10 C 376/2025

Plný text

Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Ondřejem Moravcem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 44 792,62 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 5 750 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala 39 042,62 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 852,77 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 40 547,58 Kč od 14. 7. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 448 Kč. Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet č. č. účtu, variabilní symbol var. symbol, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení 44 792,62 Kč společně s výše uvedeným příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Tvrdila, že dne 10. 3. 2023 uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru Anonymizováno č. hodnota, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr/úvěrový limit. Úvěr žalovaný čerpal dne 10. 3. 2023 ve výši 50 000 Kč. Žalovaný měl úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách, zavázal se také k zaplacení úroku z čerpané jistiny ve výši 29,90 % ročně. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, žalobkyně proto od smlouvy odstoupila, pohledávka se stala splatnou dne 13. 7. 2025. Žalobkyně požadovala na jistině dluhu 40 547,58 Kč, na dlužných poplatcích 2 500 Kč, na pojistném 1 745,04 Kč a na kapitalizovaném smluvním úroku 3 852,77 Kč. Po žalovaném požadovala rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné částky jistiny od zesplatnění úvěru do zaplacení.

2. Žalobkyně tvrdila, že řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, neboť měl příjem ke dni uzavření smlouvy 20 644 Kč, sjednaná splátka úvěru tedy činila jen 9 % z této částky. Na výzvu soudu doplnila, že splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného a informací získaných z veřejných registrů. Žalobkyně používá k ověřování výdajů vlastní statistické modely. Konkrétní závěry k procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplývají z protokolu o vyhodnocení úvěruschopnosti. Žalovaný měl podle žalobkyně dostatek disponibilních prostředků ke splácení úvěru. Na úvěr žalovaný zaplatil celkem 44 250 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu a byla mu doručena tzv. fikcí, následně byla dle zákona již doručená zásilka vhozena do jeho domovní schránky. O zahájení řízení nadto soud informoval žalovaného e-mailem, telefonicky se s ním spojit nepodařilo.

4. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Soud účastníky usnesením vyzval, aby se vyjádřili, zda souhlasí, a to s poučením, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, že proti tomuto postupu nemají námitky. Žalobkyně souhlasila, žalovaný na tuto výzvu nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že proti projednání věci bez nařízení jednání nemá žádné námitky.

5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:

6. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že osobu žalovaného měla žalobkyně lustrovat v registru SOLUS a CRIF. Čistý měsíční příjem žalovaného měl činit 20 644 Kč, v kolonce výdajů jsou uvedené pouze hypotéka/leasing ve výši 4752 Kč měsíčně a splátky úvěrů ve výši 4 262,80 Kč měsíčně. V kolonce „ověření údajů – vždy přikládáme zdroj, ze kterého byly zjištěny příjmy a výdaje“ je zaškrtnuté políčko „z výpisů z bankovního účtu“ a „z příslušných databází a registrů“. Žalobkyně dospěla k závěru, že rozdíl příjmů a výdajů žalovaného je 11 629,20 Kč měsíčně, a shledala ho proto úvěruschopným s ohledem na výši úvěrové splátky 2 182,78 Kč měsíčně.

7. Z výpisů z účtu žalovaného za leden a únor 2023 soud zjistil, že v lednu byl na účtu konečný zůstatek 45,23 Kč, v únoru 596,35 Kč. Ve sledovaném období měl žalovaný pravidelný příjem od společnosti právnická osoba. ve výši 20 644 Kč v lednu 2023 a 30 946 Kč v únoru 2023. Žalovaný dále splácel 5 170 Kč jako splátku úvěru stavebního spoření u právnická osoba.

8. Smlouvou o spotřebitelském úvěru Anonymizováno č. hodnota bylo prokázáno, že se na jejím základě žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový limit do výše 50 000 Kč. Minimální měsíční splátka činila 1 850 Kč, celkově měl dle smlouvy žalovaný splatit žalobkyni 96 843 Kč. Roční úroková sazba byla ve výši 29,90 %, RPSN činilo taktéž 29,90 %.

9. Z přehledu transakcí právnická osoba vyplývá, že na účet č. č. účtu, byla dne 10. 3. 2023 poukázána platba ve výši 50 000 Kč pod VS var. symbol. Z tabulky plateb soud zjistil, že žalovaný zaplatil žalobkyni zpět celkem 44 250 Kč.

10. Dopisem ze dne 1. 7. 2025 oznámila žalobkyně žalovanému odstoupení od smlouvy č. hodnota a vyzvala ho k okamžité úhradě celé dlužné částky.

11. Předžalobní výzvu odeslal zástupce žalobkyně žalovanému dne 22. 9. 2025.

12. Z ostatních listinných důkazů soud nezjistil pro věc nic podstatného.

13. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

14. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru peněžní prostředky v celkové výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit poskytnutou částku spolu s úrokem, sjednané měsíční splátky však nehradil řádně a včas. Žalobkyni zaplatil celkem 44 250 Kč. Žalobkyně důsledně nezjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet, neprověřila především jeho výdajovou stránku, dosavadní splátkové zatížení a nezabývala se blíže transakcemi plynoucími z výpisů z jeho bankovního účtu, respektive jeho celkovou majetkovou situací.

15. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. V § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném od 29. 5. 2022) je dále stanoveno, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem k citovanému ustanovení je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

21. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, „[o]becné soudy (…) by měly poskytovatele úvěrů vést (…) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 22. Právní posouzení věci:

23. Soud považuje za zjištěné a prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 50 000 Kč na základě uzavřené smlouvy o úvěru. Povinností žalobkyně jakožto poskytovatele finančních prostředků bylo, aby před uzavřením smlouvy řádně prověřila, zda je žalovaný schopný poskytnutý úvěr splácet, a to v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. K tomu ovšem nedošlo.

