný měsíční příjem činil 29 699 Kč, náklady na bydlení uvedl žalovaný ve výši 8 000 Kč, ostatní náklady domácnosti uvedl žalovaný ve výši 3 000 Kč, žalobkyně však vycházela z minimální výše nákladů 6 000 Kč, jeho pravidelné finanční závazky činily dle jeho vyjádření 2 500 Kč, finanční závazky zjištěné v registru SOLUS činily 4 048 Kč, žalobkyně vycházela z finančních závazků zjištěných z výpisu z bankovního účtu, tj. částky 8 697 Kč. Žalobkyně tak dospěla k závěru, že finanční zůstatek žalovaného použitelný ke splácení nového úvěru bude 5 002 Kč. Dále uvedla, že žalovaný jí uhradil celkem 1 250 Kč (jednu splátku). Tuto úhradu žalobkyně započetla v souladu s pravidly, která jsou součástí předsmluvních informací.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například, že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Soud se mu též pokusil doručit žalobu na adresu uvedenou ve smlouvě uzavřené s žalobkyní (adresa), i v tomto případě však byla zásilka doručena fikcí. O probíhajícím řízení byl nadto žalovaný informován e-mailem, telefonicky se s ním spojit nepodařilo.

4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaného soud vyzval, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem souhlasí, na tuto výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že proti projednání věci bez nařízení jednání nemá žádné námitky.

5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:

6. Z předsmluvních informací, ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. hodnota a z potvrzení o provedení bezhotovostních plateb soud zjistil, že na základě uvedené smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout a také poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 34 841,39 Kč, a to převodem na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 5 % z částky čerpané a dosud nesplacené jistiny k okamžiku čerpání poslední tranše úvěru. RPSN činila 76,18 %. Pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky.

7. Z upomínek č. hodnota a 2 bylo zjištěno, že jimi žalobkyně žalovaného opakovaně vyzvala k úhradě splátky úvěru splatné dne 15. 7. 2025 společně s poplatkem 500 Kč za každou upomínku. Předžalobní výzvu k úhradě dlužné jistiny úvěru, kapitalizovaného smluvního úroku, nákladů na upomínání a nákladů právního zastoupení, spojenou též s informací o zesplatnění úvěru, odeslala žalobkyně žalovanému na adresu jeho trvalého pobytu dne 21. 10. 2025.

8. Z přílohy č. hodnota smlouvy o úvěru – posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a z dalších doložených dokladů k posuzování úvěruschopnosti soud zjistil, že žalobkyně počítala s průměrným měsíčním příjmem žalovaného ve výši 29 699 Kč, náklady na bydlení ve výši 8 000 Kč, dalšími náklady domácnosti 6 000 Kč, pravidelnými finančními závazky 8 697 Kč a extra zůstatkem 2 000 Kč. Finanční zůstatek žalovaného tak měl vycházet na 5 002 Kč. Žalovaný neměl negativní záznam v registru SOLUS, v interní databázi žalobkyně, v insolvenčním rejstříku a databázi odcizených dokladů. Z výpisů z bankovního účtu žalovaného za období 13. 11. 2024 – 5. 5. 2025 vyplynulo, že žalovaný v uvedeném období čerpal řadu jiných půjček a úvěrů od nebankovních poskytovatelů (právnická osoba, Anonymizováno, Anonymizováno Anonymizováno, právnická osoba) v celkové výši téměř 150 000 Kč. Kromě toho měl žalovaný několik příchozích transakcí od sázkové kanceláře (Anonymizováno).

9. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

10. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru peněžní prostředky ve výši 34 841,39 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutou částku spolu se sjednaným úrokem a dalšími poplatky. Žalobkyně dostatečně nezjišťovala a neposuzovala úvěruschopnost žalovaného, řádně totiž nezjistila a neposoudila jeho majetkové a osobní poměry, respektive důsledně nevyhodnotila jeho rizikové chování (řada půjček u nebankovních poskytovatelů úvěrů, rizikové transakce).

11. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. V § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je dále stanoveno, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem k citovanému ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

17. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, „[o]becné soudy (…) by měly poskytovatele úvěrů vést (…) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 18. Právní posouzení věci:

19. Soud považuje za zjištěné a prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 34 841,39 Kč na základě uzavřené smlouvy o úvěru. Povinností žalobkyně jakožto poskytovatele finančních prostředků však bylo, aby před uzavřením smlouvy řádně prověřila, zda je žalovaný schopen poskytnutý úvěr splácet, a to v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. K tomu ovšem nedošlo.

20. Soud především podotýká, že žalobkyně soudu nedoložila žádný doklad, který by prokazoval zjišťování a ověřování tvrzených výdajů žalovaného v době před uzavřením smlouvy o úvěru, a to zejména výdajů na bydlení, blíže se však nezajímala ani o jiné výdaje, vyjma splátek dosavadních půjček (v tomto směru však měla být ostražitější, zejména s ohledem na rozpor mezi informacemi sdělenými žalovaným, zjištěnými z registru SOLUS a zjištěnými z výpisů z účtu). Pokud jde o příjmy žalovaného, žalobkyně vycházela z ověřeného příjmu v průměrné výši 29 699 Kč. Z výpisu z bankovního účtu bylo zřejmé, že si žalovaný často půjčuje od nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. To mělo vést žalobkyni k daleko větší obezřetnosti. Žalovaný očividně nebyl v dobré finanční situaci, kterou řešil opakovanými půjčkami, jím uváděné výdaje přitom zřejmě neodpovídaly skutečnosti. Žalobkyně rovněž nevěnovala pozornost tomu, že na výpisu z účtu jsou zřetelné příchozí transakce od sázkové kanceláře, které jsou logicky výsledkem sázení, tedy rizikového nakládání s financemi. Ležérní postup žalobkyně navozuje pochybnosti o tom, že jejím skutečným cílem bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného. Dle názoru soudu se jednalo pouze o formalistické zachycení příjmů a výdajů žalovaného.

21. V daném případě se tak nejednalo o řádné prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně neprokazuje, že skutečně došlo ke komplexnímu zjišťování majetkových poměrů žalovaného, a proto soud uzavírá, že nedošlo k řádnému prověření jeho úvěruschopnosti, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Pro doplnění soud dodává, že v kontextu rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-právnická osoba. v. Anonymizováno, je jeho povinností zabývat se ex offo, tedy i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu vyvodit z tohoto porušení odpovídající následek – absolutní neplatnost smlouvy.

22. Jelikož soud dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná (§ 580 a násl. o. z.), přičemž žalobkyně na jejím základě žalovanému poskytla 34 841,39 Kč, je žalovaný povinen žalobkyni v souladu s § 2991 o. z. vydat to, oč se bezdůvodně obohatil. Jinými slovy je povinen žalobkyni vrátit to, co získal z neplatné smlouvy o úvěru, a co jí doposud nezaplatil. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni 33 591,39 Kč (viz výrok I. tohoto rozsudku), tj. zbývající jistinu poskytnuté částky (soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nevyvrátil, že žalovaný na dluh dosud uhradil 1 250 Kč, rozdíl mezi 34 841,39 Kč a 1 250 Kč je právě 33 591,39 Kč).

23. Ve zbylé části soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nemá žalobkyně na další plnění nárok (viz výrok II. tohoto rozsudku). Neplatnými jsou tak ujednání o úrocích z úvěru, poplatcích za upomínky či smluvní pokutě. Jelikož podle § 87 odst. 1, věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, nelze uzavřít, že se žalovaný dostal do prodlení ve smyslu § 1970 o. z. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení totiž dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí zbývající dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. spisová značka). Tuto lhůtu považuje soud za přiměřenou ve smyslu již zmiňovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť při nečinnosti žalovaného neměl jak jinak zjistit, jaká jiná doba je vzhledem k jeho možnostem přiměřená. Takové okolnosti měl tvrdit a prokazovat žalovaný.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 2 090,24 Kč, přičemž tato částka představuje 49,24 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 74,62 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 25,38 %; se započítáním žalobkyní požadovaného úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 2 140,14 Kč).

25. Celkové náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 1 845 Kč a nákladů na zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), ve výši 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba), včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. Celkem tedy činí náklady řízení žalobkyně 4 245 Kč, přičemž 49,24 % z této částky je právě 2 090,24 Kč (výrok III. tohoto rozsudku).

26. Náklady řízení je žalovaný povinen v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. nahradit k rukám zástupce žalobkyně.

27. Lhůta k plnění vychází z § 160 odst. 1 o. s. ř.

28. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve smyslu položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 1 845 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 1 716 Kč. Povinností žalobkyně je tudíž doplatit soudní poplatek ve výši 129 Kč (výrok IV. tohoto rozsudku). V případě, že tato částka nebude ve stanovené lhůtě uhrazena, předá soud věc nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení příslušnému celnímu úřadu k vymáhání. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Pokud není podáno elektronicky, je třeba odvolání podat ve dvojím vyhotovení. Nebudou-li dobrovolně splněny povinnosti stanovené tímto rozhodnutím, lze podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.