24. Pokud jde o pravidelné příjmy žalovaného od společnosti právnická osoba., ty lze považovat za ověřené (v průměrné měsíční výši za sledované období dvou měsíců 25 795 Kč) z výpisů z účtu. Pokud jde nicméně o výdaje žalovaného, z ničeho nevyplývá, že by tvrzení uvedená žalovaným byla jakkoli prověřována (např. nájemní smlouvou, doklady k hypotéce, předpisem plateb apod.). Navíc žalobkyně bez dalšího konkrétního prověření vycházela z toho, že veškeré měsíční výdaje žalovaného činí pouze 9 014,80 Kč (4 752 Kč na hypotéku/leasing a 4 262,80 Kč splátky jiných úvěrů). Takto nízká částka podle soudu neodpovídala realitě, neodpovídala navíc ani skutečnostem plynoucím z doložených výpisů (viz dále). Žalobkyně neprověřila transakce na výpisech z účtu žalovaného, které přitom měla k dispozici, nezajímala se blíže o jeho dosavadní splátkové zatížení a o to, jaké a u jakých společností má dluhy (z výpisů z účtu přitom vyplývala splátka 5 170 Kč u právnická osoba, tedy vyšší, než jak je uvedeno v protokolu o posouzení úvěruschopnosti). Nezjišťovala tedy, jaké skutečné výdaje má žalovaný. Žalovaný také měl ve sledovaném období jen nízké zůstatky na účtu, žalobkyně proto měla prověřit, za co žalovaný prostředky utrácí. Žalobkyně navíc ani nedoložila žádný doklad o tom, že by skutečně provedla lustraci žalovaného v příslušných registrech dlužníků. Ležérní postup žalobkyně navozuje pochybnosti o tom, že jejím skutečným cílem bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného. Dle názoru soudu se jednalo pouze o formalistické zachycení příjmů a výdajů žalovaného. Při relativně vysoké měsíční splátce úvěru, se kterou žalobkyně počítala (2 182,78 Kč), k čemuž se přičítá z výpisů patrná splátka jiného úvěru 5 170 Kč (tj. jen na splátkách měl žalovaný hradit 7 352,78 Kč při poměrně nízkém měsíčním příjmu), nemohla žalobkyně při takto nedostatečném prověření majetkové situace žalovaného dospět k tomu, že byl bez pochybností úvěruschopný. Žalobkyně neměla k dispozici všechny informace, které byly nezbytné pro dostatečné a zákonu odpovídající posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

25. V daném případě se tak nejednalo o řádné prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet. Podle soudu nedošlo ke komplexnímu zjišťování majetkových poměrů žalovaného, a proto soud uzavírá, že nedošlo k řádnému prověření jeho úvěruschopnosti, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Pro doplnění soud dodává, že v kontextu rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci Anonymizováno právnická osoba. v. Anonymizováno, je jeho povinností zabývat se ex offo, tedy i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu vyvodit z tohoto porušení odpovídající následek – absolutní neplatnost smlouvy.

26. Jelikož soud dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná (§ 580 a násl. o. z.), přičemž žalobkyně na jejím základě žalovanému poskytla 50 000 Kč, je žalovaný povinen žalobkyni v souladu s § 2991 o. z. vydat to, oč se bezdůvodně obohatil. Jinými slovy je povinen žalobkyni vrátit to, co získal z neplatné smlouvy o úvěru, a co doposud žalobkyni nezaplatil. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni 5 750 Kč (viz výrok I. tohoto rozsudku), tj. zbývající jistinu poskytnuté částky (soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nevyvrátil, že žalovaný na dluh dosud uhradil celkem 44 250 Kč, rozdíl mezi 50 000 Kč a 44 250 Kč je právě 5 750 Kč).

27. Ve zbylé části soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nemá žalobkyně na další plnění nárok (viz výrok II. tohoto rozsudku). Neplatnými jsou tak ujednání o úrocích z úvěru, smluvních pokutách či dalších sjednaných poplatcích. Jelikož podle § 87 odst. 1, věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, nelze uzavřít, že se žalovaný dostal do prodlení ve smyslu § 1970 o. z. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení totiž dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, pokud neuhradí zbývající dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. spisová značka a na něj navazující judikaturu, viz např. rozsudky Krajského soudu v adresa – pobočky v Olomouci ze dne 19. 9. 2024, č. j. spisová značka, Krajského soudu v Brně – pobočky ve adresa ze dne 29. 11. 2022, č. j. spisová značka, nebo Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2023, č. j. spisová značka). Tuto lhůtu považuje soud za přiměřenou ve smyslu již zmiňovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť při nečinnosti žalovaného neměl jak jinak zjistit, jaká jiná doba je vzhledem k jeho možnostem přiměřená. Takové okolnosti měl tvrdit a prokazovat žalovaný.

28. S ohledem na závěry citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka lze § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud opakuje, že žalovaný tak v tomto případě dosud v prodlení s vrácením jistiny úvěru není a žalobkyně na úrok z prodlení nárok nemá.

29. Žalovaný byl v řízení úspěšnější, avšak pro jeho nečinnost mu žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. tohoto rozsudku).

30. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve smyslu položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 2 240 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 1 792 Kč. Povinností žalobkyně je tudíž doplatit soudní poplatek ve výši 448 Kč (výrok IV. tohoto rozsudku). V případě, že tato částka nebude ve stanovené lhůtě uhrazena, předá soud věc nejdříve po 30 dnech od uplynutí lhůty k zaplacení příslušnému celnímu úřadu k vymáhání.

31. Lhůta k plnění vychází z § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Nebudou-li dobrovolně splněny povinnosti uložené v tomto rozhodnutí, může být podán návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.